Vybrané texty

V této poslední kapitole se vrátíme k otázce, se kterou jsme začali, totiž, proč být katolíkem? Když jsme si tuto otázku položili v úvodní kapitole, odpovídali jsme si na ni objasněním určitých kladných stránek katolicismu. Když se teď k této otázce vracíme, pokusíme se na ni odpovědět ne probíráním všeobecností, ale úvahami o jednotlivcích. Nebudeme tedy uvažovat ani tak o katolicismu, jako spíše o katolících.

Když se lidé zajímají o náboženství, většinou se zajímají více o lidi, než o abstraktní ideje. Nemohou se přesvědčit o pravdě křesťanství, dokud neuvidí, jak ji žijí skuteční křesťané. Pokud potkají někoho, kdo je živým příkladem křesťanské víry, mohou si představit, jak by i oni mohli žít, kdyby takovou víru měli. Pokud se setkají s Ježíšovým následovníkem, který evangelium žije, mohou překonat jakýkoliv intelektuální problém, který by v souvislosti s křesťanstvím mohli mít. Pokud se setkají se skupinou katolíků, která jim je vzorem katolictví, mohou se vypořádat s nedostatky a selháními, které na církvi vidí.

To samé může být řečeno o nás, pokud se pokoušíme porozumět naší vlastní církvi a možná i pochybujeme, proč zůstat katolíkem. Jedna z nejlepších cest k porozumění naší vlastní náboženské tradici je v připomenutí si toho zástupu jednotlivců, o kterých víme, že byli velcí křesťané. Protože konec konců katolicismus není až tolik historií idejí, jako spíše příběhem lidí, a lidé, které nazýváme světci, jsou hrdiny a hrdinkami tohoto příběhu. Jsou současně vzory křesťanství a příklady křesťanského života.

Pokud čteme historii katolicismu, narazíme na řadu období, kdy církev byla zavalena problémy. Někdy to byly problémy, které přicházely zvenčí, jako pronásledování a napadení. Daleko častěji to ale byly problémy vnitřní, problémy neklidu a neobratnosti, konfliktu a neodpuštění, mravní a politické korupce. Na čas církev zůstávala na mrtvém bodě a byla neschopná krizi vyřešit, ale nakonec se stalo něco, co problém překonalo. Obvykle to něco byl někdo, nějaký jednotlivec, který byl schopen ukázat cestu jak napsat další novou kapitolu v příběhu církve. A takovými jednotlivci byli dost často světci.

Někteří největší světci si byli schopni představit nové způsoby, jak evangelium žít, když ty staré ztratily svou sílu. Někteří byli praktičtí lidé, kteří toho mnoho nenapsali, ale kteří měli schopnost pro vyzkoušení nových věcí. Někteří byli přemýšliví lidé, kteří toho kromě psaní moc neudělali. Zřídka byli zároveň jak pragmatici, tak i intelektuálové, ale všichni byli zbožní a všichni žili evangelium způsobem, který se hodil pro jejich dobu a místo v historii. To, jak žili evangelium, bylo tím, co učinilo jejich činy a nápady důvěryhodnými. Opravdovost jejich životů umožnila jiným, aby jim věřili a aby následovali to, co říkali.

Celkem vzato, katolíci následovali příkladu svých svatých více, než se řídili myšlenkami svého církevního učení. Myšlenky jsou abstraktní, ale život je skutečný. Rozumět nauce může být těžké, ale činy jsou dobře viditelné. Teologie často lidi nudí, ale svatí je vždy fascinují. Svatí zapalují naši představivost, rozněcují naše srdce a probouzejí naše sny. Předkládají nám nové způsoby jak vidět skutečnost a jak si představovat budoucnost. Otevírají nové možnosti jak žít evangelium, protože nám ukazují, jak už to sami udělali.

Teolog Richard P. McBrien nám ve své knize Katolicismus pomáhá pochopit, proč je tomu tak:

Katolicismus nikdy neváhal potvrzovat „tajemný“ rozměr veškeré skutečnosti: kosmu, přírody, historie, událostí, osob, objektů, rituálů, slov. Všechno je v zásadě schopno ztělesňovat a sdělovat božské.

Katolická tradice je tradicí setkávání s neviditelným Bohem ve viditelném světě a skrze něj. Katolíci mají tendenci vidět Boha v životech lidí a v tom, co se kolem nich děje, víc, než jsou ochotni nalézat Boha v teologických doktrínách. To do určité míry vysvětluje katolickou fascinaci svatými a rozdíl mezi katolickou a protestantskou tradicí. Protestantismus, se svým důrazem na hlásané a psané slovo, měl často problém s katolickým lpěním na viditelném, materiálním a osobním zprostředkování Boha. Katolicismus se na druhé straně vždy cítil dobře ve svátostech a obřadech, s Pannou Marií a svatými.

Katolická vize, o které mluví McBrien, není jen teoretická. Katolicismus vždy nacházel božské uvnitř lidského. Boží láska je vtělena v bezpodmínečné vzájemné lásce lidí a Boží odpuštění je zprostředkováno lidmi, kteří jsou si ochotni bezpodmínečně odpouštět navzájem. Důvodem například pro svátost smíření není, aby se mohlo říci, že Bůh nahoře odpouští nám zde dole. Odkrýváme svou temnotu jinému člověku, abychom mohli upřímně zakusit sebeodhalení, které je potřeba pro úplné otevření se Bohu, a abychom mohli zažít Boží lásku a odpuštění, jak k nám přichází skrze jinou lidskou bytost. Věřit, že jsme usmířeni, je jedna věc; zažít to je ale něco úplně jiného a pro náš duchovní růst mnohem důležitějšího.

V posledku jsou duchovní a hmotný svět totéž, protože oba jsou Božím světem. Pro nás lidi, kteří jsme materiální i duchovní, jsou duchovní skutečnosti lásky, odpuštění, poctivosti, spravedlnosti, poznání a pod. vždy zprostředkovány hmotnými skutečnostmi, které můžeme vidět, dotýkat se jich, cítit je a slyšet. Kdybychom byli ryze duchovní, mohli bychom být s Bohem ryze duchovně. Takto se ale vždy setkáme s Bohem prostřednictvím našeho těla. Dokonce i když se setkáváme s Bohem ve zkušenosti naší osobní modlitby, musí pracovat náš velmi hmotný mozek, aby nám tuto zkušenost umožnil.

Pro katolíky je tedy Boží milost vždy tak či onak zprostředkována lidskou zkušeností. Milost Ježíše Krista byla odhalena apoštolům prostřednictvím jejich zkušenosti s ním. Milost, kterou působí svátosti, je zprostředkována zkušeností lidí, kteří se jich účastní. Stejně tak byli vždy světci prostředníky milosti, neboť Boží skutečnost činili historickou a viditelnou, hmatatelnou a věrohodnou.

Svatí každé doby zjevovali své době Ježíšovu pravdu. Když se podíváme na světce určitého období, můžeme uvidět, jak v kterémkoli bodu dějin Bůh sám sebe zjevuje. Díky své otevřenosti vůči Bohu byli prostředníky milosti a tuto milost vyzařovali do světa kolem sebe. Na životech svatých můžeme rozpoznat, jak Bůh v lidském životě jedná.

Potřebujeme takové referenční body, jako jsou světci, protože když se jedná o to žít evangelium, každý z nás by se velmi pravděpodobně sám sobě stal normou. Můžeme číst Nový zákon, ale vždycky se na něj budeme dívat vlastníma očima. Můžeme studovat učení církve, ale vždy ho budeme filtrovat skrze naše vlastní důrazy a priority. Pokud nejsme sami světci, nejsme pravděpodobně schopni dojít k nezkreslenému porozumění evangeliu.

Ačkoli každý ze svatých měl svůj vlastní zvláštní způsob vnímání a žití evangelia, všichni byli nezaujatí v tom smyslu, že odložili své sobecké zájmy stranou a otevřeli se radikálně pravdě, kterou jim Bůh sděloval. Byli v tak úplné jednotě s Bohem, jak jen člověk může být. Vrhli se naplno ne do toho, co oni sami chtěli, ale co chtěl Bůh. Zcela se odevzdali a to z nich udělalo světce.

Při snaze o svatost je hlavním problémem naše já. Nejsou to okolnosti, ve kterých žijeme, ani lidé kolem nás, dokonce ani ďábel. Naše já je sobecké, sebestředné a sebeochraňující. Nechce se podrobit, vzdát se, poddat se. Já, kterým jsme se stali, překáží v cestě naší vlastní proměně. Já, o kterém věříme, že jsme to my sami, nechce být obráceno.

Světci jsou hrdinové a hrdinky křesťanského života, protože udělali ten nejodvážnější krok a vykročili ze svého já, aby se setkali s tím, co je Boží. Dali vlastní já stranou a postavili se před Pána nazí. Vyprázdnili své já, aby mohli být naplněni Bohem. Jakmile se zbavili vlastního já, stali se vnímavými ke zcela Jinému. A když do sebe ono zcela Jiné přijali, dovolili mu přetvořit své životy a udělat je svatými.

V tomto jednom ohledu jsou si všichni svatí podobní. Jinak jsou ale tak rozmanití, jako jsou rozmanitá období, ve kterých žili, okolnosti, ve kterých se nacházeli, a osobní vybavení, které měli. Z obou důvodů je těžké třídit svaté. Jsou si tak podobní a zároveň tak různí. Nicméně, církev ve svém liturgickém kalendáři zařazuje svaté různým způsobem mezi mučedníky, vyznavače, panny a tak dále. Některých z těchto klasifikací se přidržíme, ale k tomu, abychom ukázali, jak byli všichni ve své hrdinské svatosti stejní různým způsobem, použijeme i naše vlastní kategorie.

6.1. Mučedníci

Prvními hrdiny a hrdinkami církve byli mučedníci. Protože byli všichni usmrceni, máme sklon spojovat slovo mučedník (martyr) s umíráním. Řecké slovo martyrein ale znamená podat důkaz nebo svědectví. Mučedníci jsou křesťané, kteří vydávají vrcholné svědectví pravdě evangelia. Dobrou zprávou je, že Boží život je tak skutečný a živoucí, že ani hrozba smrti ho nemůže oslabit a ani smrt sama s ním nemůže skoncovat.

Ve Skutcích apoštolů čteme o prvním mučedníkovi, Štěpánovi. Pravděpodobně si nikdy nepředstavoval, že by mohl být někdy nazýván světcem. Chtěl jen svědčit o Ježíšově pravdě svým životem, ale ti, kdo tuto pravdu nechtěli slyšet, ho ukamenovali k smrti. Ve svém životě dal všechno Kristu, a než aby něco z toho vzal zpět, vzdal se všeho. Jeho smrt a jeho mučednictví byly jednoduše pokračováním způsobu, jakým žil.

Sv. Štěpán byl zabit, protože se dopustil náboženského zločinu – prohlašoval Ježíše za mesiáše. Když se ale v průběhu staletí podíváme na řadu mučedníků, nemůžeme říci, že byli vždy zabiti z náboženských důvodů. Být na počátku v Římě křesťanem bylo politické provinění, stejně tak jako být katolíkem v Anglii během reformace. Japonští mučedníci v 17. století byli zabiti z důvodů spíše kulturních a nacionalistických, než náboženských.

Ať je systém, ve kterém se odehrává jejich svědectví, jakýkoli, svatí jsou pro něj vždy hrozbou. Jejich vnitřní svoboda nezapadá do žádného strnulého systému. Jejich duchovní síla jim umožňuje se vzepřít jakémukoliv systému útlaku. Mohou odmítnout, a také odmítají, se klanět modlám, ať jsou to zlato nebo stříbro, diktátoři nebo junty, zbraně nebo tanky. Někdy na to zapomínáme, když slyšíme o křesťanech zabitých v Latinské Americe nebo Jižní Africe. Jsme v pokušení přisuzovat jejich smrti politické motivy, jako by je to tím mělo jako mučedníky zdiskreditovat.

Mučedníci prvního století všichni zemřeli z politických důvodů, protože se vzpírali tomu, k čemu je nutila Římská říše. Vavřinec, Lucie, Anežka, Cecílie a mnoho jiných zemřelo, protože byli přistiženi, že patří k nezákonnému hnutí. Místo aby se zřekli své věrnosti Kristu a zradili své společenství, dovedli své svědectví do krajnosti a nechali se usmrtit. Stali se hrdiny a hrdinkami společenství, prvními svatými prvotní církve.

Jejich jména byla připomínána v eucharistických modlitbách, a když byly jejich kosti pohřbeny v římských katakombách, společenství slavilo jejich vítězství slavením eucharistie na jejich hrobech. Jakoby i jejich kosti vyzařovaly stejnou duchovní energii, kterou vyzařovali ve svém životě, a křesťané chtěli být blízko nich, aby byli energií ducha mučedníků posíleni. Tato touha se rozvinula do praxe uchovávání ostatků mučedníků v oltářích kostelů, které byly později postaveny na jejich památku. A po staletí katolické oltáře vždy obsahovaly alespoň několik ostatků svatých.

Říká se, že krev mučedníků je semenem církve, protože kdykoli a kdekoli existují takoví svědci evangelia, církev roste. Je věcí historicky doloženou, že počet křesťanů během období římského pronásledování enormně rostl. Lidé si lámali hlavu nad tím, co mohlo motivovat k takovému hrdinství, a tak vyhledávali křesťanská společenství a byli evangelizováni. Možná dnes církev neroste právě proto, že je méně mučedníků. Od té doby, co už nemusíme pro Krista umírat, se lidé někdy diví, pro co žijeme.

Nicméně kdekoli hrdinští křesťané čelí utlačovatelským systémům, tam jsou i mučedníci, a jejich životy vyzařují stejnou energii, která zářila z katakomb. Předávají život, energii a naději těm, kdo vidí jejich svědectví nebo o něm později slyší.

V roce 1943 se rakouský sedlák jménem Franz Jägerstätter postavil proti nacistickému režimu, který mu nařizoval, že musí vstoupit do armády a bojovat za vlast. Stál velmi osamocen, protože dokonce i institucionální církev mu říkala, že by měl poslouchat vládu. On si namísto toho vybral poslušnost tomu, co mu říká Bůh, vybral si raději smrt, než aby zabil jiné. Někdo může říci, že měl špatný odhad, že měl poslechnout církev, že nebyl opravdovým mučedníkem, ale politickou obětí války. Ale po desetiletích jsme v tomto příběhu zapomněli jména všech ostatních zúčastněných, zatímco to jeho dosud vyzývá k míru a povzbuzuje ostatní.

V ještě bližší minulosti, jako kdyby vykupoval selhání hierarchie a její podporu vojenských režimů, byl v roce 1980 v El Salvadoru zavražděn arcibiskup Oscar Romero. Postavil se ve své zemi proti vládnímu terorismu a svým lidem hlásal svobodu evangelia. Když byl zastřelen komandem smrti při sloužení mše v nemocniční kapli, někdo znovu řekl, že umřel spíš z politických než z náboženských důvodů. Přesto je dnes uctíván chudými v El Salvadoru jako mučedník.

Lidé se mohou pokoušet nezaujatě posuzovat, zda křesťané, kteří jsou zabiti pro svoje přesvědčení, jsou opravdovými mučedníky nebo ne, ale nakonec stejně není mučednictví posuzováno nezaujatě. Svědectvím mučedníka je vášnivá oddanost evangeliu, která může být posuzována jenom podle duchovní energie, kterou vyzařuje dokonce i za smrt. Ježíš řekl: „Po jejich ovoci je poznáte“ (Mt 7,16). Ovocem mučednictví je život, naděje a sjednocenost předaná ostatním. Kdekoli se najdou takové plody, je jejich semenem krev, která byla prolitá za druhé.

Ježíšova smrt dává život světu. Smrt mučedníka dává život všem těm, kteří mohou pocítit jeho svědectví a tohoto svědectví si vážit. První mučedníci utvářeli svoje svědectví podle života a smrti Ježíše, a tím se sami stali vzory křesťanské svatosti a hrdinství. Dali vše, co měli, a od jejich časů až po dnešek je svatost posuzována podle měřítek, které nastavili.

6.2. Vyznavači a asketové

První staletí soustavného pronásledování skončila v roce 313, kdy císař Konstantin vydal edikt, kterým vyhlásil, že křesťanství už v Římské říši není ilegální. Někteří císařové se později pokoušeli zvrátit situaci a občas byli pohané k novému náboženství otevřeně nepřátelští, ale většinou být křesťanem už bylo bezpečné. Pronásledování už nebyla tak častá jako dříve, a když se vyskytla, nebyla tak prudká. Mučednictví už nebylo tak časté jako dřív a křesťané začali uctívat další skupinu světců, kterým se říkalo vyznavači.

Když katolíci slyší to slovo dnes, obvykle předpokládají, že to má co dělat s vyznáním vin a svátostí smíření. Vyznavači v prvotní církvi byli ale lidmi, kteří vyznali, že jsou křesťané, riskovali tím mučednictví, ale usmrceni nebyli. Praktikovali to, co bychom nazvali občanskou neposlušností, a odmítali se zříci své věrnosti Kristu dokonce i před hrozícími soudci a rozhněvanými zástupy. Nebyli ochotni obětovat před pohanskými modlami, bojovat v armádě ani prozradit jména ostatních křesťanů. Někdy byli vězněni, zbiti a mučeni. Ale navzdory jejich přiznání se k víře a jejich hrdinské statečnosti nebyli zabiti.

Časem začal být termín vyznavač také používán pro křesťany, kteří žili svou víru hrdinsky, i když nebyla žádná hrozba pronásledování. Ale způsob, jak žili, byl vnímán jako vyznání víry. Ve skutečnosti se během sto let od Konstantinova ediktu křesťané stali v Římské říši většinou. Protože teď už bylo možné být křesťanem, připojilo se k církvi mnoho lidí, kteří by to nikdy neudělali, dokud byla cena za učednictví vyšší. To byl začátek toho, co jsme nazvali kulturním křesťanstvím a etnickým katolicismem.

Pozdější vyznavači byli křesťané, kteří šli proti proudu své doby. Právě tak jako první vyznavači riskovali pro svou věrnost Kristu mučednictví, tito pozdější vyznavači riskovali nedorozumění a dokonce výsměch kvůli způsobu, jakým evangelium žili. Když se křesťané stali změkčilými, vyznavači věřili, že by křesťanský život měl být přísný. Když křesťané zbohatli, vyznavači trvali na tom, že Ježíš povolal své následovníky k chudému a jednoduchému životu. Když se křesťané začali držet způsobů, kterými žil svět, vyznavači si mysleli, že by bylo lepší ze společnosti odejít a žít evangelium někde jinde. Někdy to snad přeháněli, ale silně cítili, že je třeba uskutečňovat následování. A protože tak učinili, začali být považováni za svaté.

Tito vyznavači si zřejmě posbírali to málo, co jim patřilo, a odešli dál od svého města, aby tam žili v samotě. Stali se poustevníky nebo, jak se jim někdy říkalo, anachorety, protože se vzdali světa a zůstali věrni svým principům. Vedli asketický život, velmi málo jedli a spali, většinu času se modlili a postili. To, že mohli žít bez komfortu společnosti a těšit se z osamělého života jen s Pánem, bylo jejich svědectvím pravdě. Pravdě, že Bůh je zdrojem všeho naplnění a štěstí.

První z těchto vyznavačů se vlastně narodil během období pronásledování, ale žil až do dob, kdy už pronásledování dávno pominulo. Vnímal zřetelně změnu, která se v církvi odehrála, když se stala společensky přijatelnou, a toužil po tom, aby bylo, jako v jeho mládí, evangelium opět bráno vážně. Jeho jméno bylo Antonín, opat. Rozhodl se věnovat v egyptské poušti svůj život Bohu. Zvěst o Antonínově svatosti se ale začala šířit a malá skupina následovníků posléze odešla žít do jeho blízkosti a naučit se plnému křesťanskému odevzdání. Musel žít zdravým životem, protože když v roce 356 zemřel, bylo mu přes sto let.

Nedlouho poté posunul Antonínův nápad o krok dál další mladý muž, Benedikt. Viděl, že je potřeba, aby se skupina, která žije křesťanským životem, vzájemně podporovala, a dal dohromady soubor pravidel pro zdravý komunitní život. Pravidla sv. Benedikta jsou až dosud po celých patnáct století základem pro mnoho řeholních pravidel. Tím, že předepisovala denní řád modlitby a práce, udržovala řehole sv. Benedikta zdravou rovnováhu mezi přísnou askezí a nezbytným lidským pohodlím. Během Benediktova života byla založena řada klášterů pro muže i ženy a ve středověku jejich počet dosáhl tisíců. V předchozích kapitolách jsme viděli, jak v průběhu staletí komunity řeholníků a řeholnic velmi církvi prospěly.

Řeholníci a řeholnice byli prototypem těch křesťanů, kteří se chtějí ptát na hlavní otázky evangelia a chtějí odpovědi žít v naprosté důvěře. Byli křesťanskými radikály v tom smyslu, že šli k jádru evangelia a zjišťovali, jaký druh života z něj může vzejít. Není nespravedlivé, pokud bychom je kvůli jejich vystoupení z hlavního proudu křesťanství nazvali prvními křesťanskými „odpadlíky“ od společnosti, protože postavili společenství na zcela odlišném modelu, než jaký viděli ve světě. Kláštery byly v podstatě křesťanské komuny, kde lidé mohli praktikovat radikální následování životem podle evangelia. Někdy zapomínáme, že přibližně po prvních pět století své existence byly tvořeny téměř výhradně z laiků.

V naší současnosti naplňují tento nejranější ideál mnišství trapisté. Většina ostatních řádů benediktinské tradice žije podle uvolněnějších pravidel, ale trapisté je dodržují stále přísně, včetně pravidla mlčení. Trvají na tom, že abychom se ubránili polapení do her, které svět tak rád hraje, musíme žít podle velmi odlišných pravidel a mimo svět.

To neznamená, že trapisti nejsou informováni o světovém dění, nebo že v něm nejsou zaangažováni. Thomas Merton byl trapista, který ovlivnil svými knihami miliony lidí. Mnoho z nich bylo o modlitbě a spiritualitě, ke konci svého života pak předstihl většinu katolíků svými myšlenkami o sociální spravedlnosti. K myšlenkám, které předložil v 60. letech o závodech ve zbrojení a jaderných zbraních, se americká hierarchie vrátila o dvacet let později.

Inklinujeme k vnímání asketického života jako úniku ze světa. Opravdu je to tak, ale je to jen jedna polovina pravdy. Odstup dává prostor žít evangelium svobodně a z této svobody mluvit ke světu o tom, co to znamená evangelium skutečně žít. V tomto prostoru můžete objevit radikální otázky, které Ježíš klade všem, kdo se nazývají jeho následovníky, takže můžete žít odpovědi v opravdovém učednictví.

Mnozí, pokud ne většina svatých, byli asketi v tom smyslu, že praktikovali duchovní ústup nebo odstup od světa, aby se na něj mohli podívat objektivněji. Tu a tam narazíme na svatou osobu, která vedla očividně jednoduchý a od světa vzdálený život. Takovou osobou byl Charles de Foucauld, mladý muž, který se obrátil zády ke složitosti Francie 19. století, aby žil v chýši na Sahaře. Toužil po tom žít jednoduchý život ve světě, který se stává stále složitějším, toužil porozumět Ježíšovu tajemství ve světě, který toto tajemství zřejmě nechápe. Jeho přátelé mysleli, že zešílel, ale on se modlil především za to, aby zakusil Ježíšovu opuštěnost, a tak aby byl v úplném spojení s Kristem, kterého svět odmítl. Toužil se ptát po ústředních otázkách evangelia a chtěl to dělat tam, kde si byl jist, že se na něj nikdo nebude dívat. Nechtěl dělat nikomu divadlo nebo být někým obdivován. Modlil se jen, aby nalezl odpovědi a naplno podle nich žil.

Charles jednou do svého deníku napsal, že doufá, že ho potká násilná smrt tak jako Ježíše, a že zemře nepoznaný a nedoceněný. O několik měsíců později bylo jeho tělo nalezeno zkrvavené a opuštěné. Patrně se stal obětí násilnických vetřelců do jeho samoty. Bez ohledu na to, co si můžeme o jeho podivné touze myslet, Bůh zřejmě jeho modlitbu vyslyšel.

Nikdy netušil, že jeho duchovní dědictví bude vtěleno do komunity křesťanů, kteří se obdivovali autentičnosti jeho života a jeho oddanosti k jednoduchosti evangelia. Malí bratři Ježíšovi a Malé sestry Ježíšovy, jak jsou nazýváni, žijí v malých skupinkách po dvou nebo po třech v nejchudších částech světa. Nejsou příliš známí, protože nezkoušejí udělat něco velkého podle měřítek světa. Přesto jsou k nalezení po celé Evropě, Africe, Asii i Americe, a jejich počet roste. Lidé jsou přitahováni jednoduchostí jejich životního stylu a autentičností jejich života modlitby. Snaží se jen žít evangelium v duchu Charlese de Foucaulda a prokazovat laskavost a pohostinství potřebným lidem. Nesnaží se obracet druhé ke křesťanství, ale vždy se najdou lidé, kteří z jejich života rozpoznají pravdu evangelia a chtějí se k nim přidat.

Určitě je jejich duchovní dar vzácný, je to zvláštní charisma. Ne každý je povolán Bohem žít evangelium tak radikálně, ale ti, kdo žijí evangelium takto autenticky, jsou nám znamením, že to je zároveň možné i úžasné. Jejich životy jsou plné milosti a krásy, která většině z nás uniká. Jejich ochota klást si krajní otázky nás nutí ptát se sami sebe, zda jsme opravdu ochotni před těmito otázkami stát.

Asketové v církvi chápou, že evangelium je v první řadě životní styl. Institucionální církev od čtvrtého století inklinovala k tomu udělat z evangelia styl myšlení, záležitost doktríny a věroučných pravd. První poustevníci a mniši se ale nestarali o doktrínu, nýbrž o život. Polemizovali ne s těmi, kdo pochybovali o vtělení, ale s těmi, kteří nežili svůj život podle Ježíše. Nestarali se, zda Duch svatý je v Trojici odlišnou osobou, ale zda je Duch oživující silou křesťanského života. Nebylo jim vlastní pátrat intelektuálně po pravdě nauky, ale pátrat duchovně po živé pravdě.

Na středověkých obrazech je sv. Antonín na poušti často zpodobňován, jak je obklopen ďábly, kteří se ho pokoušejí svádět. V naší současnosti pravděpodobně chápeme tato pokušení v pojmech nauky a mravů – nevěřit v Boha, neposlouchat Desatero a podobně. Skuteční démoni jsou ale v našich životech mnohem subtilnější než tito. My věříme v Boha, ale zanedbáme naslouchání Pánu v každodenní modlitbě. My jsme poslušní vůči Desateru, ale naše mysl je legalistická a cynická. Každý týden dáme do sbírky nějaké peníze, ale nedáváme sami sebe těm, kdo nás potřebují. Jdeme ke zpovědi, ale ve svých srdcích chováme žárlivost a nenasytnost, hořkost a hněv.

Asketové nám připomínají, že se můžeme dobrat poznání Boha a sebe samých pouze v osamění. Když nemáme žádnou sociální roli, kterou bychom hráli, musíme být sami sebou. Když jsou odloženy všechny naše veřejné masky, začneme teprve vidět nahou pravdu. Když jsou odstraněny všechny naše podpůrné systémy, teprve objevíme, zda opravdu Bohu důvěřujeme. Vyznáváme naši víru pouze svými rty nebo také svým životem? Svatí, které uctíváme jako hrdiny a hrdinky, nám ukazují, co to znamená si klást zásadní otázky a riskovat nalezení základních odpovědí o našem životním stylu.

6.3. Zakladatelé

Mnoho světců uctívaných církví jsou zakladatelé společenství. Lidé, kteří vynikají ve svatosti, kromě těch, kteří mají charisma být poustevníky, vnímají, že sdílení víry, sdílení života a poslání jsou pro žití evangelia nezbytné. Když nemohou najít skupinu, která by tuto vizi podporovala, vytvoří ji často kolem sebe.

Téměř v každém století byli svatí, kteří buď společenství založili, nebo nějaké už existující reformovali. Často začali v osamění a naslouchali Pánu v modlitbě tak dlouho, až pochopili, že to, co Bůh chce, aby dělali, nemohou dělat sami. Potřebovali skupinu vzájemné podpory, skupinu, která by s nimi pracovala, tělo Kristovo, jehož údy by mohly společně žít Ježíše ve světě.

Sv. Augustin, slavný biskup ze Severní Afriky, který žil na přelomu pátého století, viděl potřebu komunitního života mezi jáhny a kněžími své diecéze, a tak některé z nich přizval ke společnému životu poblíž své katedrály. I když nezaložil řeholní řád jako takový, později byli v jeho duchu založeni Augustiniáni.

Sv. Dominik ve 13. století začínal s vizí misie a kázal evangelium lidem ve venkovských oblastech, které byly hierarchií zanedbávány. Hledal ve městech kněze, kteří by se k němu chtěli připojit. Žili z almužen a podporovali se navzájem, zatímco studovali na univerzitách, aby dosáhli lepšího vzdělání v teologii. Ačkoli jsou všeobecně známí jako dominikáni, jejich oficiální název je Řád kazatelů.

Sv. Vincenc z Pauly a sv. Luisa de Marillac prorazili tradiční omezení, vnucovaná ženám až do 17. století. Od ženské zbožnosti se vždy očekávalo, že se bude odehrávat v klášterech, chráněna klášterními zdmi, ale Luisa viděla, že existuje misie, kterou je třeba konat na ulici mezi chudáky. S podporou sv. Vincence překročila tradici, bojovala s hierarchií, která jejímu neobvyklému nápadu odporovala, a založila Dcery božské lásky (vincentky). Vincenc sám založil misijní kongregaci (Congregatio Missionis) pro práci mezi chudými a mnoho dnešních farností má dnes společenství sv. Vincence z Pauly, ve kterých uskutečňují laici ve svém sousedství jeho misii.

Sv. Ignác z Loyoly, voják, který se zotavoval ze zranění utrpěného v bitvě, slyšel Pánovo volání ke službě církvi v době, kdy byla Evropa rozpolcena reformací. Uvědomil si, že pokud chce vycvičit armádu apoštolů k nápravě církve a k dobytí světa pro Krista, musí vytvořit úplně jiný styl komunity. Až do doby sv. Ignáce byly řeholní řády organizovány podle vzoru klášterů, ve kterých spolu žily velké skupiny řeholníků a modlily se každý den spolu v kapli kněžské oficium. Ignác poslal své misionáře ve skupinách po dvou a po třech a přikázal jim modlit se zkrácenou formu oficia (základ dnešního breviáře) v soukromí. Byl za tento odklon od tradice kritizován, ale zakrátko jeho Tovaryšstvo Ježíšovo (nebo jezuité, jak byli zkráceně nazýváni) poslalo své lidi do Afriky, Asie a Ameriky a vykonalo misionářskou práci v rozsahu v historii církve nesrovnatelném.

Zakladatelé společenství mají vždy jakýsi vhled do toho, co církev v určité době potřebuje, a také mají dar tuto potřebu naplnit. Institucionální církev často nechápe tuto potřebu nebo nesouhlasí s tím, jak by měla být uspokojena, a tak se hierarchie pokouší utlumit tvořivé charisma řádu. Někteří zakladatelé se tváří v tvář opozici vzdají a jejich práce nepřetrvá. Ale společenství, která jsou ochotná k dialogu s hierarchií a žijí v tvořivém napětí s institucí, jsou schopná předat svoje obdarování i následujícím generacím.

Stejný fenomén pokračuje v církvi dodnes. Laici se shromažďují do svých vlastních malých společenství a příliš často na ně kněží a biskupové pohlížejí s podezřením. Přesto se ale, jak jsme viděli v předcházejících kapitolách, obnova církve děje skrze vytváření společenství, tak jak tomu bylo v historii církve vždy.

Před čtvrtstoletím II. vatikánský koncil vyzval řeholní řády, aby se reformovaly návratem k charismatu svých zakladatelů, ale když to řády skutečně udělaly, kladla tomu hierarchie někdy odpor. Litují toho, že řeholnice nenosí hábity, ale zapomínají přitom, že velmi často byly hábity jen běžně nošenými šaty z časů, kdy byly řády založeny. Ostře kritizují skutečnost, že kněží a řeholní bratři opouštějí velké instituce, ale zapomínají, že velmi často měli zakladatelé na mysli život v malých společenstvích. Požadují, aby představení byli vysvěcenými kněžími i v řádech jako jsou třeba františkáni, když František sám odmítal vysvěcení a nemohl by proto být dnes představeným svého vlastního řádu.

Zakladatelé jsou vizionáři v tom smyslu, že vidí nové cesty evangelijního života společenství tam, kde se staré způsoby rutinou vyprázdnily. Zakladatelé jsou také radikály v tom smyslu, že sami sobě a svým následovníkům pokládají ty nejzákladnější otázky evangelia. Institucím jsou často vizionáři a radikálové nepohodlní, jenomže instituce mohou být obnoveny jen těmi, kdo vidí to, co zatím nevidí nikdo jiný. Naštěstí pro církev se také hierarchie naučila žít ve tvořivém napětí se zakladateli společenství a s těmi, kdo věří ve svou radikální vizi života podle evangelia.

6.4. Mystici

Mystika je v katolické tradici poznání Boha skrze zkušenost. To není znalost hlavou, ale znalost srdcem, to není pochopení intelektuální, ale intuitivní, to není porozumění logické, ale emocionální. Je to druh povědomí, které se rozvíjí mezi blízkými přáteli, když jeden může téměř instinktivně říci, co si ten druhý myslí nebo cítí. Mystici si prostřednictvím dlouhých hodin modlitby a prožíváním přítomnosti Boží vyvinou stejný druh citlivého povědomí o tom, co od nich Pán očekává.

Když mystici píší o své zkušenosti s Bohem, mluví jazykem, který se velmi liší od jazyka teologie a církevní nauky. Vyjadřují se tím, co může být nejlépe nazváno náboženskou poezií, jazykem symbolismu, představ a pocitů. Obyčejná slova nemohou popsat to, co zažívají, a tak mystici posunují význam slov mimo jejich běžné používání. Není třeba zdůrazňovat, že když to dělají, jsou často nepochopeni těmi, kdo takovou zkušenost sami nemají. Byli dokonce někdy odsouzeni jako kacíři, protože neužívali teologický jazyk „správně“.

Z těchto důvodů, ačkoli někteří mystikové byli jako světci kanonizováni, většina kanonizována nebyla. Tento nedostatek oficiálního uznání ze strany institucionální církve ale nezabránil křesťanům rozpoznat v mysticích hrdiny a hrdinky kontemplativní modlitby.

Mistr Eckhart, který žil ve 14. století, byl jedním z těch mystiků, kteří měli potíže kvůli vyjadřování poeticky paradoxních sdělení o Bohu. Když hovořil o svém životě modlitby, říkal například: „Prosím Boha, aby mě Boha zbavil“. Zvnějšku to zní, jako by Eckhart prosil Boha, aby z něj udělal ateistu! Ale to není vůbec tím, co měl na mysli. Co se pokoušel v jedné krátké větě sdělit je, že abychom došli k hlubší zkušenosti s Bohem, musíme ho prosit, aby nás zbavil falešných obrazů o něm. Eckhart chce zakoušet Boha otevřeně a upřímně, a tak se modlí, aby byl svlečen ze všech masek, které jsme mu nasadili, abychom se vyhnuli pohledu na naprostou jinakost nekonečného tajemství.

Při jiné příležitosti Eckhart řekl: „Oči, kterými se díváme na Boha, jsou ty stejné oči, kterými se on nejprve díval na nás“. Zní to paradoxně, ale přesto je to hluboce mystické. Dojdeme k porozumění významu jen tehdy, když v naší vlastní zkušenosti modlitby objevíme, o čem to je. Realitu je těžké převést do slov, ale znamená to něco v tom smyslu, že touha, kterou máme po Bohu, je sama darem Božím, nebo že láska, kterou milujeme Boha, je už milujícím Bohem, který je v nás.

Sv. Terezie z Avily a sv. Jan od Kříže byli dva španělští mystikové 16. století, kteří byli nakonec kanonizováni, ale během celého jejich života byli často ve sporu s církevními představiteli, kteří jejich obnově náboženského života nedůvěřovali. Jako typičtí mystici, mluvili a jednali přímo ze svého života modlitby, a jejich činnost byla často vnímána jako ohrožování institucionálního systému. Protože mystici zakoušejí velkou vnitřní svobodu od institucionálních struktur, jejich pokora a oddanost církvi je často ověřována do krajnosti.

Sv. Terezie z Lisieux, řeholním jménem Terezie od Dítěte Ježíše, se nikdy nedostala do potíží kvůli tomu, co řekla a udělala, patrně proto, že byla tak opravdová a neokázalá. Nenapadala žádné náboženské autority, ale dělala své denní povinnosti v nepřetržitém postoji uctívání Krista. Její spisy přitahovaly ve 20. století široký okruh čtenářů, protože byly odzbrojujícím způsobem prosté, ale zároveň hluboce mystické.

Když hovořila o vině a negativismu, které si lidé někdy uvnitř sebe nosí, řekla: „Kdokoli je ochoten klidně snášet to utrpení být nepříjemný sám sobě, ten se stává příjemným útočištěm pro Ježíše“. Většina z nás se pokouší potlačit naše pocity viny a utéci od špatného pocitu ze sebe samého, ale skrze svůj vztah ke Kristu se Terezie naučila poctivější a zdravější praxi. Postavme se našim hříchům a selháním tváří v tvář, řekla, a pamatujme si, že nás Bůh miluje přesto, že jsme takoví. Když si připustíme naši porušenost, můžeme dovolit Ježíšovi, aby vstoupil a uzdravil nás. Naučila se tomu prostřednictvím mystické modlitby – sto let předtím, než psychoterapie objevila uzdravující sílu sebepoznání a sebepřijetí.

Pierre Teilhard de Chardin byl jezuita, kněz, vědec, básník a mystik, který žil v našem 20. století. Protože začal psát o evoluci dříve, než většina církevních osob tuto myšlenku přijala, dostal se do potíží s hierarchií. Většina jeho prací byla vydaná až po jeho smrti. Když si je čteme, můžeme vidět, jak jeho mystická intuice promísila náboženství a vědu, poezii i rozum. Krásně se čtou, ale obtížně se chápou. Mystici myslí a cítí v hloubkách, které jsou většině z nás neznámé.

Pro mystiky je smyslem času věčnost, tak jako pro Boha. Minulost, přítomnost a budoucnost jsou v záblesku mystického nahlédnutí spojeny. Mystici mluví o Ježíšově ukřižování tak, jako kdyby se dělo dnes, nebo vidí příští události tak, jako kdyby se děly právě teď. Totéž platí pro mystické vnímání prostoru. V jejich náboženské zkušenosti jsou nebe a země jedna realita a mizí rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným. Všechno se spojuje do jednoty tak, jak to dělá Bůh, který zahrnuje všechen čas a prostor do jednoho Božího objetí.

Caryll Houselander, anglická mystička, která také žila v tomto století, je toho znamenitým příkladem. Jako mladá žena měla několik hlubokých mystických zkušeností, skrze které pak vnímala svět po celý zbytek svého života. Jednoho dne se při jízdě londýnským metrem dívala kolem sebe a viděla Krista v každém člověku, na kterého se podívala. To ji přivedlo k pochopení, že Kristus je přítomen v každé osobě v každé zemi v každém století.

Jindy, krátce poté, co komunisté ovládli Rusko, se dívala na fotografii zavražděného cara v novinách a viděla Krista znovu. A jeho koruna z trní nahrazovala carovu korunu ze zlata. Když zvedla oči, spatřila obrovskou ruskou ikonu Krista rozprostřenou nad městem, a pocítila hluboké přesvědčení, že se Kristus vrátí spasit svět právě skrze Rusko. Katolíci se modlili po desetiletí o obrácení Ruska, a možná, že tyto modlitby budou vyslyšeny způsobem, který nejméně očekáváme. Přinejmenším jeden mystik měl symbolickou vizi, že se to splní.

Mystici jsou zvláštním darem církvi, protože nám ukazují, jak daleko můžeme dojít v modlitbě, nebo spíše jak daleko nás Bůh vezme, pokud se necháme do modlitby uvádět. Jsou hrdiny a hrdinkami modlitebního rozměru křesťanského života, protože se odvážně otevírají nejplnější lidské zkušenosti s Bohem. Odhalují nám nejhlubší smysl obrácení, kterým je naprostá proměna našeho života skrze jednotu s Kristem.

6.5. Myslitelé

Někteří světci nezapadají tak snadno do kategorií, které jsme si vytvořili pro pochopení, kde se ve spektru svatosti nacházejí. Sv. Tomáš Akvinský byl například celý svůj život teologem, ale měsíc před svou smrtí měl mystickou zkušenost, která způsobila, že se mu všechna ta léta promýšlení zdála bezvýznamná. Traduje se, že řekl: „Je to tak bezcenné, jako hromada slámy“. Snad je to opravdu tak, ale Tomášova sláma poskytla palivo pro katolickou teologii na celá staletí po jeho smrti.

V kalendáři svatých jsou myslitelé a intelektuálové obvykle označováni za učitele církve. Byli tak říkajíc Ph.D. v teologii dokonce ještě předtím, než univerzity začaly udělovat vědecké hodnosti. Slovo doctor v latině jednoduše znamená toho, kdo učí, a církev se od těchto učitelů naučila hodně.

Zhruba polovina kanonizovaných učitelů církve žila během prvních staletí a pomohla formulovat základní pravdy víry, jako třeba ty, které jsou obsaženy v Krédu. Mnoho dalších žilo ve středověku, když byly zakládány nejstarší univerzity Evropy. Jelikož hlavními předměty, které se v těchto nových školách vyučovaly, byly filozofie a teologie, určili tito učitelé církve standardy západního intelektuálního života, které byly od té doby charakteristickými znaky vzdělanosti. Zápasili s velkými spornými otázkami své doby: morálními i politickými, individuálními i sociálními, vědeckými i náboženskými. Univerzita byla místem, kde se všechny znalosti shromažďovaly, aby byly prozkoumávány, diskutovány a předávány další generaci učenců.

Sv. Anselm, který žil v jedenáctém století, byl jedním z prvních středověkých učenců tohoto typu. On je to, kdo definoval teologii jako „víru hledající porozumění“, který vytvářel rovnováhu mezi nároky těch, kteří říkali, že všechno, co potřebujeme, je víra, a nároky těch, kdo říkali, že věda je vším. Od Anselmovy doby měl katolicismus k úloze rozumu v náboženství zdravý respekt. Říkal, že slepá víra není cestou, jak žít křesťanský život, protože kdyby tomu tak bylo, nedal by nám Bůh rozum k myšlení.

Sv. Tomáš Akvinský a sv. Bonaventura žili oba ve 13. století, na vrcholu středověkého univerzitního života. Oba psali velká díla, ve kterých se pokoušeli spojit dohromady všechno to, co bylo známo prostřednictvím Božího zjevení i prostřednictvím lidského bádání. Bonaventura byl také představeným františkánského řádu, takže nepsal tolik jako Tomáš, ale oba pokračovali v rozvíjení katolické teologie, jak ji postavil Anselm.

Ačkoli se Tomášova Summa Theologica později stala v katolických seminářích standardní učebnicí, za jeho života byla jeho práce vším, jen ne nekontroverzním dílem. Když byl ještě pouhým studentem v Paříži, byla znovuobjevována díla řeckého filozofa Aristotela. Tomáš v nich našel hodně pravdy, ale soudobí konzervativci proti němu útočili, že pro vytváření křesťanské teologie používá názory ateistů.

Stejná bitva se v té či oné formě v dějinách teologie vede znovu a znovu. Jeden po druhém se ale díky úsilí odvážných intelektuálů do křesťanského myšlení integrovaly nové pohledy astronomie, archeologie, etiky, politiky, psychologie a mnoha jiných disciplín. Byli přesvědčeni, že kde je jeden stvořitel vesmíru, tam nakonec nemůže být žádný rozpor mezi náboženstvím a vědou. Čas prokázal, že měli pravdu, a my z jejich vytrvalého přesvědčování těžíme. Katolicismus byl vírou a bádáním takových myslitelů nesmírně obohacen.

V naší současnosti tato bitva probíhá na mnoha frontách, ale nejvýrazněji na jedné, o které se obvykle píše palcovými titulky – teologie osvobození. Myslitelé jako Gustavo Gutierrez a Leonardo Boff byli kritizováni za to, že ve svých spisech používají některé z názorů Karla Marxe. Protože Marx byl ateista a jeho kritiku západní společnosti vzal za svou komunismus, mají někteří pocit, že jeho myšlenky nemohou mít v teologii žádné místo.

Katoličtí intelektuálové ale nemusejí za přijetí svých myšlenek vždy bojovat. Někdy stačí rozsah a hloubka jejich myšlení k tomu, aby jim zjednaly respekt. Karel Rahner a Bernard Lonergan jsou dva takoví myslitelé, jejichž práce ukázaly katolickému světu, že teologie může úspěšně integrovat moderní filozofii a vědu do široké intelektuální syntézy. Do určité míry vděčíme za úspěch II. vatikánského koncilu myslitelům, jako byli tito dva, kteří pomohli biskupům zahlédnout, že se církev může posunout a svoji víru vyjadřovat modernějšími způsoby.

Bohužel, vzhledem k tomu, že v minulosti byly ženy vyloučeny z univerzitního studia, máme jen dvě učitelky církve. Sv. Terezie z Avily byla za učitelku církve prohlášena první a sv. Kateřina Sienská v roce 1970 jako druhá. Tak jak ženy vstupují plněji do intelektuálního života katolicismu, budou nepochybně velkým přínosem. Ve druhé kapitole jsme viděli, že duchovní temperament katolicismu je podstatně ženský, ale tento rozměr lidského života na svou plnou integraci v teologii teprve čeká.

Myslitelé, intelektuálové, spisovatelé, učitelé – někteří byli oficiálně vyhlášeni za svaté a někteří ne. Mnoho z nich však mělo hrdinskou víru a církev má z jejich vytrvalé snahy pochopit hlubší smysl této víry užitek.

6.6. Aktivisté

Na opačném konci spektra než akademici jsou aktivisté. Lidé, kteří jdou a vykonají. Namísto psaní o křesťanské víře ji žijí do krajnosti. Mnozí z vyznavačů a zakladatelů by mohli být zařazeni rovněž do této skupiny, ale část vyznavačů byla rozjímavými samotáři a ne všichni aktivisté založili svá vlastní společenství. Proto potřebujeme pro tyto hrdiny, kteří nalezli své poslání v aktivním životě evangelia, další skupinu.

Svatí misionáři nám přijdou na mysl jako první. Sv. Patrik v pátém století a sv. Kolumbán v šestém věnovali svoje životy přinášení křesťanství a civilizace ke keltským kmenům Irska a Skotska. Ačkoli na britských ostrovech založili mnoho klášterů, nezamýšleli založit nové řeholní řády, ale chtěli vybudovat centra křesťanského života, ze kterých by mohli být vysíláni další misionáři.

Mnoho misionářů, kteří následně obrátili západní Evropu, byli keltští mniši, potomci prvních konvertitů. Sv. Kolumbán předtím než v sedmém století umřel v severní Itálii, rozšířil víru po Francii a Švýcarsku. Sv. Bonifác opustil pohodlí kláštera v Anglii a požádal papeže Řehoře II. o povolení stát se misionářem. Papež vysvětil Bonifáce na biskupa a poslal ho do Německa, kde řídil velké misionářské úsilí osmého století.

Svatí Cyril a Metoděj byli dva bratři, kteří ve střední a jihovýchodní Evropě vykonali to, co keltští mniši uskutečnili na západě. Opustili svůj domov v Řecku, aby kázali evangelium na území dnešního Bulharska, Československa, Polska a Ruska. Stejně jako mniši před nimi, přinesli svou misií nejen křesťanství, ale také civilizaci. Přeložili Bibli do slovanského jazyka a vytvořili abecedu, protože do té doby neměl slovanský jazyk psanou podobu.

Poté, co bylo dokončeno obrácení Evropy, nemáme už o misionářích další písemné zprávy až do doby, kdy bylo objeveno, že Země je kulatá a obývaná lidmi, kteří ještě o Kristu neslyšeli. V 16. století církev obnovila své misionářské úsilí a posílala do Asie a Ameriky hlavně františkány a jezuity, i když v této době byly založeny i další misionářské řády.

Sv. František Xaverský se úplně vyčerpal, když přivedl k obrácení tisíce křesťanů v Indii a Japonsku, kde zemřel ve věku nedožitých padesáti let. Bartoloměj de las Casas prožil většinu svého života ve Španělsku. Když ale navštívil Jižní Ameriku a viděl, jak Španělé zotročují indiány, věnoval svůj život boji proti tomuto bezpráví. Psal a argumentoval u soudů, že taková brutalita se příčí evangeliu.

Sv. Izák Jogues se vrátil k pokřesťanšťování irokézských indiánů v oblasti dnešního New Yorku i poté, co ho během jeho první misionářské cesty mučili a zmrzačili mu ruce. Netřeba říkat, že zemřel mučednickou smrtí. Úplně jiný osud očekával Junipera Serru, který byl vyslán kázat evangelium na západ. Dožil se šťastného stáří, ale úžasným faktem jeho příběhu je, že svou cestu nahoru a dolů po kalifornském pobřeží započal v době, kdy mu bylo pětapadesát let. To je věk, kdy se mnoho lidí začíná těšit na důchod. Mnoho misií, které založil, se rozrostlo v kalifornská velkoměsta: San Francisco, Santa Clara, San Diego apod.

Ne každá misionářská práce se ovšem musí dělat v cizích zemích. Už jsme mluvili o misi sv. Vincence z Pauli pro chudé v Evropě a můžeme to vyvážit zmínkou o těch, kteří se stejného apoštolátu ujali ve Spojených státech. Sv. Alžběta Anna Setonová viděla potřebu katolického vzdělání pro chudé děti ve městech a sv. Kateřina Drexelová vnímala tutéž potřebu u černých a indiánských dětí na jihu a západě. V duchu sv. Luisy de Marillac, Alžběta i Kateřina povzbuzovaly další ženy k připojení se k jejich misi a založily dva z nejvýznamnějších učitelských řádů ve Spojených státech, Sestry charity a Sestry Nejsvětější Svátosti.

Dorothy Day nikdy nesnila o založení řeholního řádu, ale započala spolu s Petrem Maurinem v New Yorku v roce 1930 hnutí katolického dělnictva. Viděla, že základní příčinou chudoby je nespravedlivý ekonomický systém, ve kterém jsou chudí nuceni žít, a věnovala svůj život nejen nasycení chudých a poskytování přístřeší bezdomovcům, ale také boji za spravedlivé mzdy a lepší pracovní podmínky. Vedla velmi aktivní křesťanský život až do svých třiaosmdesáti let.

Aktivisté často nejsou mezi svými současníky populární. Nespočet misionářů, o kterých jsme ani nemluvili, zemřelo jako mučedníci. Bartoloměj de las Casas si znepřátelil soudy Španělska kvůli obraně lidských práv indiánů právě tak, jako další méně proslulí františkáni a jezuité, kteří se také zastávali utlačovaných. Dorothy Day byla během celého svého života často označována za socialistku a komunistku, protože kritizovala systémová zla kapitalismu.

V naší současnosti jsou nejvíce vidět aktivisté, kteří protestují proti závodům ve zbrojení v naší vlastní zemi, a ti, kdo bojují za politickou a ekonomickou spravedlnost v Jižní Africe a Latinské Americe.

Mnozí z nich jsou angažovaní laici, mnozí jsou také kněží a řeholnice. Když trvají na tom, že evangelium není pro chudáka radostnou zvěstí, pokud ho neosvobodí od útlaku, jsou označováni jako podvraceči a zrádci. Jak poznamenal Dom Helder Camara, arcibiskup v Brazílii: „Dokud krmím chudé, nazývají mě světcem. Ale když se zeptám, proč jsou tak ubozí, nazývají mě komunistou.“

Zapomínáme, že když Ježíš kázal evangelium chudým, dělal si také nepřátele. Byl označován náboženskou vrchností za rouhače, ale nakonec byl usmrcen vrchností politickou. Může být, že Římané a jejich židovský protějšek viděli revoluční význam evangelia, který my máme tendenci přehlédnout? Mohl by to být důvod, proč v každé době chudí a slabí přijímají evangelium bezprostředněji než bohatí a silní? Sociální aktivisté v církvi, jak v minulosti, tak i v současnosti, věří, že odpověď na tyto otázky zní ano.

Starozákonní obraz mesiáše, který byl vztahován v Novém zákoně na Ježíše, byl obrazem trpícího služebníka. Aktivističtí hrdinové a hrdinky věří, že žít jako Ježíšovi křesťané by mělo znamenat věnovat své životy pomoci druhým, dokonce až k vlastnímu utrpení. Jako Ježíš, i oni obětují svoje životy, a je-li to nezbytné, pro spásu světa se jich i vzdávají.

6.7. Humanisté

Z příběhů, které jsme až doposud popisovali, by se mohlo zdát, že je nemožné být svatými, aniž bychom udělali něco výjimečně odlišného od toho, co dělá většina lidí. Do značné míry je to pravda, ale není to celá pravda. Někteří lidé se stanou pro druhé hrdiny tím, že dělají obyčejné věci s mimořádnou vírou v Boha. Z nedostatku lepšího pojmenování bychom je mohli nazvat křesťanskými humanisty. Vedou aktivní život, ale nejsou misionáři ani sociálními aktivisty. Vedou oddaný život, ale nejsou nutně oddáni mimořádné věci.

Snad nejlepším příkladem takového světce je Tomáš More. Povoláním právník, ženatý a s rodinou a také s mnoha schopnostmi, které mu přinesly v Anglii 16. století význačné postavení. Kromě toho, že byl praktickým obchodníkem, byl také filozofem a spisovatelem, miloval hudbu a podporoval umění. Král Jindřich VIII. ocenil poctivost a administrativní schopnosti Tomáše Mora a jmenoval ho královským kancléřem. Když se Jindřich rozhodl, že se musí, aby se mohl rozvést se svou manželkou, sám prohlásit hlavou církve v Anglii, téměř všichni šlechtici a biskupové souhlasili, že tento krok je politicky nezbytný. Tomáš se k tomu ale odmítl připojit, jeho oddanost k papeži byla označena za zradu a on byl za poslušnost ke svému svědomí popraven.

Svatí, které nazýváme humanisty, jsou celí a integrovaní lidé. Jsou schopni vyvažovat mysl a srdce, vědu a umění, náboženství i politiku v plně lidském životě. Je věcí historické skutečnosti, že takové vzdělání a rozvoj osobnosti byly k dispozici jen pro relativně bohaté. Z tohoto důvodu patří někteří z těchto světců mezi šlechtice.

Sv. Alžběta Uherská byla provdána za šlechtice, kterého velmi hluboce milovala, a využívala svou pozici a vliv, když se věnovala rozdávání jídla a oblečení ožebračeným sedlákům v zemích svého manžela. Poté, co byl její muž zabit ve válce, zajistila péči o svoje děti a pak se připojila ke třetímu řádu sv. Františka, kde prožila své zbývající dny v chudobě a modlitbě. Žila plným životem, i když jí bylo jen dvacet čtyři let, když zemřela.

Sv. Ludvík IX. Francouzský žil, tak jako Alžběta, ve 13. století, ve vrcholném středověku. Byl také ženatý a žil dost dlouho na to, aby měl deset dětí. Slíbil, že bude dobrým křesťanským králem, a byl svým lidem milován, protože vládl poctivě a byl velkomyslný k chudým. Jeho vnímání povinnosti vůči Bohu ho inspirovalo, aby vedl křížovou výpravu a osvobodil Svatou zemi od muslimské nadvlády. Jeho dlouhý a pestrý život ukazuje, jak je možné být svatým navzdory pokušení moci a slávy.

Sv. František Saleský byl biskupem ve francouzsky mluvící části Švýcarska v době reformace. Když byl protestanty vyhnán ze Ženevy, věnoval hodně času duchovnímu vedení laiků, zvláště žen. Radil jim, jak rozvinout vztah k Bohu, i když přitom vedou aktivní život jako manželky a matky se sociální zodpovědností. Navzdory tradici, že jen ti, kteří opustí svět, mohou opravdově následovat Krista, psal dopisy a knihy povzbuzující lidi, aby zůstali ve světě a vedli zbožný křesťanský život.

Ačkoli sv. Filip Neri pocházel ze zámožné italské rodiny, rozhodl se žít v Římě 16. století svým vlastním životem. Jako aktivní laik shromáždil kolem sebe společenství mladíků, kteří pracovali mezi chudými a nemocnými. Až ve svých 35 letech se nechal přesvědčit, že by bylo lepší nechat se vysvětit na kněze a svou komunitu nechat uznat za řeholní řád. Oratoriáni se ale lišili od ostatních řádů té doby v tom, že žili ve společenství bez skládání tradičních řeholních slibů, aby mohli lépe pracovat ve světě a pokoušet se udělat z něj lepší místo k životu.

Když John Henry Newman konvertoval v Anglii 19. století ke katolictví, byl anglikánským knězem s pověstí skvělého kazatele a zdatného učence. Jeho bádání v nejranější církevní historii ho ale dovedlo k závěru, že pokud chce patřit k církvi apoštolů, měl by se připojit k církvi vedené papežem. Ve své touze po katolickém kněžství se rozhodl, že oratoř, tak jak ji založil Filip Neri, odpovídá jeho akademickému životnímu stylu. Po mnoho let studoval a psal v relativním ústraní až do doby, než ho papež Lev XIII. jmenoval kardinálem a upozornil na jeho práci celý katolický svět.

Mnoho svatých, které bychom zařadili mezi humanisty, řídilo církev, nebo jak se častěji uvádí, bylo biskupy. Přestože byli duchovními, jejich každodenní život byl zaplněn praktickým udržováním jejich diecézí právě tak, jako jsou životy biskupů i dnes. Velmi často byli biskupové, kanonizovaní jako světci, velkými reformátory církve, a jejich schopnosti ve správě vedli k jejich zvolení papežem.

Sv. Ambrož byl milánským biskupem v Itálii konce čtvrtého století, kdy barbaři začali napadat Římskou říši. Mnoho státních služeb bylo rozvráceno, a tak aby zmírnili sociální nouzi, začali do nich biskupové vstupovat a zřizovali sirotčince, nemocnice a starobince. Ambrož šel ve ztotožnění se s lidem ještě dále než většina biskupů. Jedl denně s chudými a odmítal používat zlaté oltářní nádoby v katedrále tak dlouho, dokud tam byli zajatci, kteří mohli být prodejem zlata vykoupeni. Ambrož se také postavil za lidská práva, když byla pod záminkou státní bezpečnosti římskou vládou porušována.

Dalším biskupem, který proslul svou humanitární pomocí potřebným a svou obranou církve proti moci státu, byl sv. Tomáš Becket v Anglii 12. století. Ačkoli byl králem osobně vybraným kandidátem na arcibiskupa z Canterbury, dal Tomáš Becket přednost své věrnosti Kristu před svou oddaností koruně a nakonec byl zavražděn ve své vlastní katedrále vládními agenty, tak jako nedávno Oscar Romero v El Salvadoru.

Dva velcí humanističtí papežové se oba jmenovali Řehoř. Řehoř I. byl vzdělaným laikem, který se vzdal bohatství a politických ambicí, když byl lidem zvolen za římského biskupa. Provedl církev nepokoji na konci šestého století, přinesl mír střední Itálii, poslal misionáře, aby obrátili barbary v Evropě a podporoval reformu liturgie. Druh církevní hudby, která mu byla blízká, dostal název gregoriánský chorál a byl tak vhodný pro liturgii, že je široce užíván až do současnosti.

Řehoř VII. byl mnichem, který byl zvolen papežem v jedenáctém století, v době, kdy mnoho klášterů a diecézí naléhavě potřebovalo reformu. Jako mnich podpořil obnovu klášterů návratem k duchu sv. Benedikta. Jako papež si ověřoval, zda kněží plní své pastýřské povinnosti, zda se biskupové nestávají jenom figurkami v rukách králů a zda je církev dobře spravována. Díky jeho vizi a vedení se papežství stalo hlavní silou civilizace ve středověku.

Naneštěstí pro historii církve nebyli velcí humanističtí papežové vždy zvlášť svatí. Papežové těsně před protestantskou reformací se více zajímali o rostoucí nádheru Vatikánu než o moudré řízení církve. Výsledkem byl obecně rozšířený protest, který zanechal církev od té doby rozdělenou. Není snadné být „ve světě, ale ne ze světa“, jak Ježíš radil svým učedníkům. Je až příliš snadné zabřednout do způsobů světa i tehdy, když pracujeme pro církev.

V naší současnosti má církev štěstí na papeže, kteří svou lidskostí působí i na nekatolíky. Papež Jan XXIII. sestoupil z piedestalu, na kterém papežové spočívali po staletí a ukázal, jak světec může být realistický. Procházel se Římem, navštěvoval vězně ve vězeních a žertoval s reportéry. Když se ptali, proč svolal II. vatikánský koncil, přešel k velkému oknu, dramaticky ho otevřel a vysvětlil: „Abych vpustil trochu čerstvého vzduchu!“ Svou poslední encykliku, Pacem in Terris, adresoval nejen katolíkům, ale všem lidem dobré vůle, kteří touží po míru na zemi.

Papež Jan Pavel II. je humanista svým vlastním přesvědčením. Byl také básníkem, dramatikem a personalistickým filozofem. Mluví plynně půltuctem jazyků a objel celou zeměkouli, aby se papežství stalo všude pro katolíky reálnějším. Píše stále o potřebách lidí v moderním světě, apeluje nejen na církevní nauku, ale také na společnou lidskost všech Božích dětí jako základ našich vztahů. Mluví často a odvážně o právech chudých na osvobození od politického a ekonomického útlaku.

Ačkoliv ne všichni velcí křesťanští humanisté byli kanonizováni jako světci, jsou hrdiny a hrdinkami církve, protože jsou příkladem stylu svatosti, o který mohou usilovat bohatí a vzdělaní lidé. Dali dohromady holistickým (celostním) způsobem to nejlepší, co nabízí svět, spolu s dary, které dostali od Boha, a tak ukázali přínos plné integrace lidského a božského.

6.8. Výstředníci

Jakoby pro naše ujištění, že je možné být svatým i bez naprosté vyrovnanosti, jakou představují humanisté, církev vždy uznávala svatost mnoha křesťanů navzdory jejich bláznivosti. Lidé jejich doby je mohli považovat za blázny, ale při pohledu zpět (často až po jejich smrti) viděli, že tito svatí byli šíleně zamilovaní do Boha. Protože se jejich srdce úplně odevzdalo Bohu, tito výstřední jednotlivci nic nedbali o to, co si o nich myslí druzí. Žili jen pro Boha a způsobem, který Bůh odhalil jen jim, i když nikdo jiný tímto způsobem žít nechtěl.

Obvykle nepřemýšlíme o sv. Janu Křtiteli jako o výstředníkovi, ale on jím nepochybně byl. Nový zákon nám říká, že žil na poušti oblečen do zvířecích kůží a že jedl hmyz a med divokých včel, aby se udržel naživu. Říkal lidem na rovinu, že jsou hříšníci a měli by se kát. A na důkaz toho, když mu uvěřili, je ponořil do Jordánu. Když náboženští vůdci přišli, aby se podívali, co dělá, nazval je klubkem hadů a pokrytci. Kdyby žil dnes, Jan by nebyl tím druhem světce, který by byl ve většině farností vítán.

Sv. Benedikt Josef Labré byl o něco jemnějšího vystupování než byl Jan, ale byl právě tak špinavý a právě tak zapáchal. Byl typem křesťanského tuláka Francie 18. století, spal na volných prostranstvích nebo pod mosty, když pršelo. Když ho většina lidí viděla přicházet, přecházela na druhou stranu cesty z obavy, že by chtěl almužnu. Ti, kdo ho ale nechali přijít k sobě blíž, viděli velký jas v jeho očích a cítili velkou léčivou moc jeho rukou.

Sv. Josef Kopertinský byl františkánský mnich, jehož věhlas pocházel z toho, že měl zvláštní zvyk se vznášet, zatímco se modlil. Pokud navštívíte klášter v Itálii, kde v 17. století žil, průvodce vám dokonce ukáže nějaká místa na stropě, kde Josef měl srazit omítku, zatímco dlel ve výšinách modlitby! Patrně ale vždy bezpečně přistál, a tak byl jmenován svatým patronem pilotů.

Sv. Simeon Stylita se chtěl zříci světa a žít blíž Bohu, a tak se usadil na mramorovém sloupu a pobýval na něm ve dne v noci. Jeho životní styl určitě nebyl z nejzdravějších a asi byl i trochu fanatikem. Ale tato osamělá postava nahoře na sloupu se stala v pátém století symbolem úplného odevzdání se Bohu. Lidé z okolí si zvykli chodit celé míle žádat, aby se za ně modlil, a posílali mu nahoru obětní dary, kterými se živil.

Bratr Juniper, jeden z prvních františkánů, měl dětského ducha, a i když nikdy nebyl oficiálně kanonizován, byl znám svou svatostí už během svého života. Dělal lehkovážné věci, hrál si s dětmi na houpačce a běhal vesele uprostřed města, tedy vůbec se nechoval tak, jak se má chovat zralý mnich. Je připomínán jako blízký přítel sv. Františka. Přesto si ale dodnes nejsme jisti tím, zda někdo, kdo se takhle chová, by neměl být považován za příliš výstředního než aby patřil do řeholního řádu.

Protože výstředníci se tak výrazně liší od normálu, přinášejí nám velkou úlevu při úvahách nad tím, co to znamená být světcem. Narozdíl od humanistů si nemůžete splést jejich svatost s osobním úspěchem. Osobně nedosáhli ničeho velikého, ale dovolili něčemu velikému uskutečnit se v nich. Dovolili Duchu převzít jejich životy, a jejich životy ukázaly, že duchovní velikost se neměří pouze lidskými měřítky. Tak jako asketové, kteří byli zmíněni dříve, výstředníci následovali Pána, kamkoli je vedl. A on je vedl až ke štěstí.

6.9. Vzory

Někteří svatí vyčnívají před celým světem. Dokonce i lidé, kteří nejsou katolíky nebo kteří nejsou ani křesťany, vidí v jejich životech duchovní velikost, která je tak hluboká, jako je široká. Vidí odhodlání a přesvědčení, čistotu a oddanost, lásku a otevřenost v míře podle lidských měřítek neobvyklé. Ztělesňují oheň, který ozařuje nejen katolickou historii, ale celé dějiny lidstva příkladem toho, co jedna osoba může udělat, aby se dotkla životů druhých a proměňovala je k dobrému.

V naší současnosti takovými hrdiny byli papež Jan XXIII. a Thomas Merton. Jan se svou upřímností a humorem umožnil katolíkům podívat se zpříma na svou vlastní církev, smát se jejím středověkým slabostem a pracovat pro její obnovu. Svou ochotou vyjít naproti lidem jiné víry inspiroval obnovení úsilí o náboženskou jednotu a vzájemné porozumění, které pokračuje dodnes. Merton byl mnohem víc nekompromisní osobnost, ale jeho úmyslná samota oslovila i lidi, kteří věděli jen málo o mnišském životě. A jeho bezvýhradný odpor k válce přivedl mnohé k boji za mír.

Svatí jako Petr a Pavel jsou uznáváni i křesťanskými denominacemi, které neuznávají kanonizační proces. Petr – rybář a Pavel – výrobce stanů dokládají příkladem, co to znamená, že se vašeho celého života dotkl Kristus a proměnil ho.

Petr sliboval více než mohl poskytnout, vychloubal se svou loajalitou k Ježíšovi, ale nerozuměl tomu, co se po něm žádalo. V okamžiku krize se pod tlakem zhroutil. Ale nevzdal se. Obrátil se znovu k Ježíšovi, žádal o odpuštění a přijal od Boha sílu, kterou neměl ze sebe, aby kázal obrácení a odpuštění i druhým.

Pavel tak horlil pro Boží zákon, že dokonce následovníky Ježíšovy pronásledoval za to, že zákon opustili. Byl však otevřen zcela odlišnému porozumění toho, co po něm Bůh chce, a v oslepujícím vidění zahlédl, že pronásledoval toho Pána, kterému slíbil poslušnost. V tom okamžiku se stal poslušným vyššímu zákonu a věnoval zbytek svého života přivádění druhých do onoho společenství lásky, které mu Ježíš odhalil.

Maria, matka Ježíšova, je takový vzor svatosti, že na ni často ani nepomyslíme jako na světici. Dáváme jí tituly jako Panna Maria nebo Matka Boží a zapomínáme, že v Anglii je nazývána Saint Mary a že v latinských zemích je nazývána Santa Maria. Ve svém evangeliu sv. Lukáš popisuje Marii jako první mezi učedníky, tu jedinou, která porozuměla od začátku, co znamená vzdát se všeho v odpovědi na Boží volání. „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Mariina odpověď na zvěstování, že se má stát matkou mesiáše, je nám vzorem bezvýhradné odpovědi a my jsme všichni zváni k tomu, abychom takto Bohu odpověděli. Její přítomnost u Ježíše pod křížem je nám všem vzorem ochoty přijmout utrpení a věřit v příslib Božího království nad všechnu lidskou naději.

Ačkoli tento stručný seznam svatých, kteří nám mohou být vzory, není zdaleka tak vyčerpávající jako seznamy předcházejících kategorií svatých, nebyl by úplný bez zmínky o sv. Františkovi z Assisi. O sv. Františkovi bylo napsáno víc než o kterémkoli jiném světci v dějinách lidstva. Snad je to proto, že se hodí do tolika kategorií, které jsme tu popsali, že je nemožné ho zařadit jinak než nazvat ho příkladem křesťanské svatosti.

Od okamžiku své konverze, kdy se jako bohatý mladík stal následovníkem Kristovým, žil František životem askety. Zemřel ve věku čtyřiačtyřiceti let a jeho tělo neslo stopy námahy všech těch let odříkání, které se do něj vryly. Byl nepopiratelným výstředníkem ode dne, kdy ze sebe na náměstí svlékl všechny šaty a odřekl se světské parády, přes měsíce, které strávil při obnově opuštěné kaple v Assisi až k dobám, kdy ho bylo možno slyšet kázat ptákům a zvířatům. Nicméně velkým paradoxem je, že způsob života, který si zvolil, přitahoval ostatní tak, že se navzdory svému odporu stal zakladatelem ne jednoho, ale hned tří řeholních řádů, které nesou jeho jméno.

Mezi všemi křesťany středověku nebylo šťastnějšího muže. Všechno, co toužil dělat, bylo žít evangelium. Toto jednoduché vyznání víry, žité z celého srdce, ho zařadilo mezi největší vyznavače církve. Riskoval mučednictví, když šel během křížových výprav neozbrojen do muslimského území, ale Saladin svatost tohoto šíleného křesťana rozpoznal. Během dlouhých hodin své mystické modlitby nepřetržitě meditoval o utrpení Kristově a tak důvěrně se spojil se svým zraněným Pánem, že ke konci jeho života bylo jeho tělo poraněno znameními Ježíšova ukřižování.

František by o sobě nikdy netvrdil, že je myslitelem, ale jeho jednoduché a přímočaré myšlení se dotklo více životů než spisy vzdělaných učitelů církve. A jeho lidskost, nekomplikovaná a přímá, promlouvá k milionům lidí výmluvněji než monumentální práce velkých křesťanských humanistů.

František ve středověku, Maria a velcí apoštolové na počátku a kohokoli bychom chtěli jmenovat jako moderní příklad svatosti, ti všichni jsou konkrétními vzory, kterými se my všichni potřebujeme ke svatosti inspirovat. Jsou živými důkazy živé pravdy o radostné zvěsti, kterou nazýváme evangelium. Ukazují nám, čím všichni můžeme být, a k čemu jsme také všichni, jako Ježíšovi následovníci, povoláni.

6.10. Katolicismus a výzva ke svatosti

Kdykoli a kdekoli žili, byli světci vždy svobodní. Byli svobodní k lásce, neboť tím, že milovali Boha z celého srdce, objímala jejich láska celé Boží stvoření a tím, že dovolili Boží lásce zmocnit se jejich srdce, zprostředkovala jejich láska každému lásku Boží. Byli svobodní k životu, neboť tím, že žili jen pro Boha, byli osvobozeni od méně důležitých starostí a tím, že dovolili Bohu žít v nich samých, se stali takovými, jakými je Bůh chtěl mít. Byli svobodní k chudobě, neboť tím, že se otevřeli Bohu, věděli, že nic jiného je nemůže uspokojit, a tím, že přijali Boha ja