Ukázka je z knihy

František Kunetka: Židovský rok a jeho svátky

vydané v Olomouci, 1994 (kniha je rozebraná)

Z textu byla z technických důvodů vynechána většina herbrejských a řeckých citací (některé byly nahrazeny fonetickým přepisem).

P e s a c h - Svátek přejití

"Čtrnáctého dne prvního měsíce navečer bude Hospodinův hod beránka. Patnáctého dne téhož měsíce začne Hospodinova slavnost nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. Prvého dne budete mít bohoslužebné shromáždění; nebudete konat žádnou všední práci. Po sedm dní budete přinášet ohnivou oběť Hospodinu. Sedmého dne bude bohoslužebné shromáždění; nebudete konat žádnou všední práci."

Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, a budete sklízet obilí, přinesete snopek jako prvotiny své žně knězi. Podáváním nabídnete snopek Hospodinu, aby ve vás našel zalíbení; druhého dne po dni odpočinku jej nabídne kněz podáváním. V den, kdy za vás bude nabízet váš snopek podáváním, připravíte Hospodinu k zápalné oběti ročního beránka bez vady a k němu přídavou oběť, dvě desetiny éfy bílé mouky zadělané olejem, jako ohnivou oběť Hospodinu v libou vůni. K tomu i úlitbu, čtvrtinu hínu vína. Až do toho dne, kdy přinesete dar svému Bohu, nebudete jíst chléb ani zrní pražené ani čerstvé. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení ve všech sídlištích" (Lv 23,5-14).

"Dbej na měsíc ábíb (to je měsíc klasů), abys slavil hod beránka Hospodinu, svému Bohu, protože tě Hospodin, tvůj Bůh, v měsíci ábíbu vyvedl v noci z Egypta. Hospodinu, svému Bohu, budeš obětovat hod beránka z bravu nebo skotu na místě, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno. Nebudeš při něm jíst nic kvašeného. Po sedm dní budeš při něm jíst nekvašené chleby, chléb poroby, nebol jsi chvatně vyšel z egyptské země. Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země. Na celém tvém území se u tebe po sedm dní neuvidí kvas. Z masa, které připravíš prvního dne navečer, nezůstane nic přes noc do rána" (Dt 16,1-4).

Původ názvu svátku je nejasný. Výraz  je užit v l Kr 18,21.26 ve významu "poskakovat, dopadat na nohu při výkonu rituálního tance kolem oltáře", ve v. 21 ve smyslu "kolísat mezi Jahvem a Baalem": "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" (zde zřejmé užito ve vztahu k v. 26).

Izraelská teologie svátků dává pojmu nový význam. Pesach znamená přejití, překročení Jahveho, při kterém ušetřil izraelské prvorozence (srv. Ex 12,13.23.27); ve zcela obecném užití znamená ušetřit, zachránit (srv. Iz 31,5).

Septuaginta překládá  v Ex 12,23 výrazem projít, minout, jít okolo; verše 13 a 27 slovem uchránit, ušetřit; Iz 31,5 je v LXX přeložen slovem ušetřit.

Blíže významu hebrejského slova je sloveso překročit, které užívá v překladu bible Theodotion i Aquila (2. stol. po Kr.). U Josefa Flavia najdeme toto vysvětlení: "Svátek Paschy znamená překročení, protože Bůh v ten večer, kdy na Egypťany seslal mor, Izraelity překročil". Subjektem jednání je zde jednoznačně Jahve.

Pro Fila alexandrijského (13 př. Kr. 45/50 po Kr.) subjektem už není Jahve, ale izraelský národ, který opouští Egypt a prochází Rudým mořem. Svátek Pesachu, příp. oběť Pesachu je pak oběť za záchranu při přechodu Rudým mořem.

V době Ježíšově byl výraz  užíván ve dvojím významu:

• přejití, ochrana Jahveho; subjektem je Jahve, důraz je na první fázi vykoupení,
• přejití, přechod Izraelitů; subjektem je lid, zdůrazněna druhá fáze vykoupení.

1. Dějinný vývoj svátku

a) Nomádská (předizraelská) fáze

Nejstarší jahvistická zpráva (J) Ex 12,21-30 obsahuje původní vrstvu, která pochází ještě z předjahvistické doby nomádské (v. 21; 22a; 23b, 27b). Také kněžská vrstva (P) Ex 12,1-14 obsahuje velmi starý materiál.

Nomádi znali jarní kultovní slavnost, která se konala v období jarního úplňku a to v situaci "přechodu", přesunu ze zimní pastvy na jarní. Slavnost se koná ve vlastním stanu v příbuzenství velkorodiny; předsedá jí otec rodiny.

Úkon se děje při západu slunce a prodlužuje se až do noci. Spočívá:

• v zabití malého zvířete a potření vchodu stanu jeho krví; potření se děje hysopem (Rostlina podobná majoránce, která dobře zachycuje vodu, voní a v některých kultech je symbolem života, plodnosti.),
• v následující hostině (ta v jahvistické zprávě není), která má své zvláštnosti: zvíře musí být vybrané, mladé, bez vady, sameček, upečené na ohni, musí být celé snědeno, zbytky se pálí v ohni, jako příloha slouží nekvašený chléb a hořké byliny.

Slavení tohoto nomádského svátku vyjadřuje:

• Kultovní společenství má být v této situaci přechodu chráněno před zlem - krev je symbolem života, podobně i hysop.
• Příbuzenstvo (čeleď) má být společným jídlem upevněno; zbytky jídla se pálí v ohni, aby nikdo - zvláště ne démon - nemohl být účasten společného jídla.

Tato fáze svátku obráží pra-lidskou zkušenost, že přechodná období přírody i člověka jsou považována za kritická a nebezpečná a jsou proto předmětem ritualizace (Pro obřady těchto údobí je užíván terminus technicus "rites de passage").

b) Pesach Izraele

Starý jarní nomádský svátek není vírou Izraele v Boha Jahve odmítnut, potlačen, ale přijat i se svým rituálním vybavením a vybaven novým obsahem. Nejstarší jahvistická zpráva v Ex 12 ukazuje toto:

• Přírodní svátek byl teologizován; nejde o škůdce, ničitele, ale o Jahveho, který jedná k záchraně svého lidu; krev nemá moc sama ze sebe, ale je znamením pro Boha Jahve, který přejde, ušetří a zachrání; už to není přírodní svátek, ale "slavnost Hospodinova" (Lv 23,5).
• Přírodní svátek byl historizován; byl zasazen do národních a náboženských dějin a stává se svátkem dějin spásy. Už nejde o ochranu před zlou mocí, která se cyklicky vrací, aby člověku škodila, ale je to Jahve, který jedná v určité dějinné situaci, on "přechází, aby bil Egypťany" (Ex 12,32).

To je specifikum izraelských svátků: Jahve je Bůh, který se zjevuje Izraeli ne pouze v přírodním dění, ale i v národních dějinách. Prvky přírodního rituálu jsou proto vsazeny do určité dějinné situace exodu z egyptského otroctví:

• potření krví = Jahvova záchrana,
• hořké byliny = hořkost útlaku,
• nekvašený chléb = chléb soužení,
• datum slavnosti = datum exodu.

c) Dvojitý svátek Pesach/Macot

Tyto dva svátky byly původně na sobě nezávislé. Ex 12,15-20 a 13,3-10 představují starou tradici, kterou teprve redaktor kněžského kodexu (P) spojil s tradicí Pesachu. Nejstarší rolnický sváteční kalendář (Ex 34,18-23) uvádí mezi třemi poutními svátky pouze Svátek nekvašených chlebů bez Pesachu (srv. také Ex 23,14-17).

Svátek Macot pochází z rolnického prostředí, je svátkem agrární kultury a objevuje se v kananejských kultech. Ritus spočíval v obětování prvního koše z úrody ječmene (polním) božstvům. Teprve po této oběti se mohlo užívat sklizně (srv. Lv 23,10.14). První chléb nové žně, který byl upečen v návaznosti na oběť, byl nutně nekvašený, neboť první den svátku musel být odstraněn všechen starý, kvašený chléb. Toho se ovšem tehdy užívalo jako kvasnic, když byl přimícháván do těsta. Jestliže se tak nestalo, byl nově upečený chléb nekvašený.

Svátek trval sedm dní, první a sedmý den jsou zvláště zdůrazněny. Je bez výjimky označován jako poutní, konal se pravděpodobné u svatyní. Tak, jako u pesachu se jedná o přírodní svátek, kterým je cyklicky oslavována plodnost země.

Když se Izraelci usadili v zemi Kanaan, tento svátek převzali, naplnili ho však jiným obsahem:

• Přírodní svátek byl teologizován; byl centrován na Boha Jahve, jemuž Izraelité vděčili za záchranu, za zemi i její plody. Proto je tento svátek Hospodinova slavnost nekvašených chlebů (Lv 23,6).
• Přírodní svátek byl historizován; byl spojen s událostí východu z Egypta (srv. Ex 23,15; 12,15-20).

Kultovní reforma krále Jóšijáše (639-609) a deuteronomistické zákonodárství spojily nomádský svátek Pesachu s agrárním svátkem Macot, ovšem už teologizovaným a historizovaným. Nejstarší svědectví najdeme v Dt 16,1-8. Tím svátek Macot získává pevné datum, které dříve neměl, neboť byl vázán na začátek žně ječmene. Zároveň se však svátek Pesachu stává poutním svátkem, kterým před spojením se Svátkem nekvašených chlebů nebyl.

I po svém spojení byly oba svátky chápány jako samostatné veličiny; teprve v textu Ez 45,21-25 jsou už zcela propojeny.

Skutečnost, že Macot byla původně samostatná slavnost, související s počátkem žní, potvrzuje popis slavení v Gilgálu v Joz 5,10n. Izraelci "začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země" (v. 11). To ovšem předpokládá, že jsou již usazeni v zemi a věnují se zemědělství (srv. Lv 23,10). V textu se jedná o promítnutí popisu slavnosti, která se slavila každoročně až po usazení v zemi, do doby odchodu z Egypta51.

d) Poutní svátek v chrámě

V další fázi můžeme pozorovat přechod od domácího slavení k poutní slavnosti v jeruzalémském chrámě. Jeho význam byl zvýrazněn v době velké náboženské a kultovní reformy krále Chizkiáše (725-697) a Jóšijáše (639-609). Způsob slavení v tomto období podává kultovní kalendář v Dt 16,1-17, který obsahuje tyto nové prvky vývoje:

• Ritus je přizpůsoben poměrům v zemi: zabití i většího zvířete (v. 2), maso je vařeno (v. 7, oproti Ex 12,8n), chybí zmínka o nomádském oblečení.
• Kult je centralizován "na místo, které si zvolí Hospodin" (v. 2.5.7); v historickém kontextu to může znamenat pouze chrám v Jeruzalémě; v ostatních městech a vesnicích a ve vlastních domech je slavení výslovné zakázáno (v.5).
• Soustředěním na jednu svatyni a poutním charakterem svátku se stává Pesach slavností jediného lidu, jednoho národa, který je tvořen vyznáním víry v jediného Boha (srv. Dt 6,4); rodinné slavení je potlačeno ve prospěch slavnosti národního společenství.
• V návaznosti na chrámový kult je silně zdůrazněn obětní aspekt slavení. Zabíjení zvířete je zde poprvé výslovně označeno jako oběť, příp. obětovat (v. 2.4.6). Zabíjení beránka mělo jistě i dříve obětní význam. Deuteronomistické zákonodárství tento prvek výslovně zdůrazňuje a zařazuje Pesach do řádu všeobecného obětního kultu. Aptropeické účinky ritu pokropení krví zde nehrají už žádnou roli.

e) Vývoj v exilu a poexilní době

V exilové situaci se stává Pesach opět domácí slavností. Po návratu a znovuzbudování chrámu, se zabíjení zvířat děje v chrámě, hostina se koná v domácím prostředí. Místo potírání domů krví se děje pokropení lidu krví v chrámě (srv. 2 Pa 35,11). Zpěv a chvála nabývají stále většího významu (srv. 2 Pa 30,21; 35,15).

V tomto období můžeme sledovat teologické a obsahové prohloubení slavnosti:

• Pesach je výslovné označen jako pamětní den, památka(srv. Ex 12,1-15, zde v. 14). Jedná se o připomínku Jahvova spásného činu, který je ve slavnosti aktualizován (srv. Ex 13,3n).
• Je zdůrazněna dialogická dimenze svátku: Hospodin vyvádí svůj lid z otroctví, je to noc jeho "bdění" pro Izrael. Proto je Pesach pro jeho lid "nocí bdění pro Hospodina" (srv. Ex 12,42). Kultovní slavností vyjadřuje společenství svou věrnost.
• Slavnost dostává mesiánsko-eschatologickou dimenzi. Slavením je shromažďován rozptýlený Izrael (2 Pa 30,5.9.13.25) a podle Jer 38,8 (verze LXX) se uskuteční mesiánské shromáždění celého Izraele .

f) Pesach v době Ježíšově

(Pro poznání průběhu slavení v Ježíšově době se kromě novozákonních textů můžeme opírat o tyto prameny: Traktát Pesachim v mišně, jejíž redakce ve 2. stol. po Kr. shrnuje ústní i písemné tradice; je směrodatný i pro dnešní séder Pesachu; Josef Flavius, Ant 2311-317; 3,248-251; 10,70-72; ll,109n; 14,20n; Josef Flavius, Bel 2,10; 6,421-423; Filo alexandrijský, De specialibus legibus, 2,145-161; Kniha Jubileí 49.)

Na základě dostupných pramenů můžeme ve slavení Pesachu v době Ježíšově stanovit tyto prvky:

1. vyhledávání zbytků kvašeného chleba (mPes 1-3).

Před svátky je sice uklízen celý dům a starý kvas je odstraňován, přesto však večer ze 13. na 14. nisan koná otec rodiny rituální prohlídku: prochází s lampou celý dům a hledá zbytky kvašeného chleba. Nalezený chamec je druhého dne spálen v ohni. Vše musí být hotovo do poledne 14. nisanu. (Jedině na tomto pozadí porozumíme textu l K 5,7: "Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyí vám nastal čas nekvašených chlebů"; řecký text má však: - vždyť jste nekvašeni, tj. jste (svatostí) jako nekvašené chleby.)

2. Oběť v chrámě (mPes 5,5-7).

Před západem slunce byli v chrámovém nádvoří zabíjeni beránci (Podle farizejské a oficiální interpretace Ex 12,6 kolem tří hodin, podle saducejského a samaritánského pojetí v době mezi západem slunce a setměním). Celé shromáždění je rozděleno na tři skupiny. Když první skupina vstoupí do předního nádvoří, je spuštěna brána a zazní trubky. Knězi stojí ve dvou dlouhých rovnoběžných řadách od vchodu až k obětnímu oltáři, drží zlaté a stříbrné nádobky. Každý Izraelita zabíjel beránka sám, konal tedy obětní úkon. Knězi zachycovali krev do nádob, podávali si je a krev byla vylévána k oltáři, odkud byla podzemním kanálem odváděna do potoka Kidron (Oltář zápalných obět! (přibližné rozměry 18 x 15, výška 7 m) stál podle tradice na skále, která je nyní ve Skalním domě (Omarova mešita); zde byl také nalezen zbytek kanálu, vedoucího do údolí Kidron. Schéma chrámu viz Dodatek str. 73.). Tučné části beránka byly spáleny na oltáři. Tyto úkony byly doprovázeny zpěvem halelových žalmů.

Josef Flavius uvádí, že při sčítání za Cestia (Cestius Gallus, syrský místodržitel v době císaře Nerona) bylo napočítáno 256.500 obětovaných beránků, což by ukazovalo na takřka tři miliony těch, kteří slavili Pesach. Tento počet je však zřejmě nadsazený (Podle novějších hodnocení je počet zabíjených beránků v Jeruzalémě za dob Ježíšových odhadován na 18 tisíc. Jeruzalém měl v té době asi 30 tisíc obyvatel, o Velikonocích se k svátkům shromažďovalo kolem 150 tisíc lidí. Srv. G. Kroll, Auf den Spuren Jesu, Leipzig 91983, 416). Zabitý beránek byl pak odnesen domů, kde byl upečen na rožni nebo na větvi granátové jabloně (Justin, křeslanský filozof, pocházející ze Sichemu v Palestině uvádí, že beránek byl pečen na dvou dřevech v podobě kříže; srv. Dialogus cum Tryphone 403; PG 6,561nn.).

Poněvadž kumránci neměli styk s chrámem, konala se u nich pravděpodobně velikonoční večeře bez rituálně zabitého beránka. Ten byl nahrazen jiným posvátným jídlem. Kumránci se řídili slunečním kalendářem, podle kterého připadl 14. nisan vždy na úterý.

3. Velikonoční večeře (mPes 10).

Koná se v rodinném společenství; nemusí se jednat pouze o pokrevní rodinu, mohlo být vytvořeno společenství ad hoc - tzv. chabura. Hostina měla v protikladu k Ex 12 slavnostní ráz a podobala se řecko-římským hostinám. Stůl byl obklopen polštáři, určenými k ležení, účastníci leželi na levém boku, levá ruka sloužila jako opora, pravou se jedlo.

Podle mišny můžeme strukturu velikonočního séderu stanovit takto:

• úvodní obřady (kiduš)
• velikonoční hagada a večeře
• modlitba po jídle (birkat ha-mazon)
• závěrečné obřady (halel).

4. Svátek Macot začíná 15. nisanu. Zdá se, že povinnost jíst nekvašený chléb se v době Ježíšové vztahovala pouze na tento první den sedmidenního svátku (bPes 120a). Sedmého dne se podle rozšířené tradice slaví průchod Rudým mořem - udál se sedmý den po východu z Egypta.

Centrálním obsahem celého slavení je vysvobození z Egypta: "... on nás přivedl z otroctví ke svobodě a my chceme před ním říkat Hallelujah" (mPes 10,5c). K této stěžejní skutečnosti se připojují i jiné události z dějin spásy. Noční hymnus palestinského targumu k Ex 12,42 vypovídá, že v noci Pesachu jsou obsaženy čtyři noci spásy:

• noc stvoření,
• noc, kdy se Jahve zjevil Abrahámovi a on byl ochoten obětovat svého syna Izáka,
• noc vysvobození z Egypta,
• noc, ve které přijde Mesiáš.

Pozdější tradice spojuje s nocí Pesachu ještě další události záchrany z izraelských dějin. Noční hymnus ze 7. století, který se zpívá 1. den na závěr večeře Pesachu, uvádí 12 událostí (Haggada, Praha 1931, 65nn).

Aktualizace události exodu je v rituálu mišny vyjádřena takto: "V každé době je povinností vidět sebe sama jako toho, který vyšel z Egypta" (mPes 10,5b). Vzpomínka na vysvobození z Egypta budila u židů naději na budoucí osvobození a život ve svobodné zemi. Byl to často právě svátek Pesachu, o kterém vznikaly politické nepokoje (srv. Lk 13,1).

Mesiánská dimenze je ve slavení Veliké noci vyjádřena také zpěvem mesiánského halelu (Ž 118), ritem afikoman i obřadem Eliášova kalicha.

2. Průběh večeře Pesachu

(Prameny k této části : E. D. Goldschmidt, The Passover Haggadah. Sources and History, Jerusalem 1960, 115-136; Die Basler Hagada (hrsg. v. L M. Levinger) Basel 21989; Die Pessach-Haggadah ůbersetzt und erklart v. P. Schlesinger u. J. Gůns, Tel-Aviv 1971; Haggada. Slavnostní vypravování a modlitby pro prvý a druhý večer svátku překročeni, Praha 31931; Die Diaspora Hagada, Tel Aviv 1989.)

Agenda pro slavení večeře Pesachu se nazývá řád. Hagada znamená vyprávění o noci překročení, přechodu. Text hagady je mistrovským dílem midrašové literatury. Kromě malých, ale významných částí v jazyce aramejském je text koncipován v slavnostní, avšak lehce srozumitelné hebrejštině. Jak je u bohoslužebných textů obvyklé, nemá ani hagada vlastního autora, ale pouze redaktory, kteří text uspořádávali až do jeho konečné podoby, kterou nabyl v 10. století.

Stůl séderu je uspořádán takto:

a) Nekvašený chléb je kulatého nebo hranatého tvaru. Těsto z mouky a vody je zpracováno na tenkou vrstvu a ihned upečeno, aby se zabránilo procesu kvašení.

Při večeři séderu má maca dva významy. Biblická interpretace jej dává do souvislosti se spěšným odchodem Izraelitů z Egypta; pak je to "chléb vysvobození". Podle jiného pojetí připomínají macot těžký život národa v Egyptě, pak jde o "chléb soužení". Oficiální výklad pro použití nekvašeného chleba poskytuje hagada v části o ustanoveních rabana Gamliela: "Protože našim otcům nezbýval čas k vykynutí těsta". Filo uvádí čtyři alegorické výklady pro použití macot. Množství výkladů souvisí zřejmé s různočtením výrazu v Dt 16,3. Rabínská literatura označuje nekvašený chléb jako ten, u něhož se užívá mnoha vysvětlení (bPes 10,1).

Jsou připraveny tři porce nekvašeného chleba. Při každém sobotním a svátečním jídle se používají dvě, třetí bude použita pro ritus afikoman. Dle symbolického výkladu představují tři macot praotce Abraháma, Izáka a Jakuba, podle jiného pojetí tři skupiny izraelského národa: kněze, levity a ostatní lid.

b) Pití vína při velikonoční večeři je dosvědčeno již v knize Jubilejí (49,6.9), kde je označováno jako starý zvyk. Mišna předpisuje i pro nejchudšího nejméně čtyři poháry vína, i kdyby se musely vzít prostředky "z pokladny pro chudé", tzn. z denního rozdělování potravin chudým (mPes 10,1). I dnes je považováno za náboženskou povinnost čtyřikrát naplnit a vypít kalich v místech obřadu, určených séderem. Tento počet je odvozen ze čtverého vyjádření vykoupení z Egypta, jak je uvedeno v Ex 6,6n:

• vyvedu vás z egyptské roboty,
• vysvobodím vás z vašeho otroctví,
• vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy,
• vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.

Text však pokračuje ještě pátou výpovědí: "A dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi" (v. 8). Tento příslib je při večeři vyjádřen pátým kalichem, kalichem proroka Eliáše, mesiášova předchůdce. Kalich stojí naplněn na stole, nikdo z něj však nepije (Spojitost pátého kalicha s osobou proroka Eliáše lze vysvětlit takto: Pro nerozhodnuté otázky a problémy používá lalmudická aramejština výraz "teku"; v lidovém výkladu je chápáno jako zkratka: Muž z Tišbe (tj. Eliáš) tuto otázku vyřeší. Srv. J. Petuchowski, Feiertage 32.).

c) Zelenina, která se při předkrmu namáčí do slané vody nebo octa. Je symbolem jara. Používá se petržel, celer, ředkvička nebo vařené brambory.

d) Hořké byliny - jsou symbolem egyptského otroctví. Užívá se křen, hlávkový salát, řeřicha apod.

e) Hustá omáčka z pomletých jablek, ořechů, mandlí, fíků, datlí, celé skořice a trochy vína. Slouží k namáčení hořkých bylin. Je připomínkou jílovité hlíny, kterou Izraelité museli používat při stavbě faraónových měst.

f) Na ohni pečené maso s kostí; připomíná beránka, který se v době chrámu jedl upečený na ohni.

g) Ve skořápce pečené (příp. vařené) vejce je připomínkou sváteční oběti, která byla v předvečer Pesachu přinášena v chrámě. (Předpis o dvou vařených jídlech je obsažen v některých rukopisech mišný (mPcs 103). Z kontextu vyplývá, že tato jídla v době po zboření chrámu nahrazovala beránka (bPes 114b))

Pokrmy, které se při večeři požívají, jsou předkládány na zvláštní séderové míse. Tři porce nekvašeného chleba jsou položeny nad sebou ve třech odděleních séderové mísy; pokud není taková k dispozici, leží na sobě, každá zvláší zakrytá. Umístění pokrmů na míse odpovídá průběhu večeře: to, co bude použito nejdříve, leží nejblíž. Na nejvzdálenější straně mísy je vejce a pečené maso. Uprostřed je charoset a hořké byliny; ty jsou vpravo, aby mohly být pohodlně uchopeny a namočeny do omáčky. Nejblíže předsedajícímu je karpas (vpravo) a slaná voda. Mísa séderu je tedy uspořádána takto:

Protože průběh séderu je poměrné komplikovaný, používá se pro lepší zapamatování pořadí jednotlivých úkonů recitace 16 hebrejských slov, uspořádaných do dvojic:

1. Kadeš, požehnání nad prvním kalichem,
2. U-r'chac, umytí rukou předsedajícího,
3. Karpas, jedení salátu, namáčeného ve slané vodě,
4. Jachac, rozlomení střední porce nekvašeného chleba,
5. Magid, recitace hagady až do začátku hlavního jídla,
6. Rochca, umytí rukou všech před jídlem,
7. Moci, požehnání nad dvěma oddělenými chleby,
8. Maca, poprvé se jedí macesy
9. Maror, jedení hořkých bylin, namáčených v omáčce,
10. Korech, namáčení bylin společné s chlebem (Hilelův předpis),
11. Šulman orech, prostřený stůl - večeře,
12. Cafun, jedení porce chleba, uschované na začátku obřadu,
13. Barech, modlitba po jídle,
14. Halel, zpěv halelových žalmů,
15. Nirca, modlitba a závěrečný zpěv.

Celé slavnosti předsedá zpravidla otec rodiny. Je však také možné zvolit jiného předsedajícího. Jeho úkolem je celé slavení řídit, pronášet modlitby, určovat, které oddíly hagady se budou číst společně a pod.. Bývá zvykem, že předsedající je oblečen do bílého roucha, které znamená čistotu a slavnostnost.

Při slavnosti večeře Pesachu všichni sedí pohodlně, předsedající má měkké křeslo, sedí opřen o levou paži. To je symbolem svobody, neboť o séderu je každý žid králem, i ten nejchudší.

Před každým účastníkem slavnosti leží hagada, po bibli nejrozšířenější židovská kniha. Obsahuje celý obřad i s vysvětlivkami a zpěvy.

Řád vyprávění Pesachu má tuto strukturu:

I. Úvodní obřady - předkrm (mPes 10,2-3)

a) Je nalit první kalich vína a otec rodiny pronese požehnání nad vínem a požehnání k zasvěcení svátečního dne - EfVlp. Kalich je vypit, při pití se účastníci opírají o levou ruku.

b) Otec rodiny si umývá ruce, neříká při tom žádné požehnání.

c) Předsedající bere trochu zeleniny, namáčí ji ve slané vodě a říká: "Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který tvoří plod země." Sám jí, pak dává namočenou zeleninu také ostatním, kteří pak říkají tutéž beraka.

d) Střední porce nekvašeného chleba, která nese název Levi, je rozdělena na dvě části, jedna z nich je uschována až pro závěr večeře, tzv.- afikoman. Tento ritus je připomínkou beránka, který se v dobách chrámu jedl; může také znamenat přicházejícího mesiáše, jehož příchod byl v noci Pesachu očekáván, a který podle všeobecného přesvědčení měl pocházet z kmene Levi.

II. Velikonoční hagada a večeře (mPes 10,4-6)

e) Otec rodiny sejme z mísy séderu vejce a maso, pozvedne ji a pronáší aramejsky slavnostní úvod k hagadě: "Toto je chléb soužení, který jedli naši otcové v egyptské zemi. Kdo hladoví, ať přijde a jí s námi, kdo je nuzný, aí vejde a slaví s námi Pesach. Tento rok zde, příští rok v zemi izraelské. Tento rok jsme otroci, příští rok budeme svobodnými lidmi."

Hagada začíná pozváním ke slavení, které je adresováno chudým a potřebným. To, že pozvání je pronášeno v hovorové aramejštiné, zatímco ostatní části hagady jsou v řeči hebrejské, dokazuje, že se nejedná pouze o konvenční formalitu. Podle rabího Jakoba Emdena z Altony (pól. 18. stol.) je třeba položit důraz na slovo "každý", kdo se chce účastnit, má otevřené dveře. Židovský humanismus nezná žádné konfesionelní ani nacionální přehrady.

Po tomto úvodu je nalit druhý kalich a následují otázky nejmladšího účastníka, které žádají vysvětlení odlišností, kterými se tato večeře liší od ostatních:

"Co odlišuje tuto noc od všech ostatních nocí? V každou jinou noc smíme jíst kvašené i nekvašené, tuto noc pouze nekvašené. V každou jinou noc smíme jíst všechny druhy bylin, tuto noc pouze hořké. V každou jinou noc nenamáčíme (při jídle) ani jedenkrát, tuto noc dvakrát. V každou jinou noc sedíme u jídla zpříma nebo jsme opřeni, tuto noc (jíme) všichni opřeni".

- Nekvašené chleby jsou odkryty a všichni společně recitují odpověď, která je zároveň úvodem k midraši: "Otroky faraónovými jsme kdysi byli v Egyptě ...".

- Následují dvě vyprávění z údobí tanaitů (2.-3. stol. po Kr.):

    "Přihodilo se rabímu Eliezerovi ..." a     "Rabi Elazar, syn Azarjův ...".

- Další oddíl čtverým velebením Boha uvádí vyprávění o čtyřech synech, kterým je třeba vysvětlovat význam Pesachu; ti se mezi sebou odlišují. Jeden je rozumný, druhý zlý, třetí naivní a čtvrtý se nedovede tázat (Poslední je ještě v dětském veku, má to být matka, která mu udělí poučení).

- Následuje druhý úvod k midraši, ve kterém se vypovídá, že i otcové byli služebníky bůžků, Bůh však je povolal ke své službě.

- Vlastní midraš (Výklad Písma bud ve formě komentáře k jednotlivým veršům nebo ve formě homilie) se týká Dt 26,5-8. Začíná textem: "Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova ..." a končí výčtem egyptských ran ve zkratce rabího Jehudy (krev (zkažení vod), žáby, komáři, mouchy, mor, vředy, krupobití, kobylky, temnota, prvorozenci). Při tomto výčtu účastníci večeře namáčejí prst do vína a při jmenování každé rány nechají padnout na zem kapku vína na vyjádření smutku nad zničením Egyptanů. Víno, symbol radosti je vyléváno na zem. Z tohoto důvodu se v posledních dvou svátečních dnech modlí pouze poloviční halel (z žalmu 115 se vynechávají verše 1-11 a žalmu 116 verše 1-11). Pesach není triumfalistickým svátkem. Je to svátek osvobození, při kterém nejsou zapomenuty oběti. Midraš říká: "Když andělé při zázraku přechodu mořem chtěli za Izrael zpívat vítěznou píseň, zabránil jim v tom Bůh slovy: Stvoření mých rukou se utopilo v moři a vy chcete zpívat píseň?' (bSanh 39b).

- Jako dodatky k midraši jsou uvedeny tři rabínské interpretace počtu egyptských ran (rabi Jose Galilejský, Eliezer, Akiba).

- Nyní všichni zpívají děkovnou litanickou modlitbu  "Bylo by nám stačilo". Je uvedena slovy: "Jak četné jsou stupně Boží dobroty vůči nám". Tato píseň líčí v patnácti "stupních" Boží záchranné činy vůči svému lidu. To odpovídá patnácti "stupňovým žalmům" - (120-134), které podle midrašové literatury zpívali levité na patnácti stupních, vedoucích k chrámovému nádvoří. Každý ze jmenovaných Božích činů by byl už dostatečným důvodem k tomu, abychom Bohu byli zavázáni vděčností. Závěrečná modlitba shrnuje znovu ve zkratce Boží dobrodiní.

- Následuje text rabana Gamliela (Jedná se o Gamliela I. vnuka Hilelova, Pavlova učitele (srv. Sk 223), který žil ještě v době chrámu.). Jeho slova, která jsou zachována v mišně (mPes 10,5), jsou odpovědí na otázky, kladené na začátku hagady: Kdo se o Pesachu nezmíní o těchto třech věcech, nesplnil svou povinnost. Nyní je vykládán význam beránka, nekvašených chlebů a hořkých bylin, při tom se na tyto pokrmy ukazuje

- Další text je anamnetickou výzvou, opírající se o Ex 13,8: "V každém věku je povinností každého považovat se za toho, který sám vyšel z Egypta, neboť je psáno: V onen den svému synovi oznámíš (kořen 133, odtud HlSn): To je proto, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta. Svatý, bud1 požehnán, nevysvobodil pouze naše otce, nýbrž s nimi i nás, jak je psáno: Ale odtamtud nás vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně slíbil našim otcům (Dt 6,23)".

- Nyní jsou nekvašené chleby zakryty, je pozvednut kalich a následuje invitatorium k první části halelu: "Proto je naší povinností děkovat, velebit, chválit, oslavovat, vyvyšovat, uctívat toho, který vykonal na nás a na našich otcích všechny tyto zázraky a vyvedl nás z otroctví ke svobodě, ze strasti k radosti, ze smutku k slavnosti, z temnoty k zářícímu světlu, z otroctví k vykoupení; chceme mu zpívat novou píseň: Hallelujah!"

- To je již začátek 1. verše žalmu 113, který je recitován spolu s dalším žalmem malého halelu, žalmem 114. Kalich je postaven na stůl a nekvašené chleby jsou znovu odkryty.

- Celou hagadu uzavírá beraka za vykoupení, která se pronáší s pozvednutým kalichem, který je potom vypit.

f) Všichni si myjí ruce a říkají při tom příslušnou beraka:

"Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který nás posvětil svými příkazy a nařídil nám umývání rukou."

g) Otec rodiny bere do rukou dva nekvašené chleby i část prostřední porce a pronáší klasickou beraka nad chlebem - "Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který nechává vyrůst chléb ze země."

Potom bere horní a střední porci a pronáší toto požehnání:

"Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který nás posvětil svými příkazy a nařídil nám jíst nekvašený chléb."

Ulomí z obou částí malý kousek, sám jí, opřen o levou ruku. Pak dává spolustolujícím, kteří také říkají obě berakot a jedí.

h) Předsedající bere z hořkých bylin, namáčí je do charosetu a říká tuto beraka:

"Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který nás posvětil svými příkazy a nařídil nám jíst hořké byliny."

i) Ze spodní porce nekvašeného chleba ulomí otec dva kousky, položí mezi ně hořké byliny a říká: "Vzpomínka na svatyni podle Hilela. Tak to dělával Hilel v době, kdy ještě stál chrám. Vzal nekvašený chléb s hořkými bylinami a jedl je společné (s beránkem), aby splnil, co je psáno: Budou ho (beránka) jíst s nekvašenými chleby a hořkými bylinami (Nu 9,11)". Dává i ostatním, ti říkají totéž a jedí.

j) Nyní. následuje večeře. Na jejím počátku se jí vejce jako symbol smutku, jako památka zničení chrámu. (Den rozboření jeruzalémského chrámu (9. Av) připadne vždy na stejný den v týdnu, jako prvni den slavnosti Pesachu.)

k) V závěru večeře bere předsedající uschovanou část střední porce ne­kvašeného chleba; jí sám a dává ostatním jako připomínku oběti Pesachu

III. Modlitba po jídle (mPes 10,7a)

h) Je nalit třetí kalich vína. Následuje důležitá část každého jídla - modlitba po jídle. Po úvodním dialogu, který se pronáší, jsou-li přítomni alespoň tři dospělí muži, následuje čtyřdílná modlitba, která svou strukturou odpovídá běžné birkat ha-mazon, je však obohacena o embolismus (vsuvku) ve třetím požehnání.

Na modlitbu po jídle navazuje rozsáhlá litanická modlitba "On je milosrdný".

Po obvyklé beraka nad vínem všichni pijí třetí kalich, opřeni při tom o levou ruku.

Nyní jsou podle starého zvyku otevřeny dveře, protože je očekáván ještě jeden host - prorok Eliáš. Někdy je teprve nyní míchán pátý kalich se slovy: "Požehnaný, který přichází." Jsou pronášeny verše Eliášova kalicha, tzv. verše hněvu (Ž 79,6n; 69,25; Nář 3,66).

IV. Závěrečné obřady (mPes 10,7b-9)

m) Je nalit čtvrtý kalich. Zpívá se druhá část halelu, žalmy 115-118.

Po krátké kompozici ("Ať tě chválí") následuje velký halel - žalm 136, jehož forma je responsoriální a respsonsum zní: "jeho milosrdenství je věčné".

Pak je recitována rozsáhlá slavnostní beraka, nazývaná  - "požehnání písně", začínající slovy  "Duše všeho živého".

Čtvrtý kalich je vypit s obvyklým požehnáním, následuje ještě zkrácená verze birkat ha-mazon.

Některé rituály (německý, italský) vkládají před pitím čtvrtého kalicha hymnické zpěvy, např. "Stalo se uprostřed noci", kde jsou vypočítávány události z dějin národa, které se udaly v noci a responsum tohoto zpěvu zní  - noc, v noci; podobně píseň pro séder druhého večera s tematikou Pesachu. Dalším zpěvem je - "Jemu je hodné, jemu je slušné (zpívat zpěv chvály) a "On je mocný"

Teprve po těchto hymnech uvádí rituály poslední přání: "Příští rok v Jeruzalémě!".

n) Celý séder končí verši francouzského básníka 11. století Josefa ben Samuela Bonfilse. Zde je skutečný konec hagady, jak vyplývá ze starých rukopisů.

Rituály však uvádějí ještě několik písní, které pocházejí z 15. století z německé oblasti, kde jsou také velmi oblíbeny. Jsou to písně: "Kdo zná jedno" a aramejská píseň "Kůzlátko". Tyto písně mají pomoci udržet pozornost dětí, nebof séder se slaví až do pozdních hodin.

Pouze první a sedmý (u ortodoxních židů také druhý a osmý) den sedmidenního svátku jsou dny klidu od práce, jsou na úrovni sabatu; ostatní dny jsou tzv. polosvátky. Předpis o nekvašených chlebech (srv. Lev 23,6-8) se však vztahuje na všechny dny svátku.

Slavnost Pesachu, jak ji dnes židé slaví, je nejenom vzpomínkou na záchranu v minulosti, ale i výrazem stálého zápasu za osvobození těch bratří a sester v židovské víře, kteří jsou kdekoliv na světě utlačováni, kteří nemohou žít svobodně a kterým je znemožňováno svobodné vyznávat svou víru. Slavení Pesachu je proto kromě prosby k Bohu také živoucí a naléhavou výzvou všem faraónům současnosti: "Let my people go!"