YMCA YMCA Setkání

YMCA Setkání

Historie Manželských setkání

Manželská setkání jsou iniciativou křesťanských manželů, kteří usilují o obnovu, zlepšení a upevnění vztahů v manželství a rodině. Zároveň vytvářejí společenství manželů a rodin, v kterém se navzájem sdílí, vyměňují si zkušenosti a pomáhají si nést případné bolesti a těžkosti. Opírají se o přesvědčení, že právě hloubka a kvalita vzájemných vztahů, budovaných v lásce podle Božího řádu je jednou ze základních podmínek dosažení lidského štěstí.

Při této činnosti vychází z dlouholeté zkušenosti helsinské YMCA s programem "Směřujeme k lepšímu manželství", který úspěšně rozvíjí již od roku 1973. První český pár se mohl seznámit s jeho obsahem a prožít neopakovatelný týden na letním manželském kurzu ve Finsku v roce 1987. Po dvou letech příprav se v létě roku 1989 uskutečnil první manželský kurz u nás a odstartoval tak neoficiálně vznik Manželských setkání v Československu. Za uplynulých deset let se hlavního programu - letních kurzů a víkendových obnov zúčastnilo kolem 1 800 manželských párů. V posledních pěti letech se uskutečňují letní kurzy s celkovou kapacitou kolem 400-500 párů.

Jak to začalo?

Prozaicky - na slavnosti. Oslavovaly se křtiny jednoho z našich dětí a kterýsi z hostů vypustil do všeobecného veselí otázku: "nechcete někdo jet do Finska na akci pro křesťanské rodiny?" Nato zavládlo ještě nespoutanější veselí. Přítomní hosté byli většinou aktivní v církvi, někteří nedostali ani pas a ti co ho dostali, byli podezřelí, i když jeli do NDR. A cesta do kapitalistického Finska? Inu, žert to byl povedený a tak abychom nepokazili legraci, přisadili jsme si: Bereme, jedeme. Slavnost skončila a na drobnou epizodku se zapomnělo. Psal se rok 1985.

Leč, jsou věci mezi nebem a zemí. Za nějaký čas jsme byli odjinud ujištěni, že pozvání nebyl žert, finští hostitelé vzali jeho přijetí vážně a počítají s naší účastí. "Copak tamti lidé nechápou, že je nemožné, abychom dostali povolení jet na západ?", říkali jsme si. "Asi nechápou, vysvětlit jim nevysvětlitelné nelze, takže nejjednodušší bude požádat a až dostaneme zamítnutí od nejmocnějšího úřadu v zemi, pošleme jim ho a bude vyřízeno." Dojednáno, uděláno, zažádáno. Psal se rok 1986. Leč, jsou věci mezi nebem a zemí. Podaná žádost byla posouzena kladně a jednoho dne jsme drželi v ruce papír, který míval za dřívějšího režimu cenu zlata: výjezdní doložku na západ. To, že jsme neměli auto, obytný přívěs, vybavení, peníze, byla nepodstatná maličkost. To vše se dalo zařídit. A pak už nadešel den, kdy jsme se třemi dětmi vyrazili přes Polsko do Gdaňska na loď a přes Baltské moře do země zaslíbené - do Finska. Psal se rok 1987.

Čím menší byla naše informovanost o tom, na co to vlastně jedeme a kam, tím větší bylo očekávání. Samozřejmě jsme si od prvního okamžiku ve Finsku připadali jako Alenka v říši divů. Krásná země, dobří lidé, všechno upravené. A skvělý Sváťa Cibulka, Čech a muzikant, žijící zde se svou finskou ženou a dětmi. To on měl celou tuhle záležitost na svědomí od pozvání až po kompletní zajištění pobytu a obětavé tlumočení z a do krásné, ale nám nesrozumitelné finštiny. Společná cesta mezi nespočetnými jezery a nedotčenou přírodou do Alkioopista u Korpilahti - tábora finského hnutí Spějeme k lepšímu manželství - to byl nádherný zážitek. Příjezd do Alkioopista otevřel hlavní kapitolu naší přítomnosti a pobytu ve Finsku: odpočítávaly se první okamžiky vzniku Manželských setkání. O tom jsme ale v té chvíli neměli nejmenší tušení. Pro nás začínalo spíš dobrodružství na akci, jaké jsme se předtím nikdy nezúčastnili ani o ní neslyšeli. Týdenní přednáškový maratón o manželských vztazích ve finštině se simultánním překladem do češtiny. Už to je samo o sobě náročné. Ale něco si poslechnout od přednášejících párů o jejich manželství a problémech, to by ještě šlo. Horší teprve čekalo po přednášce. Alespoň já jsem to tak cítil. Měli jsme ve skupince tří párů hovořit svobodně a otevřeně o svých manželských problémech se svým partnerem, trpělivě mu naslouchat, dívat se na problém jeho očima, vcítit se do jeho pocitů a uznat je, že tak skutečnost vnímá, přiznat svůj podíl viny a hledat příčiny a navrhnout řešení. To bylo příliš silné kafe i na silného chlapa, jakým jsem se cítil. Měli jsme se Stáňou za sebou už 9 roků společného a po mém soudu pěkného života s šesti dětmi. Nějaké problémy byly /kde nejsou?/, ale vyřešily se a pokud měla Stáňa dojem, že ne, byl to "její problém". Je dospělá, má rozum, já jí k tomu svoje řekl, takže teď je to už jen a jen její věc. A právě tento model a toto pravidlo se spolu s některými ostatními životními postoji začínal po každém tématu a skupince čím dál víc nabourávat. Co uděláte, když se vám bortí svět pod nohama? Já, člověk celkem tichý, jsem křičel na neoblomnou finskou VPSku /"copak nechápe, když jsem to nad slunce jasně dokázal?"/, užíval jsem silných slov a mít slabší srdce, zakládal jsem si možná na infarkt. Nebylo to nic platné, nepochodil jsem. Bylo třeba abych pochopil a přijal do svého života, že můj pohled a moje pravda je jen jedna strana mince, každá mince má strany dvě a ta druhá patří mé ženě. Navíc já jako muž nesu zodpovědnost za celek a jeho harmonii. Tohle jsem si odvážel po týdnu Spějeme k lepšímu manželství. Ne jako jiný člověk, ale jako ten, kdo objevil novou cestu.

Pro úplnost bych měl samozřejmě psát o tom, jak krásně nás přijalo celé společenství finských manželských párů a rodin na kurzu, jak nám projevovali své přátelství, upřímný zájem o nás, starali se, překvapovali nás milými pozornostmi a po skončení nás pak několik rodin pozvalo do svých domovů na návštěvu. Byly to pro nás dny velké radosti, navíc o to větší, že jsme byli takto přijímáni lidmi z jiných církví, neboť Finsko je v podstatě celé protestantské a my byli jediní katolíci.

A pak přišla na závěr ještě jedna věc, která měla v budoucnu zasáhnout radikálně do našeho života. Setkali jsme se s Kari Törmem, duchovním otcem seminářů Spějeme k lepšímu manželství. Dlouho jsme společně hovořili o naší účasti a zkušenostech z kurzu a o situaci a životě církve u nás ve vlasti a možnostech, jak přivézt tuto myšlenku, poselství a hnutí obnovy manželského života k nám a v našich podmínkách ji uvést do života a do praxe. To bylo přáním Kariho Törme, když jsme se s ním loučili a byla to zároveň i naše touha po hluboké proměně, která se v nás udála během týdne, prožitého na kurzu Spějeme k lepšímu manželství. Tato proměna a touha na nás musela být zřejmě nějakým způsobem vidět a také se i stát, protože jsme už první den po svém návratu změnili natrvalo manželství jedněch přátel, kteří nám po celou dobu našeho pobytu ve Finsku nezištně a obětavě pečovali o zbytek našich dětí, dům a hospodářství. Svědčili jsme o tom, co jsme prožili a naše svědectví je podle jejich přiznání tak hluboce oslovilo, že ještě ten den začali Petr s Milenou Jandovými řešit úspěšně svůj vážný dlouhodobý manželský problém. Tím to samozřejmě neskončilo, tím to začalo. Ale o tom, jak to pokračovalo dál, už zase Petr a Milena.

Luboš Nágl, 1996

Jak to vidí Jandovi

Rok 1987 byl pro nás a naše vztahy osudným. Ale to vidíme až dnes. Tehdy to přišlo úplně přirozeně a nenápadně. Ostatně, velké Boží věci většinou začínají přirozeně a nenápadně. Jednoho jarního dne nás naše milá zlatá červená "oktávečka" opět přivezla z Brna do malé vesničky zvané Hnojice, abychom se zase mohli setkat s naším přítelem, rádcem a zpovědníkem Pavlem Uhříkem. Tam tehdy poprvé zavanul vítr ze "severských krajů". Pavel dostal od svého přítele muzikanta, angažovaného tehdy v orchestru ve Finské Vaase, pozvání pro jeden manželský pár na "jakousi" manželskou dovolenou do Finska. Tak jsme společně přemýšleli, kdo by si takovou nebývalou dovolenou zasloužil. A první, kdo nám přišel na mysl, byli naši přátelé Náglovi. Luboš umí docela dobře anglicky a Stáňa? Ta si to zaslouží ze všech nejvíc. Tolik dětí - to jistě neměla dovolenou už několik let. Slovo dalo slovo, pak trochu přemýšlení, starání - a jelo se.

A my, lidičkové z města jsme si mohli užít polovinu prázdnin v jejich opuštěném domečku, obklopeném romantickou přírodou, nádhernými západy slunce a vysokou až převysokou trávou.. No, kdo by byl šťastnější? K našim třem dětem jsme vyfasovali ještě půlroční Anežku, později starší Barborku a psa Máru s jedenácti štěňaty. Užívali jsme si všech těch darů opravdu v plnosti, ale to jsme zdaleka netušili, že to hlavní na nás teprve čeká. Konečně nastal ten očekávaný den návratu. Nevěřili jsme svým očím, koho že to vidíme vystupovat z auta. Dvě vrkající hrdličky se zářícíma očima, toužebnými pohledy, ruku v ruce. To jsou naši přátelé? To není možné! Ne, že by se předtím neměli rádi, ale tohle? Po tolika letech manželství a tak zamilovaní? Co se to s nimi stalo? Honem kafíčko, sedněte a povídejte, povídejte. A tak se povídalo. Otázky, odpovědi a zas další otázky. Ukázalo se, že dovolená na "západě" nebyla jen tak ledajaká dovolená ale manželský kurs, který nám naše přátele tak proměnil. To jsme se dozvěděli věcí!

Znovu a znovu jsme pročítali poznámky, které si Luboš se Stáňou jen tak letmo během přednášek udělali. V každém slovíčku jsme se pokoušeli najít skrytý obsah. Bylo to úžasné, vzrušující. Sáli jsme, jako houby. Začala se v nás oživovat (hlavně v ženské části našeho manželství) už dávno pohřbená víra, že láska a zamilovanost nepatří jen novomanželům, ale když budeme chtít, vrátí se i k nám. A my tolik chtěli!

Hluboce mě tehdy zasáhlo téma o odpuštění. Dozvěděla jsem se, že bolesti, nedorozumění, ublížení a jiná trápení nastřádaná v manželství nemusím nést v tichosti jako těžký kříž, abych byla svatější, ale právě naopak. Že se můj muž musí o všem dozvědět, že je tu porozumění a odpuštění, které pročistí ten zašlý vztah, aby v něm mohly znovu začít tryskat prameny živé vody. A teprve to je cesta k nebi skrze pravdu - společná a nádherná.

Zhuštěně a neuměle jsme tehdy prožili svá 1. manželská setkání. Byla to Veliká noc vzkříšení lásky v našem vztahu. A všechny naše nevědomosti, špatnou komunikaci, nedostatek času - to vše v tu chvíli nahradil Duch Svatý. Tak moc jsme cítili jeho přítomnost. Když jsme vycházeli ráno z ložnice, užasli zase Luboš a Stáňa nad naší proměnou.

Plní nadšení jsme chtěli křičet do celého světa, že to jde, že se dá něco dělat s manželstvím. Cítili jsme, jak nás Pán volá k radostné službě. Zadarmo jsme byli obdarováni tak, že jsme to nemohli unést - dejme i druhým!

A tak už příští léto se narodil nultý ročník Manželských setkání. S našimi společnými přáteli - Radkem a Marcelou Řezníčkovými jsme se sjeli na chatě v Makově (dnes už patří Slovensku) a tam jsme vzájemně testovali své schopnosti přednášet, naslouchat, umět se sžívat, pečovat o děti, společně se modlit. Pán nám žehnal a - šlo to!

Skutečný vítr do našich plachet přišel však až o rok později v podobě Gitky a Miloše, se kterými jsme s loďkou Manželských setkání vypluli z malé říčky do velkých moří našich kursů. A jak to na těch kursech vypadá dnes? Tak o tom už byste mohli psát zase vy!

Petr a Milena Jandovi, 1996

Martin Šmídek, 1.1.1970
NAVRCHOLU.cz Vaše dary na účet 2400465447/2010 nám pomáhají uskutečňovat naše programy pro vás i vaše blízké