YMCA Setkání - naše akce

Setkání brněnských chlapů na Lesné

Tentokrát se sejdeme na Lesné. Kvůli nácviku místního sboru je sraz až v 19:45 hod. Bubnovat začínáme ve 20:00 hod.

Pro ty, kdo neznají cestu, připojujeme odkaz - http://www.setkani.org/index.php?id=271&case=445#act

Modlitba moderního člověka

2. kapitola

Bůh, k němuž se modlíme rádi

Modlit se neznamená hovořit k Bohu, nýbrž naslouchat Bohu, který k nám hovoří.

Modlit se neznamená Boha prosit, nýbrž přijmout, co Bůh mi chce dát; nejde o to, aby Bůh vyslyšel nás, nýbrž my musíme vyslyšet jeho, neboť on nás opravdu prosí. Nemáme tedy prosit Boha za odpuštění, nýbrž otevřít nitro odpuštění, které on nabízí; my se Bohu nevzdáváme, ale přijímáme Toho, jenž se nám nabízí.

Co je to modlitba? Je to postupné uvědomování si toho, že Bůh se modli v nás. Je to vzdání se vlastních požadavků, vzpour i nadějí. Je to souhlas s Bohem, který nás uschopňuje pro své plány.

„Začkoliv budete prosit mým jménem, bude vám dáno." A nebylo-li vám to poskytnuto, nemodlili jste se správně.

Ale cožpak to není mystifikace, tvrdíme-li, že Bůh nás vyslyší, prosíme-li ho o to, co nám stejně chce dát?

A chcete snad opravdu něco jiného? Myslíte, že víte lépe než on, co je vám ku prospěchu?

Každá modlitba je díkůvzdáním: jestliže tě Bůh neoslovil, nemůžeš s ním mluvit. Nepromluvil-li nejprve Bůh k tobě, nemáš ty mu co říci. Jak s ním chceš navázat spojení, nenavázal-li on spojení s tebou? Nemůžeš volat k Bohu, když on sám tě nepovolal. Dík se řekne latinsky gratia, ale také milost je gratia. Můžeš mu vzdát dík jen tehdy, jestliže ti on daroval milost.

Co chceš ty učinit pro Boha, co by on již nebyl učinil pro tebe? To bys byl pak lepší než on. Popíral bys ho právě tím úkonem, jímž ho podle svého tvrzení uznáváš.

Máš ale něco, za co můžeš děkovat?

Znáš Boha, o němž rád hovoříš, jemuž by ses rád rovnal, z něhož bys chtěl žít? Modlit se budete jen tehdy, budete-li mít radost z modlitby. Modlit se budete jen tehdy, budete-li se modlit před Bohem, který vás již pouhým svým zjevením pohne k tomu, abyste mu vzdali dík.

Takováto modlitba vystupovala ze srdce Kristova: „Otče, velebím tě...Otče, vzdávám ti dík... Spravedlivý otče, svět tě nepoznal, já však tě poznal!" (J 17,25)

Tohoto Boha nemusíme o nic prosit; musíme jen dostatečně dlouho před ním prodlévat, abychom byli jím naplněni.

Zjevil se vám Bůh takto?

Škoda, že Bůh je v nás často pouhou ideou, která jakoby se neustále chtěla zmenšovat. A jakmile se snažíme ji konzervovat, jakmile opomineme ji obnovovat a živit na onom prameni, který zůstane provždy jediným zjevením, pak tato idea strne, vyschne, zakrní a stane se karikaturou, strašidlem, pohanskou modlou.

Všechny naše přirozené představy o Bohu jsou pohanské modly. V pohledu na Boha se lidé tak zmýlili, že musel přijít on sám, aby jim řekl, kdo je. „Boha nikdy nikdo neviděl... teprve syn podal o něm zprávu." (J 1,18).

Modloslužebnictví není zvláštnost šerého dávnověku, nýbrž živým zjevem přítomnosti. Modly si vyrábíme neustále.

Kdybychom mohli ze svých hlav vyjmout všechny falešné představy o Bohu, měli bychom bohatý materiál pro zřízení nejkrásnějšího národopisného muzea na světě, byla by to fantastická sbírka totemů, tabu a démonů.

Většina lidí cítí před Bohem svou vinu. Mají strach a představují si Boha jako nespokojeného, nevrlého a přísného pána. Pro tuto představu nejsou individuální důvody, vysvětlení je zcela všeobecné: „Bůh stvořil člověka podle obrazu a podobenství svého, ale člověk mu to jaksepatří odplatil!"

Neodolatelně nás to totiž nutká, abychom si představovali Boha podle svého obrazu: majestátního, panovačného, zlomyslného a hrůzu nahánějícího. Protože však s ním nejsme příliš spokojeni, předpokládáme, že také on není spokojen s námi. Protože na něho příliš nemyslíme, domníváme se, že také on se námi příliš nezabývá. A protože my milujeme dost málo jeho, přikláníme se k domněnce, že také on nebude asi příliš milovat nás.

Celé zjevení nás však učí, že Bůh není takový jako my, že nesmíme dát na to, co my k němu cítíme, chceme-li vědět, co on cítí k nám. Bůh nás miluje, i když my nemilujeme jeho. Aby nás miloval, není mu třeba, abychom milovali my jeho. Bůh nás nemiluje proto, že bychom byli jeho lásky hodni, nýbrž miluje nás tak trpělivě a něžně, že se nakonec staneme dobrými.

Jsi veskrze farizejem, chceš-li být hoden lásky Boží ještě dříve než jsi pochopil, že on tě miluje, ačkoliv toho nejsi hoden; jsi farizejem, chceš-li s Bohem soutěžit v lásce ještě dříve než jsi poznal jeho lásku.

Jsou dva druhy farizeů: ten jeden si osobuje právo být milován proto, že si to zaslouží - modlí se, dává dary, obětuje a chodí do kostela; druhý má znaménka opačná, domnívá se, že nemůže být milován, protože si to nezaslouží a nechce být milován, protože není lásky hoden. Oba však mají stejnou zásadu: jsem milován, protože si to zasloužím. Pouze tuto zásadu různě uplatňují.

Křesťanství však je radostné poselství o tom, že Bůh tě miluje, ačkoliv toho nejsi hoden; že Bůh nepotřebuje, abys byl jeho lásky hoden, když tě miluje.

Následek toho je pak nesmírný: musíte jednat jako váš Bůh. Čekáte-li až budou vaši bratři vaší lásky hodni, budete čekat celý svůj život. Oni totiž čekají, že budou milováni! Oni potřebují lásku, aby se stali lepšími. Bůh nečekal se svou láskou, až budeme této lásky hodni. Musíme proto milovat své bratry tolik, aby se stali lásky hodnými.

„Boha nikdy nikdo neviděl." (Jan 1,18)

Boha známe vlastně jen šťastnou náhodou, milostí, překvapením, zjevením, a to nikoliv pouze zjevením, které bylo před dvěma tisíci roky zachyceno a pečlivě uloženo, nýbrž stálým, bezprostředním, osobním zjevením, neustálými svátky Ducha svatého. Dnes stejně jako za dob proroků izraelských „zmírá lid bez vidění"!

Existuje znamení toho, že Boha znáš: najednou totiž zjistíš, že jsi ho nikdy neznal. To znamená, že jsi dospěl k pravému Bohu. Je to pro nás znamení, že začínáme vědět, co je víra, a my se zhrozíme, jak málo z ní žijeme. Neboť když jsme jednou tak daleko, máme podklad pro srovnání, takže můžeme posoudit, odkud přicházíme. Toto je znamení, že se modlíš správně a pravdivě: „Tak jsem se ještě nikdy nemodlil." Víš tedy nyní, co to je. Je to znamení, že jsi potkal někoho neobyčejně velikého: připadáš si najednou velmi malý a jsi přitom šťastný. Dokud jsi spokojen sám se sebou, pyšný na své konání, uspokojen svými náboženskými znalostmi, je to důkaz, že jsi dosud nepotkal nikoho neobyčejně velikého. (Farizeové byli pyšní držitelé svých znalostí o Bohu.)

Zjevení nemůže zprostředkovat žádný člověk. Dnes - stejně jako před dvěma tisíci lety - známe Boha jen skrze vnitřní svědectví Ducha. Jen Bůh hovoří pravým způsobem o Bohu. Bůh může být ve své církvi méně známý než mimo ni (nevěstky, celníci vás předejdou... Mt 21,31), neboť lidé vědomostmi o Bohu rádi nahrazují poznání Boha. Dogmata dispensují od víry. Víra slouží k tomu, aby nás udržela v pohledu na Boha, v očekávání, v objevování, v radostném údivu. Víra, to je naše připravenost pro zjevení.

Křesťanství je dnes stejně nové a stejně převratné jako v době svého vzniku. Průměrnému rozumu, bezprostředním jistotám i tradičnímu náboženství je tak dalece protivné, že jsme je nemohli snést, a proto jsme je opět co nejrychleji popohanštili.

Ježíš nechtěl založit takové náboženství, v němž bychom měli být s Bohem spojováni určitým počtem úkonů a zvlášť k tomu určenými osobami.

Jeho největší osvobození spočívalo v tom, že nás osvobodil od „náboženství"! Chtěl, aby všichni měli volný, bezprostřední a radostný přístup k Bohu a aby stykem s ním byli obšťastněni.

Křesťanství je „děláno" pro laiky, pro lidi pod širým nebem, na polích a lukách, pro lidi, kteří se modlí k Bohu v duchu a v pravdě, kteří vždy a všude dovedou děkovat. Také však nesnáší kastu, která by dávala kněžstvu výhradní postavení, neboť knězi jsou všichni. Nežádá si chrámů z kamene, neboť všichni jsou živé chrámy; k tomu není zapotřebí jiných obřadů než nejběžnějších gest světa: rozdělit chléb a odpouštět. A za to neseme odpovědnost všichni.

Kristus učinil vše, aby nepatřil ke kněžské kastě své doby, aby byl laikem, který by žil životem prostých lidí, rybářů a hříšníků, aby byl člověkem jako každý jiný - Syn člověka. A nám se podařilo znovu vybudovat klérus, který je stejně masivní, stejně panovačný a autoritářský jako ten, který Krista nakonec popravil!

Největší jeho revolucí je však revelace - zjevení Boží!

Kristus je Koperníkem v oblasti náboženství. Před ním se všechno točilo kolem kultu Boha: jak Boha smířit, jak ho příznivě naladit, jak uklidnit vlastní strach - odváděním dávky z poct, zlata a krve.

Kristus však zaměřil všechno na službu člověku. Pravý kult Boha nezapomene nikdy na úctu k člověku.

„Jak mohu nalézt před Bohem milost?" táže se pohan plný strachu.

A Kristus odpovídá: Hledej milost u svého bratra, buď sám „milostivý", buď přívětivý ke svému bratru.

Pohanovi je všechno svaté - jen člověk nikoliv. Svatý je chrám, oltář, nádoby; svatá jsou místa (háje, studánky, pahorky), k nimž putujeme. Svatá je opice i kráva - a člověk vedle těchto „chrámů Božích" umírá hlady!

Pro Krista však právě člověk je svatý a vše ostatní je zde k jeho službám.

„To je tvrdé slovo, kdopak je může poslouchat?" (J 6,60)

Věříte-li však, že Bůh je láska, jak se můžete domnívat, že Bůh není zároveň služba?

Bůh je láska, ale láska je závislost. Bůh závisí mnohem více na lidech než lidé na Bohu. Neboť on je miluje mnohem více, než oni milují jeho.

Neříkejte, že je to paradox: je to srdce křesťanství, a kdo to nepřijal, není způsobilý být křesťanem. „Nekonečně milující je nekonečně chudý, nekonečně ponížený a nekonečně závislý." (P. Varillon)

Kdo závisí více na druhém: rodiče na dětech, nebo děti na rodičích? Nechť odpovědí otcové a matky! Ano, děti závisí na rodičích v uspořádání života, v autoritě, ve výchově, v penězích; v uspořádání lásky závisí však rodiče na dětech. A který řád je vyšší? Jaká je budoucnost dětí? Odpoutat se od rodičů. A jaká je budoucnost rodičů? Být dětem i dále k dispozici... a pak vnukům.

Ano, my závisíme na Bohu v životním řádu, v milosti, v odpuštění, ale v řádu lásky závisí Bůh na nás: on nás miluje tím více, čím méně my milujeme jeho.

Pohlédni na něho, na svého ukřižovaného Boha a ptej se, kdo z vás je více závislý, svázaný, přikovaný a porobený - on, nebo ty? Ty jsi naprosto volný, můžeš odejít, disponuješ sám sebou, můžeš dělat, co chceš; silnější je vždycky ten, kdo méně miluje!

Bůh potřebuje nás mnohem více, než my potřebujeme jeho. My jsme pro Boha všechno. Bez nás Bůh není nic. Anebo nevíte, co je to láska!

Je pravda, že katechismus říká: Bůh stvořil svět pro svou čest a slávu. Proto však ještě není Bůh bezmezný egoista, který všechno vztahuje na sebe! Jeho čest znamená milovat: on stvořil svět, aby ukázal, jak v nás dovedl milovat, trpět a doufat...

Nevkládejte proto do začátku exercicií svatého Ignáce nic jednostranně nesprávného: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho pána, miloval ho a sloužil mu, a tím spasil svou duši."

Umíte si představit otce, který plodí děti proto, aby jej tyto děti chválily a jemu sloužily? Budete vy přivádět děti na svět proto, aby vás chválily a vám sloužily? Nuže, slibuji vám k tomu pěknou zábavu! Zažijete leccos s naší omladinou!

Je to samozřejmě obráceně: děti přivádíme na svět proto, abychom je milovali a jim sloužili, a to tak dlouho, až jednoho dne budou samy schopny milovat a sloužit jako vy. Ale pozor: ne milovat vás nebo sloužit vám - nikoliv, milovat druhé a sloužit druhým, stát se sám nebo sama opět otcem nebo matkou. Tehdy jste vskutku naplnili své otcovství a předali je dál. Kdybyste vychovali své děti jen pro sebe, pak byste své otcovství popřeli. Chcete-li však, aby se vaše děti opět staly otcem a matkou, tu své otcovství rozšíříte hluboko do širého světa. Domníváte se, že Bůh je méně dobrý než vy? Jaká je to v nás nepotlačitelná potřeba, že Boha neustále znovu zpohanšťujeme na tyrana a ziskuchtivce!

Bůh stvořil člověka, aby tohoto člověka miloval a sloužil mu tolik, až se sám stane schopný milovat své bratry a sloužit jim. Bůh stvořil člověka, aby se člověk stal otcem, aby se člověk stal láskou, aby se člověk stal Bohem. Bůh stvořil svět, aby v něm zažehl oheň lásky, který má zachvacovat všechno kolem a sahat až k hranicím vesmíru.

Bůh se zjevuje skrze tebe mnohem krásněji, miluje-li v tobě tvé bratry, než kdyby v tobě miloval sama sebe.

Je to otcova radost, že se svým synům sdělil natolik, že se z jeho lásky milují navzájem.

Zbožná mysl je vždy v pokušení myslet si, že láska dětí se projevuje a naplňuje pouze ve zřetelném zpětném postoji k otci. To bychom však špatně chápali náplň příkazu.

Jak se můžeme domnívat, že otec je spokojen jen tehdy, obrátí-li se láska, které on nás učil, v určitém okamžiku zpět výhradně k němu? Kdy budeme více patřit otci: budeme-li myslet výslovně na něho, anebo podrobíme-li se zcela hnutí lásky, kterou on nám vštěpuje?

Neprojevíme snad lásku k otci dokonale právě tehdy, milujeme-li svého bližního právě touto láskou otcovou? To musíme na chvilku ustát v lásce k bližnímu, chceme-li správně milovat jeho?

„Říká-li někdo: Miluji Boha, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" (l J 4,20)

Může však skutečně někdo milovat svého bratra, a Boha nenávidět?

Láska k Bohu může být iluzí, ale láska k bratru je pravou realitou. Křesťanství klade na prvé místo osvědčení lásky bratrské před láskou dětí: „Jdi a smiř se nejprve se svým bratrem..."(Mt 5,24)

Nepoznáš nikdy jiného Boha, než toho, jímž ses stal sám. Boha poznáš jen tehdy, staneš-li se otcem. A lásku poznáš jen tehdy, budeš-li milovat. Láska není stvořena proto, abys byl milován, nýbrž proto, abys ty sám miloval.

Teprve až se jednou podivíš lásce, kterou ses stal schopným milovat druhého, tehdy poprvé zakusíš lásku, s níž Bůh miloval tebe již od počátku. „Když jsem se stal otcem, pochopil jsem, co mohlo znamenat být Bohem." (Balzac: Otec Goriot)

Boha nemusíme milovat, ale žít z něho. Je strašné milovat lásku. Bůh není předmětem tvé lásky: on je její hybnou silou. Bůh nesoutěží s láskou lidskou: on je její podstatou.

Bůh nechce být počítán mezi svá stvoření: on chce být vším ve všem, totální přítomností, zjevením lásky skrze svátost spolulidství.

Pro Boha musíš vykonat mnohem více než ho jen milovat: musíš připustit, aby se v tobě stal tělem, aby tě k sobě připodobnil, aby skrze tebe miloval. Bůh je život, z něhož žiješ, Bůh je láska, z níž miluješ, proud, který tě proniká, naléhání, které tě vede k druhým. Teprve takto je myšlenka svatého Augustina, který učaroval zbožnosti našeho mládí, křesťanská: „Neboť stvořil jsi nás k sobě, Pane, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě." Kterýpak otec plodí děti pro sebe? Co byste si pomyslili o rodičích, jimž by jejich syn nebo dcera řekli: „Vychovali jste nás pro sebe; jen s vámi jsme šťastni; nikde není tak krásně jako doma?" A co by si pomyslila snacha a zeť?

Totéž platí pro pravidlo svatého Benedikta „Nic nemá mít přednost před službou Boží, před kultem Boha," neboť Bůh není upír lidí.

V křesťanství neexistuje kult pro kult, ale vše, co se týká služby člověku, musí mít přednost před kultem Boha. „Jdi a usmiř se nejdříve se svým bratrem" (Mt 5,24). „Jděte a naučte se, co znamená slovo: Milosrdenství chci, ne oběť!" (Mt 9,13) „Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry." (1Jan 3,14)

Ostatně v benediktinských klášterech při bohoslužbách zůstává ošetřovatel u nemocného, kuchař u krbu a vrátný přijímá hosty. Zdá se, že ti, kdo dávali křesťanství zevní podobu, měli k dispozici jen pohanské vzorce. A nyní toto mladé víno kvasí a trhá staré měchy.

Kristus ohlásil, že velkolepý kult Jeruzaléma už neplatí, že na jeho místo nastoupí kult duchovní (v duchu a pravdě), že chrám bude rozmetán a nahrazen jeho tělem, že bude vybudován z živých kamenů. Vše to zůstalo však mrtvou literou a znovu byly vybudovány miliony chrámů a slaveny miliony kultů.

Kristus přišel o život, protože řekl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho zase postavím" (J 2,19). Mluvil o chrámu svého těla. Svatý Štěpán byl zajat v chrámu, protože „nepřestával mluvit proti chrámu a proti Zákonu" (Sk 6,13), a protože hlásal, že „Bůh nebydlí v příbytcích udělaných lidskýma rukama" (Sk 7,48).

Co pravil svatý Štěpán? „Ani chrám v Jeruzalémě ani kult Boha už neplatí. Platí jedině služba člověku. Velké přikázání nepředpisuje chodit do kostela. Velké přikázání zní: „Milujte se navzájem, mějte úctu před člověkem!"

Pro „nábožensky" cítícího člověka zní to všechno jako rouhání - za našich dnů stejně jako tehdy. Svatý Štěpán se obrátil proti Zákonu a proti chrámu. Zpovídá-li se však klasicky utvářený křesťan, pak jde skoro vždy o chrám („zameškal jsem nedělní mši") a o Zákon (půst, předepsané svátky a příkazy). Průměrný křesťan se zpovídá výhradně z oblasti kultovní, tj. pohanské.

I dnes by Kristus přišel o život. Musel by jen opakovat v moderní řeči, co říkal svým současníkům.

Nejrevolučnější z jeho výroků je patrně tento: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu." (Mk 2,27)

Vyslovte dnes v jakékoliv církvi:

"Bůh je ve službách člověka, ne člověk ve službách Boha.

Mše je ve službách člověka, ne lidé ve službách mše. Neděle je pro člověka, ne člověk pro neděli.

Kostel byl postaven pro lidi, ne pro Boha. Je domem lidí, ne domem Boha. Kněz není ve službách Boha, nýbrž ve službách lidí.

Vy nemáte povinnosti vůči Bohu, nýbrž máte povinnost vůči sobě samým nechat Boha, aby vám tak sloužil a vás tak živil, že se stanete schopnými dělit svůj chléb stejně radostně, jako on rozdělil svůj chléb vám."

Patrně by vás vyhodili.

A přece byste kázali revelaci, zjevení, správně jen tehdy, byla-li by revolucí; radostné poselství budete hlásat správně jen tehdy, bude-li znamenat osvobození a bude-li skutečně zcela nové. Jak zůstanete Kristu věrní, nevyvoláte-li stejné pohoršení jako on?

Uvažujme ještě jednou:

Mše nesmí znamenat donucení. Kdo to jen vynalezl, že církev jako krkavčí matka nařizuje svým dětem: „Navštívíte mne jednou týdně na jednu hodinu. Je lhostejné, budete-li mluvit nebo mlčet. Je mi také jedno, budete-li jíst nebo sedět nehybně u svého talíře. Nepřijdete-li však, bude s vámi zle!" Pěkný obraz církve, která by se vyrovnala Bohu, jehož takto hlásala.

Bůh a církev vás nechtějí spoutat povinností, abyste chodili v neděli do kostela; vy však jste povinni živit se, a proto musíte najít mši, která by vám sloužila, musíte najít „výživnou" mši!

„Nikdy nezameškám nedělní mši!"

Pak jste bohužel na nejlepší cestě, že se ji nenaučíte nikdy milovat. Láska přece vzniká jen ve svobodě a radostném údivu.

Rozumějte mi dobře. Budete-li „plnit své povinnosti vůči Bohu", pak vás nikdy neobšťastní zjevení, že Bůh to jest, jenž plní svoji službu vůči vám. Pak vás nikdy nedojme tato úslužnost, tato pokora Boží, která způsobuje, že jste se stali přáteli, jak říká při poslední večeři, protože vám ukázal vše, co se naučil od otce - milovat a sloužit. Spřátelil ses při nedělní mši s Bohem? Nebo jsi předložil uctivě své „povinnosti"?

V eucharistii nesloužíte Bohu, ale způsob, jakým Bůh rozděluje chléb, zpřítomňujete mezi sebou, abyste podle toho upravili vlastní způsob. Neboť Bůh se pozná podle lámání chleba.

V pokání si uvědomíte způsob, jak Bůh odpouští hříchy; a jen Bůh může takto odpouštět ve vás a skrze vás.

V modlitbě pak nechtě v sobě vystupovat vše, co vám vnukne Bůh lásky, slitování, soucitu a solidarity s těmi, kteří trpí. Jedině Bůh může milovat celý svět tak silně, že pošle svého syna (to jste vy) na tento svět, aby jej zachránil. Modlit se znamená dát se Bohem poučit o jeho lásce k člověku.

Kostel. - Pohané nazývali své chrámy „dům boží". Nevím, zda jste někdy navštívili pohanský chrám; oltářní prostor je zcela malý, právě proto, že v něm bydlí bůh sám. Nehodný dav se musí zdržovat v přiměřené vzdálenosti. Chrám pak je bohatě vybaven, aby se božstvo náležitě oslavilo a uctilo; stojí ve středu města, aby mělo zajištěnu přízeň a ochranu Boha.

Křesťanský kostel však naprosto není „dům Boží", je to dům lidu, dům modlitby, shromáždění věřících.

Je jen jediný příbytek Boží: totiž vy. Jediným svatostánkem je člověk. „Zavítal k hříšníkovi!" (Lk 19,7) Nazýváte-li kostel „dům Boží", pak profanujete člověka. Klerikalizujete-li, tj. koncentrujete-li svatost na zvláštní místa nebo osoby, pak je zbavujete křesťanství. Bydlí-li Bůh skutečně mezi cihlami, pak je člověk chrámem, který ztratil své určení. Ale Kristus zemřel, svatý Štěpán byl ukamenován, apoštolové byli pronásledováni proto, poněvadž tvrdili, že „Bůh nepřebývá v chrámech zbudovaných lidskýma rukama" (Mk 14,18; Sk 7,48; 17,24).

Je nutno znovu slyšet, jak první křesťané, když odvrhli chrámy a modly, hrdě se hlásili k tomu, že jsou svatí: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo zničí Boží chrám, toho zničí Bůh také, neboť chrám Boží je svatý a vy jste ten chrám!" (1K 3,16 a násl.)

Přehnaný kult eucharistie hrozí našim kostelům, že se z nich stanou pohanské chrámy. Přebývá-li Kristus především v eucharistii, pak je člověk diskvalifikován. Eucharistie však je ve službách člověka, a ne člověk ve službách eucharistie. Eucharistie znamená, že Bůh má jedinou touhu, aby přebýval v člověku. Měla by sloužit k tomu, aby člověka posvětila, my však jsme ji použili k jeho ponížení.

Biskupové tráví celé dny tím, že světí cihly (svěcení kostelů a oltářů, nepočítaje případně nutná nová vysvěcení); nezapomeňme však, že se tak děje kvůli lidem a že jen přítomnost věřících dává Bohu v kostelích příbytek.

Jako ostatně mnohé, stal se i náš názor na kostely opět zcela pohanský. Budujeme své kostely se stejným postojem, jako stavěli pohani své chrámy. Jsou to pomníky nadutosti, bohatství a marnotratnosti. Jak můžeme stavět za desítky milionů budovu, která je používána půl dne týdně!

Církev musí sloužit a musí být chudá. Nejvýraznějším znakem služky je podle Robinsona to, že nebydlí ve vlastním domě. Kristus byl chudý: potřeboval-li místnost, aby slavil večeři, vypůjčil si ji.

Dnes stavíme ještě stále jako ve středověku. Tehdy byl kostel skutečně dům lidu, místo shromáždění a slavností, muzeum, divadlo a koncertní síň, pro chudé lidi dokonce i pevnost. Ještě na počátku našeho století bylo večerní požehnání jakési kino chudých lidí. Musíme přiznat, že se tu něco změnilo!

Lidé naší doby se v kostele již zřejmě necítí doma. Chodí tam již jen zcela nepatrný zlomek obyvatel. Může být proto nepředložené postavit kostel ve středu města, neboť kostel dnes již neznamená střed zájmu.

Před stavbou kostela bychom si měli vyhlédnutou městskou čtvrť dobře prohlédnout a informovat se o skutečné potřebě. Za jakých podmínek získáme „dům lidu"? Potřebujete bazén na koupání, fotbalové hřiště, klub mladých, biograf nebo sál na schůze? My křesťané bychom měli rádi na několik hodin týdně k dispozici sál. Tak co? Dáme se dohromady? Rozdělíme se?

Pak by se církev vrátila opět ke službě lidu, pak by byla znovu viditelným znamením, svátosti lásky a dobroty Krista, který nechal k sobě přijít hříšníky a hříšnice a malé děti. Pak by se už nevysmívala bídě světa, ale stala by se opět plně křesťanskou. A lidé by měli šanci stát se křesťany. Vnějšímu pohledu připadá církev často jako zařízení, které sice hlásá, že slouží lidem, ale přitom 90% svých prostředků používá pro svou vnitřní organizaci. Kdo by chtěl takovýto druh sociálního pojištění, které své prostředky spotřebovává k zaplacení svých funkcionářů a na stavbu velkolepých paláců, jichž se používá jen několik hodin týdně?

Je-li církev mocná a bohatá, pak znetvořuje Ježíše Krista a schovává tohoto chudáka - za něhož by se „dobří" křesťané museli stydět - do roucha Jupitera a purpuru Konstantina.

Ježíš Kristus se stal chudý, abychom my chudé milovali a ujímali se jich. My však jsme učinili chudé ještě chudšími, abychom Ježíše obohatili.

Kněz. - Pohanský kněz se zasvětil službě svému Bohu. Ježíš Kristus nás zasvětil službě člověku. Bůh si nenechává nic pro sebe, a kdo se věnuje jemu, toho posílá k ostatním, aby jim přinesl radostné poselství o osvobození a důstojnosti člověka. Pohanský kněz byl prostředníkem: vyjednával zdlouhavě, aby spojil lidi s Bohem a Boha s lidmi. Kněz Kristův však má především příkaz, aby nám zjevil, že Bůh nás již miluje, že se stal tělem a přebývá již mezi námi, v nás.

Chceme knězi prokázat poctu, a proto mu podkuřujeme, necháváme jej sedět na trůně a obsluhujeme jej jako prvního. Jediná pocta však, kterou knězi musíme prokázat, je ta, že ho necháme vykonávat jeho funkci: být služebníkem všech.

Chceme v něm vidět zástupce Kristova. Zástupcem je však ten, který nám vždy znovu předvádí svého pána: ale toto předvádění může být autentické jen tehdy, děje-li se v chudobě, ochotě a bratrství.

Jak můžeme zpřítomnit Krista mezi námi? Samozřejmě připravujete purpur, trůn, kadidlo, ornát, svíčky - a nedokázali jste tím zpřítomnit nic jiného než modlu. Přítomnost Kristova ve mši nás ohromuje tím, že on sám se opásá zástěrou, myje nám nohy, nechá nás usadit se u stolu, sám zůstane stát a nás obsluhuje! Udivujeme svět touto přítomností Kristovou ještě dnes?

„Jen sloužící, jen trpící Bůh může zachránit." (Bonhoeffer)

Ve své bídě jsme vždy znovu v pokušení vynalézt si Boha, který by vyrovnal naši vlastní nedostatečnost a uskutečnil naše vlastní přání. Protože je člověk chudý, představuje si Boha bohatého, chce, aby Bůh byl bohatý. Protože je člověk slabý, musí být Bůh mocný. Protože člověk trpí, může Bůh být pouze nezranitelný, neschopný utrpení, bezcitný, neoblomný. A protože člověk je závislý a solidární, usmyslí si představit Boha jako bytost samotářskou, autonomní, sobě postačitelnou a nezávislou. Pak je však člověk již navždy otrokem svých ponurých snah, své lačné nízkosti: bude se domnívat, že k tomu, aby se stal Bohem, musí se stát bohatým, silným, mocným, obávaným, obsluhovaným, autonomním, nezranitelným a démonickým.

Ale křesťanské zjevení osvobozuje člověka a zachraňuje ho zjevením Boha, který je pokorný, mírný, chudý a milosrdný.

Mám zvěstovat radostné poselství, mám světu hlásat evangelium: abychom se stali jako Bůh, abychom se stali Bohem, nemusíme být bohatí, silní, zdraví a majestátní. Stačí nám, budeme-li trochu více milovat a trochu více sloužit. Můžeme se stát v současné situaci, na současné úrovni Bohem ihned, učiníme-li ze sebe posledního ze všech a staneme-li se služebníkem všech. Pak bude tvá denní práce radostnou prací, protože budeš vzdávat díky stále a všude. Každé rozdělení chleba, každé odpuštění je svátost, zjevení Boží. Nesmíš si myslet, že kult Boha odbudeš několika obřady, ale měl bys vědět, že tvým úkolem je, abys ve zjevení Boha pokračoval, abys opakoval Boží projevy lásky, rozdílení a odpouštění všude ve světě. Pak uvidíme jeho slávu, a to nikoliv tu, kterou jsme mu podle své chuti nepřístojně vnutili, nýbrž tu, kterou si zvolil a chtěl milovat On až na kříž.