Vybrané texty

SKVĚLÁ učitelka duchovního života z mého rodného města v Kansasu, Loretta Ross‑Gotta, mi poslala báseň. Chtěl bych tuto kapitolu otevřít touto básní, protože ona shrnuje to, čím se chci dále zabývat prozaicky. Nazvala ji „Chvála hranic“:

Buď Bohu chvála za hranice a meze.

Díky za ploty, za ostnatý drát, za visací zámky, zástrčky, za nečekané slepé uličky, za stopky, za náspy, výhybky, siluety, za předměstí, hranice a okraje, ploty, lemy a hrany, pobřeží, břehy i strmá úbočí.

Klaním se ti za všechna smím a nesmím, měl bych a mám, za zákazy, zábrany a příkazy.

Chválím tě za oplocení, meze a dvůr, za kolíbku, ohradu a kočár, balustrádu, záhyby, komoru, záhumenek, boudu a žlab, výběh pro koně, za srst, kóje, palisádu, zábradlí, plaňkové ploty, enklávy a zdi.

Buď veleben za vazby a obaly, za zavinovačky, deky, přikrývky a přehozy, za víka, střechy a stany, za jámy, skořápky a lusky, za všechno, co odděluje svaté od profánního.

Díky Tobě, laskavý a jemný Bože, za hrany, parametry, za křehkou krásu okrajů, tenkých a oddělujících toto od onoho.

Ano od ne, slupku od dužiny, tvoji sladkou Trojici ode mne.

Chvála a sláva budiž tobě na věky, neboť ty jsi jásající baldachýn a pevné útočiště pro mne, v něm může panna spát svobodně a nemusí se bát.

Všechna stvoření, veliká i malá, buďte opatrná. (Loretta Ross‑Gotta)

Jak jsem napsal v této knize, jedním z negativních důsledků filozofie pokroku je skutečnost, že nevedla lidi k tomu, aby si uvědomili potřebu vhodných limitů. V dobách, kdy se mluvilo o pokroku jako o něčem neomezeném, jsme si zvykli očekávat jeden od druhého až příliš mnoho. Báseň Loretty Ross‑Gota, která chválí přiměřené limity, mi mluví ze srdce. Každá věc, zdá se, musí mít svůj začátek a svůj konec. Jenom zřetelně vymezené věci mohou milovat a vytvářet jednotu. A pravá jednota, i když to zní ironicky, spíše věci rozlišuje, než že by je roztavila v jedinou hmotu. Je to velký a často matoucí paradox.

Vyrostl jsem v šedesátých letech, kdy jsme četli nádherné knihy, jako je třebas kniha Josefa Goldbrunnera Svatost je plnost (Holiness Is Wholeness, Pantheon, 1955). Plně s tím, co říká, souhlasím z určitého hlediska, ale problém je v tom, že jsme vyrostli s očekáváním, že věci budou celistvé a plné! To je ideální recept pro deziluzi. Vyrostli jsme s příliš velkým očekáváním vůči institucím, vůči církvi, vůči sobě navzájem a nakonec i vůči sami sobě. Očekávali jsme, že naše malé já dosáhne Boží velikosti.

Dnes si mnozí mladí lidé stěžují, že sami sebe nenávidí. Pokud skutečně věříme, že naše malé já může být plností nebo pokud se pokusíme vybudovat představu o sobě na základě toho, jak na nás ostatní lidé reagují, jsme na nejlepší cestě ke katastrofě. Můžeme dosáhnout přinejlepším chvilkových prožitků vlastní významnosti, epizodické úcty k sobě samému, která bude trvat pouze několik dní. Není ale možné ji trvale udržet, jestliže se „nezvýší dávkování“, což nakonec vede ke vzniku osobnosti závislé a destruktivní. Nebo naopak budeme stále žít pod odsuzujícím a kritickým pohledem ostatních. Nikoho nepřekvapí, že se v posledních desetiletích tak často používá slovo závislost. Lidé tohoto světa nemají, kde by mohli žít, kromě zrcadlového bludiště, kde se zrcadla zrcadlí navzájem. To přímo nahání hrůzu. Dalo to vzniknout velmi křehkému druhu lidí.

Úcta k sobě samému přirozeně nastává, jestliže jsem propojen s tím, kým jsem v Bohu. Jestliže se snažím vybudovat si ji pouze na své vlastní psychice, na svém chování nebo své slávě, bude tato úcta vnitřně velmi nestálá. Samo naše malé já, stejně tak jako hledaní vlastního významu prostřednictvím souhlasných postojů ostatních lidí, nás nikdy nemůže definitivně ukotvit. Zítra se totiž musím znovu zeptat: „Co dnes musím udělat, abych byl důležitý, aby si o mně lidé mysleli něco hezkého? Jak mohu být slavný déle než dvacet minut? Možná, že mojí jedinou šancí je nějaká ostuda.“ Často se stává, že jestliže lidé nejsou schopni dosáhnout pozitivním způsobem uznání a důležitosti a udržet si ji, chtějí se dobrat slávy negativním způsobem: „Dostanu se do novin alespoň kvůli tomu, že jsem ve škole všechny postřílel nebo že jsem zavraždil někoho slavného.“

Falešné já, malé já, nezávislé já, „ratolest, která nezůstane na kmeni, není k užitku“ (J 15,4–5). Základní myšlenka o celistvosti byla v pořádku, problém ale spočívá v tom, že jsme si mysleli, že jí můžeme dosáhnout nezávisle a jenom vlastními silami. V tom spočívá věčná lež ega. Ego odmítá připustit své vlastní limity a hranice, a je proto vždy sebedestruktivní. Buď se nafukuje (pýchou) nebo naopak vyfukuje pod tíhou vědomí své vlastní nedostatečnosti (nenávist k sobě samému).

Nárokování je špatný učitel

Vědomí hranic nám nabízí mnohem pravdivější pohled na to, co můžeme od života očekávat. Pokud očekáváme jeden od druhého příliš, pokud očekáváme příliš od světa a od institucí, máme v sobě tendenci se rozčilovat a odsuzovat druhé. Říká se tomu pocit nároku a je nejčastěji typický pro bohaté lidi z vyspělých zemí, a především pro mladé lidi, kteří se narodili do nového světa „práv“. Naši rodiče a prarodiče vyrůstali naopak ve světě zodpovědnosti. Dosud hledáme zlatou střední cestu mezi těmito dvěma světy.

Ve třetím světě se většina lidí učí uvědomovat si hranice daleko dříve. Odvažuji se to tvrdit, protože jsem měl možnost tyto lidi pozorovat. Lidé ve třetím světě by obvykle potřebovali mnohem víc, potřebují víc spravedlnosti a mají na to právo, ale zároveň je to, co očekávají od skutečnosti, mnohem poctivější a přiměřenější. Jejich ego je formované mnohem lépe. Počítají s tím, co je na skutečnosti tragické, pokažené a hříšné. My na Západě setrváváme u falešných nároků, které z našeho pohledu na svět ono tragické vytěsňují. V důsledku toho trpíme vlastně mnohem více. Každý, kdo ve třetím světě byl, vám potvrdí, že se tam chudí smějí více než lidé střední třídy nebo boháči v kterékoliv západní zemi.

Pamatujte si, že kříž nám hlásá, že veškerá skutečnost má tvar kříže, že je to střet křížících se snah, tak jak jsme se o tom zmiňovali ve druhé kapitole. Náš svět je plný protikladů, které je třeba usmířit, rozporů uvnitř nás a mezi námi. Život není ani dokonale konzistentní a zdůvodnitelný rozumem, ani není pouhým chaotickým zmatkem. Má v sobě neustále přítomné různé paradoxy, výjimky a nedostatky. To je šokující a pro nás neuspokojivé zjevení kříže. Toto zjištění zároveň snímá velkou tíhu z našich ramen, vede nás k trpělivosti, pokoře, k lásce, která neodsuzuje a přijímá utrpení. Jsme schopni správně vnímat všechny proporce, všechna omezení, proměnila se naše očekávání a žádný prostor nezbývá pro různé utopie nebo ideologie, pro „konečná řešení“ všeho druhu, pro cynismus nebo zbytečnou ztrátu odvahy. Věci konečně získávají poctivý a pokorný tvar. Toto je místo, kde můžeme žít s „vírou“ (že Bůh je v protikladech!) místo velkolepého vysvětlování. Přemýšlejte o tom důkladně!

Když lidé mluví o prostém životě, mluví možná právě o této zkušenosti. Prostý životní styl by mohl konec konců být nejradikálnější možnou formou sociální spravedlnosti. Nenáročný způsob prostého života je tak rozdílný od celého systému nenasytnosti, spotřeby a nespravedlnosti. Prostota se musí jasně stát součástí jakéhokoliv druhu obnovy. Každá obnova nutně vede ke skromnějšímu vědomí sebe sama. Velkolepé já je podobné křehkému, obrovskému balónu, který poskakuje po místnosti a vyžaduje si stálé dofukování, aby se předešlo nevyhnutelnému splasknutí. V postmoderní době se lidé cítí často dotčeni a stávají se závislými na svém falešném přesvědčení o oprávněnosti svých nároků. Jediný skutečný nárok však pochází od Boha. Jestliže je „vaše jméno zapsáno v nebesích“, jsou všechny ostatní tituly zbytečné a spíše překážejí.

Ken Keyes říká: „Mnohem více utrpení přichází na svět kvůli lidem, kteří se cítí uraženi, než kvůli lidem, kteří urážejí.“ Naše společnost utváří takové lidi, které lze snadno urazit a kteří si myslí, že si toho zaslouží strašně moc – a že na to mají dokonce nárok. Malé já se musí nafouknout, protože uvnitř dobře ví, že je to všechno jenom klam. Moje známá, která je letuškou, mi vyprávěla, že se letušky často nemohou dohodnout o tom, kdo bude v letadle obsluhovat první třídu. „Nikomu se nechce,“ prozradila mi. S lidmi v ekonomické třídě je mnohem větší zábava a jsou více uznalí.

Nárokování je velké téma pro alkoholiky. Mnozí lidé s alkoholickou závislostí ztratili tolik, že mají pocit, že jim svět něco dluží. Je to určitá forma narcismu, ale přesahuje to osobnost alkoholika. Takový narcismus vedl k tomu, že se z nás stala společnost lidí, kteří se stále soudí, kteří neustále podávají žaloby na druhé lidi, pokud jim nechtějí dát to, o čem jsou přesvědčeni, že si to zaslouží nebo že na to mají nárok. Slyšel jsem, že v Americe je sedmkrát více právníků než v Japonsku a mnohem více než ve většině ostatních zemí. Obracíme se k soudu, k zákonu a k penězům, abychom dosáhli toho, co nám soudy, zákony a peníze nemohou nikdy dát: úctu k sobě samým. Jenom Bůh nám může dát naši důstojnost. Možná, že právě proto vyzýval Pavel první křesťany, aby se nikdy nesoudili (1Kor 6,7–8).

Nikdy jsme nebyli zraněni

Pravé já nemůže být nikdy zraněno, ani nikdy zraněno nebylo. Jediná bolest, kterou trpí, je touha po Bohu a to, že Bohu není blízko. Jenom falešné já trpí a cítí se uraženo a toto utrpení nás snad povede k tomu, abychom „padli zpátky“ do pravého já. Falešné já je nutně nejisté a vždy se cítí zraňováno.

Pravé já není možno zničit ani urazit. Pravé já nepostává okolo a nečeká, až ho budeme mít rádi, dříve než se může mít rádo samo. Nečeká na vyznamenání nebo na vnější úspěch, aby v sebe mohlo začít věřit. Prostě a v klidu ví.

G. K. Chesterton psal o „mystickém minimu“, které definoval jako vděčnost. Když stojíme v ohromné hojnosti pravého já, nezbývá čas ani prostor k tomu, abychom se cítili zraněni. Cítíme se vždycky bezpeční, cítíme se být v klidu, elementárně vděční. Svatý Ignác řekl, že by mu to trvalo dvacet pět minut, než by se přenesl přes bolest v případě, že by papež odsoudil jeho Tovaryšstvo Ježíšovo. Tak promlouvá vděčné, překypující já. Falešné já takový nesmysl vůbec nechápe.

Být vděčný za to, co se nám dává – pohled na číši napůl naplněnou – znamená, že se budeme dívat úplně jinýma očima, nežli těma, které vždycky vidí jenom číši napůl prázdnou. Nemyslím si, že bych přehnaně zjednodušoval, když řeknu, že v zásadě lidé žijí buď v postoji vděčnosti, nebo v celkovém postoji zatrpklosti. Podstatnou mystickou zkušeností je vděčnost: všechno, čeho se nám dostává, co dnes dýcháme, je ryzí dar. Nikdo z nás si ho nezasloužil, nikdo z nás na něj nemá nárok. Jediné, co můžeme udělat, je pokleknout a políbit zemi – někde, kdekoliv, všude.

Samozřejmě věřím v důležitost lidských práv a nechtěl bych je zlehčovat, ale samotná Bible o „lidských právech“ nikdy nemluví. Jediná práva, o kterých Bible mluví, jsou práva vdov, sirotků a chudých. Maličcí mají práva, na která se musí brát ohled a Boží slovo vždycky chrání ty, kdo jsou na dně a nechráněni. V našem typickém západním narcisismu však používáme Boha k tomu, aby chránil špičku, elitu, ty, kdo toho už teď mají hodně. Sociální zabezpečení bývalo pro nezaměstnané, teď je tu pro Chryslera a pro armádu! Dokonce i církevní kanonické právo chrání práva kněží mnohem více, než práva laiků a práva „vdov a sirotků“. Jistě jste už všichni viděli ten nádherný plakát s nápisem: „Bude to nový svět, až bude vzdělání plně financováno a až generálové budou muset prodávat koláče, aby si vydělali na své bombardéry.“

Jako bychom očekávali, že se naše vědomí posune od vyhraněného smyslu pro práva a nároky k takovému vědomí, ve kterém jsou smysl pro odpovědnost a smysl pro sociální závazky vyvážené. Zdá se, že naše kyvadlo je dosud vychýlené na jednu stranu. Když civilizace roste a sílí, používá jazyka odpovědnosti: co ve skutečnosti dlužím své rodině, svému národu, své zemi, světu, Bohu. Dnešní nevděčné stěžování si a svalování viny na jiné nás nikam neposune. Dnes můžeme „hrát roli oběti“ a využívat k tomu jazyk spravedlnosti nebo se můžeme pokrytecky obhajovat, že podáváme žalobu jenom proto, že chceme, aby se totéž již nestalo jiným .Ve skutečnosti to děláme jenom proto, abychom dosáhli vlastního prospěchu. Vlastně to může být dokonale maskovaná snaha o získání moci, pravý opak toho, jak jako oběť jednal Ježíš. On svoje obětování použil k tomu, aby osvobodil druhé. My to používáme k tomu, abychom posílili svoji pozici a druhé potrestali.

Máme svá práva a většina z nás děkuje Bohu za to, že se dnes lidská práva a lidská důstojnost zdůrazňují, ale někdo musí také chránit práva celku, společné dobro. Když to dnes někdo dělá, je považován za toho, kdo moralizuje, kdo činí nátlak, kdo je příliš dogmatický. Z tohoto hlediska jsou konzervativci mnohem dál, než ti „nejpokrokovější“ myslitelé, kteří z individuality a osobní svobody udělali idol. Někdo musí mít právo chránit společnost, instituce a skupiny. Pokud nám zbudou jenom individuální práva, porveme se mezi sebou a roztrháme se navzájem na kusy.

Myslím si, že jsme vytvořili mentalitu, která nám nedovoluje, abychom snesli jakoukoliv autoritu, která by nad námi vládla. Chceme žít tak, jako by nám nikdo neměl právo mluvit do toho, co děláme. Jako bychom byli sami posledními rozhodčími ve všech svých rozhodováních, ve všech svých přáních, jako bychom nehodlali dovolit jiným osobám nebo institucím – někdy ani vlastnímu manželovi nebo manželce – aby měl vůči nám nějaké požadavky. Svobodná volba sama se stala naším idolem. „Rozhoduji se, proto jsem,“ zní nově upravené karteziánské heslo. Obávám se, že taková „svoboda“ skončí zničením veškeré svobody pro všechny. Jediným způsobem jak udržet takovou společnost pohromadě bude vydávat stále víc a více zákonů a dodržování těchto zákonů tvrdě vynucovat. A pak přicházejí všechna ta vězení, do kterých se zavřou ti, kdo zákony nedodržují, poté, co jsme pro ně idealizovali „svobodné rozhodnutí“! Omezení a zábrany naše společnost nepovažuje za žádné ctnosti. Žádá pouze, aby je dodržovali chudí a ti, kteří jsou náchylní k trestné činnosti. Myslím si ale, že nemůžeme mít obojí najednou.

Ctnost nepůsobí jako izolovaná hodnota, ale vždycky je provázána s hodnotami dalšími. Když se osobní svoboda oddělí od lásky, zdrženlivosti a společného dobra, máme tu rázem ďábla místo ctnosti. Pravá ctnost je jenom jiné označení pro moudrost, či svatou moudrost. Moudrost je nepochybně něco více, než pouhá inteligence, znalost faktů a informací. Ctnostní lidé si jsou vědomi svých hranic, rovnováhy a také ctností druhých lidí. Moudrost je více syntézou, než analýzou, je více paradoxem, než linií, více tancem, než pochodem. Moudří lidé se vyhýbají ideologické hysterii, která proklamuje, „že právě toto je celá pravda, jediná pravda, jediný způsob, jak se na věc dá pohlížet,“ a přitom je častým důvodem těchto proklamací nepřiznaný soukromý zájem.

Pokud na něco získáme nový pohled nebo novou zkušenost, máme tendenci je zabsolutnit a odmítnout všechno, co bylo dříve. Vidím to velmi často v Americe, kde jsme se stali společností „přítomného okamžiku“. Přečteme si novou knihu a to, co v ní najdeme, vidíme na nějakou dobu jako jediný způsob, jak na všechno pohlížet a vysvětlovat si to – a vyhodíme přitom z okna prvních třicet let svého života a všechny ostatní možnosti vysvětlení. Pak není divu, že jsou lidé rozpolcení.

Obvykle je třeba nedůvěřovat každému vysvětlení, které tvrdí „jedině“. V tom okamžiku máte před sebou idealizované, vykonstruované skutečnosti (falešné náboženství) a ne vtělenou skutečnost ve tvaru kříže (pravé náboženství). Přesně v tomto smyslu je křesťanství pravé náboženství. Křesťanství nás učí, jak se můžeme stávat pokornými, očekávajícími, trpělivými a důvěřujícími, jak se můžeme vzdát sami sebe, a to daleko lepším a účinnějším způsobem, než že by nám předkládalo již hotový obsah, který je třeba hájit nebo dokazovat. Někteří hinduisté a buddhisté mají v sobě toto pravé náboženství mnohem více než mnozí křesťané. Mnozí z nás dávají přednost pouhým způsobům uvažování před procesem proměny, který od nás vždycky vyžaduje, abychom „zemřeli“.

Erasmus obnovitel

Na samém konci středověku, v době, kdy reformace útočila novými způsoby myšlení a novými souvislostmi na všechna stará paradigmata, načrtnul Erasmus Rotterdamský (1466–1536) cestu obnovy. Zřejmě by bylo nedošlo k bolestnému rozdělení Evropy kvůli reformaci, kdyby Erasmovi dokázal naslouchat na jedné straně papež a na druhé straně Luther. Dualistické myšlení zvítězilo a my všichni jsme proto prohráli. Myšlení typu „buď – anebo“ neponechává nikdy prostor pro nádherné „cosi třetího“. Erasmus byl mužem „čehosi třetího“.

Erasmus stál trpělivě uprostřed a tvrdil, že pravda je jak v tom, co říká papež, tak i v tom, co říká Luther. (Až za čtyři sta padesát let, v roce 1999, se katolíci a luteráni shodli, že říkali a říkají jedno a to samé!) Ale Erasmus zůstal v podstatě stranou a nepovšimnutý. Mluvil vytrvale a klidně dál a snažil se přesvědčit obě strany, aby zahlédly pohled toho druhého, ale obojí byli chyceni v pasti své vlastní ideologické hysterie – je to něco, co dnes pozorujeme na mnoha místech u mnoha skupin. Rozdělené myšlení vedlo k rozdělené a proti sobě válčící Evropě a k rozdělení křesťanů, které trvá až dodnes.

Erasmus dával přednost činnosti proti formální teologii: tvrdil, že stačí naprosté minimum teologie. V tom vidíme podobnost s obnovitelským přístupem svatého Františka. Pravá spiritualita nevyžaduje příliš mnoho středního managementu. V zásadě je třeba jen naučit člověka, jak se má dívat, a on už pak uvidí sám. Pochopitelně, naučit lidi dívat se není nic snadného, protože je také musíte naučit vidět až do hloubky a zároveň vidět všechno. Odstranit ego a soukromé zájmy z cesty, abychom mohli vidět, je vlastně velký chirurgický řez. Erasmus zdůrazňoval epistemologii před metafyzikou, to, jak se díváte, nad tím, co vidíte.

Nejlepším Božím spojencem je skutečnost, ne teologie, ne ideologie, ne to, co by mělo být, ale to, co je. Erasmus prohlásil: „Žádný křesťan, a zvláště žádné dítě, nepotřebuje (a ani toho není schopen) vstřebat celý encyklopedický katechismus, který dává odpověď na každou myslitelnou otázku, na kterou bychom mohli narazit – tato odpověď ve skutečnosti činí jeho cestu zbytečnou.“

Erasmus vnímal, že právě tento způsob myšlení přivodil církvi tolik problémů trvajících téměř celé patnácté století a s podobnými problémy se později potýkal i Luther, který si myslel, že by katechismus mohl a měl všechno vysvětlit. Erasmus se ptal: „Není možné zůstávat ve společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým, aniž bychom byli schopni filosoficky vysvětlit rozdíl mezi nimi?“ Tvrdil to, co dnes tvrdí teologové osvobození, totiž že Ježíšovo učení se evidentně týká ortopraxe (správného jednání) mnohem více, než ortodoxie (správné myšlenky).

Myslím, že církev bude muset začít respektovat hranice lidského chápání a hranice vlastního chápání tajemství. Je to zvláštní, ale církev učí to prvé, ale popírá to druhé. Institucionalizovaná církev se bude muset vzdát své potřeby mít pro každý scénář, který může nastat, připravené odpovědi a teologické závěry. A přitom jsme to právě my, kdo bychom rádi zachovali zmínku o tajemství. Zřejmě je to přímý důsledek řecko‑římského modelu organizace, který nás až příliš ovlivnil. Zdá se, že východní církev umí s tajemstvím mnohem lépe žít.

Cyniky se často stávají právě ti, kdo předtím očekávali až příliš mnoho. Pokud ale dáte všechna svoje vejce do jednoho košíku – očekáváte úplně všechno od této jediné instituce – pravděpodobně přivodíte sami sobě velké zklamání. Myslím, že toto je mnohdy důvodem ztráty iluzí, kterou mnoho katolíků prošlo v posledních letech. Ano, potřebujeme vzít instituci vážně, podobně vážně, jako vzal Ježíš instituci židovství. Jde mi ale o to, abychom ji nevzali vážně nadmíru. Ježíš radikálně kritizoval židovství. Potřebujeme nadále říkat něčemu „ano“, dříve než budeme natolik svobodní, abychom řekli také „ne“. Ale zároveň musíme umět říkat „ne“ vždycky, když je to nutné, jinak se dopouštíme modloslužby, největšího hříchu Starého zákona.

Jak to bylo s encyklikou o kontrole porodnosti

Dovolte, abych vám nabídl obtížný a nepopulární příklad. Jednou z encyklik (papežských okružních dopisů), která byla zřejmě nejvíce kritizována, je encyklika papeže Pavla VI. z roku 1968, Humanae Vitae (O předávání lidského života). Sdělovací prostředky a většina církve se soustředily na zákaz umělé kontroly porodnosti a unikl jim celý zbytek encykliky. Mnoho z kritiků této encykliky si ji vůbec nepřečetlo. Teologie Humanae Vitae je skvělá, ale liberálové tvrdí, že je nic neříkající, a konzervativci před ní smekají ještě dříve, než si ji přečtou. Nejedná se o ono cosi třetího, ale zanechává to obě strany v jejich různém způsobu myšlení.

A právě v této encyklice lze zahlédnout opravdu vynikající smysl pro hranice, cíle a hodnoty. A vsadil bych se, že devadesát pět procent čtenářů této knihy by řeklo totéž, kdyby si ji skutečně přečetlo. Ale zdá se, že nejsme schopni se dostat buď přes západní nedůvěru k autoritě nebo přes ideologickou závislost na každé autoritě. Autorita a pravda se neřídí stejným principem. Ježíš nám přišel dát pravdu, která nás osvobodí, ne autoritu, která za nás udělá celý náš domácí úkol. Institucionální náboženství Bohu nijak dobře neslouží tím, že zřizuje profesionální úřad pro nauku, a tím se pak – namísto samotných evangelních hodnot – stává tím, na čem záleží. Buď milujeme tento úřad nebo ho nenávidíme, ale nikdy se nedostaneme ke „spravedlnosti, milosrdenství a věrnosti“ (Mt 23,23).

Místo, abychom byli myslícími a věřícími lidmi, žijeme, stejně jako celá naše kultura, slogany a hesly. Buď reagujeme negativně na danou věc jako celek, nebo ji celou nekriticky přijímáme, místo abychom si řekli: „Jaké hodnoty v tomto textu mne mohou oslovit? Jaké pravdy o věrné manželské lásce, o komunikaci a o vztazích zde mohu objevit?“ Mimochodem právě to je podstatný přínos Humanae Vitae: komunikace mezi manžely, úcta mezi nimi, vzájemnost. Přesně tatáž problematika, o kterou oprávněně usilují feministky.

Pro nás jako křesťany zůstává vždycky nejvyšší hodnotou láska. Pokud hodláte přijmout židovsko‑křesťanské dědictví jako něco, co je v každém ohledu smysluplné a co je pro vás autoritou, musíte uznat, že láskou všechno začíná a láskou všechno končí. To vám určitým způsobem ukazuje směr a staví to před vás určitý soubor otázek. Nejhlubšími otázkami pak nejsou otázky po právech a po moci, nebo zda od společnosti dostávám všechno, co mi ona dluží. Nejhlubší otázky jsou o tom, jak je možné šířit a prohlubovat lásku, jak se můžeme „podřizovat jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21)?

Toto je třetí cesta, ono „cosi nového a krásného“. Dualistické a pouze politické myšlení tomu nikdy neporozumí. Chápe to všechno jako výhru nebo prohru, pravdivé nebo nepravdivé, dobré nebo špatné, buď a nebo, nahoře nebo vespod. Jenom kontemplativní mysl, ono nové vědomí, kterému dává vzniknout zkušenost s Bohem a modlitba, je schopna chápat skutečnost panoramatickým a skutečně moudrým způsobem (viz 1Kor 2,12–16 z tohoto hlediska). Kalkulativní myšlení a egocentrické vidění je tím jediným, co systém má. My však máme nové myšlení, které nám dává Bůh.