Vybrané texty

František nazýval všechna stvoření, i ta nejmenší, svými bratry a sestrami, protože věděl, že pocházejí ze stejného zdroje jako on.

– svatý Bonaventura, Velký životopis, Omnibus

RÁD BYCH PŘIPOMNĚL starou, velmi františkánskou, stále se rozvíjející metaforu pravého označení podstaty vesmíru, Boha a lidského já: obraz velkého řetězce bytí.

Tímto obrazem se scholastičtí teologové snažili sdělit, že svět je propojený a koherentní (viz Velký řetězec bytí, The Great Chain of Being, Arthur Lovejoy, Harvard University Press, 1936). Podstatnými články tohoto řetězce, které nelze od sebe odtrhnout, jsou božský Stvořitel, nebeští andělé, lidstvo, zvířata, rostliny a planeta Země sama se svým nerostným bohatstvím a vodou. Každý z těchto článků a všechny dohromady hlásají Boží slávu (Žl 104) a základní vnitřní důstojnost všech věcí. Tento obraz se stal základem toho, že je všechno vnímáno jako posvátné.

To, co se dnes někdy nazývá spiritualita stvoření, hlubinná ekologie nebo holistické evangelium, bylo mnohem dříve vysloveno ve spiritualitě dávných Keltů, porýnských mystiků a především u svatého Františka z Assisi. Ženy, jako byla Hildegarda z Bingenu (1098–1179), to vyjadřovaly hudbou, uměním, poezií, způsobem života ve společenství. Učenci, jako svatý Bonaventura (1217–1274), vytvořili celou Summu theologickou na základě Františkova nazírání: „Na cestě duše k Bohu musíme mít před očima celý hmotný svět jako první zrcadlo, jehož prostřednictvím můžeme dojít k Nejvyššímu (Tvůrci)“ (Cesta duše k Bohu, I,9. Zdůraznění doplněno autorem.). Dominikán Mistr Eckhart (1260–1327) řekl totéž: „Kdyby mohlo lidstvo poznat Boha bez světa, nebyl by Bůh svět nikdy stvořil.“

„Katolická syntéza“ raného středověku byla právě taková – byla to syntéza, která udržovala pro nás pohromadě jeden smysluplný svět, představuje pozitivní intelektuální vizi, která se neopírá o vymezování se vůči něčemu nebo někomu, ale oslovuje nás „svojí jasností a krásou formy“. Bylo to kosmické vejce smyslu, vize Stvořitele a veškerého stvoření, z něhož nebylo nic vylučováno. Velký řetězec bytí byl první holistickou metaforou onoho nového vidění, které nám nabídlo vtělení: Ježíš jako živý předobraz integrace, „soulad protikladů“, který „udržuje všechny věci v jednotě“ uvnitř sebe sama (Kol 1,15–20). Bůh je jeden. Já jsem celistvý a celistvé je i všechno ostatní.

Katolická syntéza však, bohužel, jen výjimečně překročila hranice světa filozofů a mystiků. Zbytek nás katolíků obvykle zůstával v roztříštěném, dualistickém světě, a marnil čas pátráním po cizorodého elementu, který by měl být potrestán, nebo po nehodném členu církve, kterého je třeba vyloučit. Měli jsme odvahu klanět se kosmickému obětnímu beránkovi Ježíši, ale současně jsme dělali obětní beránky z jiných článků velkého řetězce bytí. Nebyli jsme ochotni vidět Boží obraz v těch, které považujeme za podřadné nebo nehodné: v hříšnících, hereticích, zvířatech, v tom, co roste ze země, ani v zemi samotné. Jakmile byl velký řetězec bytí přerušen, ztratili jsme brzy schopnost vidět Boží obraz v lidstvu samém, pokud to nebyli lidé jako my. Potom už zbýval jenom krůček k tomu, aby osvícenství a moderní sekularismus popřel celý nebeský svět – to je něco, s čím se v žádné jiné kultuře kromě moderního Západu nesetkáme – a nakonec popřel i samotného Boha.

Jak se ve středověku předpokládalo, jakmile byl řetězec přerušen a jediný jeho článek odmrštěn, celá vize se zhroutila. Buď uznáváme, že Bůh je přítomen ve všech věcech, nebo jsme ztratili možnost vidět Boha v čemkoliv. Jakmile rozhodujeme my a ne Bůh, jsme rázem v pouhém světě soukromých preferencí a předsudků. Kosmické vejce se rozbilo na kousky. Jsem rád, že ve františkánském heslu i erbu nadále zůstává pozitivní formulace: Deus Meus et Omnia („Bůh můj a všech věcí“).

Svatý Bonaventura, který bývá nazýván druhým zakladatelem františkánského řádu, přijal Františkova intuitivního génia a vložil ho do uceleného filozofického systému. „Velikost věcí… zřetelně vyjadřuje moudrost a dobrotu trojjediného Boha, který je svojí mocí, přítomností a podstatou neomezeně přítomen ve všech věcech“ (Cesta duše k Bohu, 1,14). Bůh je „uvnitř všech věcí, avšak není v nich uzavřen; vně všech věcí, avšak z ničeho nevyloučen; nade všemi věcmi, ale bez odstupu od nich; pode všemi věcmi, aniž by se tím ponížil“ (5,8). Bonaventura byl prvním, kdo o Bohu mluvil jako o tom, „jehož střed je všude a jeho okraje nejsou nikde“ (8). Proto také jsou původ, velikost, různorodost, krása, plnost, aktivita a řád všech stvořených věcí pravými Božími „stopami“ a Božími „otisky prstů“ (vestigia). Ale to je přece pro náš život docela přívětivý a bezpečný svět. Vítejte doma!

Proto také ten, kdo není schopen chápat díky takové nádheře stvořených věcí, je slepý; kdo není probuzen takovými zvoláními, je hluchý; kdo nechválí Boha za všechny tyto činy, je němý; kdo nedokáže z těchto jasných znamení rozeznat první princip, je hlupák.

Otevřete proto svoje oči, zbystřete uši svého ducha, otevřete svoje rty a nabídněte svoje srdce, abyste ve všem stvoření viděli, slyšeli, chválili, milovali a uctívali, opěvovali a oslavovali Boha svého, jinak povstane celý svět proti vám. (1,15)

Jen obtížně si lze představit, jak jinak by bylo mohlo vypadat posledních sedm set let, kdyby tato skutečně katolická vize formovala více křesťanů. Místo toho, jak se Bonaventura obával, „celý svět povstal (k soudu) proti nám“. Naše vidění světa se stalo velmi částečným a je zatížené předsudky, často je to spíše nevidění. Jednotlivec si vždycky izolovaně rozhodoval, v čem bude Boží obraz uctívat. Hříšníci, heretici, čarodějnice, muslimové, židé, Indiáni, přírodní náboženství, bizoni a sloni, země a voda prohráli na celé čáře. A my jsme si dovolili nazvat se monotheisty („jeden Bůh“ vede lidi k jednomu světu) nebo křesťany – „Kristu podobnými“. Boží přebývání, podle našeho náladového vidění věcí, se odehrává zřejmě pouze v námi vybraných chrámech: zdá se, že hnutí pro svobodné rozhodování tu máme odedávna (nepřeložitelná slovní hříčka: pro‑choice movement je hnutí za právo ženy svobodně se rozhodnout k potratu. Pozn. překladatele)

Dokud nebudeme plakat nad těmito hříchy a neuznáme veřejně svůj podíl na zkáze Božího stvoření, jsme nepochybně odsouzeni k tomu zůstat slepí. Papež Jan Pavel II. nás upozornil během příprav velkého Jubilea a během svých dramatických cest v roce 2000, že toto veřejné pokání je nutné. Pokud k němu nedojde, budeme zřejmě nadále hledat „vhodné“ obětní beránky. Novináři, politici, právníci i noví obnovitelé církve pokračují v této době v honu na hříšníky, přestože dnes mnozí tvrdí, že žijeme v převážně sekulární společnosti. Domníváme se vždycky, že problém je někde jinde, zatímco evangelium naléhá na moje obrácení. Pokud jde o duši, mým problémem není ten druhý. Problémem jsem si já sám. Obrať se a žij, říká biblická tradice (Dt 30,15–20; Mk 1,15).

Ježíš se velmi snažil, abychom setrvali ve spojení s oním velkým řetězcem bytí tím, že nás zbavil moci obviňovat obětní beránky, nepřátele a outsidery: chtěl, abychom zachovali řetěz neporušený tím, že nebudeme nenávidět, odstrkovat ani vylučovat žádného člověka. Přikázal nám milovat nepřátele a daroval sám sebe jako kosmickou oběť za nás, abychom pochopili a přestali vytvářet oběti. Ale my se v Krista proměňujeme jenom velmi pomalu.

Máme tendenci k tomu roztrhnout řetězec, máme tendenci rozhodovat, kdo je dobrý a kdo je špatný. Zdá se, že se to v každém z nás stalo základním kontrolním mechanismem. Ve skutečnosti máme z Boha, ve kterého Ježíš věří, trochu obavy: on přece „nechává slunce vyjít na zlé i na dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Pokud budeme pohrdat tak zvanými nižšími nebo nehodnými údy stvoření, zničíme nakonec i sami sebe. Jakmile se přestaneme dívat, přestaneme vidět. Duchovní proměna znamená „všechno nebo nic“. Podobně jako Ježíšovo oblečení je to „nesešívané roucho“. Ježíš si ho oblékal a nabízí ho i nám.

Svatý Pavel učinil pro Ježíše přesně totéž, co učinil svatý Bonaventura pro Františka. Vzal jeho prožitý život a proměnil ho ve filosofii a teologii. Nesešívané roucho je dodnes uchováno v Pavlově nejčastěji citované analogii k tělu:

Trpí‑li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je‑li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují… tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost. (1Kor 12,26, 22–23)

Pavel, bývalý pronásledovatel křesťanů, věděl dobře, jak může dát náboženství vzniknout nenávisti a násilí vůči ostatním lidem a ostatním článkům velkého řetězce bytí. Pavel ve svém učení nenechal žádný prostor pro hledání obětních beránků: Je jen „jeden Bůh a Stvořitel všech, který je nade všemi, proniká všechny a je ve všech“ (Ef 4,6).

Pro ty, kdo prohlédli skrze evangelium, je jen jeden svět – Boží svět – a ten je celý nadpřirozený! Už nelze dále rozdělovat svět na posvátný a profánní (fanum a profanum). V roztržení chrámové opony odshora až dolů ve chvíli Ježíšovy smrti (Mat 27,51) je kosmická symbolika. V jediném světě, který Kristus osvobodil, nám není dopřáno, abychom dále lidi rozdělovali a diskriminovali. Po pravdě řečeno nás to ani netěší. Z jakéhosi důvodu bychom si chtěli zachovat právo rozhodovat o tom, kde se Bůh nachází, komu máme prokazovat úctu a koho můžeme nenávidět. To je docela chytré maskování, protože já mohu zůstat nezávislý a plný násilí a přitom si mohu myslet, že jsem světec. Ale jak nás Ježíš varuje, každá ratolest oddělená od vinného kmene je k ničemu (Jan 15,5–6). Buď jdeme k Bohu vzájemně spojeni nebo, zdá se, k němu vůbec nejdeme.

Jak snadno lze uniknout základnímu a posvátnému tajemství: „Slyš, Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh, je jediný“ (Dt 6,4). Židovský monotheismus se stal základem jednoho koherentního a kosmického světa, ve kterém je jediná pravda a kde není důvodu pro rivalitu mezi uměním, vědou a náboženstvím. Pokud je něco pravda, je to pravda bez ohledu na její zdroj. Je to pravda, která nás osvobodí (Jan 8,32).

Ken Wilber ve své vynikající soudobé syntéze, Stručných dějinách všeho (Shambhala Publications, 1996), se zdá být postmoderním Tomášem Akvinským nebo Bonaventurou. Dochází k závěru, že „všechno je holon“. Pojem holon podle něj znamená něco, co je současně celostní v sobě samém a zároveň je součástí něčeho většího. Autor svoji koncepci rozsáhle vysvětluje v knize Sex, Ekologie, Spiritualita (Shambhala, 1995): všechno ve fyzickém, biologickém, psychickém a duchovním světě je celostní a přitom je to i součást něčeho. Náš svět je skutečně jeden propojený smysluplný svět. Pokud jde o aroganci modernismu a cynismus postmodernismu, Wilber pouze dodává: „Žádná epocha není konečná a privilegovaná. Všichni jsme podnětem pro zítřek.“ Souhlasí s ryzím tradičním katolictvím a připomíná nám, že i naše chvíle je holon, malý článek řetězu v čemsi mnohem větším.

Skutečně velký katolík – ten, který je schopen pojmout celou tradici – by tento propojený svět nazval kosmickým Kristem, tím, kterému se nemůže rovnat žádná instituce, žádné dějinné období, žádný pokus o vyjádření slovy. Musíme se držet za ruce se svými předky i se svými potomky, dobře se držet za ruce.

Ti, kdo se stále dívají skrze mikroskopy a teleskopy, kapitulují před tajemstvími nekonečného, tvořivého spektra. Řetězec bytí je delší a větší, než si my, lidé církve, dovedeme představit a nejlépe uděláme, když k teleskopům a mikroskopům přistoupíme se zutými opánky, připraveni na to, že prožijeme prázdnotu nevědění. Možná, že až teď začínáme vidět, kam až sahá „společenství svatých“, a zda v něj opravdu chceme věřit.