Vybrané texty

MOHLI BYCHOM ŘÍCI, že jednou z nejsilnějších lidských zkušeností je odpustit nebo přijmout odpuštění. Znalci tvrdí, že dvě třetiny Ježíšova učení se přímo nebo nepřímo týkají tajemství odpuštění, vlastně toho, jak Bůh porušuje svá vlastní pravidla. Na tom není nic překvapivého, protože odpuštění je zřejmě jediný čin člověka, kterým se projevuje dobro třemi způsoby současně! Když odpouštíme, dáváme u druhého přednost jeho dobrým stránkám před těmi špatnými, zakoušíme Boží dobrotu, která námi takto proniká, a zakoušíme také svoji vlastní dobrotu způsobem, který nás téměř překvapuje. Toto úžasné spolupůsobení lidské a Boží síly v nás může budit bázeň.

Chci se s vámi podělit o osobní příběh odpuštění, který se stal v naší rodině v době, kdy se již maminčina smrt blížila. Měl jsem jet domů, do Kansasu, a domníval jsem se, že maminka už bude po smrti a my půjdeme na pohřeb. Během závěru jejího života jsme spolu prožili mnoho krásných chvil a zdálo se, že je připravena na cestu. Přijel jsem domů s několikadenním zpožděním. Ani ve snu mě nenapadlo, co se stane, až tam přijedu.

Seděl jsem u matčiny postele a říkal jsem jí, jak nám tu bude chybět. Znenadání mi řekla: „Chci to slyšet od něho.“ Já na to řekl: „Cože?“

Ona: „Od něho.“

Já: „Myslíš od táty?“

Ona: „Ano, od něho. Chci slyšet, jestli mu tu budu chybět.“

A tak jsem běžel k otci, tenkrát mu bylo osmdesát čtyři let, my mu pořád říkáme „táto“. Celé týdny a měsíce jí říkal, že mu bude chybět, ale ona to od něj chtěla slyšet ještě jednou. A tak jsem mu řekl: „Tati, maminka chce od tebe slyšet, že ti bude chybět.“ Přišel k ní a pohnutě jí řekl: „Budeš mi opravdu moc chybět.“

Odpověděla mu: „Tomu nevěřím.“

Nemohl jsem věřit svým uším! Řekl jsem: „Mami, už tu dlouho nebudeš, možná pár hodin, jak můžeš něco takového říct!“

Trvala na svém: „Nevěřím tomu.“

Táta zdvojnásobil svoji snahu: „Prosím tě o odpuštění za všechno, čím jsem ti za našich padesát čtyři let manželství ublížil, a opravdu ti odpouštím všechno, čím jsi mi kdy ublížila ty.“ Řekl jsem: „Maminko, to je skvělé. Řekni to teď také ty tatínkovi!“ A ona najednou zmlkla a nechtěla nic říct. (Typická enneagramová osmička!)

Cítil jsem se knězem více než kdy jindy. Musel jsem se matky ujmout a vést ji: „Mami, brzy budeš stát před Bohem. Přece nechceš před něj přijít, aniž bys všem odpustila.“

Řekla: „Odpouštím všem.“

Zeptal jsem se: „Odpouštíš tedy i tátovi?“ a ona zase zmlkla.

Pak se zase ozval táta: „Miláčku, věříš mi, opravdu nikdy jsem ti nebyl nevěrný s jinou ženou.“

Všichni jsme to věděli. I matka řekla: „Já vím, já vím.“

Ani moji sourozenci, ani já dodnes nevíme, o co se jednalo. Ale každý, kdo žije v manželství, ví, že existuje mnoho drobných způsobů, jak se manželé mohou navzájem zraňovat padesát čtyři let. Jsou prostě malé zloby, možná i velké zloby, které člověk v sobě nosí. A tak jsem jí řekl: „Maminko, modlíš se otčenáš. Bůh ti dá jenom tolik odpuštění, kolik ho dáš ty sama. Tak, a teď tátovi odpusť.“

Měla oči stále zavřené. Zkoušel jsem na ní všechny křesťanské triky, co znám, ale ona měla oči stále zavřené. Nic nefungovalo.

Potom jsem jí řekl: „Mami, pojďme zkusit tohle. Položím ti ruku na srdce a budu se modlit, aby se tvoje srdce obměkčilo.“ Držel jsem její ruku a začal jsem ji líbat a přitom jsem jí položil druhou ruku na její srdce.

Asi za minutu řekla slabým hlasem: „Tímhle roztávám.“

Já: „Cože?“

Ona: „Když mi takhle líbáš ruku, musím to udělat.“

A po krátké pauze dodala: „Jsem tvrdohlavá ženská, celý život jsem byla tvrdohlavá ženská.“

„Jistě, mami, to všichni víme,“ řekl jsem já. „Podívej se teď na tatínka a řekni mu to.“

A tak se podívala a neřekla „táto“, jako obvykle. Oslovila ho jménem: „Ríšo, odpouštím ti.“ (Můj otec se také jmenuje Richard.)

Znovu na ni naléhám: „Maminko, ještě tu druhou polovinu – a prosím o tvé odpuštění.“

Začala dýchat tak rychle a těžce, že jsem si myslel, že už je to konec. Potom zase nabrala sil. Řekla: „Ríšo, prosím tě, odpusť mi.“ A dál těžce dýchala. Potom řekla: „To je ono, to je ono. To je to, co jsem musela udělat.“

V předchozím týdnu celé dny mluvila o „síti“. Nemohl jsem pochopit, o co se jedná. Řekla: „Je tu síť a já se snažím skrz ni dostat.“ Teď jsem jí řekl: „Mami, myslíš, že tohle byla ta síť?“ Odpověděla mi: „Je to pryč! Síť je pryč! Můj Bože, kéž by to odpuštění bylo od srdce!“ Bylo to jenom čtyři dny před její smrtí.

Může to na vás dělat dojem, že je to jen maličkost, ale tímto způsobem se v nás může něco zadrhnout, takto se můžeme zablokovat. Potom řekla, a měla při tom na mysli moje dvě sestry a moje sestřenice: „Řekni děvčatům, aby tohle udělaly brzy a nenechávaly to na poslední chvíli. Budou určitě rozumět ženskému srdci a tomu, jak může muž ženu zranit.“

Nejsem si tím úplně jist, ale myslím si, že to všechno mohlo pocházet z jedné hádky kdysi dávno a týkala se něčeho, co většina z nás nepovažovala za důležité. Jak ale lidé, kteří v manželství žijí, velice dobře vědí, některé z těchto sporů v sobě nesou hlubší symbolický smysl v oblasti vztahů. Jediné, co jsme věděli, bylo to, že táta občas vjel sekačkou na trávu do jejích květin. Matka tvrdila, že to dělá schválně, a my jsme si tím občas nebyli tak úplně jisti. On byl trávový a ona kytičková a oba bojovali o další prostor. Myslím, že to byl symbol něčeho hlubšího v jejich nitru. Snadno si to dovedeme představit a na této úrovni mohou mít maličkosti hluboký význam. Možná symboly, ale především symbolický čin je často skutečný čin, přinejmenším to tak působí na mnoho žen.

Ať už to bylo cokoliv, byl jsem velmi šťastný. Řekl jsem jí: „Nejsi, maminko, šťastná, žes to řekla?“ Odpověděla mi: „Jsem tak šťastná, tak šťastná.“ Za chvíli přišla moje sestra a dříve, nežli jsem jí mohl něco říci o tom rozhovoru, mluvila s matkou a pak za mnou přiběhla. Řekla: „Maminka říká, že síť je pryč a že je hrozně šťastná.“

Taková je milost odpuštění a její moc, takto jsem ji prožil ve svém vlastním životě, se svojí tvrdošíjnou matkou.

Pojďme to ale udělat hned a nečekat na později! Pojďme prosit o milost, abychom byli schopni se oprostit od svých záští, ukřivděností a zranění, která v sobě stále neseme. Není žádná jiná cesta, kterou bychom mohli dojít ke svobodě. Pojďme žít uvnitř té skvělé radostné zvěsti, která nám hlásá spolu se svatou Kateřinou z Janova: „Mým nejvnitřnějším já je Bůh!“ Pocházíme z Boha, jsme syny, dcerami a dědici něčeho, co jsme nestvořili. V odpuštění prožíváme svoji pravou důstojnost, působíme mocí, která nepochází z nás. Žijeme ze svého pravého Já, ne jenom z onoho malého já, které je stále dotčené a nespokojené a neustále si stěžuje. To je ta autenticky nová skutečnost, kterou mohou věřící světu nabídnout.

Jsme „jako“ Bůh

David Tracy, jeden z nejlepších amerických teologů, napsal knihu Analogická Imaginace (nakladatelství Crossroad, 1985). S velkou moudrostí dochází k závěru, že „velcí katolíci“, kteří byli svým katolickým pohledem na svět skutečně proměněni, mají „analogický“ způsob vidění skutečnosti. Vidí, že Bůh i jejich vlastní skutečnost jsou analogické, „podobné“. Myslím si, že to je důsledek katolického, tedy křesťanského důrazu na vtělení. Z jeho pohledu si jsou nebe a země navzájem zrcadlem, nelze mluvit o rozdílnosti, ale ve skutečnosti jde o velkou podobnost. Mohli bychom říci: „Jak nahoře, tak i dole.“ Nebo, pokud chceme argumentovat z opačné strany, „jak dole, tak i nahoře“. V každém případě tu máme nádherně soudržný a svátostný svět.

Katolický způsob myšlení, přinejmenším ve svém vrcholném období, představoval „analogickou imaginaci.“ Stále byl kladen důraz na to, že „Bůh je jako…, Bůh je podoben…, my jsme obrazem…, Bůh je stejný jako…“ („vestigia Dei“ svatého Bonaventury, zmíněné v předchozí kapitole, pravé otisky Božích prstů). Celý svět je básní o Bohu; všechna skutečnost je analogií Boží. To ovšem mělo i svou dobrou, i svou špatnou stránku. Dobrou stránkou bylo to, že jsme mohli být „doma“ ve skutečném světě. Místem milosti bylo „tady a teď“, ne nějaký idealizovaný nebo „náboženský“ svět.

Setkáváme se s tím dosud v katolických zemích kolem Středozemního moře, kde katolická imaginace nejvíce ovlivnila kulturu. Nemají potřebu jakkoliv omlouvat slavení a svátky, pití vína, jídlo, sex a tancování. S tím měli poněkud problémy severští katolíci, Germáni a Anglosasé – ti nikdy úplně nepochopili humornou, ironickou stránku lidské existence, vtipně vyjádřenou ve verších, které, ironií osudu, napsal Hilaire Belloc, anglický katolík: „Kdekoliv září katolické slunko, tam se zpívá, tancuje a pije dobré vínko. Tak je to Biblí hlásáno, Benedicamus Domino.“

David Tracy tvrdí, že protestantské myšlení, a podobně i myšlení židovské, obvykle pohlíží na věci jiným způsobem. Zdůrazňuje spíše rozdíl mezi Bohem a světem. U protestantů to můžeme zahlédnout v teologii Karl Bartha a mnoha švýcarských reformátorů, kteří stále zdůrazňují „Boží jinakost.“ Stejný důraz na transcendenci je jistě vidět i v židovské spiritualitě: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.“ Vtělení by bylo pro normálního žida nemyslitelné a proto je tak zvláštní, že se uskutečnilo právě tam! Jako obvykle odrážejí oba pohledy část pravdy. Bůh je v dobré teologii podle mého názoru jak imanentní (přítomný ve světě), tak i transcendentní (přesahující obvyklou zkušenost). My katolíci zdůrazňujeme za každou cenu imanenci, protestanti, židé a také muslimové zdůrazňují zase za každou cenu transcendenci.

Horší stránkou katolicismu byla rostoucí tendence ke značné laxnosti. Bůh byl až příliš kamarádský a odpouštějící. V tom s námi naši protestantští bratři a sestry oprávněně nesouhlasí. V jednom období byly v Itálii dvě třetiny roku svátky a volno. Můžeme mluvit o opačném pólu vzhledem k protestantské pracovní etice. Pořád se jen slavilo. Život představoval maximální „zdomácnělost“ v tomto světě s Bohem a s bližním, i s našimi těly. Katolická uvolněnost pokud jde o popíjení je pro mnohé naše protestantské bratry a sestry skandální. Katolické země jsou také známé svou tolerancí vůči diktaturám, politické korupci, úplatkům, chamtivým vyšším společenským vrstvám a politickému vedení, které je málo demokratické a není ochotné skládat účty. Anglosaská a protestantská úcta k zákonům a samozřejmost v povinnosti zodpovídat se ze svých činů, jakési skládání účtů, nás po politické stránce zahanbují. Bůh, který si drží odstup, a Bůh jako strážník má svoje sociální přednosti.

Vždycky existoval určitý druh kulturního katolicismu, který nebere příliš vážně ani evangelium (neměli jsme potřebu ani si ho přečíst!), ani Ježíšovo učení (dávali jsme přednost sacharínovým novénám k Nejsvětějšímu Srdci Páně), současně však přesto dával vyrůst lidem, kteří byli naplněni soucitem a odpuštěním. Uchovával si jakýsi druh mysticismu, který se jinde vytratil. Protestantismus vždycky zřejmě dával vyrůst lidem naplněným potřebou kritiky a posuzování čehokoliv, ale současně i lidem, kteří se mnohem více podřizují konkrétnímu Ježíšovu učení a zároveň mají v sobě mnohem více sociální zodpovědnosti, podle mého názoru jsou to: menonité v prostotě života, kvakeři ve vztahu k válce, luteráni ve vztahu k milosti, letniční církve ve vztahu k Duchu svatému, presbyteriáni a kongregacionalisté ve vztahu k různým praktickým aspektům života ve společenství, církev Svatosti, pokud jde o ryzí radost v Bohu.

Analogická imaginace ve své nejlepší podobě může vést k tomu, že se lidé stávají trpělivými, že nejsou tolik ovlivňováni předsudky. Myslím, že se tito lidé méně cítí odsuzováni Bohem a bývají více tolerantní vůči druhým. Je to způsob myšlení: „odpusť nám, jako i my odpouštíme…“. Snad nejlépe to ukázal Graham Greene ve své knize Moc a sláva. Greene byl ve svém světě imaginace velký katolík, ze stejného „rodu“ jako Walker Percy, Victor Hugo, Francois Mauriac a Flannery O’Connor, ti všichni žili a psali ze své analogické imaginace. Vzpomeňme na hrdinu tohoto Greenova románu, „pátera Chlasta“, opilce. Greene z něho dělá vzácného člověka, světce a zároveň člověka úplně obyčejného. „Dokázal vložit Boží jméno do lidských úst.“ To byla šokující myšlenka. Bůh používá hříšníky, a to jsme my všichni. Páter Chlast zůstával prostředníkem mezi Bohem a lidmi, ať byl opilý nebo ne. Lidé nadále líbali jeho ruku, i když znali jeho hřích, protože věděli, že Bůh odpouští všechny hříchy, věděli také, že my všichni jsme hříšníci. Takovou knihu by nikdy nemohl napsat pravý protestant. Hříšník je příliš nepodobný Bohu, než aby ho Bůh mohl použít nebo aby ho mohl vystavit jako nějakého hrdinu.

Pokud nepochopíte odpuštění, unikne vám celé tajemství. Žijete dál ve světě, kde vládnou zásluhy, kde vládne postoj „co za to“, ve světě výkonu a chování, které si zasluhuje odměnu. Odpuštěním přichází do veškeré logiky, rozumu a úcty k hodnotám velké uvolnění. Je to rozplývání se v Božích tajemstvích nezasloužené lásky, lásky, na kterou není nárok, pokory a bezmocnosti Božského milence. Odpuštění je podle mne počátkem, středem a koncem celého evangelia.

Bez radikálního odpuštění, které nedbá na pravidla – odpuštění přijímaného a dávaného – nemůže být vůbec nic obnoveno. Samotné odpuštění boří náš zavrženíhodný svět, ve kterém se s milostí kšeftuje. Milost je nepochybně tím darem, který může působit, jenom když je svobodný, zcela svobodný. Bez odpuštění není žádné budoucnosti. Zraňovali jsme se navzájem příliš mnoha historicky dokumentovanými způsoby a pamatujeme si to. Jediným východiskem ze současných odůvodněných nenávistí světa je milost.

Co stojí za nenávistí?

Avšak nenávist, kterou jsme se zabývali ve druhé kapitole, tu bohužel dále zůstává. Nenávist může být v některých případech prospěšná. Rychle sjednocuje skupinu, dává osobě identitu, byť negativní, a především odstraňuje pochybnosti a nejistoty, které krouží kolem nás. Dává nám pevný bod, na který se můžeme postavit a cítit se nadřazení, cítit se pány situace. Nenávist odstraňuje zvířený prach a neurčitost, kterou nikdo z nás nemá rád. Nenávist je daleko častější a okamžitě účinnější než láska. Nenávist, jak o tom ještě budeme mluvit, hýbe světem.

Mohli bychom ve skutečnosti tvrdit, že Ježíš přišel, aby vyřešil ústřední, podstatný problém nenávisti. Neexistuje žádný jiný způsob jak nás ochránit od nás samých, ochránit nás před druhými a tudíž „nás spasit“, než když budeme zachráněni od naší potřeby nenávidět. Vytvořili jsme tolik utopických řečí o Ježíšovi a o lásce, ale Ježíš se k tématu lásky dostával s velkými obtížemi. Nejprve musel odhalit a zničit skutečnost nenávisti. Jakmile odhalil lež a iluzi nenávisti, mohla se láska jasně projevit – a také se projevila.

Stále bohužel působí stejný vzorec jednání. Jak to Ježíš vyjádřil šokujícím způsobem: „Satan je skutečný vládce tohoto světa“ (Jan 12,31). Zdá se, že nenávist je něco zcela běžného a všedního. Naproti tomu láska se díky svému absolutnímu nasazení a svou pošetilostí velmi vymyká obvyklému jednání. Evangelium předkládá toto dilema v osobním vyprávění, které ukotvuje celou záležitost v dějinách a v chápající odpovědi jednoho člověka na naše dějiny. Jeden člověk, Ježíš, přijímá náboženský a společenský rozsudek, který byl vyvolaný nenávistí, a nese jeho důsledky veřejně, ale zcela novým způsobem, který proměňuje model lidského jednání a jeho možnosti. Po dva tisíce let zůstává Ježíš ohromujícím obrazem možnosti nového jednání. Jeho smrt odhalila lež a tento problém víc, než cokoliv předtím. Jeho vzkříšený život říká lidem, že jejich život se může odvíjet jiným způsobem. Ježíš nám nenabízí s velkým odstupem od našeho života čítankové odpovědi, ale sám prochází touto cestou a říká: „Následuj mě.“

Jsem přesvědčen, že za nenávistí se téměř vždycky skrývá strach. Někdy nenávist působí, jako by měla nadvládu, ale i ti, kdo jsou ovládáním lidí posedlí, se obvykle bojí, že něco ztratí. Téměř vždycky je to strach, který je důvodem nenávisti, ale je to strach většinou nepřiznaný. „Vždyť i satan na sebe brává podobu anděla světla“ (2Kor 11,14). Nejlepší a nejpřesvědčivější maskou pro strach je ctnost nebo zbožnost sama. Potom už strach jako strach vůbec nevypadá.

Neboť strach o přežití může vypadat jako rozumné jednání, opatrnost jako zdravý selský rozum, inteligence jako potřeba řádu, jako morální jednání, zbožnost, poslušnost, spravedlnost nebo dokonce jako duchovnost. Vždycky to dobře funguje. Jak lépe zakrýt touhu po pomstě, než když ji nazveme spravedlností? Jak lépe skrýt chamtivost, než když ji nazveme odpovědné správcovství? Jenom lidé, kteří se přenesli nad vlastní ego a snahu mít všechno pod svou kontrolou, jedině ti, kdo vědí, co to znamená umět se všeho vzdát, mohou vidět, jakým strachem trpí podvodník. Být uvězněn uvnitř svého malého ega znamená mít stále strach.

Pokud nemáte nikoho, komu byste mohli věřit, nutně musíte být posedlí touhou věci ovládat. A tak se velké náboženství vždycky ze všech sil snaží osvobodit jednotlivce z tyranie jejich malého a křehkého já. Pokaždé poukazuje na to, co nás přesahuje, k tomu, co nazýváme Boží já, pravé já, já „skryté s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3), k tomu, koho nazýváme milovaný a kterému je možné věřit. Zdravé a pravdivé náboženství, podobně jako Ježíš sám, nám říká, že je tu někdo, komu můžeme věřit. Nemusíme všechno nově tvořit, nemusíme řešit všechna svá selhání. Kde jinde bychom mohli hledat ono místo, kde vzniká a začíná pokoj?

Pokud není malé ego proměněno, nevyhnutelně se potřebuje opírat alespoň o nějaké schéma jednání. Strach je příliš destabilizující a zneklidňující pro malé ego, než aby ho samo uneslo a proto ho musí buď odmítnout nebo projektovat jinam. Proces odmítání a současně promítání našich strachů a nenávistí lze nazvat „hledáním obětních beránků“ a byla o něm řeč v druhé kapitole. Vychází z židovského rituálu nakládání našich vin na kozla, který pak byl vyhnán do pouště (viz Leviticus 16). Předmět našeho hněvu, stejně jako nebohý „prchající kozel“, je zvolen zcela nezávisle na skutečnosti, uměle. Nemá to nic společného s pravdou nebo logikou. Souvisí to se strachem. V takovém případě se pro naše malé drama vždycky najde něco, do čeho bychom ho mohli vhodně projektovat.

Je neuvěřitelné, jak dokonale to funguje. Velmi snadno přehazujeme svoje strachy na jiné lidi, na jiná témata, na jiná místa a jiné doby. Zdá se nám, že cokoliv jiného je vhodnějšího k tomu, aby neslo tíhu mého strachu, než já sám a právě v této chvíli. Jenom velké já je schopno unést takovou úzkost, nejasnost, takovou základní nejistotu. Unést to je pro malé já prostě nad jeho možnosti.

A tak se zaplétáme do stále nových a nových druhů nenávisti. Někteří tvrdí, že jsme za posledních čtyřicet let nebyli schopní ničeho lepšího než přivádět nenávist ke stále větší dokonalosti a do stále jemnějších forem jejího maskování. Dokonce my svoji nenávist milujeme: feministky nenávidí muže, liberálové nenávidí konzervativce, aktivisté nenávidí bohaté, lidé rodinných hodnot nenávidí homosexuály a oběti nenávidí ty, kdo jim ublížili. Vždycky jenom trochu upravíme slovník, aby to dobře působilo. Tento koncentrát nenávisti je nyní zcela legitimní, nutný, potřebný a dobře maskovaný. Ježíš by to nazval „vyhánět ďábla ďáblem“, nenávidět to, co považuji za zlo, a naplnit se přitom sám nenávistí – dnes je to ještě lépe skryto před námi samými a těžko se to odkrývá. Dnes nenávidíme pod vlajkou Boha, dobra, politického pořádku. To je jistě vládce pekel, ďábel, kterého je téměř nemožné vyhnat.

Farizej Pavel musel padnout z koně na zem a musely mu bolestně spadnout z očí šupiny, aby mohl pochopit, že se ve jménu svého náboženství stal plným nenávisti, snad dokonce masovým vrahem. Kohout musel několikrát zakokrhat, aby si Petr, první papež, uvědomil, že dělá to, o čem se zapřísahal, že by to nikdy neudělal. A přitom právě tyto dvě postavy stojí před největším křesťanským chrámem jako dva pilíře římské církve. Nestali se svatými díky pozdějším zbožným definicím, byli příkladem proměněné nenávisti a strachu. To není řídká výjimka, to je zcela obvyklé schéma.

Zdá se, že tím, že něco ztrácíme a nalézáme, poznáváme to, co bychom nikdy nepoznali, kdybychom byli stále jen v pohodě. Ti, kdo dokáží nejvíce milovat, jsou velmi často právě těmi, kdo kdysi nenáviděli a byli plní strachu. Ctnost není jenom záležitost silné vůle. Ctnost je spíše překonání neřesti.

René Girard a Gil Bailie nám ukázali, že nejúčinněji lze společenskou nenávist proměnit v soulad ve společnosti skrze obětního beránka, což je zároveň nejobvyklejší způsob. Tento způsob funguje tak dobře, tak rychle sjednotí komunitu, že se objevuje v téměř celém průběhu lidských dějin. Dnes je to něco tak normálního, že si toho téměř nevšimneme. Zůstává to neviditelné, utajené, nevědomé.

„Posvátné“ násilí

Stejné schéma, jaké Girard nachází ve společnosti a kultuře, nachází Carl G. Jung u jednotlivce: to, čeho se bojíš, co popíráš, čemu se vyhýbáš, se bude se stoprocentní jistotou promítat někam jinam! Jinými slovy řečeno, mezi strachem, nenávistí a násilím existuje vnitřní spojení. A ještě k tomu to budete dělat zcela beztrestně a velkolepě. Násilí se stává něčím posvátným a to je vlastně jeho nejobvyklejší forma. Tímto způsobem můžeme být plní nenávisti a necítit kvůli tomu žádnou vinu, ve skutečnosti se cítíme morálně nadřazení!

Proces posvěcování násilí působí tak účinně, že je dnes zabudován v „hardwaru“ lidské osobnosti. Jak řekl Tomáš Akvinský, nikdo nedělá zlo úmyslně, každý člověk si ho vždycky pro sebe potřebuje vysvětlit jako něco dobrého. Musím, bohužel, prohlásit, že z historického hlediska právě náboženství bylo často příčinou prosazování a šíření nenávisti a strachu, a tudíž také násilí.

Posvátné násilí je nejobvyklejším druhem násilí. Je to tak zvláštní, jak jsme mohli dojít až sem, když Ježíš řekl, že přišel kvůli „odpuštění hříchů“ a kvůli dokonalé lásce, která vyhání všechen strach! Není divu, že musel velkou část svého působení strávit pokusem o reformu náboženství samého. Paradoxně se může náboženství stát místem, kde se člověk bezpečně před Bohem ukryje! Pochopitelně pokud zůstává náboženství ve své ryzí podobě, je místem, kde Boha nalézáme. Ale jak říkali latinští učenci, „když se zkazí ten nejlepší, je to vždycky hrozné“.

Klasické schéma vidíme už v tom, jak Adam jedná s Evou a jak Kain zabíjí Ábela. To je ona prvotní lež, která nepřetržitě pokračuje až dosud. Říká se jí dějiny, což je z velké části přehled toho, kdo koho zabil, uvěznil, mučil, utlačoval, ovládal, zotročil, znásilnil, obsadil a využíval. Když se na to podíváte tímto způsobem, je to smutný pohled. A bez velkých pochybností lze předvídat, že odpovědí bude odveta a odplata. Ten starý, nekončící příběh pokračuje s nezmenšenou silou dál. Nikdy nekončí a začíná už být docela nudný. Potřebujeme už konečně jinou zápletku, než stále jen „honit lotry“.

Jenom mystikové a vizionáři nám ve všech velkých náboženstvích nabízejí zcela nový příběh: vykupující utrpení místo vykupujícího násilí. Sokrates, Ježíš, matka Makabejských, Buddha, Harriet Tubman, Gándhí a Oscar Romero – ti nám nabízejí zcela nový příběh. Těchto několik lidí je skutečnými tvůrci historie, právě oni odhalují lež o násilí, která slouží jen sobě samému, a prorážejí novou cestu pro zbytek dějin. Ostatní jenom způsobují, že se zmrtvýchvstání lidstva zpožďuje.

Zmrtvýchvstání se o nás postará stejně pokojně jako tiché nedělní ráno, jakmile bude páteční lež odhalena a její moc proto podkopána. Jakmile Ježíš vložil všechno své úsilí a energii do pátku, mohl se Bůh snadno ujmout neděle. Ale jak říká evangelium: „Vtom nastalo veliké zemětřesení… strážci… klesli jako mrtví“ (Mt 28,2 a 4). Hra s kouřem a zrcadly definitivně skončila, je to ale pro imperiální systém stálé zemětřesení.

Nakažlivá a svobodná láska

Jako křesťan věřím, že Ježíšova smrt byla historickým průlomem a není proto náhodou, že křesťané za počátek nového letopočtu určili Ježíšův život. Už nikdy od té doby jsme na věci nemohli pohlížet stejným způsobem jako dříve. „Virus“ evangelia byl navždy vypuštěn do lidských dějin, archetypálně zobrazen jako krev vytékající z ran ukřižovaného. Jenom malá část křesťanů však dokázala pochopit, o co jde. Ale zubní pasta už se nemůže dát zpátky do tuby, pohyb milosti nemůže dostat zpětný chod.

Je to naprostý paradox, ale většina křesťanů se v neděli klaněla Ježíši, obětnímu beránku, a po zbylých šest dní v týdnu dělala obětní beránky ze židů, muslimů, ostatních křesťanských denominací, heretiků, hříšníků, pohanů, chudých a téměř z kohokoliv, kdo nebyl jako oni. Dalo by se předpokládat, že kdo jiní než křesťané, kteří „hleděli na toho, koho probodli“, pochopí onu zvěst o tom, jak se může náboženství, moc a nenávist mýlit. Systém se mýlil, pokud jde o představu Boha, ale oni nadále věřili systému. Myslím, že se prostě na Krista nevydrželi dost dlouho dívat.

Zdá se, že mnozí učedníci jiných náboženství se nakazili oním virem více, než řada křesťanů, kteří jsou zřejmě křesťany jen podle jména. Girard píše, že křesťanský Západ byl „nejvíce destabilizován“ virem evangelia a posunul se do pravého opaku, aby zakryl svůj strach a svoji potřebu nenávidět, a to bez ohledu na přikázání, které křesťanům dával Bůh, jehož uctívali. Ve skutečnosti by ústřední Ježíšova nauka o lásce k nepřátelům, odpuštění a starosti o ty nejposlednější měla ono hledání obětních beránků učinit prakticky nemožným a nemyslitelným.

Hledání obětních beránků závisí na dosti sofistikované, nicméně snadno zvládnutelné schopnosti rozdrobit, oddělit a rozdělit svět na čistý a nečistý. Antropologicky všechna náboženství začínají vytvořením „nečistého“ a brzy po tom následuje celý morální systém tabu, trestů, strachů, vin a také kněžství, aby se ono náboženství prosadilo. Dává nám pocit řádu, ovládání a nadřazenosti, což je přesně to, co ego chce a co malé já vyžaduje. Dříve, než začnete příliš nenávidět historická náboženství, přemýšlejte o hovězím masu, patriarchátu, buržoazních hodnotách, institucích, sexistickém jazyce a o křesťanství samém. To všechno se stalo nově „nečistým“, kontaminujícím. (A pamatujte si, stále se to všechno zdokonaluje a zdůvodňuje!)

Ježíšova absolutní náboženská genialita spočívá v tom, že naprosto odmítá veškerá pravidla o dluzích a dlužnících, všechna pravidla čistoty, náboženskou karanténu a hledání hříšníků. Odmítá to, od čeho se historické náboženství odvíjí. Odmítá rozdělovat svět na čistý a nečistý, k velké zlosti téměř všech – ať už tenkrát, nebo dnes.

Je šokující, že Ježíše nevyvádějí z míry hříšníci. To je tak strašný šok, že si toho dodnes většina křesťanů odmítá všimnout. Vyvádějí ho z míry pouze lidé, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: tito zapírající lidé, naplnění strachem a iluzemi, jsou překážkou. U nich je daleko větší pravděpodobnost, že budou nenávidět a nebudou mít přitom žádné výčitky svědomí. Dříve se předpokládalo, že posláním náboženství je „vypudit hřích a zlo z města“. Od Ježíšova příchodu víme, že hřích spočívá právě v tom vypuzování. Není totiž kam ho vypudit. Setkali jsme se s nepřítelem a tímto nepřítelem jsme my sami. Buď neseme a proměňujeme zlo v lidských dějinách jako svůj vlastní problém, nebo jenom navyšujeme jeho působení a moc tím, že ho „tam“ nenávidíme a trestáme. Svatý Pavel přesně a srozumitelně vyjádřil Ježíšův postup: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.“ (2Kor 5,21) Uznávám, že je to hodně těžké téma. Zdá se, že ho chápou jenom mystikové a hříšníci.

Ve slavném Ježíšově příběhu o milosrdném Samaritánovi nacházíme „muže na okraji cesty“, který se probouzí na nepřátelském území a uvědomuje si, že ho miluje právě ten, který by ho měl nenávidět a kterého by se on měl obávat. Dokáže tohle probudit každého? Není to dokonalý obraz objevení Boha, objevení pravdy? Ježíš zřetelně představuje cizince Samaritána jako pravý obraz Boží. A končí toto šokující podobenství slovy: „Jděte a jednejte také tak.“ (Lk 10,37) Úkolem lidí se stává „napodobování Boha“, což je téměř nemyslitelné. Bůh, o kterém se během celých dějin lidé dozvídali, že se ho mají bát, je ve skutečnosti ryzí Dobro, které nás objímá a vytváří pro nás bezpečný svět, který nás neohrožuje – obnovený svět, který můžeme nyní předávat ostatním.

Pro Ježíše neexistují žádné postoje, členství ve skupinách, žádné modely chování, modlitební rituály, žádná pravidla zakazující určité pokrmy, askeze nebo sociální cítění, které by nás samy o sobě mohly proměnit nebo nás poučit, spasit nebo učinit nadřazenými vůči ostatním. Neexistují žádné znečisťující prvky ani žádní lidé, kteří by měli být vyháněni nebo vylučováni. To vše se ukazuje jako neslučitelné s čím dál víc se projevujícím Dobrem. Pokud právě toto není morální zvěst, která k nám křičí z Kalvárie, pak si nedovedu představit, v čem vlastně tato zvěst spočívá.

Neexistuje žádné spásné násilí. Existuje pouze spásné utrpení. Ano, nenávist je norma, ale nenávist nemá žádnou budoucnost. Je to starý a mrtvý příběh.