Vybrané texty

RÁD BYCH UZAVŘEL tuto knihu pohledem na několik lidí, kteří jako Američané dvacátého a jednadvacátého století pomohli posunout téma obnovy praktickým a přitom neideologickým způsobem. To, co najdete například u Dorothy Day, najdete u většiny prorockých typů: téměř zjednodušující tradicionalismus. Neměla čas na to, aby zpochybňovala církevní tradici ve chvíli, kdy vkládala všechnu svoji energii do změny společnosti. To dává smysl: slyšel jsem, že se nemůžete naplno věnovat nějaké skupině, a současně se radikálně snažit ji změnit. Teoreticky to možné je, ale v praxi to tímto způsobem málokdy funguje. Půda pod vašima nohama musí být pevná a nemůže být sama rozkolísána podezřením.

Toto jasné schéma jsem poznal ve své vlastní zkušenosti s komunitou, ať už to byly laické komunity nebo moje komunita františkánská. Někdo dospěl k bodu závažné pochybnosti a rozhodl se usilovat o změnu skupiny v jejím jádru. Pak už bylo jenom otázkou několika měsíců, než odešel. K tomu, abyste mohli kritizovat skupinu, s ní musíte být spojeni podstatným, trvalým způsobem. Pokud této skupině neřeknete své hluboké ano dříve, než se odvážíte říci ne, jste pro tuto skupinu mrtví. Jediní lidé, kteří mohou účinně všechno kritizovat, jsou tedy ti, kdo se nejprve plně odevzdali – tedy věřící. Příliš často nacházím kritický pohled mezi těmi, které utváření skupiny nic nestálo. Jakoby jejich kritika byla výmluvou, proč se nezapojují, „dokud to není takové, jak bych si to představoval“. To ale nefunguje! Praví proroci pocházejí vždycky zevnitř ze skupiny, nikdy neháží z dálky kameny na něco, za co nenesou odpovědnost a kde není na nich, aby dávali dohromady to, co se takto rozbije.

Věřící si mohou dovolit kritizovat. Moderní nihilismus je ale plný kritiků, kteří v nic nevěří. Ničemu se neodevzdali, ale dávají rány pod pás zpoza rohu. Necítí se zodpovědní vůči nějaké skupině nebo instituci. Necítí se zodpovědní vůči jakémukoliv osobnímu Bohu, chtějí si vždycky jenom na něco vsadit nebo si přisadit. Vidím v tom nedostatek odvahy, a jak už jsme si řekli, odvaha je základní ctnost. Tito kritikové ale odmítají udělat onen první velký krok víry.

A tak tu přináším několik současných příkladů lidí, kteří ukazují k onomu milujícímu opětovnému budování, které jsme nazvali obnova. Tento seznam je jenom malý vzorek, může ale nabídnout inspiraci těm, kdo chtějí budovat smysluplnou kulturu, zakotvenou v tradici a přitom otevřenou budoucnosti, kulturu utvářenou tím, co jsem nazval „transformativní tradicionalismus“. Nechme se inspirovat příběhy těchto lidí.

Dorothy Day

Dorothy Day je dobře známá zakladatelka Katolického dělnického hnutí v New Yorku. Byla novinářkou a zcela doslovně přijala poučení církve o solidaritě s chudými za své. Ať to bylo při srážkách se stávkokazy nebo ve vyvařovnách polévky pro chudé, vždy zůstávala blízko lidem a byla jim věrná, protože se cítila být evangeliem volána k tomu jim sloužit. Zůstávala přitom pravověrnou věřící uvnitř církve. Víra, kterou žila v církvi, pro ni byla základem jejího radikálního nasazení pro sociální změnu.

Za svou lásku k církvi musela Dorothy hodně platit. Rád bych ji ocitoval: „Miluji církev kvůli Kristově vizi, ne kvůli ní samotné. Protože církev je pro mne obvykle skandál.“ Máme tu tak ohromného a hrozného milence. Již před Dorothy napsal Romano Guardini, citovaný již dříve v této knize, něco podobného: „Církev je kříž, na kterém je stále Kristus křižován. Nelze oddělit Krista od jeho kříže. Nelze oddělit Krista od jeho hrozné, bolestné církve. Nezbývá nám, než žít ve stavu stálé nespokojenosti s církví.“ Toto jsou slova ortodoxního německého monsignora!

Kardinál Josef Bernardin

Měl jsem tu čest znát chicagského kardinála Bernardina, když byl arcibiskupem v Cincinnati a já jsem vedl komunitu Nový Jeruzalém. Už tehdy to byl světec a celý svůj život pracoval se stále větším nasazením na budování mostů přes propasti. Ať byl kdekoliv, pracoval neúnavně na uzdravení rozkolu mezi židy a křesťany, konzervativci a liberály, bohatými a chudými, militaristy a pacifisty, na vytvoření jednoty rodiny křesťanů.

Když zemřel v roce 1997, Chicago drželo smutek celé tři dny, zatímco rakev s jeho tělem ležela na katafalku v katedrále. Představitelé většiny křesťanských církví v regionu uspořádali vzpomínkovou bohoslužbu jako součást pohřebních obřadů. Bylo to úplně poprvé, co také židovská komunita konala vzpomínkovou bohoslužbu za kardinála katolické církve, přímo v katolické katedrále, kde ležel na katafalku! Kardinál Bernardin představoval onu mysl větší než život sám, kterou je Kristus.

Tři roky před tím byl falešně obviněn ze sexuálního zneužití a dokázal se otevřeně postavit před média a ostatní biskupy a vyznat pravdu. Za nějakou dobu muž, který ho obvinil, uznal, že to nebyla pravda, a Josef Bernardin letěl do Filadelfie, aby se tam společně s oním nemocným, umírajícím člověkem pomodlil. Muselo pro něj být bolestné, že někteří lidé – i někteří biskupové – dávali jasně najevo, že falešnému obvinění věří!

Nebylo pro mne žádným překvapením, že se v posledních letech svého života ukázal jako člověk mimořádných ctností, protože mám stále před očima, jaká rizika na sebe kvůli mně bral a jak přátelsky se vůči mně po léta choval. Byl jsem mladý osel, schopný mu dělat problémy, ale on se mnou přesto zacházel jako se synem. Nikdy mě nekáral, jenom se mnou prostě hovořil o těch mnoha stížnostech, které na mne dostával, o seznamech mých „bludů“, o mém občasném porušování církevních a liturgických pravidel kvůli tomu, co jsem považoval za evangelní hodnoty. Nikdy mi nic nezakazoval, ani mi nevyhrožoval, jak to později dělávali jiní biskupové, řekl jenom prostě: „Pokud znovu pocítíte, že jste volán k tomu, abyste to udělal, pojďme o tom mluvit předem.“ K mému spontánnímu stylu liturgie jednou řekl: „Vím, že máte dobrý smysl pro to, jak by měla vypadat důstojná liturgie. Věřím vám, ale přesto svoji mši nenahrávejte na video.“ Nedal mi svůj souhlas, místo toho vyslovil přání, abych rostl a byl zodpovědný.

Potom kardinál Bernardin onemocněl rakovinou. Nebyl tehdy ještě příliš starý. Přesto dokázal nazývat onu temnotu smrti svým „přítelem“. Vzdal se všech úředních povinností a začal sám navštěvovat nemocné, protože jim teď rozuměl. Každý měsíc stál před televizními kamerami a svět se díval na to, jak jeho tělo slábne a on zůstává plný víry. Říkal tehdy, že jeho služba je jenom napodobování Dobrého pastýře, který hledá ztracenou ovci, místo aby se staral jenom o ovce ve svém ovčinci.

Jednou mi v soukromí řekl, že jen tak bez přípravy vyřčená metafora o „teologii nesešitého šatu“ bude asi to jediné, co si budou lidé po něm pamatovat. Lidé ale stáli v dlouhých řadách, často kilometr dlouhých, po celé tři dny, kdy byla rakev v katedrále, aby prokázali svoji úctu vůči němu a vůči tomu, o co usiloval. Také my si připomínáme mnohem více z toho, co dělal. Stále pozitivně pracoval proto, aby vytvořil a především aby prožil „konzistentní etiku života“.

Vjeko Curič, OFM

V zemi mnoha krveprolití, kterými byla Rwanda v devadesátých letech, se tento františkánský bratr stal mučedníkem pro mír. Curič sám byl Chorvat, jehož vlast byla roztrhána na kusy rozpadem Jugoslávie, etnickou občanskou válkou a genocidou, ke které došlo mezi katolickými Chorvaty, muslimy a pravoslavnými Srby.

Stejná etnická nenávist způsobila to, k čemu došlo v misionářském území Rwandy, kde pracoval ve farnosti od roku 1983 až do své smrti v roce 1997. Když vrcholil rasový konflikt mezi kmeny Hutů a Tutsiů, chystali se pracovníci západních misií k odjezdu. Ale Curič trval na tom, že zůstane, a naléhal na lidi, aby hledali pokojný způsob k vyřešení svých hlubokých rozporů. Obětavě pomáhal obětem na obou stranách konfliktu. Podařilo se mu dostat mnoho bělochů (biskupů, kněží, mnichů, řádových sester a dalších) do bezpečí. Curič nám připomíná ukřižovaného Ježíše, jehož ruce jsou roztaženy na obě strany, objímají protiklady a smiřují je.

Vrazi ho zastřelili 31. ledna 1997, před jeho farou v Kigali. Rozvracení nemůže existovat v přítomnosti obnovitelů.

Paula Gonzalez, S. C.

Posláním této ženy je zachránit zemi – doslovně. Sestra Paula, doktorka biologie a řádová sestra, se ve zralém věku začala naplno věnovat problematice recyklace a ekologického vzdělávání. Cestuje po celých Spojených státech a přesvědčuje lidi, aby vzali ekologii vážně – vidí západní kulturu na cestě k ekologické katastrofě. Ví, že starost o stvoření je lidská činnost, která se pokaždé děje skrze jednoho konkrétního člověka.

Dlouhá léta byla hlasem volajícího na poušti. (To obnovitelé bývají často.) Vytrvala však a našla cosi tak prostého, jako je její roční prodej odpadu (za dvacet let prodala „haraburdí“ za 160 000 dolarů!) a s pomocí tohoto příkladu učí lidi, aby všechno nevyhazovali do popelnic. Na oslavu narozenin jí každý rok přinášejí lidé jako dárky různé recyklované zboží a ona z toho má obrovskou radost.

Na opuštěné farmě, která nyní patří její řádové komunitě, zorganizovala skupinu dobrovolníků, kteří přeměnili družstvo, které pěstovalo kuřata, na dům, který využívá pouze solární energii, a to s použitím převážně recyklovaných materiálů. Spolu s další řádovou sestrou tam od té doby žije.

Po letech založila EarthConnection, ekologický výchovný program, který účastníky vede k pochopení dopadů industriální společnosti a ke hledání konkrétních kroků k tomu, abychom se znovu začlenili do celého stvoření.

Je hluboce spojená s přírodou, stará se o rozsáhlou zahradu, tak jako předchozí generace v její rodině, která pochází z Nového Mexika. Jako rodačka z této „okouzlující země“ doslova miluje slunce. Nejenom že nachází ve slunci nejlepší způsob k vytápění svého domu, ale stejně jako svatý František čerpá svoji životní energii ze stvoření. Příroda se stále regeneruje a obnovuje. A je to právě tato obnovitelská energie, kterou sestra Paula přináší lidské rodině. Slovy jejího otce, který ji naučil zahradnictví, „La tierra es bendita“ – „země je požehnaná“.

Pro nás je velkým požehnáním, že Tepeyac, jak se jmenuje dům pro hosty patřící Centru pro kontemplaci a akci v Albuquerque, byl původně domovem Gonzalesovy rodiny. Jeho centrální část je pravé adobe (tradiční mexický dům z nepálených cihel, pozn. překladatele), a právě tam se sestra Paula poprvé setkala s mnoha problémy zeměkoule. Věříme, že pokračujeme v její práci a v její vizi v Tepeyacu, který je teď střediskem pro Permakulturu, pro experimenty jednoduchého způsobu života, a čas od času se stává přechodným domovem pro rodiny uprchlíků a pro bezdomovce. Některá místa mají opravdu svoji „energii“. Čím to, že ze všech domů v Albuquerque jsme skončili právě v jejím domě! Věříme, že pokračujeme v jejím nádherném díle obnovy, i když jenom s polovinou její energie.

Tom a Molly Carew

Tom Carew a Molly Barrett přišli pracovat do Apalačských hor ve východní Kentucky počátkem sedmdesátých let minulého století jako studentští dobrovolníci – Tom přišel z New Yorku, Molly z Minnesoty. Brzy objevili jeden druhého a zjistili, že mají společnou vizi víry, naděje a lásky – a téměř neomezenou energii. Uzavřeli manželství a zapustili kořeny v Kentucky ve městě Morehead. Tom už tenkrát založil společnost Frontier Housing, neziskovou organizaci, která od roku 1974 postavila více než 400 nových domů a renovovala dalších 200 domů v oblasti, kde pro tisíce lidí bylo obtížné sehnat teplé, suché bydlení. Molly, která byla vyškolená jako zdravotní sestra, léta pracovala v domácím ošetřování, její energie se přitom soustředila především na vlastní domácnost od okamžiku, kdy se narodilo jejich první dítě, až do chvíle, kdy čtvrté, nejmladší, šlo do školy. V současné době pracuje jako soukromá zdravotní sestra a poskytuje zdravotní péči ve venkovské oblasti, kde kromě její malé ordinace žádné zdravotnické zařízení není.

Molly a Tom ukazují cestu těm, kdo se ožení, budou vychovávat své děti a současně se budou nadále věnovat obnově světa kolem sebe. Na tomto poli není vidět příliš mnoho slavných lidí, ve skutečnosti naše společnost a také ani církev dosud nedokázaly poukázat na to, že právě obyčejný život v rodině může být místem, odkud se může šířit obnova společnosti. Přitom právě domov, to, čemu říkáme domácí církev, je prostředím, kde se obnovitelská energie vkládá do dětských duší (více viz 3. kapitola o rodinných rituálech).

Tak jako Tom doslovně obnovuje domy pro rodiny, Molly pomáhá tím, že přináší zdravotní péči, která obnovuje životy a rodiny. Ve své obnovitelské práci museli oba řešit složité osobní a rodinné situace. Tom se mohl stát generálním ředitelem společnosti Habitat for Humanity, nabídku však nepřijal, protože on i Molly došli k názoru, že by pro jejich děti nebylo v té době vhodné se stěhovat. Pro Molly bylo zase důležité, že řekla jednoznačně „ano“ mateřské péči o děti, což znamenalo „ne“ možnostem profesionálního růstu. Oba dnes říkají, když se ohlížejí zpět, že i když byla jejich rozhodnutí nesnadná, byla to rozhodnutí správná, protože v nich vyhrával život.

Během své cesty životem si Carewovi našli vždycky čas na to, aby vytvářeli společenství s lidmi kolem sebe a aby se věnovali některému z krásných témat apalačské kultury. Svatby přátel se staly příležitostí k přátelskému popovídání, vždycky se u nich našla chvíle na rozhovor na verandě, na víkendovou návštěvu vzdálenějších přátel nebo na prosté gesto láskyplné péče o potřebné.

Vyznání obnovitelů

POJĎME TEĎ SKONČIT v tónu naděje. Jak řekl svatý František, pojďme začít znovu. Nechte toto vyznání vstoupit jako inspiraci pro vaši vlastní cestu obnovy.

Věříme v jednoho Boha. „Je jen jedno tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro… jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.“ (Ef 4,4–6).

Věříme, že jsme především lidem, že jsme Božím hnutím v dějinách.

Věříme, že naše jednotlivé životy a náš osobní růst budou sloužit generaci, která přijde po nás, a že my jsme vyrostli z kostí těch, kdo tu byli před námi, i z jejich víry.

Věříme, že musíme budovat na tom, co je pozitivní, na tom, co milujeme. Tvořivá energie, energie života pochází z víry a z věrnosti. Ti, kdo kritizují, musí být nejprve věřícími, kteří se naučili říkat své konečné ano.

Jsme připraveni nést břímě i obdarování naší minulosti. Jsme připraveni ctít to, co je, a tedy také všechno, co se v životě nezdařilo, ať už jde o nás samé, o církev, stát a o všechny instituce. Temné stránky toho všeho jsou dobrými a potřebnými učiteli.

Jsme připraveni budovat smysluplný svět plný naděje. Jsme si vědomi toho, že potřebujeme prorocké zničení všech model, které nám znemožňují, abychom uctívali Boha. Pravá obnova může nastat teprve po tomto přechodném, ale nutném zničení.

Věříme v osobní svět, kde Boží obraz září prostřednictvím všech stvořených věcí. Je to proto „nádherný svět“, kde můžeme žít ve stálém uctívání a adoraci dobra, pravdy a krásy.

Spolu se svatým Pavlem věříme jako křesťané (Kol 1,15–20), že Ježíš je věrný obraz neviditelného Boha. V něm všechny věci drží pohromadě a překonávají se všechny protiklady. On je hlavou živého těla, v něm se všechno usmiřuje a vítězí.

Epilog

„Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Jeruzalém je v troskách….

Pojďte a stavějme znovu jeruzalémské hradby a nebudeme nadále v potupě… Nuže dejme se do stavby! I vzchopili se k dobrému dílu.“ (Nehemiáš 2,17–18)

Bratři, pojďme začít znovu, neboť dosud jsme neudělali vůbec nic. (Svatý František z Assisi před svou smrtí)