Vybrané texty

Pomoz nám doufat

Milující Bože, děkujeme ti, že jsi nám dal řeky a říčky na tomto světě. Ať jsou nám tyto řeky obrazem pramene, který si přeješ, aby vytékal z každého z nás. Nauč nás zbavit se všeho strachu a uvěřit, že můžeme být kouskem obnoveného světa, že můžeme znovu budovat. Zbav nás našeho cynismu. Zbav nás našeho nedostatku naděje. Zbav nás zloby a unáhlených soudů. Děkujeme ti za víru a touhu, které jsi vložil do našich srdcí. Pomoz nám je zachovat, chránit a rozmnožit. Pomoz nám, abychom se každý den otevírali novému smyslu, nové naději, hlubší touze. Ukaž nám svou tvář, milující Bože, nežádáme si více. Prosíme o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

František z Assisi: ten, kdo ukazuje cestu k obnově

VE TŘINÁCTÉM STOLETÍ, v polorozpadlé kapli na planině pod městskými hradbami jednoho italského města, uslyšel jeden muž, jak k němu z kříže mluví Ježíš: „Františku, obnov můj chrám, vždyť vidíš, že je v ruinách.“ Tento mladý muž, který hledal smysl a krásu stvoření ve světě, jenž už pro něj ztrácel význam, slyšel ono volání a během doby našel nový způsob života, který změnil dějiny.

Krása zraňuje, zvláště ty, kdo už se s ní jednou setkali. Ošklivost dráždí, ale jenom ty, kdo nikdy neviděli. Když se objevují velcí vizionáři, jejich životy nás ostatní matou. Zdá se, že mění všechna pravidla, hledají radost nečekanými směry a nacházejí lásku tam, kde bychom ji nikdy nečekali. Jsou to obnovitelé.

Ti, kdo byli schopni uvidět krásu v celé její nádheře, nás uvádějí do vytržení, trvá nám věky, než znovu nalezneme svůj směr a mezi tím tápeme jako slepí za nimi. Takovým vizionářem byl Francesco Bernardone (1182–1226) a už osm set let nadále překvapuje a zneklidňuje tolik lidí tím, co zahlédl a co udělal se svým krátkým životem. Neustále se nás dosud dotýká krása jeho vize.

František z Assisi bývá často nazýván „druhý Kristus“, častěji než kterýkoliv z jiných Kristových následovníků. Podle Smithsonovi bibliografie bylo napsáno nejvíce životopisů právě o něm. Je nejčastěji zobrazovanou nebiblickou postavou v celých dějinách a církev, která je obvykle velmi opatrná, ho svatořečila jenom čtyři roky po jeho smrti. G. K. Chesterton ho označil za „jediného upřímného demokrata světa“ a „prvního hrdinu humanismu“. Vladimír Lenin krátce před svou smrtí o něm mluvil se závistí, Sir Kenneth Clark ho nazval největším evropským géniem víry. I ve své vlastní době byl František mimořádně přitažlivý. Možná, že to byl onen nepopiratelný magnetismus, který vzniká, když se setkají pravda a pošetilost:

Když se jednoho dne svatý František vracel z lesa od modlitby a byl na samém kraji lesa, chtěl bratr Masseo zkusit, jak je svatý František pokorný. Vyšel mu tedy naproti a jakoby s posměchem řekl: „Proč za tebou? Proč za tebou? Proč za tebou? … Proč všechno jde za tebou a každý člověk jakoby tě toužil vidět a slyšet a poslouchat tě. Nejsi krásný podle těla, nemáš velké vědomosti, nejsi vznešeného rodu; čím to tedy je, že všichni lidé jdou za tebou?“ …

A potom s velkou horlivostí ducha se obrátil k bratru Masseovi a řekl: „…toto mám od očí Boha nejvyššího, které na každém místě pozorují dobré i zlé. Protože ty nejsvětější oči neviděly mezi hříšníky nikoho bídnějšího, nedostatečnějšího ani většího hříšníka než mne. Pro konání tohoto podivuhodného díla, které on zamýšlí konat, nenašel bídnějšího stvoření na zemi, a proto vyvolil mne, aby zahanbil vznešenost, velikost, krásu, statečnost a světskou moudrost, aby se poznalo, že všechna ctnost a všechno dobré je od něho…“ (Kvítky svatého Františka, kap. 10).

Tma zjevená ve světle

Františkovým výchozím bodem byla holá pravda. Na konci svého života se modlil celé noci prostou modlitbou: „Kdo jsi, ó Bože? A kdo jsem já?“ Opakoval neustále tato slova a vyznání z předchozího citátu mu zřejmě byla odpovědí. Věděl, že je zcela nedokonalý a že takový bude i nadále. A tak jako za okamžik své konverze označil tu chvíli, kdy dokázal obejmout odporně vypadajícího a páchnoucího malomocného, tak lze i říci, že začátek jeho cesty k pravdě byl v tom, když dokázal přijmout malomocnou část sebe sama.

Zbytek svého života nestrávil tím, že by tuto pravdu skrýval nebo maskoval, ale naopak ji veřejně vyhlašoval. Toto hluboké přijetí vlastní omezenosti a náchylnosti ke zlému nemělo nic společného se sebedestrukcí a nechutí k sobě samému, které v sobě často nacházíme. František se radoval z příslibu, že tyto nedokonalosti mohou být Bohem proměněny a vykoupeny.

Františkův způsob četby Božího slova může být pro nás v naší době inspirací. Jeho úhel pohledu i to, na co kladl důraz, se shoduje s pohledem Ježíšovým. Jeho život jako by byl žitým podobenstvím, audiovizuální pomůckou na cestě k evangelní svobodě. Tento život nám dává perspektivu, která nám umožňuje vidět Ježíšovýma očima, pohledem zdola. František prokazuje vším, co ve svém životě dělá, že správně můžeme vidět jenom z pozice člověka, který není zajištěný a zabezpečený. Chtěl být především chudý – jednoduše proto, že byl chudý Ježíš.

Věděl rovněž, že biblické přísliby byly učiněny chudým, že evangelium může být kázáno pouze chudým, protože jenom oni jsou otevření svobodnému naslouchání evangeliu, nepotřebují si ho překrucovat podle vlastních potřeb. Nechtěl vlastnit nic pro své zabezpečení kromě lásky – vedle té je všechno ostatní k ničemu. „Láska není milována! Láska není milována!“ říkal často s povzdechem.

Na rozdíl od zbytku lidstva běžel František opačným směrem s neochvějnou jistotou, že následuje cestu Kristovu. Tak jako Pavel, i on chtěl jenom „poznat Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení tím, že mu bude podoben ve smrti“ (Flp 3,11). František věděl, že v bezpečném životě smetánky tehdejší společnosti není žádný život. On sám vyrostl v tomto prostředí jako syn bohatého obchodníka s látkami a viděl, jak velká část církve propadla pokušení a uvízla v pasti jakéhosi duchovního materialismu, tím iluzornějšího, protože zdánlivě sloužil Bohu a práci pro Boží království. Sám o sobě často mluvil jako o hlupákovi, ale nebyl hloupý, aby jednoduše nedokázal rozeznat svobodu nebo její nedostatek.

Evangelní pravidla

František původně nepotřeboval pro své spolubratry žádná pravidla, žádnou řeholi. Zcela mu stačilo Ježíšovo Horské kázání a pokyny, které Ježíš dal učedníkům. Jak se ale dozvídáme od svatého Bonaventury, když počet bratří rostl a bylo žádoucí získat schválení z Říma, staly se formálnější pravidla nutností. Ve své řeholi František prostě spojil řadu citací z evangelií s vlastními napomenutími. Taková zůstala řehole Menších bratří dodnes a takto ji papež Honorius III schválil v roce 1223.

Když František četl toto Ježíšovo vstupní kázání, viděl, že výzva k chudobě stojí hned na jeho začátku: „Blahoslavení chudí v duchu!“ Proto také Františkovo chápání evangelia považuje chudobu za „základ všech dalších ctností a za jejich strážce.“ Zatímco ostatním ctnostem se dostává jenom příslibu Božího království, chudoba ho dostává darem tady a teď. „Jejich je království nebeské“ (Mt 5,3).

Františkánská spiritualita proto nikdy nebyla abstraktní. Je založena na Ježíšových pokynech jeho učedníkům a ne na teologii. Nemůže se snadno změnit v ideologii nebo schovat za obrazovky denominací, na které si promítáme vlastní názory na svět. Františkův život z evangelia byl právě takový: byl to zcela čistý a prostý životní styl. Bylo to vtělení, pokračující v prostoru a čase. Byla to přítomnost Ducha, která byla vzata zcela vážně. Bylo to spíše být Ježíšem, než se mu klanět. Františkánství ve svém nejlepším provedení nejsou ani slova, ani morálka. Je to tělo – nahé tělo – neschopné se zbavit svých omezení, neschopné zakrýt své rány. František to nazýval chudobou.

Tato průzračná vize evangelního života přitáhla tisíce lidí k nové svobodě v církvi a v kněžské službě. Náboženské komunity se stále více zaplétaly do beneficií, prebend a vlastnictví rozsáhlých pozemků. Jejich členové sice žili individuálně jednoduchým životem, ale jejich společenství byla dobře zabezpečená a nabízela i určité pohodlí. Žebravé, neboli mendikantské řády se zrodily proto, aby se přerušilo toto nebezpečné manželství mezi službou v církvi a penězi. František nechtěl, aby jeho bratři kázali o spasení (i když to také dělali), chtěl především, aby byli spasením. Chtěl, aby byli příkladem a obrazem Ježíšova života ve světě, se vší důvěrou a nejistotou, která je s tím spojena.

Kdybychom dnes žili tímto způsobem, zavřeli by nás pro potulku. František ale věřil, že Ježíš myslel vážně svá slova učedníkům, když jim říkal, aby jedli to, co se jim nabídne, „neboť dělník je hoden své mzdy“ (Lk 10,7). Když František poprvé slyšel Ježíšovo kázání, kde říká svým učedníkům, aby si „nebrali nic na cestu“, odcházel po mši plný radosti a ukládal si celou pasáž do paměti se slovy: „To je to, co chci. To je to, po čem toužím. To je to, co celým srdcem toužím dělat.“

Když přemýšlím o Františkově životě, vzpomínám si na jednoho chudého luteránského pastora a jeho ženu, které jsem potkal v malé vesničce v Německu. Když odešel z místnosti, mluvila o něm jeho žena s velkou láskou a úctou, i když jí jeho radikální věrnost evangeliu přinesla mnoho bolesti a strádání. Dříve než se její manžel stačil vrátit, zašeptala mi pyšně a slavnostně: „Dovede udělat z chudoby něco tak úžasného! A všechno se tím rozzáří!“

Stejně tak František nebyl temný asketa, ale vášnivý, temperamentní Ital, který chudobu nestavěl na roveň neutěšenosti nebo nedbalosti. Stačí navštívit místa, na kterých se ve střední Itálii modlil, abychom objevili, že si vybíral malebná a krásná místa, na kterých Bohu odkrýval temnoty své duše. Věděl, že se musí obklopit Boží nádherou, aby se mohl odvážit bolestné pravdy.

Kristova chudoba

František nemohl jen prostě zůstat chudý; potřeboval se zamilovat, zasnoubit se se svou milovanou „Paní chudobou“. Jeho celibát musela být vášeň, ne nedostatek vášně. V tradici dvorné lásky dvanáctého a třináctého století, sublimované lásky rytíře k jeho vysněné dámě, František trval na tom, že se ožení pouze s „nejurozenější, nejbohatší, nejkrásnější ženou, jakou kdy kdo viděl.“ Ukázalo se, že je to Paní Chudoba:

Blažený Otec František opovrhoval všemi pozemskými poklady jako tretkami, neboť jeho úsilí směřovalo k jinému, vznešenějšímu cíli. Proto dychtil celým srdcem po chudobě. Protože poznal, jak důvěrně byla známa Božímu synu, zaměřil svou mysl i snahu na to, aby se s Paní Chudobou zasnoubil věčnou láskou. Vždyť je čím dál tím víc celým světem zapuzována. Protože se zamiloval do její krásy, neopustil jen otce a matku, ale zřekl se všeho, aby své choti co nejvěrněji náležel, aby byli dva v jednom duchu… Nikdo nemůže tak dychtit po zlatě, jako dychtil František po chudobě, nikdo nemůže pečlivěji hlídat svůj poklad, než hlídal Otec tuto perlu evangelia. (Tomáš z Celana, Druhý životopis svatého Františka)

František byl dostatečný realista na to, aby věděl, že tento pohled zezdola se nikdy nestane módním a lákavým. Jeho oddanost prostotě ho však vedla k tomu, že nazýval své bratry „menší“, a to proto, aby už nikdy neupadli do pokušení pohlížet na svět očima těch „větších“ (mocných, urozených). Věděl, že být někým znamená mít moc, ale být nikým, znamená žít v pravdě. Dával vždycky přednost pravdě a podle vzoru Ježíše ukřižovaného věděl, že Bůh dá vyrůst novému druhu mocných z těch, kdo udrží napětí protikladů: napětí lidského a božského, napětí ducha a těla, mužského těla a ženské duše, smutku a nekonečné radosti. Cenou za toto udržení je vždy ukřižování.

Bylo až neuvěřitelné, jak mu byly lhostejné počty, úspěch, hodnosti a symboly společenského postavení. Odmítl být vysvěcen na kněze, protože hledal pokoru. Nechtěl se nechat ovlivnit žádným jiným královstvím nežli královstvím „velikého Krále“. Nikdy nevystupoval proti okázalosti a nástrahám středověkého katolicismu, hluboce miloval církev. Jednoduše opustil hradby Assisi a vydal se novou cestou. Věděl, že čelní útoky nepřinesou výsledek a církev příliš miloval, než aby chtěl soudit druhé. A opět, nebyla to jeho slova, ze kterých by zaznívalo odsouzení, ale samotný způsob jeho života nastavoval zrcadlo. Byl mírným prorokem. Proto jeho svědectví znovu a znovu oslovuje věřící po celých osm století a je pro ně naléhavou výzvou.

Františkovo rozhodnutí, že chce volit raději slabost místo síly, zranitelnost místo počestnosti, pravdu místo praktické účelnosti, čest místo vlivu, stojí v překvapujícím kontrastu k obecně rozšířené „západní“ verzi radostné zvěsti evangelia a k dnešní církvi, která je ve své „elektronické“, na úspěch orientované podobě ve všeobecné oblibě. František zůstane navždy svatým „posvátného bytí vzhůru nohama“, jak napsal Chesterton.

Podstata evangelní zvěsti

František neměl zřejmě příliš povědomí o tom, co dnes nazýváme společenské a systémové zlo. Přinejmenším o svém poslání nemluvil vědomě v tomto směru. Přitom zřejmě pokud by Františkovo pojetí evangelní zvěsti bylo vnímáno a přijato jako podstatné, mělo by západní křesťanství i celá křesťanská civilizace dnes výrazně odlišný charakter, ale bohužel vše zůstalo jenom u vnějšího obdivu, který záhy pominul.

Pokud by chtivost, touha po moci a po ovládání druhých byly označeny za démony (kterými skutečně jsou), pokud by byly náležitě oceněny duchovní hodnoty, mohla renesance skutečně uspět a nemuselo dojít k reformaci, osvícenství mohlo překročit hranice pouhého rozumu a k boji mezi jednotlivci a třídami, po kterých volal marxismus, by vůbec nemuselo dojít.

Většina světa dnes odmítá vzít křesťany vážně, protože většina církve odmítla vzít vážně Ježíšovo učení a Františkův příklad. Lidé nám mohou říci: „Vy, křesťané, tak rádi mluvíte o novém životě a přitom lze snadno dokázat, že se stále bojíte žít novým způsobem – způsobem, který je odpovědný, se zájmem o druhé, způsobem, který buduje mír.“

František žil za feudalismu a neměl ponětí o tom, jakých obludných rozměrů jednou naše záliba ve válčení dosáhne. Ve svém omezeném světě brzy opustil život rytíře a válečníka, i když to byla vážená, společností schvalovaná životní cesta. Se stejnou rytířskostí a odvahou se vydával do boje za dosažení dobra. Samotný pozdrav menších bratří měl jasně vyjadřovat, jaký je jejich cíl:

Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: „Ať ti dá Pán svůj pokoj!“ Jednou šel s jedním bratrem, který patřil k prvním dvanácti. Ten pozdravoval muže i ženy na cestě i na poli: „Ať ti dá Pán svůj pokoj!“ A protože lidé dosud neslyšeli od řeholníků podobný pozdrav, velmi se divili. Ba mnozí jim rozhorleně pravili: „To je divný pozdrav!“ Proto se ten bratr styděl a řekl blaženému Františkovi: „Dovol, abych směl zdravit jinak.“ Světec mu odvětil: „Ať ti říkají, co chtějí, nechápou věcí Božích! Ty se však nehanbi. Lidé vznešení a knížata tohoto světa budou jednou za tento pozdrav ctít tebe i tvé bratry. V tom by nebylo nic velikého, kdyby tento lid toužil po tom, co je snadné a pohodlné. Pán ho chce mít přece docela jiným, aby se lišil životem i mravy od jiných, kdo žili před ním.“ (Zrcadlo dokonalosti)

A o mnoho století později církev nadále poněkud rozpačitě nabádá malé stádce, aby hlásalo evangelní zvěst pokoje, zatímco vznešení a knížata tohoto světa svoji úctu dosud neprojevují. Svatí každé doby se musí naučit věřit v neviditelná vítězství – vítězství, ke kterým nedochází v dějinách, ale mimo ně. Jsou předem připraveni na to, že jim toto „království“ bude vždy přinášet zklamání, ale to nezmění nic na tom, že je to království Boží. Jediný opravdový okamžik pokoje je dostatečným důkazem toho, že Bůh je a že náš život může být plný radosti a štěstí.

Ženy chudoby a kontemplace

Snad nikdo nepochopil Františkovu vizi a jeho poslání lépe než mladá, bohatá žena z Assisi jménem Klára di Offreduccio (1194–1253). Výzvu k evangelní chudobě si vzala k srdci tak, jako nikdo jiný. O Františkovi říkala: „On je po Bohu vozatajem mé duše.“ Klára obdržela od Innocence III v roce 1216 a od Řehoře IX v roce 1228 své slavné „Privilegium chudoby.“ K tomu, aby řeholní společenství mohlo žít v nejistotě, bylo třeba, aby jí to zajistila dvě papežská prohlášení. Klára dobře věděla, že moudří a opatrní lidé se budou snažit zrušit to, co považovala za podstatné pro život z evangelia.

Je všeobecně známo, že ženská větev františkánské rodiny zřejmě žila Františkovu chudobu a kontemplaci mnohem věrněji, než se to dařilo bratřím. To mohlo mít celou řadu důvodů, jedním z nich možná bylo to, že bratři zastávali významné posty a odpovědnosti v institucionalizované církvi, což s sebou bez výjimky nese to, že člověk ztrácí smysl pro životní styl a modlitbu. To pak nutně vede k tomu, že se jeho aktivita nakonec soustředí jen sama na sebe. I my se často stáváme takovými „muži podniku“ a tím ztrácíme svobodu tomuto podniku říkat prorocká slova. Brzy po Františkově smrti se řád klerikalizoval, začal poskytovat různé výsady a úlevy. Z velké části jsme ztratili „přístup zdola“, výsadní hledisko ze strany chudých. Svým způsobem jsme to všechno ztratili tím, že jsme se snažili až příliš. Kdo ví, zda se právě toho neobával František nejvíce.

Chudé klarisky bohužel musely zůstat uzavřené v klášterech, aby si uchovaly své výsadní postavení. Možná, že to opravdu jinak není možné. Dějiny nám ukazují, jak zřídka kdy dokáží lidé být současně ve světě a přitom ne ze světa, jak nás k tomu Ježíš vyzývá. I když se nám zřejmě podaří dosáhnout této vyváženosti jenom výjimečně, zůstává stále františkánským ideálem. Nejdůležitější povolání není ani kontemplativní, ani aktivní, ale nejdůležitější je vysloveně „umělecká forma“ spojení obou těchto povolání.

Na františkány se obvykle pohlíží jako na „lidové“. My františkáni se na sebe díváme jako na „kněze s modrým límečkem“, na rozdíl od profesionálů s bílým límečkem nebo kolárkem. To bratřím umožnilo být v užším kontaktu s problémy obyčejných lidí, ale někdy ztráceli kontakt se zdravým, korigujícím myšlením. Jak už to tak bývá, obdarování je současně zátěží. Františkáni se často zamýšleli nad předsudky a strachy obyčejných lidí se stejnou vážností, jako nad touhou po spravedlnosti a po soucitu.

Tvůrce pokoje ve své zemi

František chtěl přinášet usmíření a kázat odpuštění. Po dlouhém sporu mezi starostou města Assisi a biskupem se rozhodl přidat další verš do své slavné Písně bratru Slunci. V jeho širokém srdci však ani v tomto případě nebylo místo pro příkrá slova nebo tvrdé odsouzení. Jeho oči viděly příliš mnoho krásy. Trpěl tehdy, když jiní trpěli. A i jeho pokusy o usmíření braly na sebe velice dvornou uměleckou formu, ostatně jeho básně jsou považovány za počátek italské poezie.

„Je to velká hanba pro nás, Boží služebníky, že biskup a starosta takhle nenávidí jeden druhého a nikdo se nesnaží vrátit je míru a svornosti,“ řekl František svým druhům. Potom složil tuto sloku, aby se připojila k Chválám:

Ať tě chválí, můj Pane,
ti kdo odpouštějí pro tvou lásku;
a snášejí nemoci a soužení.
Blažení ti, kdo je snesou v pokoji;
neboť Ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.

A bratři šli na náměstí a zpívali tam tuto píseň před starostou a před biskupem. A „oni se objali a políbili velmi srdečně a s láskou.“ (Legenda perugijská)

Tvůrce pokoje v cizině: František a sultán

Ve Františkově době „se válka se svými orgiemi a zlořády stala nejen nutností a zvyklostí, ale stala se přímo oblíbenou zábavou, největší zálibou, naplňovala život celého města tak, že slovo ‚mír‘ už postrádalo smysl.“ (Nova Vita di san Francesco, Arnaldo Fortini). Nejznámějším Františkovým mírotvorným činem byla nepochybně jeho návštěva u sultána Meleka‑el‑Khamila (1217–1238) v Damiettě v Egyptě.

Křižáci bojovali od 9. května 1218 do 29. srpna 1219, tedy do dne, kdy František přijel do Egypta. Pobyl několik dní se sultánem a snažil se ho přimět k uzavření míru, získal ale jenom sultánův obdiv a úctu. Potom se obrátil na křesťanské křižáky:

… „Řeknu‑li jim, aby nebojovali, budou mne pokládat za blázna, budu‑li mlčet, neujdu výčitkám svědomí.“ … Světec se ke křižákům ihned obrátil se spasitelným napomenutím. Aby zabránil boji, předpovídal hroznou porážku. Ale pravda jim byla na posměch. Zatvrdili svá srdce a neposlechli. Vojsko šlo do bitvy, boj byl zuřivý, nepřítel naše rozdrtil. … Touto velkou porážkou se zmenšil značně počet našich: bylo na šest tisíc padlých a zajatých. Světec s křižáky soucítil; i oni svého činu litovali. Především truchlil pro Španěly, jichž pro jejich statečnost málo boj přežilo. Kéž by knížata pochopila, že není moudré proti vůli Páně bojovat. Povýšená zpupnost mívá hrozný konec. Poněvadž důvěřuje ve vlastní sílu, nezasluhuje pomoc z nebe. Má‑li být dosaženo vítězství pomocí shůry, je třeba řídit se Duchem Božím. (Tomáš z Celana, Druhý životopis)

Jak nám však bohužel historie ukazuje, boje byly znovu obnoveny 26. září a František se vrátil do Assisi zcela zklamán. Varovná slova, která řekl svým následovníkům, se dobře hodí pro ty, kdo dnes pracují pro mír a spravedlnost na zemi:

„Zvěstujete‑li pokoj ústy, mějte ho více ve svých srdcích! U nikoho nebuďte příčinou hněvu či pohoršení – naopak: všichni, kdo vás vidí, ať se nadchnou vaší mírností, pokojností, laskavostí a milosrdenstvím. Neboť k tomu jsme povoláni, abychom léčili zraněné, obvazovali chromé a napravovali bludy.“ (Legenda tří druhů)

Mnoho historiků považuje Františkovu řeholi pro laiky za faktor, který výrazně přispěl k zániku feudalismu. Feudalismus byl systém, založený na útlaku a ovládání druhých. Závazky vůči lenním pánům a krevní msty byly tak běžné, že jen málokdo se odvážil vydat na cesty beze zbraně. František však svým následovníkům zakázal bojovat, nosit zbraně, dokonce i zakázal skládat šlechticům slib věrnosti. To vše se pochopitelně opíralo o Ježíšovo Horské kázání. A tak se tisíce lidí zavázaly dodržovat řeholi Třetího řádu, která se tak stala jednou z mála úspěšných nenásilných světových reforem, i když jenom na krátkou dobu. Brzy totiž začali i františkáni žijící ve světě představovat spíše mocenský systém, než aby k těmto systémům nabízeli alternativu. Uctívat svatého Františka bylo mnohem snazší, než dělat to, co dělal on. Zdá se, že v tom spočívá věčné pokušení náboženství: uctívat raději než napodobovat. Přitom Ježíš řekl: „následujte mě,“ a ne „uctívejte mě“.

Muž radosti

Přestože měl František mnoho dobrých důvodů k tomu, aby ztratil chuť do života, byl mužem hluboké a stále přítomné radosti. František věděl, že ať se děje, co se děje, zůstává „poslem velkého krále.“ Nelze ani v nejmenším pochybovat o tom, že František byl ryzím mužem lásky, lásky k největšímu ze všech milenců. Jeho blažené štěstí bylo nekonečně hluboké. Bratřím říkal, že jejich posláním je „pozvedat lidská srdce a probouzet v nich duchovní radost.“

Pro svůj život nepotřebovali žádný jiný důvod. Nepotřebovali žádnou jinou službu církve. Měli být, stejně jako on, trubadúry a potulnými zpěváky svého Pána. Od očitých svědků se dozvídáme, že byl tak naplněn radostným veselím, že „zvedl ze země kus dřeva, podržel jej levou rukou, pravou vzal prut napjatý nití jako luk a dělal, jako by s ním hrál na loutnu. Při tom se v rytmu kolébal a francouzsky od srdce zpíval. Tyto radostné scény však často končily slzami a radostný zpěv přecházel v soucit s Kristovým utrpením “ (Tomáš z Celana Druhý životopis). V jednom z nejznámějších příběhů o Františkovi, v jeho rozhovoru o dokonalé radosti s bratrem Lvem, se ukazuje tato úžasná moudrost srdce:

Když jednou v zimní době přicházel svatý František s bratrem Lvem z Perugie k Panně Marii Andělské – a náramně je trápila převeliká zima – zavolal František na Lva pětkrát a pokaždé mu vyprávěl, v čem není dokonalá radost: „Bratře Lve, i kdyby menší bratr dával zrak slepým, narovnával zkřivené údy, vyháněl ďábly, vracel sluch hluchým, chůzi chromým, řeč němým a co je větší, vzkřísil člověka čtyři dni mrtvého, piš, že v tom není dokonalá radost.“ A tak pokračoval ve vyjmenovávání různých druhů úspěchu a duchovní radosti. A když tento způsob mluvení trval dobré dvě míle, otázal se ho bratr Lev s velkým údivem: „Otče, jménem Božím tě prosím, abys mi pověděl, v čem je dokonalá radost.“

A svatý František odpověděl: „Když přijdeme k Panně Marii Andělské, takto promočení deštěm a zkřehlí zimou, celí zablácení a trápení hladem a zaklepáme v klášteře na fortnu, a vrátný přijde pohněván a řekne: ‚Kdo jste?‘ A my řekneme, ‚jsme dva z vašich bratří,‘ a on řekne: ‚Nemluvíte pravdu. Jděte pryč!‘ A neotevře nám a nechá nás stát venku ve sněhu a dešti, zkřehlé a hladové až do noci, jestliže tehdy sneseme trpělivě, bez trápení a bez reptání, takové příkoří a takovou hrubost a odehnání a budeme si pokorně a vlídně myslet, že ten vrátný nás opravdu zná. Ó, bratře Lve, piš, že v tom je dokonalá radost!

A jestliže my nepřestaneme klepat a on vyjde ven rozzlobený a bude nás vyhánět s hrubostmi a políčky, jestliže toto sneseme trpělivě a s radostí a s dobrou láskou, ó, bratře Lve, piš, že v tom je dokonalá radost! A proto slyš závěr: je nade všechny věci a milosti a dary Ducha svatého, které Kristus uděluje svým přátelům, přemáhat sebe samého a ochotně pro Kristovu lásku snášet bolesti, křivdy, potupu a nepohodlí.“ (Kvítky svatého Františka)

To je ale úplně jiný svět! V jediném příběhu spojil František všechny naše obvyklé odpovědi, naše závislosti, tvar skutečnosti, tak jak si ji většina z nás představuje. Zde nepochybně mluví úplně jiné „já“, ono „já“, které je s Kristem skryto v Bohu (Kol 3,3). Zde se nachází cíl každé proměny a putování ke svatosti.

Svoboda obnovitelů

V příběhu o rozhovoru s bratrem Lvem nejde vlastně o popis dokonalé radosti, jako spíše o vylíčení dokonalé svobody. Před námi stojí muž, který je opravdu naplněn nenásilím a je zcela svobodný. Jenom lidé jemu podobní jsou schopni osvobodit jiné. Nejsou částí problému, ale jsou nepochybně začátkem jeho řešení. Překročili hranice mezi tady a tam, mezi mým a tvým, mezi všemi způsoby rozdělení, aby poznali to, co Gerard Manley Hopkins popisuje jako „nejdražší svěžest, poklady z hlubin“.

Tito lidé dokáží zřejmě přijmout, aniž by propadli zoufalství, že jsme spolu v hříchu druhého, a upřímně se dokáží radovat z úspěchů svých bližních. Každý, kdo se na tom podílí, se s láskou obrací ke svému okolí, i když ho to stojí mnoho úsilí a překonávání nesčetných překážek. Několik málo lidí pak vytváří prostor, kde se všichni mohou setkat. V nich pak celá mozaika obrazu drží pohromadě. Jsou nám zárukou, že se držíme na půdě zdravého rozumu a současně jsou důvodem pro bláznivé dobrodružství. K tomu, aby toho byli schopni, se musí stát úplně malými tak, aby se žádný z nás necítil ohrožen, abychom si mohli myslet, že vlastně rozdáváme – a to i ve chvílích, kdy přijímáme.

Tito svobodní lidé musí být naplněni radostí z Boha. Těch několik málo nám pomáhá poznat, co se děje v Božím srdci. Těch několik nás ujišťuje, že náš stvořitel je nejen Bohem, který je všemohoucí, mocný panovník (jak se na Boha sluší), nekonečně vzdálený, ale že je pokorný, že lidem bez ustání nabízí svoji blízkost a pomoc, že nám bez ustání vychází vstříc. A na svém těle chtějí napodobovat Boha jakýmsi podivuhodně neutopickým způsobem tím, že dokáží takto žít za jakýchkoliv okolností.

Pro takové lidi, jako byl František z Assisi, je dobro něco samozřejmého, nemůže překvapit, dobro nakonec musí proniknout všude, dobro se otvírá utrpení, aby mohlo zvítězit a také zvítězí. Pro tu hrstku svobodných je dobro prostě tady, všude kolem nás, hned pod povrchem věcí, skrze který se často prolamuje. Nemohou mu odolat ani ho úplně ovládnout. A tak stojí s obdivujícím úžasem a poklekají. A protože se dokázali sklonit, může je zaujmout i ošklivost života a krása všeho se jim stává zvláštním posvátným zraněním.

František obnovitel

Jeden z Františkových nejznámějších výroků se vztahuje k jeho posledním dnům. Na konci svého života řekl svým bratřím: „Pojďme začít znovu, neboť dosud jsme neudělali vůbec nic.“ Tajemné začínání znovu na konci života, na konci jedné epochy, uprostřed tolikerého selhávání, kdy toužíte jenom po klidu a minulost chcete hodit za hlavu, to je onen dar obnovy, který touto knihou chceme objevit. Jím se František stává mužem do vší nepohody, do doby, kdy vládne zima a smrt a kdy nevíme, jak začínat znovu a tím méně po tom toužíme.

František nám především hlásá to, co je nejjednodušší a přitom nejobtížnější, totiž, že nemůžeme změnit svět, pokud nezměníme sami sebe. Můžeme se zbavit jenom toho, co jsme sami. Můžeme druhým nabídnout jenom to, co na nás vykonal Bůh. Nemáme na všechno připravené odpovědi. My sami se tou odpovědí musíme stát. Jediné, co známe, je odvrácená strana naší vlastní cesty. František došel až na samotný kraj a tak může vést ostatní k tomu, co tam nalezl.

Musíme najít řešení všech konfliktů a rozporů života nejdříve uvnitř nás samotných, než můžeme začít řešit cokoliv kolem sebe. Jenom ten, komu bylo odpuštěno, může odpustit, jenom uzdravený může uzdravit, jenom ti, kdo denně zakoušejí milosrdenství, mohou být milosrdní k druhým. Zní to zprvu hodně jednoduše a také individualisticky, ale právě jen takoví lidé jsou schopni nakonec uskutečnit hluboké a trvalé proměny společnosti.

Má to cosi společného s tím, čemu dnes říkáme kvantová teologie. Kosmos se zrcadlí v mikrokosmu. Umožníme‑li, aby se tajemství uskutečnilo na jednom malém, skutečném místě, dá se odtud do pohybu. Je nakažlivé, sdílené, mění podobu světa. A tak ani Ježíš, ani František neměli žádnou konkrétní představu sociální reformy. Prostě jenom opustili svět iluzí, a spíše ho nechávali stranou, než aby s ním bojovali, a jenom dělali věci lépe. Věděli totiž dobře, že nejlepší kritikou špatného je dělat věci lépe. Došli až do rozlehlého prostoru, které nazýváme Boží svatost a plnost. Odtud se mohli s laskavostí dotýkat všech menších věcí. Nic je nemohlo ohrozit, vše jim bylo zdrojem radosti a odráželo jejich vlastní nekonečné bohatství.

Neztrácejte vůbec čas dělením světa na dobré a špatné. Uchovávejte obojí ve své duši a udržíte pohromadě celý svět. Překonáte velké rozdělení v prostoru jediného všezahrnujícího soucitu. Vy, ano, vy malí, zaplatíte cenu spásy. Bůh s tím počítá, když znovu a znovu stejně jedná v životě dalšího člověka, který pochopil.

Bůh na sebe bere všechnu tu tichou, trpělivou práci a nám se dostává jeho posvěcení. Jenom Boží vyvolení znají velké a skryté tajemství: jsme vyvoleni proto, že sami nic nejsme a že to o sobě víme. Možná, že právě v tom spočívá význam slova vyvolení. Všichni, kdo nejsou vyvolení, si myslí, že to má co do činění se schopnostmi a zásluhami. František byl nepochybně jedním z vyvolených a povoláním vyvoleného je zjevovat ostatním ono velké, skryté tajemství.