Vybrané texty

KAŽDÝ HLEDÍ na svět vlastníma očima, prizmatem kulturně zděděných hodnot, vlivu rodiny a dalších životních zkušeností. Tento pohled, neboli světový názor, rozhoduje o tom, s čím vstupujete do každé diskuse. Když Ježíš mluvil o tom, že přichází Boží království, pokoušel se, aby lidé podstatně změnili svůj pohled na svět. Když František mluvil o svatbě s Paní chudobou, užíval krásnou metaforu k tomu, aby popsal základní tezi svého života. Když mluví Američané o penězích jako o „rozhodujícím faktoru“, odhalují svůj skutečný světový názor více, než si uvědomují.

Měli bychom poznat svůj vlastní pohled na svět. Tak jako tak je v nás uložený, a tak bychom měli vědět, jak tyto naše velmi vlivné „brýle poznání skutečnosti“ vypadají. Právě ony jsou tím, co nás skutečně motivuje. Váš skutečný pohled na svět určuje to, čemu věnujete pozornost a čeho si vůbec nevšímáte. Je převážně podvědomý a nutí vás dělat toto a nedělat ono. Jistě je velmi důležité si plně uvědomit tento svůj základní pohled, jinak si totiž nikdy neuvědomíme, co vlastně nevidíme a proč se na ostatní věci díváme z určité perspektivy.

Dokud nenecháme evangelium sestoupit až do nejhlubších vrstev našeho nevědomí a dokud ho nenecháme dotknout se našeho pohledu na svět, nemůže dojít k žádné podstatné změně. Bude to jenom přestavění nábytku, ne stavba nové místnosti. Obrácení je ale o stavbě nové místnosti, možná dokonce o stavbě celého nového domu. Možná, že právě to byl plný smysl Ježíšových slov, která František slyšel z kříže v San Damiano: „Jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“

Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé delší dobu v poustevně v Kentucky. Šel jsem po cestičce a ke mně přicházel jeden poustevník – eremita. Eremité žijí v ještě větší odloučenosti než poustevníci sami. Přicházejí ze své samoty jenom kvůli takovým svátkům, jako jsou Svatý týden nebo Vánoce – a všichni mniši čekají, zda přijdou prozáření nebo pomatení. Věděl jsem, o koho se jedná. Dozvěděl jsem se, že tento poustevník je bývalý opat. Byl jsem plný vzrušení, že se setkám s tímto svatým mužem a protože jsem nechtěl porušit jeho samotu, nic jsem neříkal. Ale on o mně nepochybně věděl. Ukázal prstem k nebi a řekl mi: „Richarde, když kážeš, musíš lidem říkat: ‚Bůh není kdesi v nebesích!‘ Děkuji ti.“ A šel dál svou cestou.

Ten poustevník měl pohled na svět, který bych nazval ryze inkarnační. Nevyskytuje se příliš často ani mezi křesťany. Naprostá většina křesťanů, které jsem potkával po celém světě, jsou ve skutečnosti theisté, ale vůbec nejsou inkarnační. Bůh je pro ně dosud kdesi daleko v nebi, je zván k tomu, aby vstoupil do věcí, a oni Boha zvou, aby k nim přišel. Deismus, nejčastější forma náboženství, je nekonzistentní, rozdělený pohled na svět. Pravé křesťanství je zcela integrující. V něm existuje jeden svět, je celý nadpřirozený, a Bůh přichází skrze nás, nikoliv k nám. To vyjadřuje Pavel, když mluví o Těle Kristově, a Jan to zobrazí v podobenství o vinném kmeni a ratolestech. Ježíš mluví o „jednom pastýři a jednom stádu“, o „zůstávání v lásce“, o tom, že „já a Otec jedno jsme“.

Jen málo lidí přijalo tento Boží obraz jako nejniternější zkušenost své duše. Kristus se s nimi setkává pouze zvnějšku, nikdy ne zevnitř. A tak jejich pohled na svět nadále setrvává v představě, že Bůh je kdesi nahoře a my jsme tady dole, jde o jakýsi třípatrový svět: peklo, země, nebe. Vždycky jde o to stáhnout Boha dolů, abychom se my dostali nahoru k němu. Stejně tak mnoho modliteb, ne‑li skoro všechny modlitby mešního kánonu vyjadřují tento rozdělený pohled na svět. A i v tomto případě platí, že „lex orandi est lex credendi“: to, jak se modlíme, určuje to, jak věříme.

Náš pohled na svět je utvářen třemi obrazy, které si každý z nás v sobě nese. Nejsou něčím, co přichází z vnějšku. Utvářely se přímo v nás. Na nás jenom zůstává, abychom si je uvědomili, to znamená, abychom je v sobě probudili. Ony tři obrazy, které mají být probuzeny a proměněny, je naše představa o nás samých, naše představa o Bohu a naše představa světa. Když v plnosti nasloucháme evangeliu, proměňují se tyto představy ve vzrušující a zároveň, jak jsem přesvědčen, pravdivý pohled na svět. Říkáme‑li, že Kristus je pravda, pak to znamená právě toto. Kristus dává skutečnosti nové, správné jméno, které odpovídá pravému obsahu této skutečnosti, nechává stranou všechny naše představy či obavy s touto skutečností spojené. Skutečnost je totiž vždycky lepší, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Opravdové naslouchání evangeliu je tak zdrojem radosti.

Náš pohled na svět obvykle poskytuje odpověď na několik základních otázek. První otázkou, kterou řešíme, je: „Co by mělo být?“ nebo: „Jaká je naše celková a konečná vize?“ To je z velké části to, co jsme ztratili, co by mělo být, co by mohlo být, jaký smysl by svět mohl mít. Téměř máme strach věřit tomu, co by mělo být. Odmítáme, nebo alespoň zpochybňujeme všechna „mělo by se“.

Druhá otázka se týká stavu věcí: „Proč je ve všem takový zmatek?“ nebo: „Proč je tu utrpení?“ nebo: „Proč nejsou věci takové, jaké by měly být?“ Dávná náboženství to dávala za vinu věčně nespokojeným bohům, náročným bohům, trestajícím nebo dokonce toxickým bohům. Bůh nebýval někým, koho byste měli rádi. A svět byl navíc nebezpečné místo, plné nebezpečných duchů. Jednotlivec tak zůstával v nejistotě, strachu a prosbách.

Třetí otázka, na kterou náš pohled na svět odpovídá, zní: „Jak se dostaneme z toho, co je pokažené, k tomu, jaké by to mělo být?“ nebo: „Jak máme správně žít?“ nebo úplně jednoduše: „Co to znamená být dobrým člověkem?“

Dohromady bychom to mohli formulovat jako: „Jaký by měl život být?“ „Proč takový není?“ „Jak to dáme do pořádku?“ Když jsou nám tyto otázky zodpovězeny, alespoň implicitně, má naše hra svůj řád a my jsme schopni v tomto světě žít v bezpečí a smysluplně. Bez tohoto herního řádu připomíná náš život špatný román, který nemá začátek, střed ani závěr, román, který se točí v kruhu a ne ve spirále.

Různé pohledy na svět mají svá vlastní vysvětlení smyslu utrpení a své vlastní způsoby, jak se s ním snaží vyrovnat. V dávných dobách si lidé vysvětlovali utrpení tak, že jim nespokojený, temperamentní bůh ukládá zkoušky a sesílá hrozby. Bylo třeba tohoto boha nějak získat na svoji stranu tím, že mu obětujeme panenskou dceru nebo nejstaršího syna třeba tím, že je upálíme na hranici. Zbytky toho vidíme v příběhu Abraháma a Izáka. Lidé se domnívali, že utrpení a oběť potěší rozhněvaného boha. Lidé si často mysleli, že se musí ponížit nebo sami sebe potrestat proto, aby je Bůh přestal trestat. Mnoho našich současníků se nedostalo o mnoho dál. Je to jakási sadomasochistická hra na odměnu a trest, uložená dosud hluboko v podvědomí mnoha řádných křesťanů.

Buddhistický pohled na svět by řekl, že trpíme proto, že je v nás příliš mnoho tužeb. Duch je uvězněn v nízkém, nemravném těle a my se musíme povznést nad toto tělo k duchu. Buddhismus míří k nirváně, osvobození od hmoty, osvobození od tužeb. Řešením je meditace, která nám umožňuje poznat pravdu. V něčem mají naprostou pravdu. Musíme se povznést nad stíny a přetvářku, což je něco, co jsme se my na Západě dost dobře nenaučili. Většina z nás neprošla zkušeností s hlubšími formami přetvořující modlitby. Jedním z bodů, kde se buddhismu podařilo proniknout k jádru věci, je skutečnost, že dokázal své žáky přivést k oné hluboké modlitbě, která zbavuje ego jeho dominance a proměňuje člověka posedlého činností. Modlit se neznamená jen o něco Boha prosit.

Podle marxistického pohledu na svět může za utrpení soukromé vlastnictví, boháči a hrabivost. Je v tom sice kus pravdy, ale marxismus to dovádí do krajností. Marxismus chce dosahovat obecné rovnosti všech tím, že všem vnucuje společné vlastnictví všeho majetku. Jakmile na to ale přistoupíte, díváte se na všechno pod tímto zorným úhlem. Tento pohled na svět sice řeší některé problémy nespravedlnosti a nerovnosti, ale vytváří současně mnoho nových problémů. Ti, kdo něco vlastní, jsou považováni za špatné, ti, kdo nic nemají, jsou automaticky skvělí. Svět se tak snadno dělí na dobré a špatné, ale věci nejsou až tak jednoduché. A ctnosti se nedají vynucovat, co je vynucené, není ctnost.

Kapitalistický pohled na svět je trochu bližší většině z těch, kdo by mohli číst tuto knihu. Nepovažujeme kapitalismus za něco, co bychom měli kritizovat. Přitom kapitalismus nabízí svá vlastní tvrzení, která nejsou příliš křesťanská. Kapitalistický pohled na svět dává vinu za utrpení nečinnosti a lenosti. Ti, kdo jsou líní a nezodpovědní, nedosáhnou cíle kapitalismu: hmotného blahobytu. Proto také většina analýz v médiích jsou ekonomické analýzy. „Jak se daří ekonomice?“ To je naše hlavní otázka, protože materialismus je naše základní mytologie. Z tohoto pohledu na svět ovšem záhy vyplývá to, že se každý stará hlavně sám o sebe a je téměř samozřejmé, že chybí soucit s těmi, kdo nedokáží s ostatními držet krok. Jakmile se soutěživost a úspěch stanou ctnostmi, je neúspěšnost nebo nedostatek soutěživosti skoro hřích.

Postmoderní a liberální kultura či postmoderní pohled na svět považují za příčinu našeho utrpení to, že žijeme v napětí, že existuje příliš mnoho zákonů a struktur. Kdyby měl každý neomezenou svobodu k tomu, aby se řídil svými nejhlubšími pocity a instinkty, byl by náš svět nádherný. Řešením je proto vzbouřit se a být sám sebou: „Máte‑li z toho dobrý pocit, udělejte to.“ Nebo: „Musím najít sám sebe a starat se sám o sebe a pak teprve se mohu starat o druhé.“ Problém je ovšem v tom, že takoví lidé se k starostem o druhé nikdy nedostanou, protože jejich vlastní ego je zcela nenasytné. Přitom tento pohled na svět není na sofistikovaném Západě vystaven téměř žádné kritice.

Pokud různé pohledy na svět popisujete tak zjednodušeně, jako jsem to právě udělal já, mohou vypadat zcela absurdní. To nás může otevřít k tomu, abychom naslouchali, co Ježíš říká o pohledech na svět, protože Ježíš staví naše obvyklé pohledy na svět na hlavu. K tomu, abychom pochopili skutečnost, nám Ježíš přináší zcela jiné příběhy. Tato změna celé dějové linie, radikální změna osnovy, tvoří základ každé skutečné konverze a tudíž i každé pravé obnovy.

Setkat se se svým pohledem na svět

Jenom velmi obtížně dokážete objektivně pojmenovat svůj pohled na svět. Je to síto vaší nejhlubší vnitřní zkušenosti.

Váš pohled na svět většinou nebývá produktem racionální nebo vědomé volby. Získáváte ho postupně, během svého raného dětství nasáváte nejprve pohled svých rodičů, pak ho vstřebáváte v průběhu všech svých formativních období, někdy ho svým působením významně ovlivní silná osobnost, kniha nebo zkušenost.

Je pravda, že i ti nejosvícenější lidé vidí svůj svět z určité předem vymezené kulturní perspektivy. Jsou však také schopni dohlédnout i za své vlastní předsudky k čemusi transcendentnímu, k něčemu, co překračuje hranice kultur a osobních zkušeností. Lidé, kteří mají pokřivenou představu o sobě, o světě nebo o Bohu budou zpravidla neschopní prožít to, co je v našem světě opravdu skutečné. Budou se na všechno nadále dívat svojí malou klíčovou dírkou. Uvidí spíše takovou skutečnost, jakou by si přáli, jaké se obávají nebo jaká jim vadí. Budou na všechno hledět prostřednictvím svého hněvu, svého strachu, svých malých starostí. Jinými slovy, skutečnost vůbec neuvidí.

To je pravý opak kontemplativního člověka, který vidí věci takové, jaké jsou, ať se mu to tak hodí, nebo ne, ať to vyhovuje jeho potřebám, nebo ne, ať se mu to líbí, nebo ne, ať kvůli tomu pláče, nebo radostně jásá. Většina z nás bude obvykle chybně interpretovat svoji zkušenost do té doby, než opustíme svůj falešný střed. Našeho já je všude plno a všude nám překáží. Většina lidí nevidí věci tak, jak jsou, ale vidí věci podle toho, jací oni sami jsou. To je podstatný problém.

Dennis, Sheila a Matthew Linnovi napsali vynikající knihu, která se jmenuje Dobré kozy (Paulist Press, 1994). Tato kniha nám pomůže zahlédnout, kolik lidí je uvězněno v pasti falešných nebo dokonce destruktivních představ o Bohu. Jestliže se dotknete své nejhlubší představy o sobě, hlubší představy o skutečnosti nebo nové pravdy o Bohu, dotýkáte se něčeho, co vás otevírá posvátnu. Bude se vám chtít plakat, budete se chtít zcela ztišit nebo budete chtít před tím uprchnout a myslet na něco jiného, protože je to na vás příliš hluboké, příliš těžké. Jak píše T. S. Eliot ve Čtyřech kvartetech, „lidstvo neunese příliš velkou dávku skutečnosti“ („Burnt Norton, I“).

Jestliže si zahráváme s těmito představami, měníme svůj kompas a souřadnice naší skutečnosti. To je také to, k čemu měla katolická církev odvahu při Druhém vatikánském koncilu. Koncil vyzval římské katolíky dvacátého století, aby obnovili své představy o Bohu, o modlitbě a o pravé podstatě katolicismu a aby se vrátili k základům, které se více opírají o Boží slovo.

Od počátku církve došlo po každém koncilu k velkému schismatu, k velkému rozdělení. Druhý vatikánský koncil byl v tomto směru výjimkou. Zdá se nám, že jsme hrozivě rozděleni na liberály a konzervativce, ale nedošlo k žádnému formálnímu rozdělení. Problém je v tom, že podle mého názoru není tato generace schopna zpracovat další psychické změny. Myslím, že není schopna zpracovat další liberální změny, které by nově definovaly ustálené formy, přinejmenším pokud jde o tuto generaci. Jestliže se psychika nachází v takovém stavu disharmonie a zmatku, jak je tomu dnes, pak touží, přímo zoufale potřebuje nějaké danosti, potřebuje absolutno. Abych znovu citoval T. S. Eliota, potřebuje „pevný bod v otáčejícím se světě“.

Proto společně s mými kolegy doporučujeme kontemplaci. Je to cesta, na které můžeme získat zkušenost s absolutnem, aniž bychom směřovali k ideologii. Vnímáte ten rozdíl? Je to o cestě za zkušeností s dobrem, pravdou a krásou, aniž bychom se vydávali na mentální výlet, aniž bychom brali svoje malé já příliš vážně, aniž bychom brali příliš vážně svůj chvilkový zorný úhel:

V nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném, ani beztělesném

a ani odkud, ani kam; v tom nehybném bodě, tam je tanec,

ani však zastavení, ani pohyb. Ale nenazvi to utkvělostí,

když se tam pojí minulost a budoucnost. Pohyb ani odnikud, ani kam

a ani vzestup, ani sestup. Až na ten bod, nehybný bod,

nebyl by žádný tanec, a je jenom tenhle tanec.

(T. S. Eliot, „Burnt Norton, II“ v překladu Jiřího Valji)

Pohled na svět jako matrice představy o Bohu, o sobě, o světě

Představy o Bohu, o sobě a o světě jsou hluboce propojené. Když se jedna z nich změní, obvykle se zbývající dvě musí přizpůsobit. Takže když se změní vaše představa o Bohu, musíte se změnit vy. Když se změní vaše představa o světě, jste po nějakou dobu zmatení nebo dokonce i depresivní. Proto také byly teologie a filosofie nazvány královnou všech věd. Na klasické universitě se jimi museli všichni studenti zabývat, jinak by to nebyla universita (s jedním středem).

Jestliže je na příklad váš Bůh soudce, zůstanete malou ustrašenou holčičkou. A když se Bůh náhle stane láskou, musíte se naučit jak se zamilovat. Musíte se měnit. Jak řekli už mnozí, stáváte se podobní Bohu, kterého uctíváte. Máte velkou šanci poznat, jaký člověk je a jak tudíž vypadá jeho Bůh. Jestliže jsou někteří lidé naplněni strachem, víte, jak vypadá jejich představa o Bohu.

Jiný příklad je dnes velmi častý: praktický agnosticismus. Na rozdíl od atheismu, který Boha popírá, agnosticismus řekne prostě: „Nevím a nezajímá mě to.“ Ale i to je určitá zásada, která člověka značně ovlivňuje. Jestliže ono „nevím a nezajímá mě to“, je vaší „ústřední představou“, pak se brzy vytratí všechny hranice. Nezbývá nic, o co byste měli opravdu zájem, co skutečně očekáváte, co skutečně potřebujete, po čem skutečně toužíte. Jen se tak nějak hýbeme tam, kam nás zrovna ego vede. Agnosticismus je konec konců princip, který spíše dezorganizuje, než že by cokoliv organizoval.

Na těchto příkladech vidíme, že když se jedna představa změní, změní se i ty zbývající. Jestliže v těchto oblastech chcete dosáhnout růstu, snažte se přenést svoje poctivé představy o sobě a o Bohu do svého vědomého uvažování. Prospěšné je také vést si o tom nějakou dobu deník. Vyhýbejte se pokušení držet krok s módou nebo společenskými uzancemi, třeba tím, že řeknete jenom „můj Bůh je láska“. Nevyslovujme to, dokud takovou zkušenost opravdu neprožijeme. Buďme poctiví sami vůči sobě.

Mnozí z nás se dosud drží nezralých nebo přímo „toxických“ představ o Bohu ze svého dětství. Bojíme se třeba ostudy kvůli tomu, že v naší dětské zkušenosti s náboženstvím působil Bůh jako policista. Čím více se o Bohu dozvídáte, tím více se vaše představa o něm zdokonaluje. Pokud se setkáváte skutečně s Bohem, bude se to všechno jenom lepšit. Tím si můžete být zcela jisti.

Připoutanost k představě o sobě

Uvažujme o několika možných představách o sobě. Je třeba si uvědomit, že představu o sobě musíte mít, a nejlepší je, aby byla tato představa pozitivní, ale zároveň pravdivá. Jediným skutečným problémem je vaše připoutanost k této představě. Ta se může stát i jakousi úmyslnou slepotou.

Pokuste se co nejvýstižněji vyjádřit popis sebe sama s použitím adjektiva a zároveň substantiva, jako například: realistický intelektuál, neplodný snílek, přesvědčený křesťan, tvrdě pracující matka. Dávejte pozor na to, zda nejsou vámi zvolené výrazy příliš pozitivní nebo příliš velkolepé, protože pak spíše souvisejí s tím, co na jiných obdivujete, než s tím, jací skutečně jste nebo snad chcete být. Všímejte si, zda nejsou tyto výrazy příliš negativní, protože pak se jim ve svém životě budete přizpůsobovat. Snadno se může stát, že se budete snažit „žít podle… (vzoru)“ nebo „žít hůř než…“, místo toho, abyste žili podle obrazu, jaký má o vás Bůh.

Řekněme si, že máte o sobě představu, že jste pozitivní tvůrce domova. Tento pohled na sebe má říci: „Jsem vždycky pozitivní, jsem vždycky radostná a vždycky optimistická.“ Dobrá, na tom samo o sobě není nic špatného. Jestliže jste ale k této představě příliš připoutáni, uzavíráte se do této vlastní představy a vidíte všechno kolem sebe brýlemi mámení. Nebudete schopni se na sebe podívat ve chvíli, kdy takoví nebudete, přestože to uvidí téměř všichni kolem vás! Jedním ze způsobů, jak si této deformace v sobě můžeme všimnout, je, že se zamyslíme nad tím, co nás vyvádí z míry a co nás pohoršuje. Jestliže vás zraňuje, když si ostatní okamžitě s jásotem nevšimnou, že jste doma uklidila, může to být tím, že příliš lpíte na představě pozitivní budovatelky domova. Cítíte‑li se ohrožena ženami, které k vedení domácnosti přistupují jinak, pak jste se asi příliš věnovala svému hnízdu. Není snad taková většina lidí, které známe?

„Jací jsme v Bohu“ neboli „láska“ „zapomíná, když jí někdo ublíží“ (1Kor 13,5). Pravé já je nezničitelný obraz, na rozdíl od „hromady pokažených obrazů“, které Eliot nazývá „moderní úhor“. Je‑li naše představa sebe sama poctivá, nepotřebuje se ani prosazovat, ani být obhajována. Prostě je, a to stačí. Takto svatí mluví o „spočinutí“ v Bohu. Jenom pravé já může spočinout. Falešné já zůstává nutně ve stálém neklidu.

Mezi další časté představy o sobě patří tyto: nešťastné dítě, silný vůdce, osvícená feministka, špatný student, cílevědomý manažer, společenský přítel. Žádná z nich není ani špatná, ani dobrá. Problémem je pouze to, že na nich příliš lpíme.

Uvažujme nyní především o představách našeho dominantního nebo podřízeného postavení, co se týče našich rolí, naší inteligence, věku, rasy, třídy, pohlaví nebo našeho původu. Jakákoliv jednostrannost tím či oním směrem je obvykle známkou falešného já. Co vás spoutává? V čem spočívá vaše past? K čemu upínáte svůj život? To je vaše zotročující představa o sobě. Světec nepotřebuje ani dominovat, ani se ponižovat, dokáže ale obě tyto role přijmout, pokud je k některé z nich skutečně volán. Svatý člověk je tedy v posledku svobodný člověk. Pokud máte potřebu být dominantní, nemáte dostatek svobody, abyste dominantní být mohli, a to nepřináší svobodu ani vám, ani nikomu jinému.

Tak jak se člověk na své duchovní cestě blíží k Bohu, zbavuje se přirozeně představ o sobě. V Boží přítomnosti není třeba stavět na své představě o sobě, ani tuto představu do něčeho promítat. Ve skutečnosti právě naše příliš „oblečené“ já je tím, co nás vzdaluje od Boha a od ostatních lidí, vždyť jenom nazí lidé se mohou milovat. Aby mohl člověk žít v Boží přítomnosti, musí se postupně stávat čím dál víc průhledným a zranitelným, postupně se odpoutává od rolí, titulů, masek a různých identifikací s něčím. To všechno nám překáží. Dokonalá Boží láska nám umožní, abychom se zbavili svého „charakterového brnění“ (jak říká Ernest Reeker), podobně jako to dělá dobrý přítel. Myslím, že odtud pochází ona archetypální fascinace představou milenců, kteří svlékají navzájem jeden druhého nebo svlékají sami sebe kvůli druhému. To je velice silný obraz a nejde jenom o smyslné dráždění.

Pokud se příliš identifikuji s představou sebe jako realistického intelektuála, pak ke mně musí Bůh přicházet jako realistický intelektuál, protože já jsem se jím stal. Nemůže ke mně přicházet jako malý, pokorný člověk, který žije na podpoře, a promlouvat ke mně, protože bych ho neslyšel. Pokud se příliš identifikuji s představou sebe jako morálního člověka, který dodržuje zákon, nevím, jak bych se mohl někdy setkat s Bohem milosrdenství a odpuštění, což je zřejmě ono pravé jméno Boží. Pokud musí Bůh vždycky přicházet způsobem, který nám vyhovuje, pak to všechno závisí na nás a Bůh už není Bohem. Anebo se setkáme jenom s malou částí Boha.

Jednou z velkých milostí stárnutí je to, že se lidé začínají zbavovat falešných a pouze sebe potvrzujících představ o sobě. Možná, že příčinou krize středního věku je to, že Bůh nám chce pomoci, abychom se zbavili svého lpění právě na tom, že jsem lékař, kněz, matka, nebo na čemkoliv jiném, co si myslíme, že jsme. Součástí velké zkušenosti osobního obrácení je právě ono exstatické poznání, že „nejsem tím, za koho se považuji“. Může nás to velmi vyděsit, i když právě v tom spočívá naše konečné osvobození. Jestliže jste se plně ztotožnili s jednou představou o sobě, kterou jste měli ve svých dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech, nedovedete si prostě představit, kým byste bez toho byli – a právě v tom spočívá váš problém.

Duchovní život bude vždycky spočívat v postupném zbavování se zbytečných zavazadel, abychom byli připraveni na konečné zbavování se všeho ve smrti. K tomu může dojít pouze, pokud jsme ochotni poznat, že naše představa o sobě není naším nejvnitřnějším já. Je důležitou a dobrou částí mé cesty, s její pomocí mohu ochutnat chvíle, kdy Jsem. Ale na tom nelze skončit. Nakonec už, stejně jako velikán Pavel, „to nejsem já, ale Kristus, který žije ve mně“ (Gal 2,20). Mým nejvnitřnějším já je Bůh.

Představa o světě a o skutečnosti zraje

Naše představa o světě je nakonec naší „doménou“, tím, co je pro nás skutečné a čím se řídí naše každodenní rozhodování, celoživotní volba a vnímání správného směru a významu všech věcí. Má tendenci růst, své kořeny však má v našem velmi raném a převážně neracionálním vnímání světa „z matčina klína“ nebo je utvářena podle otcova vzoru. Například já jsem k přesvědčení, že svět je důvěryhodný, dospěl už někdy v době, kdy jsem chodil do mateřské školky. Přinejmenším moje první vzpomínka na to, že jsem takto uvažoval, je z oné doby. Pravděpodobně jsem to „věděl“, když mi byly tři roky, protože jsem mohl důvěřovat mamince i tatínkovi.

Jaký je doopravdy pro vás svět? Thomas Jefferson a George Washington, stejně jako většina otců zakladatelů Spojených států, byli deisté, něco podobného jako deisté, o kterých jsme se zde zmínili již dříve. Nebyli to křesťané v pravém smyslu toho slova. Deisté věří, že svět se podobá hodinám, které Bůh natáhl a které teď tikají, aniž by do nich Bůh dále zasahoval. Pro deisty je „Bůh ve svém nebi a svět je takový, jaký má být“. Bůh se o tento svět nemusí starat, ani ho nemusí svojí prozřetelností řídit. Všechno se děje na základě jakéhosi druhu vnitřní logiky a Bůh to celé pozoruje. A pokud Bůh zasahuje, pak zřejmě jenom proto, aby trestal. Velice to připomíná otce, který není přístupný našim emocím. Zdá se, že většina lidí v minulosti měla otce tohoto druhu. Mnoho Američanů, kteří chodí pravidelně do kostela, jsou po všech stránkách dosud deisté.

V jiné představě o světě převažuje jako rozhodující faktor boj o moc. Slýchali jsme, že je svět „slzavé údolí“, překážkový běh, řada obručí, kterými musíme proskakovat. Skutečnost je podstatně nahlížena jako plná protikladů, napětí a antagonismu. Ve starověku, zvláště před Ježíšovým příchodem, považovalo mnoho lidí svět za místo hrdinského zápasu. Připomeňme mýty Germánů a Vikingů, mýty mnoha národů ze zemí s drsným podnebím. Je to zcela pochopitelné: jejich fyzický svět se přirozeně stal jejich představou o světě. Podobné drsné a zarputilé představy o světě zřídka nacházíme mezi obyvateli Polynésie nebo mezi sicilskými rybáři.

Potom je tu ještě představa, že všechno je striktně naplánované, na Boha ani na nás pak už žádná svoboda nezbývá a jsme tedy jenom loutky. Všude se pak mluví o osudu, o karmě, o věčném Božím záměru. Takto často zní fundamentalistický jazyk a nenechává Bohu téměř žádný prostor k tomu, aby On sám mohl porušit naši interpretaci Božích pravidel. Biblická tradice naproti tomu má silný, odvážný smysl pro svobodnou vůli a je si vědoma jak svobody Boží, tak i svobody lidského já. Dobře uděláme, když tento smysl pro svobodu neztratíme. Právě ústřední tajemství odpuštění, milosrdenství, prozřetelnosti a vyvolení předpokládá, že Bůh je zcela svobodný – jako by ostatně tato tajemství byla Božím porušováním Božích pravidel, a to vždy v náš prospěch. Nádhera!

A co třebas takové představy, že ve světě přežívají jenom ti nejschopnější? Nebo že život je jenom miska třešní? Nebo názor, shrnutý na té příšerné nálepce na autě: „Život je svině a pak hned přijde smrt.“ Proč by si lidé vylepovali takovouhle nálepku, kdyby tomu alespoň část z nich nevěřila? Měli by si uvědomit, jaké brýle si nasadili na nos. Jakým způsobem se díváte, to uvidíte.

Když přemýšlíte o své představě světa, hledejte v sobě především, zda je ve vás přesvědčení o účelu nebo o směru, o smyslu nebo záměru, nebo zda to ve vás chybí. Sedněte si dnes v tichu o samotě a zeptejte se sami sebe: „Co očekávám od života? Co dlužím svému životu? Co mi svět nabízí? A co já nabízím světu?“ Tímto způsobem můžete odhalit svoji představu o světě. Je svět proti vám nebo je vám nakloněn? Je svět nepřátelský nebo na každém stromě sedí andělé?