Vybrané texty

O DUCHOVNÍM OBRÁCENÍ se často uvažuje jako o pohybu ze tmy do světla. Na jedné straně je to pravda, na druhé straně je to zcela mylné. Zapomínáme, že společně se světlem je vždycky přítomná i tma. Samotné světlo oslepuje, jenom směs tmy a světla nám umožňuje vidět. K tomu, abychom viděli, potřebujeme stíny. Jenom Bůh žije v dokonalém světle (Jk 1,17).

Svým způsobem bychom mohli říci, že světlo nejlépe poznáváme v kontrastu s jeho opakem – s temnotou. Křesťanská teologie tradičně vypovídá o „šťastné vině“, o tom, že kdyby nebyl Kristus ukřižován, neprožil by vzkříšení. Znovu vidíme, že je tu něco, čím můžeme projít jenom „noční plavbou mořem“ v břiše velryby, která nás vyvrhne na zcela nový břeh.

Západní civilizace se nenaučila, jak nést temnou stránku věcí. Příliš jsme se při snaze o evangelizaci neopírali o náš žijící obraz, Ježíše. Místo toho jsme vytvořili systém, ve kterém jsou vítězové a poražení, a to nemá s Ježíšem nic společného. A protože jsme svůj lid neučili tomu, jak nést velikonoční tajemství, vrací se nám to, aby nás to pronásledovalo. Katolíci nejsou schopní nést temnou stránku církve, ani temnou stránku papežství, ani temnou stránku kněžství. Vždycky je buď všechno dobře nebo všechno špatně, nikdy to není „současně ukřižované i vzkříšené“, jako je Ježíš. Nezdá se, že by byla katolická politika po celém světě známá tím, že by byla schopná vytvářet vyjednávače, prostředníky, že by podněcovala ke kompromisům nebo uzavírání míru. Přiznejme si to pokorně a plačme nad svými hříchy. V tomto smyslu nejsme nadějí světa!

Toto je v mnoha směrech trvalé dilema církve. Chce žít v dokonalém světle, kde žije jenom Bůh. Nemá ráda zemi stínů, nazývanou náš svět, který je ale jejím domovem. V křesťanských dějinách vidíme východní církev, jak se snaží vytvořit nebeskou liturgii, aniž by se zabývala sociální spravedlnosti, Lutherovu nenávist k vlastní temnotě, švýcarské reformátory, jak se snaží zákonem temnotu zakázat, puritány, jak se snaží temnotu potlačit, římskou církev, jak je stále neochotná a neschopná vlastní temnotu zahlédnout, typického věřícího, který se tmy obává, nové fundamentalisty, kteří nechávají temnotu stranou a jsou příliš soustředění na existenci ďábla. A pak přichází postmoderní svět, a jak se dalo očekávat, kyvadlo se zhoupne na druhou stranu a temnota je přímo milována! Zdá se, že se všichni snažíme najít způsob jak se tajemství člověka vyhnout, místo toho, abychom se naučili toto tajemství trpělivě nést, tak jak to s pokorou činil Ježíš.

Neexistují dokonalé struktury, ani dokonalí lidé. Je tu jenom usilovná snaha toho dosáhnout. To, čím bude svět spasen, je pouze Kristovo utrpení (passio, patior, „utrpení skutečnosti“). „Trpělivostí zachráníte svou duši,“ říká Lukáš (21,19). Ježíšovou cestou je vykupující utrpení, nikoliv vykupující násilí. Trpělivost se rodí z našich pokusů udržet pohromadě velmi různorodou skutečnost, nikoliv z toho, že očekáváme nebo požadujeme, aby tato skutečnost byla dokonalá. To nás pouze učiní podrážděnými a plnými předsudků, čímž je ostatně charakterizována značná část dějin křesťanství. Souhlasím s biskupem Spongem, když říká: „Nemám příliš rád lidi, kteří žijí náboženstvím.“ Kdo by také měl rád lidi, kteří nedokážou trpělivě žít s temnotou a stínem, které jsou přitom přítomny téměř ve všem?

Nietzsche řekl, že jedním z důvodů, proč nemůže věřit křesťanům, je to, že se mu zdá, že jsou příliš naplněni zatrpklostí a záští. Falešná očekávání vytvářejí nepřející a zatrpklé lidi, jako byl Sisyfos, který valí kámen do kopce a přitom ví, že ten kámen zase spadne dolů. Vděční lidé se objevují v dobře definovaném světě, kde ani temnota není překvapením, ale je ve skutečnosti příležitostí.

To, že se nám jako jednotlivcům nedaří unést temnotu, se projevuje i na úrovni světské. Odmítáme nést temnou stránku institucí, skupin, národů, dějinných období. Hledáme národy a rasy, na které bychom mohli svalit vinu, místo toho, abychom uznali, že jsme v těchto lidských záležitostech všichni společně. Každá kultura je podle mého názoru směsí temnoty a světla.

Je úplně k ničemu dohadovat se o přesných procentech, nebo, jak to dělají děti, hádat se o to, kdo koho praštil první. Vraťte se dostatečně daleko a poznáte, že všichni jsme utlačovali jiné nebo jsme byli sami utlačováni. Nemáme tu žádnou morální „vyvýšeninu“, na kterou bychom se mohli postavit a pózovat. Každý, kdo má moc, utlačuje. Můžete to vzít jako normu, týká se to i domorodých národů, židů, černochů i žen. Když se ocitnou nahoře, dělají totéž. Ježíš radikálně převrátil otázku moci, již není určována příslušností k nějakému národu či rase, náboženství nebo pohlaví. Vystoupil z celého koloběhu tím, že vjel do lidského města „na oslu“, tedy mimo symboly moci. Možná se vyhýbáme temnotě, protože to je hlubinná zkušenost naší bezmocnosti a chudoby.

Žádný z nás nechce být součástí jakékoliv nedokonalé skupiny nebo instituce. Možná, že nejsme schopni se s otázkou vypořádat na historické úrovni, protože jsme ji nevyřešili na úrovni osobní. Stále hledáme podstavec, na který bychom se postavili, nějaké místo, kde bychom byli čistí a neposkvrnění nad tím vším. Pamatujte ale, první zmínka o náboženství se týká toho, že se něco začalo chápat jako nečisté. Jak víme, Ježíš s náboženstvím jednou provždy skončil.

Učit se v temnotě

Temnota je dobrý a potřebný učitel. Neměli bychom se jí vyhýbat, odmítat ji, prchat před ní nebo se snažit ji zcela vysvětlit. Neměli bychom k ní být ani příliš shovívaví. Nejdříve, tak jako prorok Ezechiel, musíme sníst svitek, který bude v našem břiše jako „nářek, lkaní a sténání“ a teprve potom bude sladký jako med (srovnej Ez 3,1–3). Když jsme v temnotě, často ztrácíme smysl a motivaci. Většina lidí, kteří dosáhli středního věku, už prožila dny, které se jim zdály být k nepřežití – není v nich žádná radost. Říkáme tomu deprese a v určité formě mají s depresí zkušenost téměř všichni lidé. V krajní formě vyžaduje deprese lékařskou péči. Ale klinická deprese není to, o čem zde mluvíme (i když by to této formy mohlo nabýt, pokud bychom v depresi nenašli Boha).

Existuje temnota, do které nás přivádí vlastní hloupost, vlastní hřích, naše sobeckost, život z falešného já. Musíme se odtud probojovat zpátky otevřenou upřímností, vyznáním hříchů a úplnou kapitulací, odpuštěním, často také nutnou omluvou a odškodněním. Dříve se tomu říkalo lítost, pokání, vyznání. V každém případě je to velký a bolestný chirurgický řez, při kterém máme pocit, jako bychom umírali (i když také cítíme ohromné osvobození). V takových chvílích potřebujeme pomoc. Zdá se, že poradny pro alkoholiky jsou v takové chvíli velmi užitečné, a to i pro nealkoholiky.

Existuje však ještě jiná temnota, do které nás přivádí Bůh, do které nás přivádí milost a samotná podstata této cesty. Z mnoha ohledů se na této cestě jeví ztráta smyslu jako ještě větší. Někdy je větší i ztráta motivace. Větší mohou být i ztráta úmyslu …cíle, hranic a směru pohybu. Tato zkušenost opravdu navozuje pocit temnoty, světci mluví o „temné noci“. Rozdíl je ale v tom, že nadále cítíme, že jsme sem byli záměrně nějak dovedeni. Víme, že jsme v „liminálním prostoru“, kdesi mezi vším, na samém prahu – a že tu musíme zůstat, dokud se nenaučíme něčemu podstatnému. Není to vůbec jednoduché, je to naplněno pochybnostmi a „démony“ všeho druhu. Je to ale Boží temnota. Veškerá proměna se uskutečňuje právě v takovém liminálním prostoru.

Temnota, do které se sami dostáváme hříchem, se ale také může stát temnotou Boží. Je to snad dokonce nejčastější průběh. Nicméně existuje „dobrá temnota“ a „špatná temnota“, podle toho, zda v ní vidíme, či nevidíme Boha. Zranění se může stát posvátným zraněním, nebo může zůstat krvácející ranou, která je k ničemu a je pokrytá strupem, který se nikdy nezhojí. Spása je v biblické tradici nejčastěji hřích, který byl přemožen, ne jenom hřích, kterému se podařilo vyhnout. Je to hřích, který se stává spásou. Ale je to stejná událost, stejná zkušenost.

V dobách temnoty obvykle převládá pocit, že nikam nepatříme, že nikam nezapadáme. Zažili jste takové dny, kdy cítíte, že vás nic nemůže utěšit, a že to, co vám dříve pomáhalo, už nefunguje? Není žádného přítele, kterému byste mohli zavolat a který by z vás sňal vaši bolest. To je ovšem chvíle, kdy jsme vedeni k modlitbě. Buď v takové chvíli Boha najdeme, nebo jsme do hloubky zchromeni.

V takových chvílích se nám příliš nechce mluvit s lidmi, kteří by nám mohli pomoci, nebo s lidmi, kterým jsme dříve důvěřovali. Cítíme to jako jakousi vzpouru vůči každé pomoci. Spouštíme roletu. Mnozí z mé generace říkali hrdě: „Nevěřte nikomu, komu už bylo třicet!“ Viděli jsme, jak se ti, kteří byli našimi otcovskými vzory, téměř úplně zaprodali militarismu a materialismu. Nemohli jsme jim jako učitelům spirituality nebo moudrosti vůbec věřit. Nenáviděli jsme jejich temnotu a pak jsme spadli do temnoty vlastní. Zdá se, že nyní, bohužel, zažíváme totální a všeobecnou nedůvěru, jakousi všeobecnou vzpouru. Proč bych měl věřit nějakému politikovi, knězi nebo prezidentovi? Vždyť se ukázalo, že nejsou dobrými vůdci. Ovšem, máme napůl pravdu. Ale je tu ještě ta druhá polovina.

Často se bouříme proti svému vlastnímu vnitřnímu kněžství, proti onomu prorokovi uvnitř nás, který možná zná, kudy bychom měli jít. A my se skoro naschvál rozhodujeme setrvat v temnotě. Možná, že i k tomu musí dojít. Normálně je v temnotě jakýsi nepokoj, jakési neklidné přecházení sem a tam. Je to skoro jako by toto „přešlapování na jednom místě dopředu a dozadu“ bylo obrazem toho, kdo jsme, jak se nechceme vydat žádným směrem, jak se jenom točíme na jednom místě, jako bychom chtěli najít odpověď někde uprostřed. Možná, že potřebujeme tuto destrukci, abychom potom mohli znovu budovat na základech pravého já.

V tomto neklidu se nejenom nemůžete modlit, vy se ani modlit nechcete. Potom ovšem odhazujete jedinou vnitřní autoritu, která by vám mohla pomoci, jedinou moudrost, které byste mohli důvěřovat. Vy ale ani nechcete Bohu důvěřovat. Nechcete to proto, že by Bůh pro vás mohl mít odpověď a vy byste pak museli jednat. A vy jednat nechcete. To, co je tragické, paralyzující, plné sebelítosti, je zvláštním způsobem přitažlivé.

Pokud jsme dosáhli tohoto bodu, začínáme obvykle hledat někoho, na koho bychom mohli svalit vinu. Hloupost takového svalování viny se pak projeví v tom, že se už necítíme nuceni vyřešit problém sami v sobě. Obviňování nenahradí práci duše, neudrží nás uvnitř paradoxu. Místo toho dojde k rozdělení a vytratí se pozitivní stres a tvořivý neklid. Ale když dokážeme setrvat v paradoxu, vydržet určitou míru stresu, odmítat oddělit od sebe dobré a zlé, možná vykonáme to nejodvážnější, co jsme kdy v životě udělali.

Setrvat v paradoxu může být činem neuvěřitelné odvahy a někteří moralisté proto tvrdí, že odvaha je základní ctnost. Slovo odvaha pochází z cor‑agere, „jednání srdce“, které, jak víme, má svoji vlastní „inteligenci“ (viz The Heart Math Solutian, napsali Doc Childre, Howard Martin a Donna Beech, vydal Harper, San Francisco, 1999). Dnes můžeme tvrdit, že všechna naše poezie a hudba, která opěvovala „srdce“, nebyla pouhou poezií a hudbou, ale byla tou správnou intuicí.

V době, kdy prožíváme pocit ztráty smyslu, je velmi obtížné, abychom se sami snažili probudit v sobě odvahu, můžeme ji jenom čerpat od druhých. Hledáme kolem sebe znamení, že život možná pro někoho jiného smysl má. Čekáme na pozitivní „nákazu“. Někdy nám stačí jenom úsměv. Zažil jsem to trochu skrze drobná gesta prodavačů, nebo v drobných setkáních při pozdravení pokoje během mše svaté. Někdy jsem se jen tak nechával nést mší svatou a pak náhle při pozdravení pokoje se mi milující, dobrý člověk podívá do očí a myslí vážně to, co říká, a já se vracím k oltáři proměněn. Často se tak stává, že síla prosté lásky nás vyvádí z pocitu nesmyslnosti. Zní to hrozně naivně a jednoduše, ale stále je to láska, která nejlépe uzdravuje, to ona dává všemu smysl, láska může nejradikálněji proměnit člověka. Láska nás narovnává. Ve chvílích temnoty se ale právě lásce bráníme, nechceme o ní ani slyšet. „Dokážu vám, že za nic nestojím. Nechci, abyste se ke mně přibližovali.“ V tom je téměř démonická síla. Je to skutečná temnota temných období. Z této temnoty není žádného východiska vlastními silami.

Pozitivní pochybnost

V temnotě pochybujeme o všem. Pro většinu lidí začíná hluboká proměna tím, že začnou pochybovat o každodenních věcech. Potom se posunují k rozumovým pochybnostem, následují etické pochybnosti o tom, kdo má pravdu a kdo se mýlí, a nakonec dospějí do absolutních pochybností o všem nebo do naprostého cynismu. K tomu, abyste se zcela změnili, musíte dojít až na úplné dno. A když dojdete k bodu absolutní pochybnosti, potom, doufejme, začnete hledat nový smysl (někteří lidé ale setrvají právě v tomto bodě a skepticismus se stane jejich životním stylem). Kolem nás je mnoho znamení toho, že některé aspekty naší dnešní kultury se zastavily ve stavu absolutní pochybnosti. Je dobré tudy pouze projít, ne zde zůstat.

Z chaosu se často rodí největší tvořivost. A to jediné, co může snést hlubokou pochybnost, je víra. Ve skutečnosti nebudete mít odvahu sestoupit do hloubky pochybností, pokud nebudete mít velmi silnou víru. Je to pravý opak toho, co si většina lidí myslí. Myslím si, že tradice udělala chybu tím, že nám říkala, že pochybnost je špatná. Podle mé zkušenosti právě ti, kdo unesli velikou pochybnost, dokázali povstat k veliké víře. Víra se očišťuje pokaždé, kdy procházíme obdobím pochybností a neúspěchu a ptáme se: „Proč tomu věřím? Věřím tomu vůbec? Co je základem mého života?“ Téměř všechno se očišťuje na tomto kole štěstěny: představa o sobě, představa o Bohu, pohled na svět.

Pokud byly pro někoho jeho první dětské modely autority plné soucitu a odpuštění, bude nepochybně schopen uvěřit v Boha soucitu a odpuštění. Lidé, kteří byli obklopeni soucitem a láskou, mají tak obrovský náskok, pokud jde o pravý obraz Boha i pokud jde obecně o poznání skutečnosti.

Očistit zkušenost nefunkčního rodinného života, zneužívání, manipulace, potupy, negativních postojů vůči úplně všemu, totalitních postojů a odsudků trvá velmi dlouho. Jsou očišťovány v zoufalých a temných situacích, kde už nefunguje ani starý bůh, ani staré já, ani staré postoje. Jak to popsal svatý Jan od Kříže, naši bohové musí všichni zemřít a pak teprve najdeme pravého Boha. Nebo jak to řekl Mistr Eckhart: „Modlím se k Bohu, aby mě Boha zbavil.“ Ale každý umírající bůh je další temnota a další smrt, proto také mluví velcí mystikové tolik o temnotě.

Kulturní temnota a krize

Myslím, že jsme se, jak naše kultura, tak i církev, znovu ocitli v období vyhnanství. V obdobích temnoty cítíme mnoho nepřátelství. Přenášíme tento pocit na ostatní lidi tím, že je obviňujeme. Často ale stačí k tomu, aby se tento proces zastavil, když jeden člověk zaujme optimistický, povzbuzující postoj, postoj naděje. Pamatuji si na svoji návštěvu u jedné rodiny. Byla to doba, kdy se právě vrátili z nedělní bohoslužby a značně kriticky probírali dopolední mši i svého kněze – asi to nebyla příliš dobrá liturgie, ani kázání. V té chvíli vnesl otec rodiny rozvážně do rozhovoru jiný pohled tím, že řekl: „Víte, já taky mívám špatné dny. Podívejte se na to takhle – prostě měl dneska špatný den.“ A najednou se celá atmosféra rozhovoru změnila právě tím klidným způsobem, kterým otec jako hlava rodiny do diskuse vstoupil. Představte si jenom, jak by to bylo k ničemu, kdyby se jen jednoduše připojil k té kritice. Tím nechci říci, že kritika je k ničemu, ale jen bych chtěl ukázat, že některými cestami se možnosti otevírají a jinými cestami se jenom zvětšuje negativní energie.

Pokud dokážeme něco podobného, jako řekl tento otec, říci v davu, který jde opačným směrem, znamená to, že máme v sobě mnoho svobody. K tomu, abyste dokázali dát druhým prostor, potřebujete mít sami v sobě dostatek prostoru. V tomto případě dal otec prostor k růstu jak své rodině, tak i onomu knězi. Dávat prostor je možná dobrá definice soucitu. V každém případě je to dobrá definice třetí cesty.

V dobách temnoty máme pokušení se odtáhnout od druhých a uzavřít se do vyhnanství, které jsme si sami zvolili. Potom může zlo propuknout, protože zlo propuká ve chvíli, kdy jsou lidé izolováni. Proto také tolik kritizuji značnou část vězeňského systému. Kdykoliv separujeme lidi ve stavu odcizení, zlo propuká, neubývá ho. K tomu samému dochází, když se stáhneme do svých vlastních vězení, do svého vyhnanství. Takovým způsobem končí manželství, když manželé odmítají pokračovat v dialogu. I samotné slovo diabolický znamená „rozdělený“. Podobný je i záludný charakter moderního individualismu: nemůžeme se do něj utíkat, i když k tomu máme velké pokušení ve zmatených dobách, jako je ta naše.

Mnoho našich ústupů a stažení se zpátky nemá důvod v tom, že bychom doufali, že budeme moci s odstupem, tak jak jsme to viděli u Ježíše, když odcházel na poušť, lépe rozlišovat a naslouchat. Lidé se mnohem častěji stahují zpátky ze strachu, někdy kvůli pohrdání druhými lidmi, někdy kvůli církvi, která nám, jak se nám zdá, neslouží dobře. Přemýšlím o tom, zda odmítání u některých lidí není jenom jinou formou jejich nenávisti k sobě samým. Zdá se mi, že nikdo není více protikatolický než katolíci sami. Nikdo si nestěžuje na vlastní tradici, nezrazuje ji a nelikviduje tolik jako křesťané. Lidé, kteří nenávidí sami sebe, nenávidí stejně i druhé.

Pokud se duchovní záležitosti nevyřeší v našich vlastních životech, pokud se soucit nenajde v naší bezprostřední blízkosti, budeme nenávidět skupinu, do které patříme, své dějiny i svůj původ. Naše reakce proti nim bude přehnaná. Zde znovu dochází k odmítání toho nést temnou stránku, tentokráte temnou stránku mé vlastní tradice. A ti z nás, kteří jsou katolíci, nesou dlouhou tradici, tradici dvou tisíc let, ve kterých se ukázalo mnoho hloupostí – a mnoho světců.

Jsme utvářeni jak „pravou Boží rukou“, tak i „levou Boží rukou“. Pravá Boží ruka, to je jeho štědrost, nádhera zázraků, ono: „Ach, jak je ten život krásný.“ Ale levá ruka Boží je vždycky bolestné tajemství věcí. Když nás Bůh tvoří, je jeho levá ruka stejně důležitá jako ruka pravá. Jinými slovy, pohlavek je někdy způsobem, jak Bůh získává naši pozornost. Potom můžeme slyšet a přijímat a potřebovat něco nového a dobrého.

Cesta skrz je vždycky obtížnější nežli cesta kolem. Laciné náboženství nám nabízí cestu kolem. Pravé náboženství nám nabízí cestu skrz. Laciné náboženství temnotu popírá. Pravé náboženství do ní bez váhání vstupuje.

Vnitřní pasti

Když procházíme obdobím temnoty, míváme potřebu neustále hledat viníky mimo sebe a stáváme se často mistry projekce. Víme, že naše nenávist vůči druhým je obvykle projekce našeho vnitřního stavu. Proto také nás Ježíš učil, že kvůli své vlastní duši musíme milovat své nepřátele. Nepřítel nese naši temnou stránku. Rozhlédněte se pozorně po těch, které nesnášíte, protože právě oni obvykle nesou přinejmenším část toho, co vy na sobě nenávidíte, popíráte nebo odmítáte. Ježíš i toto vyjádřil první: „Proč hledáš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ (Mt 7,5) Obvykle je to nejdříve v nás a potom teprve u druhých.

Necháváme působit své pocity vůči nějaké skupině nebo nějakému společenství, místo abychom si uvědomili, že teď je právě chvíle, kdy nás Pán může něčemu naučit. Musíme se ptát: „Možná, že je to lekce pro mne. Jak se z toho mohu něčemu naučit?“ Obvykle v té chvíli potřebujeme duchovního přítele, je téměř nemožné se sám vyhrabat ze své jámy. Někdo jiný nám musí „kázat evangelium“. Jako kazatel dobře vím, že sám sobě obvykle kázat nemohu.

Potřebujeme také průvodce, protože jsme na území, které není zmapováno. Nevíme, jak vyjít z temnoty, a tak je jednodušší v ní setrvat a zdůvodnit si to. Hledáme si obvykle přátele, kteří nám zdůvodňují, proč tam máme zůstávat, kteří s námi naříkají, v jaké hrozné situaci jsme se ocitli a nacházejí vysvětlení pro naše rány. Je to jako Job, který sedí na hnojišti a jeho hloupí přátelé kolem něj ho přesvědčují, že tam má zůstat. Vzpomeňte si, jak si škrabal vředy střepem (Job 2,8). Také my si přehráváme staré kazety a znovu žvýkáme („re‑morse“ – „výčitky svědomí“) svoje stará, trpká sousta. Tak jako Job sedíme na svém hnojišti po sedm dní a sedm nocí (Job 2,13).

Pokušení vaší skupiny, vaší rodiny, vašeho společenství je vyvoláno vaší negativitou. Nechtějí vás slyšet, protože by mohli být vtaženi pravdou, která v tom je. Někteří se obávají veškerého kritického myšlení, protože se obávají, že se struktury zhroutí. Vidíte to u tolika neokonzervativců, kteří nejsou ochotni snášet jakoukoli kritiku církve, stejně jako u amerických vlastenců a těch, kdo zbožňují americkou vlajku.

Existuje však cosi, co lze nazvat zdravým kriticismem. Když lidé milují, mají díky tomu zároveň právo zlepšovat to, co milují, a snažit se připodobnit to své nejhlubší vizi. Každá kritika nemusí být jenom slepá negativita, může také přinášet naději a vizi, pokud nejste otrokem svého problému. Pokud si uvědomujete, že jste spoluviník zlého a současně spolutvůrce dobrého, pokud přijímáte odpovědnost za obojí, pokud mluvíte o „my“ a ne o „oni“, pak nesete celé tajemství oné věci. Vaše kritika vyrůstá z lásky a ne z nenávisti.

Dvě strany pravdy

Jediní lidé, kterým skutečně věřím, že konají dílo obnovy, jsou zpravidla lidé, kteří si naplno vyzkoušeli, co je to rozklad a zánik. Pokud někdo nikdy nezahlédl temnou stránku věcí, nemá právo mluvit jazykem obnovy. Je nutné, abyste zahlédli temnou stránku věci, abyste pocítili kyselost žaludku, abyste byli z břicha velryby vyvrženi obnovení. Nepotřebujeme lidi naivní, lidi odmítající přijmout skutečnost takovou, jaká je. Potřebujeme lidi, kteří tím prošli, kteří znají problémy a vyšli z nich živí.

Je třeba přestat se zbožňováním systému, aby člověk mohl získat autoritu a důvěryhodnost k tomu znovu začít s obnovou.

Pokud jediné, čeho jste schopni, je kritizovat a negativně poukazovat na temnou stránku věci, je váš problém zcela jiný. Pak ve vás není žádný dar naděje nebo pozitivní energie, zůstává jenom ochromení. Komunita nebo skupina, která je vnitřně nejistá, nemůže kritiku tolerovat. Jak už jsem v této knize dříve napsal, bylo znamením zralosti církve, že se v šedesátých letech dvacátého století během Druhého vatikánského koncilu dokázala dívat na sebe sebekriticky. Zdravá rodina může – ve skutečnosti spíše musí – umět vyprat své špinavé prádlo. Jak říkají alkoholici, „jsme nemocní jako to, co v sobě tajíme“. A jsme tak zdraví, jakým způsobem umíme sebe kritizovat.

Ať si myslíte o šedesátých letech, kdy naplno začal nynější rozklad, cokoliv, bylo to zdravé období sebekritiky jak v kultuře, tak i v církvi. Jak se to lišilo od modloslužebnictví osmdesátých let, kdy ani papež, ani prezident USA nebyli ochotni přijmout kritiku. Amerika byla znovu zemí zaslíbenou a katolická církev jedinou cestou do nebe. Je zvláště podivné, že církev, která tvrdí, že „hříchy nemohou být odpuštěny, pokud nejsou uvedeny ve vyznání hříchů s udáním druhu, počtu a úmyslu“, nebyla schopna učinit sama totéž. Papež Jan Pavel II bohudíky začal svým veřejným vyznáním v postní době roku 2000 napravovat toto celá staletí trvající schéma kolektivní pýchy a neochoty k pokání.

Temnota je půda posvátná. Věříme, že Bůh, který nás povolal do této dnešní temnoty, nás bude posilovat a povede nás skrze ni. Nepochybně procházíme obdobím temnoty, která je příležitostí k proměně. V určitém smyslu existuje jediná definice biblického Boha. Jahve a jeho služebník Ježíš jsou vždycky těmi, kdo „oživují mrtvé a volají k bytí to, co není“ (viz Dt 32,39 a Řím 4,17). Je to jedna a táž podoba Boží a my se jí znovu a pokaždé otevíráme.

Zatímco hmotných dober ubývá tak, jak je užíváme, duchovních dober přibývá, jak jich užíváme. Jsme připraveni užít své obrovské duchovní moci. To, co je skutečně vzrušující, je to, že mnohé z těchto evangelních darů se projevují a slouží mimo explicitní společenství víry, protože jsme na ně nedbali. Myslím si, že Bohu nezáleží na tom, která skupina dar dostane. Je to stejně všechno Boží dílo, a pokud Kurz zázraků (kurz duchovní psychologie pro samouky), protialkoholické poradny, aktivisté pro reformu vězeňství, sociální pracovníci nebo ekologové využívají duchovní moci, bude se Boží dílo jenom šířit a růst. Ježíš možná mluvil o své vlastní komunitě, když varoval, abychom neskrývali ze strachu Boží dary (viz Lk 19,20) místo toho, abychom je svobodně užívali.

Náboženský pohled na svět je podstatně naplněn nadějí. Každá zkušenost s milostí nám říká, že dějiny nejsou o nás a kvůli nám. Ve skutečnosti ani můj vlastní život není jenom o mně! Dějiny jsou něčím víc, než jen lidskými dějinami, jsou také Božími dějinami, dějinami planety, dějinami Božího života a smrti ve všech věcech. Kdo by se na tom nechtěl podílet? Někdy potkávám archeology, zdravotní sestry, biology, kteří zkoumají život v moři, a hinduistické matky šesti dětí, kteří všichni s důvěrou vstupují do tohoto velkého tajemství intenzivněji než mnozí z nás, kteří jsme do tohoto tajemství byli oficiálně pokřtěni. Bůh si je jistě použije.

Cesta ke svržení model

Čím více se přibližujeme k podstatě věcí, tím více zesiluje odpor, tak jako sílil i kolem Ježíše. Je to hrozné, kdykoliv usilujete o nějakou novou syntézu nebo nové paradigma, zvláště pro ty, kdo jsou hluboce zakořeněni v tom starém. Ti totiž mají hodně co ztratit. Nemusí mít vysloveně zlou vůli, žijí jenom v jediném světě, jaký si uměli a umějí představit.

Lidé tíhnou k tomu žít uvnitř svých malých pohodlných zón. Vkládáme všechnu svoji důvěru a svoji jistotu do institucí, do své práce, do odpovědí na naše otázky, také do posvátných věcí, jako je třeba rodina. Proto nás nepřekvapí, že Ježíš musí své učedníky odvést ne od „špatných“ věcí, ale od dobrých věcí, jako je práce nebo rodina (viz Mk 1,19–20).

Úkolem proroka je řídit a odůvodnit nutné rozbíjení, rozbíjení toho, co bych nazval falešné já. Prorokova cesta je cesta sestupu, která není ani snadná, ani oblíbená. Tato cesta se týká opouštění iluzí a svrhávání falešných bůžků. Proroci jsou vždycky zabíjeni.

Lidé budou mít pocit, že jste plní negace a násilí, když boříte jejich falešné světy, protože to je to jediné, co mají. Pokud jste celý svůj život soustředili na svou práci a na svou dobrou pověst, je pochopitelné, že se toho nechcete vzdát. Budete bojovat o to, abyste nezemřeli. Nakonec je ale pojmenování a zbourání falešného já hluboce osvobozující. Musíme se to ale teprve naučit.

V duchovním životě jsou v podstatě dvě cesty: cesta pádu a cesta návratu. Cestu pádu řídí a zdůvodňují proroci, kteří nás učí, jak vstupovat do temnoty tvořivě, jak nechávat věci rozpadnout. Učí nás, jak umět ztrácet s lehkostí, jak opouštět beze strachu. Jsou to Boží bořitelé.

Druhá cesta je cesta návratu. To bývala role kněžstva. Praví kněží mluví o spojení, o komuniu, o lásce, transcendenci, náboženství, které spojují tento svět a svět budoucí a přinášejí nám soudržný svět, který má smysl. Obvykle má každý kněze rád a oni se rychle stávají součástí establishmentu a dobře vycházejí s téměř každou kulturou.

Podle mého skromného názoru jsme dosud měli příliš mnoho kněží a skoro žádné proroky. Výsledkem bylo často jen náboženství pro náboženství, jen samá cesta návratů a žádná cesta pádu. Jak se můžete vrátit do nového světa, pokud se nikdy nevymaníte ze světa starého? Kněží vyprávějí lidem, kteří jsou sami se sebou spokojení, o potřebě společenství s Bohem, ale jejich Bůh i jejich potřeba jsou dosud příliš malé, dokonce možná falešné. Jak můžete poznat světlo, když jste nikdy nepojmenovali temnotu?