Vybrané texty

POKUD SE CHCEME STÁT těmi, kdo budou společnost obnovovat, potřebujeme být „obnoveni“ také sami. Zdravý psychický život se odehrává jako by ve třech významových vrstvách. Pokusím se toto tvrzení vysvětlit: Představte si tři významové úrovně jako kupole (na obrázku). První se nazývá „můj příběh“, druhá je „náš příběh“ a ta třetí je „Příběh“. Dohromady jsem to nazval kosmické vejce. Je to jedinečný a téměř neuvědomělý dar jakéhokoli zdravého náboženství. Genialita biblického zjevení spočívá do značné míry v tom, že všechny tyto tři vrstvy respektuje a integruje. Slabou stránkou rozpadající se společnosti do značné míry je to, že obvykle respektuje přinejlepším jen jednu vrstvu, kterou tím pochopitelně ochuzuje. Většina postmoderních lidí uvízla v první, nejmenší vrstvě, dalo by se říci, že ta patří typickým individualistům, konzervativci se pak pohybují ve druhé vrstvě a fundamentalisté jakéhokoliv druhu zůstanou ve falešné verzi třetí vrstvy. Život člověka, který je svatý, celistvý a uzdravený, se pohybuje bez problémů ve všech třech vrstvách současně.

I. To jsem já (můj příběh)

Moderní a současný postmoderní svět je zřejmě prvním obdobím v dějinách, ve kterém mohlo mnoho lidí vzít svůj soukromý život i svoji identitu vážně. Mnoho našich rodičů pro to ani nemělo vhodná slova. Probíhá nádherný proces individualizace, ale ten s sebou přináší také umenšování a velkou křehkost, pokud kromě své jedinečnosti nic jiného nemáme. (Rozlišme pojem individualizace, který má pozitivní význam a vyjadřuje pravdivé uvědomění si svého já, svého vlastního ega i vlastních hranic, a pojem individualismus, který chápu jako vyjádření přehnaného důrazu na význam našeho vlastního já, našeho ega i přílišného důrazu na ochranu vlastních hranic.)

V první kupoli je můj soukromý život, to, čím se odlišuji, co mě ponižuje nebo povyšuje, to, v čem mám pravdu, v čem se mýlím, v čem jsem obdarován a v čem jsem hendikepován z hlediska toho, jak to vnímám „já“. Moje „já“, jeho pocity a názory, jsou měřítkem všeho. Přesně tento postoj musíme opustit již v počátcích svého modlitebního života. Přitom právě toto malé a falešné já považují naši současníci za to pravé a zcela dostačující.

Kupole „toto jsem já“ je vším, co postmoderní člověk již opustil: moje moc, moje prestiž, můj majetek. Je to ono malé jeviště, na kterém můžete tancovat svůj tanec a kde obvyklé otázky, kterými se váš život řídí, znějí: „Kdo se na mne dívá? Jak se cítím? Čemu věřím? Čím jsem jedinečný?“ Tato aréna je pomíjivá, to je nepochybné. Za pár let po ní nic nezbude a pokud toto je to jediné, o čem si můžete povídat, je to pěkná nuda. Můj příběh není ani dost velký, ani dost pravdivý, aby sám o sobě vytvořil něco velkého a smysluplného.

Mnoho lidí však prožívá svůj celý život na této úrovni příběhu a svůj obraz o sobě vytváří bez propojení s širšími významovými úrovněmi. Tito lidé jsou pouze tím, co se jim podařilo udělat, a tím, co se jim přihodilo. Víc nic. Všimněte si, jak je toto já křehké, obnažené, a proto neustále o něco usilující. Snadno se ho něco dotkne, je ustrašené, proto často pózuje a je snobské.

Myslím si, že pokud zůstáváme ve své nejmenší kupoli, stáváme se sami před sebou neurotiky. Jean Houstonová to výstižně vyjádřila: „Nemáme‑li mytologii, zbývá nám jen patologie.“ Ono malé a křehké já potřebuje být částí něčeho významnějšího – a tak vytváří dramata, tragédie a příběhy o obětování, aby se zařadilo do většího obrazu. Jen se podívejte na americkou televizi, kde se banality a nesmysly stávají uměleckým žánrem – jak ve zpravodajství, v politických komentářích a v náboženském vysílání, tak i v málo duchaplných talk show. To je ale bohužel ono základní paradigma, ze kterého dnes žijeme: drobné příběhy epizodního charakteru, jimiž se snaží zviditelnit malé, izolované já. Žena, která tvrdí, že se jí zjevuje Panna Maria, zabiják, který chce, aby byla jeho fotografie v novinách: oba jsou izolovaní a epizodičtí, ale rádi by byli kosmičtí.

Nedávno jsem viděl kreslený vtip, na kterém byly dvoje dveře na WC. Místo, aby na nich byly nápisy „Muži“ a „Ženy“, byl na jedněch dveřích nápis „Zlí utlačovatelé“ a na druhých „Oběti“. Tento způsob znázorňování skutečnosti je zjednodušující a v posledku destruktivní, takové je ale současné politické klima, ve kterém se pohybujeme. Dává našemu malému já pocit, že je součástí jakéhosi velkého národního dramatu, při kterém můžeme stále rozhodovat, kdo je kým, kdo je zloduch a kdo je hrdina. Život jako obrovská detektivka se zdá být světskou formou nebe a pekla.

Malé já je vnitřně nešťastné, protože nemá žádný ontologický základ. Není skutečné. Neexistuje. Bude vždy nejisté, plné strachu a bude bojovat o svoji větší důležitost. Ryze světský záměr směřuje ke katastrofě. Na naší malé zeměkouli není jeviště natolik velké, abychom na něm měli všichni hlavní role – svůj význam můžeme najít jenom ve větších kupolích širšího významu. Ježíšovými slovy: „…nezůstane‑li ratolest na vinném kmeni, není k ničemu“ (Jan 15,5).

II. To jsme my (náš příběh)

Další, větší významový okruh je o „nás“. To je kupole naší skupiny, našeho společenství, naší země, naší církve – možná i naší etnické skupiny. Pro mladé lidi to jsou obvykle jejich přátelé, jejich parta, někdy jejich druh hudby. Zdá se, že toto potřebujeme, abychom si potvrdili svoji identitu a uspokojili potřebu bezpečí jako bytosti společenské. I to je dobré a potřebné. Pokud člověk nepatří do žádné skupiny nebo nemá alespoň rodinu, ke které je připoutaný, stává se asociální osobností, psychopatem nebo sociálně patologickým člověkem, neschopným se kdekoliv připoutat. Většina z nás se podílí na mnoha společenstvích: rodina, sousedství, farní společenství, vlast. To jsou naše školy vztahů, spojení a prakticky všech ctností, které známe.

Každý máme tento významový okruh, ať už vědomě či nevědomě, negativně nebo pozitivně. Jenom autisté ho nemají. Jsme ve své podstatě společenské bytosti a žijeme uvnitř určitých sdílených významů, ke kterým se vztahujeme, které jsou rozjezdovými plochami našeho rozletu. Zde si musíme nacvičit, co to znamená někam patřit, mít k někomu vztah, důvěřovat a milovat. Pokud patříte do zdravé rodiny, pokud víte, že váš rod je určitým způsobem „vyvolený“, pokud jste hrdí na své náboženství a na svoji skupinu – pak byste mohli rovnou psát Bibli! Někteří lidé však bohužel tráví svůj život tím, že jen ochraňují své hranice a „slávu“ své skupiny. Tak vlastně navozují programy válek, hledání obětních beránků a marných iluzí nebo přinejmenším lidskou malost. Skupinový egocentrizmus je ještě nebezpečnější než egocentrizmus jednotlivce. Vypadá ušlechtile, i když je to často pouze přestrojený egoismus.

Tento druhý významový okruh nám dává mýty, hrdiny, skupinové symboly, prapory, speciality jídelníčku, etnicitu a vlastenectví. Ty říkají člověku, že není sám, že je spojen s větším příběhem. Všichni sice víme, že o tom lze pochybovat, ale je to význam, který sdílejí mnozí a na tom záleží. To, že všichni známe stejný příběh o tom, jak George Washington kácel třešeň, je důležitější, než to, zda tomu tak skutečně bylo. Mnoho lidí se ale zastavuje na úrovni sdíleného významu, protože to malému já dává mnohem více útěchy a pocitu bezpečí. Vazby na této úrovni byly dosud hnacím motorem velké části dosavadních lidských dějin.

Tyto identity jsou uložené tak hluboko, že mnoho lidí pro svoji skupinu, pro svoji vlast nebo náboženskou skupinu zemřelo nebo jim věnovalo celý svůj život. Tato zkušenost má už velice blízko k pravé Transcendenci a tak se často stává snadnou náhražkou Boha. Všimněme si chování lidí a jejich emocí, pokud jde o válku, vlajku, náboženství nebo tým. Může vzniknout pocit, že umřít pro ně znamená, že umíráte pro Boha, proto je tak snadné na příklad získat mladé muže k tomu, aby šli umírat do války.

Jsou to především muži, kteří silně vnímají útěchu, kterou jim přináší přináležitost ke skupině. Možná je to proto, že nejsou tak silní v oblasti osobní intimnosti. Ženy jsou ochotny zemřít pro své dítě, muži raději umírají pro věc. Máme tu nepochybně co do činění s archetypálními významy. Pokud jste se ale nedotkli třetí kupole, jsou to všechno jen vaši bůžkové.

Lidé se snaží najít svoji identitu ve skupině, v přináležitosti k instituci, ve svém národě, ve veřejném zájmu a dnes také, na rozdíl od minulosti, v popularitě, která může být i výrazně negativní. Dostat se do novin a zpravodajství je něco jako stát se „nesmrtelným“. Zbavuje to člověka velké části jeho nejistoty, spojené s vývojem vlastní osobnosti. Cítíte se bezpeční, pokud se identifikujete se skupinou nebo pokud jste známí na veřejnosti. Všichni přicházíme na svět v té či oné etnické skupině, jsme také katolíci, jezdíme na motorkách Harley‑Davidson, fandíme Chicago Cubs, k tomu všemu ještě všechny ty dresy, klubové odznaky a kdo ví, co ještě! Tato skutečnost odnímá našemu soukromému snažení část zátěže, pod kterou se prohýbáme. A být mezi svými je tak příjemné. Pak už nemusíte být sami tak slavní, můžete se svézt s ostatními americkými Poláky nebo majiteli zlatých retrieverů!

Mnoho Američanů se upnulo k tomuto druhému významovému okruhu zvláště po světových válkách. Stalo se to velmi funkční mytologií naší země. Bylo tak příjemné cítit, jak jsme my Američané slavní, byli jsme osvoboditelé Evropy, byli jsme po všech stránkách správní hoši. Tento romantický mýtus nám (zbytku světa už mnohem méně) vydržel a posloužil až do šedesátých let dvacátého století, kdy se začal rozpadat s vietnamskou válkou, hnutím za občanskou rovnoprávnost, vraždami Kennedyů a totálním odmítnutím našich kulturních iluzí, které s sebou přineslo hnutí hippies.

I když v Evropě začal rozpad společnosti daleko dříve, v Americe začal až v šedesátých letech dvacátého století, někteří by uváděli přesně rok 1968. Je pravda, že situace před rokem 1968 a po něm byla hodně jiná, dodnes se snažíme pochopit, co se tehdy rozpadlo a proč. Některým se zdá, že předtím bylo všechno v pořádku, protože to tak působilo (američtí katolíci tak trpí hned dvakrát, protože zhruba v té době končil Druhý vatikánský koncil. A tak je tu hrozné pokušení idealizovat něco, co tu kdysi bylo, i když to také, stejně jako teď, mělo své klady a zápory).

To, co myslím velkou kupolí, oním: „to jsme my“, lze shrnout ve frázi: „za Boha a za národ“. Byla vyryta nad tolika dveřmi, sloužila jako motto tolika organizací, tak často byla v Americe v záhlaví dopisních papírů, že většina křesťanů si nestačila uvědomit, že tato věta je současně herezí i modloslužbou. A každá skupina chtěla mít ovšem Boha jenom pro sebe, právě tak, jako chtěli naši židovští předchůdci udržet Boha ve svém chrámu, a přitom se odvažovali Jahveho nazývat „Pán nebes i země“. Kmenovým bůžkům se nejlépe daří mezi lidmi druhé kupole.

Poté, co jsem učil v místních církvích na všech kontinentech a pozoroval je, divím se dosud, že Američany nepřekvapují vlajky v kněžišti našich „katolických“ chrámů. Překvapuje mě také, že Bůh vypadá ve Švýcarsku jako bankéř, jako zdrženlivý gentleman v Anglii, jako ukřižovaný, nikoliv však vzkříšený Ježíš ve fatalistických kulturách. Myslím ale, že co nemůžete vidět, to prostě nevidíte. Skupinové myšlení zajišťuje téměř dokonalou formu slepoty. Většina žen nebyla schopna vědomě rozeznat zlo sexismu a patriarchátu až do osmdesátých let dvacátého století.

Bez váhání mohu prohlásit, že jsem nikdy, když jsem vyrůstal v Kansasu, neslyšel v našem katolickém kostele žádné kázání proti protestantům, ani jsem se nesetkal s netolerantními náladami vůči nim. Neutlačovali jsme je, jen nám jich bylo líto. Mrzí mě to, ale bylo tomu tak! Byli jsme, stejně jako všechny skupiny, spokojení uvnitř našeho vesmíru, ve kterém jsme si byli jisti sami sebou. Evangelické kostely se nám zdály tak ošklivé. Proč by měl někdo chodit rád do takových kostelů, když ty naše byly plné zlata, soch, obrazů, vůně kadidla, svíček, barev! Naše kostely byly plné smyslu až po okraj. Všechny ty krásné příběhy o svatých a o zázracích! Měli jsme také pravidelná zjevení. Maria se zjevovala jenom nám, jim nikdy. Náš svět byl okouzlující. Jejich svět byl takový smutný a beznadějný. (Někteří mladí katolíci si to už zase znovu začínají bohužel myslet.)

Pochopitelně jsme si neuvědomovali, že i jiné děti vyrůstají ve svých tradicích, milují svůj vlastní svět, tak jako my jsme milovali ten náš – a že ony se také obávají našeho světa, stejně jako my se obáváme jejich. Všimněte si všech „my“ a „oni“ v předcházejícím odstavci. Toto je způsob, jakým mysl pracuje, když se pohybuje především v druhé kupoli našeho „kosmického vejce“. Je to dobré a potřebné, ale postavit si tam svůj tábor je nakonec iluzorní a nebezpečné.

Katolicismus, amerikanismus, zednářská lože, všechny subkultury a mýtické systémy fungují jako dobrý vtip: buď ho pochopíte, nebo ne. Když ho nepochopíte, nevíte, o co se jedná. Když ho opravdu pochopíte, pak podlehnete jeho kouzlu – ať už je to dobře, nebo ne. Pak se stává základním, nikoliv rozumovým srovnávacím měřítkem, které je prakticky neotřesitelné. Setkávám se s doktory filosofie, kteří za mnou přicházejí se zcela infantilními představami o Bohu a o zlu. Vy přitom víte, že to jsou mýty jejich dětství, které dosud řídí jejich životy. Obvykle tento mýtus z dětství nemůžete během života zcela zaměnit za něco jiného a obvykle se k němu vracíte v dobách krizí a chaosu. Podíváme‑li se na to z pozitivní strany, pokud jsme vychováváni krásnými mýtickými příběhy, které nás formují na hluboké, archetypální úrovni, budeme se k nim vracet, abychom z nich čerpali útěchu a duševně se nezhroutili. Budou pro nás po celý život zdrojem bezpečí.

„Katolický příběh“ před Druhým vatikánským koncilem nám dával silné vědomí toho, kdo jsme „my“. Tento systém byl jaksi nevyvratitelný, dokud zůstával izolovaný a spokojený sám se sebou. To dnes platí o takových skupinách, jako jsou například Amišové nebo Mormoni nebo katolické společenství při kostele Panny Marie v Kansasu. Snáze se taková skupina udržuje, pokud zůstane nezávislá a oddělená od ostatních. Proto také celé zákonodárství svatosti (Lv 11–26) a podstatná část knih Leviticus a Numeri pojednává o tom jak být oddělen. Mnoho lidí se nikdy nedostanou přes toto počáteční stádium, protože v něm nacházejí velice snadno a pohodlně svoji identitu, i když postrádá šířku, hloubku a milosrdenství. Pro mnoho lidí se pojmy oddělení a svatost téměř kryjí, stejně jako tomu bylo v raném židovství! Ježíš ovšem odmítá zákonodárství svatosti a staví nad něj zákon univerzálního milosrdenství. To je však mnohem obtížnější cesta: integrace místo separace a segregace.

K tomu, aby se život na druhé úrovni udržel, potřebujete mechanismy, které podporují oddanost všech zúčastněných: symboly, písně, posvátná místa, posvátné doby, zvlášť důležité jsou posvátné předměty, na kterých se všichni shodují. K tomu, aby mohl vzniknout silný pocit sounáležitosti, je třeba, abyste dělali určité věci společně, zdá se, že by to měly být věci neobvyklé, nápadné, věci, které vyžadují určité stálé sebeobětování. Nošení černých závojů představuje definici ženství v arabské světě – a funguje to. Nejíst v pátek maso nebylo zřejmě pro Boha příliš důležité, ale jistě to v nás udržovalo pocit sounáležitosti. Klanění směrem k Mekce ve stanovenou hodinu je nádherná kulturní praktika.

Funguje to opravdu výtečně, problém je ale v tom, že to dává takový pocit Božího jednání, že se pak náboženství v nemalém, ne‑li převažujícím rozsahu stává systémem přináležitosti a ne hledáním niterné blízkosti s Bohem. Problém je v tom, že „zakladatel našeho podniku“, Ježíš, nic z toho nezdůrazňoval! Nezabýval se kmenovým náboženství, skupinovým myšlením a testováním naší věrnosti. Institucionální církev se však do značné míry opírá právě o tyto skutečnosti, a zřejmě to tak bylo vždycky. Funguje to přitom příliš dokonale, než abychom to mohli zpochybňovat. Právě toto nás drží pohromadě a navozuje pocit spásy, byť ve značně nedokonalé podobě.

Jsem přesvědčen, že Bůh by se o nás mohl starat méně, ale zdá se, že on dobře ví, že to potřebujeme. Potřebujeme to proto, aby duše mohla být klidná a plná důvěry, potřebujeme to, abychom dokázali začít, potřebujeme to pro společné povzbuzení a podporu. Když jsme věděli, že v pátek všichni jíme rybu, dávalo nám to silný pocit skupinové loajality a oběti pro společnou věc. Dávalo nám to pocit „hrdinství“, po kterém, zdá se, náboženství volá.

Obvyklá zkušenost nám však říká, že tyto věci potřebujeme čím dál tím méně a méně, jak se přibližujeme ke svému skutečnému Středu. A tak často můžeme vidět úžasnou svobodu u některých starých lidí, třebas u starých řeholníků nebo u lidí, kteří prošli utrpením. V druhé polovině života už nepotřebujeme být hrdiny, stačí nám, abychom byli opravdoví. Augustin to vyjádřil nejodvážněji: „Miluj Boha a čiň, co chceš!“

Čím větší nároky klade na jednotlivce život ve společenství, tím více je přitahuje. Jediná náboženství, která v současné době zaznamenávají růst, jsou ta, která žádají hodně od svých věřících. Čím jsou liberálnější, tím více se rozpadají. Mladé Hispánce v Novém Mexiku přitahuje náboženství „bez alkoholu, sexu a hazardních her“ daleko více, než náš klidný, přátelský a kontemplativní katolicismus. To je opravdu vážný problém, protože jsem přesvědčen, že to druhé je zralejší a bližší Ježíšovu duchu, ale musíme pochopit, proč před Ježíšovým náboženstvím musí předcházet náboženství Jana Křtitele.

Jan je „předchůdcem“ Ježíše více způsoby, než jsme si mysleli. (Zabývám se tím v Cestě divokého muže ve snaze pochopit Hnutí dodrženého slibu a potřebu „hrdinství“ u mladých mužů.) Zdá se, že obvykle jsme všichni na začátku značně „konzervativní“ (s potřebou struktury, řádu, jistoty a absolutních hodnot, bez kterých se těžko můžeme v tomto období obejít) a později se posunujeme k tolerantnějšímu, odvážnějšímu chování, které připouští výjimky. Je totiž třeba nejprve pravidla poznat, chápat, co tato pravidla skutečně znamenají, než je začneme porušovat. Je skvělé začít s Janem Křtitelem a skončit s Ježíšem. „Žádný muž, zrozený z ženy, není větší, než Jan, ale i ten nejmenší v Božím království je větší než on“ (Mt 11,11).

III. Stále platná schémata (univerzální význam)

Posuňme se nyní do třetí, největší kupole významů, kterou Petr Berger nazval: „Posvátná báň.“ Je to sféra univerzálního významu, je to onen vždy pravdivý Příběh, sféra základních schémat, ke kterým se dobírají všechny kultury a všechna náboženství. Tato vrstva zabezpečuje a jistí obě zbylé vrstvy, uchovává je pohromadě v posvátném smyslu. To je pravá Transcendence, autentický Duch, který ovlivňuje veškerou činnost duše i těla. A právě toto sekularismus odmítl. Postmodernismus tvrdí, že žádné stále platné a pravdivé univerzální příběhy neexistují. Tím se kosmické vejce rozbíjí, protože jeho vrchní obal byl odmítnut – „a všichni královi jezdci a koně“ nejsou s to ho dát zase dohromady. Toto „kosmické vejce“ je výsledkem jedinečné Boží aktivity a zdravého náboženství.

Biblické náboženství ve své nejlepší podobě respektuje a spojuje všechny tři roviny: osobní cestu jako prvotní surovinu, skupinovou identitu jako cvičiště a školu a pravou transcendenci jako místo integrace a setkávání všech tří rovin. Nazývám to svatostí, kterou chápu jako konečnou formu celistvosti. Tři velká monotheistická náboženství, židovství, islám a křesťanství tuto třetí rovinu zosobňují. Tento univerzální smysl pro ně není jenom myšlenka, ale Osoba.

Bez velkých příběhů, které nás osvobozují od tyranie a modloslužby příběhů prvních dvou rovin, zůstáváme uvězněni v malých světech našeho soukromí a kultury. Bez velkých, stále pravdivých modelů života zabloudíme ve chvíli, kdy se rozhodujeme mezi modely, které jsou malé. Pravá Transcendence nás osvobozuje od tyranie mého Já a od modloslužby našeho Já. Pokud jsou, tak jako v Bibli, všechny tři roviny brány vážně, prožíváme plný život – plně lidský a plně Boží.

Někteří lidé se snaží, snad pošetileji než ostatní, doletět jako Ikaros rovnou k Velkému příběhu bez onoho tápání a stálého ponižování, které přináší „můj příběh“ a „náš příběh“. To je fundamentalismus. Vypadá to jako vroucí náboženství, ale není ani inkarnační, ani biblické, ani moudré. Fundamentalismus se objevuje především v devatenáctém století, kdy lidé zapomněli, jak číst posvátné texty a ocitli se v pasti velmi omezených prostředků pro vyjadřování pravdy. Je ironií osudu, že tento fundamentalismus je určitým vyjádřením nedůvěry k lidskému svědomí, určitým okleštěním významu, abychom mu mohli porozumět, abychom do něho mohli zasahovat a abychom byli stále schopni ho vykládat.

Liberální typy – vzdělaní lidé, lékaři, psychologové – jsou spíše v nebezpečí, že uvíznou v první kupoli soukromého smyslu a svých odborných vysvětlení. Jsou proto velmi náchylní k individualistickému pohledu na svět – moje rozhodování, moje svědomí, moje svoboda jsou podstatným měřítkem, podle kterého posuzují, zda je něco dobré nebo špatné. Zda je to zároveň prospěšné pro společnost nebo pro druhého, je pro ně druhotné.

Konzervativci jsou v nebezpečí, že uvíznou v druhé kupoli skupinových a kmenových vazeb. Touží po nějakém společném pohledu na svět a u toho končí. Všechno zůstává u mávání americkou vlajkou, u papežství, u Bible. Z některých okruhů věřících máte pocit, že se místo Ježíše klanějí papeži. Je pravda, že v období, kdy ve světě neexistují téměř žádné vzájemné vazby, je tímto způsobem skupina udržována pohromadě. Vzpomeňte si, jak se Jahve nakonec poddal přání Izraele mít krále, i když řekl, že tímto přáním odmítají vlastně jeho samého (viz 1S 8).

Současné moderní myšlení, ať progresivní nebo tradiční, se ale snadno může stát cestou, při které se budeme míjet s velkým odevzdáním sebe sama Bohu. Moderní myšlení mnohem víc souvisí s osobním temperamentem nebo s potřebou ovládat, než s kteroukoliv klasickou duchovní cestou. Obojí vnímá akt víry jako umírání (svých vlastních výtvorů a jistot). A obojí myšlení také dokáže najít důvody k ospravedlňování – tedy přesně to, co Ježíš nedělal.

Dalo by se říci, že život odehrávající se v úplném „kosmickém vejci“, je život mystika, proroka, univerzální osobnosti, světce, prostě celistvého člověka. Jsou to takoví lidé, jako byl Mahátma Gándhí, svatý Bonaventura, Martin Luther King, Matka Tereza, kardinál Newman, Dag Hammerskjold nebo Juliána z Norwiche (moje oblíbená mystička); lidé, kteří hledí do dálky – s očima dokořán – a pozorují malé obrázky z perspektivy onoho velkého celistvého obrazu. Jsou to ti, kdo dokáží prokazovat čest malým příběhům a naslouchat jim a žít přitom již zde v onom konečném stavu věcí. Často je lidé nazývají „vidoucími“, protože jejich perspektiva zahrnuje všechny pohledy, určitým způsobem i pohled Boží.

Tito velikáni jsou povzneseni nad skupinové závislosti, nad jakékoli jednoduché dualistické myšlení, které by je vždy stavělo na stranu těch, kteří mají pravdu, jsou nad vítězi a poraženými, nad špatnými a dobrými. Lawrence Kohlberg by je asi nazval lidmi šestého stupně, kteří žijí podle univerzálních principů a přitom se dokáží soustředit na specifický detail, mají úctu ke kulturním normám a přesto si ponechávají prostor pro výjimky. Vidí kontemplativním způsobem, nebrání jim ani stín, ani maska, ani tíživá izolace soukromého já a sebestředný egoismus skupiny. Aldous Huxley nazývá toto mystické poznání „věčnou filozofií“. Je to kontemplativní mysl, která dokáže integrovat a soustředit všechno naše kalkulování a snahu o ovládání. Bez ní by existovalo jenom občanské, sebestředné náboženství.

Pokud má dojít k obnově jakéhokoliv druhu, musí to přicházet od lidí, kteří dokáží vidět tímto způsobem. Pravá obnova musí být vedena lidmi, kteří dokáží vidět skutečnost na všech třech úrovních najednou. Respektují Boží úroveň a žijí definitivně uvnitř onoho velkého Příběhu. Budou ctít potřeby a souvislosti skupinového příběhu a neodmítnou je jako kulturní past nebo jako tradice zbavené svého smyslu. Rovněž tak od nich neuslyšíme, že na příběhu jednotlivce nezáleží. Neodvrhnou a neponíží člověka, který se zabývá svými osobními problémy a nebo který řeší velké otázky identity související s první polovinou lidského života.

A nejdůležitější je, že nelze jedno od druhého oddělit. Tyto příběhy neprobíhají jeden po druhém, ale současně. V naší terapeutické společnosti si mnozí myslí, že je nejdříve třeba dobrat se věcí osobně a pak teprve může člověk sloužit skupinám nebo hledat Boha. Zdá se mi, že se to všechno děje ve spirále, že mezi oněmi třemi kupolemi smyslu existuje přirozené rozložení rovnováhy a vazeb. Měl jsem to štěstí, podobně jako mnozí z vás, kteří vyrostli před obdobím rozvratu, že jsem vyrůstal v dobré rodině, v dobrém náboženství a dobrém společenství, že jsem prošel pozitivním obdobím sebepoznání a zrání – a to vše se pospojovalo mezi sebou jako vlny na moři. Většina lidí zdůrazňuje jenom to či ono. Zamyslete se nad tím a budete se mnou muset souhlasit. Objevit dnes někoho, kdo ctí všechny tři úrovně, se zdá být velké umění.

Potřeba hranic a limitů

Zdá se, že jenom díky hranicím dokáží lidské bytosti najít místo, na kterém se mohou postavit, ze kterého mohou začít, ze kterého mohou vyjít. I ti, kdo si myslí, že takové místo nemají, ho ve skutečnosti obvykle mají. Poznáváte to ve chvíli, kdy do něj někomu vniknete. Howard Thurman, uctívaný černošský mystik, řekl: „Dejte si velký pozor, než začnete posunovat něčí hraniční kameny.“ Lidská duše potřebuje mít tvář a dotýkat se země, zvláště v prvních letech života. Nemůžete začít jako liberál, musíte začít s nějakými hranicemi, danostmi, kriterii, ano, i s čímsi absolutním, když už kvůli ničemu jinému, tedy alespoň proto, abyste mohl „kopat proti bodci“ (Sk 26,14).

Jak Pavel pojednává ve svém dopise Římanům, zákon je nám dán proto, abychom byli informováni, vzděláni a abychom se změnili (viz zvláště kap. 2–7), ale není sám o sobě „osvícením“. I když je věrnost hranicím, limitům a zákonům téměř obecně zaměňována s náboženstvím a dokonce se samotnou spásou, „zákon nikoho nezachrání“ (Gal 3,11). Týká se to pouze způsobu, jak dochází k proměně. Z boje s hranicemi a se zákonem se rodí bojiště pro zápasníky. Tento boj není setkáním ani vítězstvím.

Zdá se, že dříve, než lidé vezmou něco vážně, dříve než objeví, co skutečně potřebují a co skutečně chtějí, musí s tím nejprve bojovat a potýkat se s tím. Lidé, kteří nikdy nebojovali s náboženstvím, s vinou, s rodiči, s nespravedlností, s přáteli, s partnery v manželství nebo se zákony, obvykle nemají hlubokou a svobodnou „úctu“ ke své moci a důležitosti. To je zřejmě také důvod, proč musíme všichni začít v určitém smyslu jako konzervativci. To vám může potvrdit každý dobrý terapeut, stejně jako každý antropolog. Od zkaženého dítěte, od nenáročné kultury nebo od dospělého, který má jen samá práva a nároky, se nikdy něčeho velkého nedočkáte.

Udivuje mě, kolik tvořivých lidí mělo „bodce“ rodičů nebo náboženství, proti kterým dosud kopou! Ve skutečnosti to je téměř obvyklá situace. Adam a Eva, Jákob, Job, Pavel a Magdaléna jsou příklady z Písma. Ježíš to formuloval chytře, když se odvolal na Žalm 118: Kámen, který stavitelé zavrhli, je právě kamenem nárožním. (viz Ž 118,22, Mt 21,42). Velká část nejlepšího učení církve vznikla právě jako reakce na situace odmítnutí, odsouzení, selhání a hříchu. Pokud chcete, aby se nějaké myšlenky ujaly velké světové osobnosti, stačí, aby ji Řím odsoudil nebo Washington zakázal. Mnoho velkých světců mělo alespoň jednoho rodiče velmi problémového, tak tomu bylo i u samotného Františka. Zdá se, že limity a hrany dávají věcem dokonalejší tvar. Beztvarost tvar nedodá.

Sřren Kierkegaard, dánský filosof a teolog, řekl, že „estétství“ a „moralizování“ jsou nejčastěji používané masky a náhražky opravdové víry. Pravá víra je podle Kierkegaarda právě ta, která dělá onen „děsivý krok víry“, vzdává se vší snahy mít věci pod kontrolou, cele důvěřuje Bohu, kterého miluje, nespokojuje se s tím, že zakopá opatrně své hřivny, aby za ně byla jednou spasena (viz Lk 19,11–27). Řád a kult dávají pocit náboženství, ale jsou to jenom hezky upravené výlohy.

Pokud hledáme směr, kterým by se obnova měla pohybovat, myslím, že se můžeme zaměřit na lidskou potřebu, kterou se konzervativci snaží pojmenovat. Způsob, jakým to formulují, je sice obvykle příliš puritánský a podrážděný, rigidní řešení, která nabízejí, jsou často elitářská, příliš zaměřená na moc a na minulost, ale potřeba, na kterou poukazují, je určitým způsobem legitimní. Lidé potřebují určitou míru řádu, předvídatelnosti, bezpečnosti a autority, aby mohli začít dobře fungovat. Obvykle potřebujete být nejprve Janem Křtitelem a pak teprve Ježíšem. Problém je v tom, že většina křesťanů jsou ve skutečnosti učedníci Jana Křtitele, který nám může posloužit jenom v rámci svých limitů. Byl jsem takový skoro celý život a ještě je to ve mně – a právě proto o to nestojím! Už je to ve mně alespoň zčásti zpracované.

Uznávám, že konzervativci často lpí na svých postojích s hněvem a nepřiměřenými reakcemi. Ve svých úvahách se zabývají nejhoršími možnými scénáři situace, jejich reakce na možnost, že se jim věci vymknou z rukou, je přemrštěná, často se uchylují k věrnosti skupině a tato věrnost supluje biblickou víru. Přiznejme jim ale po právu, že to oni hlásají, že lidé potřebují nějaká absolutní kritéria, nějaké orientační body, nějaké danosti; nemůžeme žít ve stálé proměně, stále vše nově posuzovat. Konzervativní lidé prostě volají po Posvátné báni!

Naše psychika nemůže žít s tím, že se všechno každý den mění, všechno je jen věcí názoru, všechno je relativní. Nemůžete vybudovat velkou civilizaci, když je všechno příliš snadno dosažitelné. Musí existovat něco, co nás udrží dostatečně dlouho v bezpečí, abyste se dostali dále, než jen ke stavu přežívání. Většina lidí žije v mentalitě stálého obležení a nenachází ani chvíli na trochu tvořivosti. Přitom díky informační explozi naší doby se mnoho lidí stalo labilními, jsou plní neklidu, někdy až neurotičtí.

To je zřejmě také důvod, proč Jan Pavel II. považoval za potřebné opevnit vatikánské jistoty. Na lidské úrovni má nepochybně pravdu a Bůh je zřejmě dost pokorný na to, aby byl s námi v této naší potřebě nějakých jistot. Já si jenom nejsem jist tím, že se takto přibližujeme hloubce a síle biblické víry. Nejsem tak pokorný a trpělivý, jako je Bůh.

Musí existovat pevný základ, důvěra, pocit společného bezpečí – jinak nemůžeme vykročit do světa kolem nás. Musí existovat základní naděje, a aby se tato naděje mohla stát společně sdílenou nadějí, musí existovat jakási nepsaná dohoda o smyslu všeho, musí existovat společné příběhy, které nás všechny vzrušují a inspirují. Pokud jsou to skutečně příběhy stále platné, z velké kupole Příběhu, přenesou nás doprostřed lidstva, do pluralistické společnosti, kde můžeme stát na pevných základech a z těchto pevných základů můžeme vytvářet základy společné. Pokud nás to nevede ven, pak jsme nestáli na žádném pevném základu.

V tom spočívá rozdíl mezi člověkem, který je jen loajální, a mezi člověkem s „velkou duší“. Poslušnost normám není totéž jako „poslušnost ve víře“ (Řím 1,5). Věrnost normám dává přednost řádu, víra působí v chaosu. Potřebujeme obojí, protože se obě ve svém působení navzájem potřebují. Pro tvořivou, novou budoucnost je ale více zapotřebí chaos. A k takové budoucnosti nás zřejmě Boží slovo neustále vede.

Dar důvěry

Velikost civilizace se odvíjí od velikosti osobností, od jejich tvořivosti, svatosti, invence. Často, proti všemu očekávání, je utvářena v dobách zmatku, rozkladu a chaosu. Velikost se ale také především projevuje, když mají lidé důvěru. Když – společně – věříme, že život je dobrý, že Bůh je dobrý a že dobré je i lidstvo, stáváme se pro ostatní lidi zdrojem bezpečí a spásy. Děláme nádherné, tvořivé věci, protože máme důvěru, že jsme součástí příběhu, který někam míří, a chceme být s něčím pozitivním spojeni.

Mnoho lidí před časem velmi ocenilo Kennetha Clarka a jeho velkou studii o vzestupu a pádu civilizací. Před několika lety z toho vznikl oblíbený televizní seriál. Clark tehdy řekl: „Civilizace se stávají velkými civilizacemi ve chvílích, kdy lidé mají důvěru.“ To je v mnoha směrech právě to, co dnes postrádáme. Postrádáme to jako jednotlivci, jako společnost, jako církev, jako národ. Nejsme lidé důvěry. Řekl bych spíše pravý opak: Trpíme obrovským nedostatkem důvěry, že tu jde o něco více, než jenom o trh, že my jsme něco více, než jenom náhody. Že to všechno míří k něčemu dobrému a smysluplnému.

Ovšem otázka, jak vytvářet důvěru v dobách nedůvěry, zůstane pro nás složitou hádankou. Jaké okolnosti mohou napomáhat k tomu, aby se vytvářelo prostředí důvěry a aby lidé touto důvěrou mohli být opět naplněni? Těchto okolností je tak mnoho a působí tak komplexně, že bychom jejich příchod mohli nazvat souhrnně „Boží dar“. A víme, že si nemůžeme přizpůsobit ducha doby svým vlastním představám.

Z teologického hlediska můžeme říci, že ctnosti „víry, naděje a lásky jsou účastí na životě samého Boha“. Není to skutečnost, kterou bychom skutečně budovali, my do ní padáme. A ani není způsobena příznivými okolnostmi, ve skutečnosti okolnosti života většiny lidí velké víry a velké naděje, které znám, jsou velmi obtížné. A naopak lidé, jejichž život je snadný, mají obvykle málo víry a málo naděje.

Důvěra je ve skutečnosti směs víry a naděje. Nerozumím alchymii spojování těchto substancí, ale vím, kdy důvěra je a kdy není. Občas to působí jako něco, do čeho jsem zcela náhodně spadl, něco, co se tu vzalo neznámo odkud, něco, co je účastí na onom Jiném. Má to úplně jiný charakter než přirozené ctnosti, jako jsou třebas zdrženlivost nebo skromnost, které získáváme tím, že o ně usilujeme a cvičíme se v nich. Myslím, že to je důvod, proč v modlitbě prosíme o dar naděje, čekáme na ni, věříme v ni, necháváme pole ladem, dokud nepřijde. Ale ti, kdo takové věci dělají, vědí, že naděje přichází, že je nám dávána. Jediné, co mohou udělat, je Bohu za ni poděkovat.

Myslím, že bychom se nyní měli modlit za dar sdílené důvěry, za onen hluboký proud obdarování, který nemá nic společného s bezproblémovou pohodou, ale sestupuje z nebes jako nový Jeruzalém, „krásný jako nevěsta, okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,3).

Křesťanská naděje se liší od optimismu. Optimismus je přirozená dobrá vlastnost, je to krásné obdarování temperamentu, když se všechno daří, když si myslíte, že zítra bude lépe než dnes. Křesťanská naděje nemá nic společného s vírou, že zítra určitě bude lépe než dnes. Ženich je tady, to je dostatečný důvod pro základní radost, i když se všechno ostatní rozpadá. Zdá se, že Ježíš říká, že i když vyraší rostlinka z jediného hořčičného semínka, i když najdeme jediný drobný peníz, i když zachráníme jedinou ovečku, je to dostatečný důvod pro velkou oslavu (Lk 15)! I jedno malé znamení Boží přítomnosti je znamením Boží přítomnosti a tudíž smysluplnosti, rozumnosti, zdůvodnitelnosti a konečné radosti. I maličký kousek Boha dokáže dojít velmi daleko.

Přijmout úplně novou hlavu

Abychom mohli začít s obnovou, potřebujeme být otevření i něčemu víc, než racionálnímu vnímání, vnímání „mozkem“. Potřebujeme se posunout k prostornějšímu, kontemplativnímu vnímání. Potřebujeme se přenést přes dualistickou „houpačkovou“ mysl, k mysli, která se dokáže přenést přes rychlé soudy, přes vlastní já a přes své soukromé zájmy, přes takové pohledy na svět, kde musí jeden vyhrát a druhý prohrát, přes řešení, která jsou „buď a nebo“. To je ve skutečnosti konverze v jejím původním, základním slova smyslu, je to cesta k velké moudrosti a k pohledu na Boha. Jenom celé já je připraveno pojmout celého Boha.

Existuje mnoho způsobů „vnímání“ skutečnosti. Jiní je možná popisují úplně jinak, nebo z větší šířky, já bych zde rád popsal sedm těchto způsobů. Když mluvím o způsobech vnímání, mám na mysli to, „jak docházíme k tomu, že vidíme to, co vidíme“. To byl zpravidla úvodní kurz jakéhokoliv studia filozofie a pokračoval neznámým slovem epistemologie. Byl to také pro nás seminaristy první seminář během čtyřletého studia filozofie. Museli jsme přemýšlet, jak vnímáme, nežli jsme mohli jasně pochopit, co vnímáme, což se nazývalo „metafyzika“. Bylo třeba nejprve poznat, jakými brýlemi a s jakým pokřivením se díváme, než jste mohli popsat, co vidíme, jinak bychom nemohli věřit tomu, o čem jsme přesvědčeni, že vidíme. I když termín epistemologie zůstává málo známým pojmem, jasnost a srozumitelnost, kterou nabízí, je dnes potřebnější než kdy jindy, protože máme mnoho brýlí a většinu z nich neznáme a také nikomu nepatří. Upřímně si přiznejme, že buddhisté pomáhají svým věřícím si tyto brýle uvědomovat mnohem více, než si je uvědomuje většina dnešních křesťanů, zvláště od té doby, co obliba ctností pokory a objektivity na Západě velmi poklesla. První stádium náboženské víry musí být právě o čištění těchto brýlí, jak Terezie z Avily píše o první komnatě ve svém Hradu v nitru. Jinak nebudou žádné další komnaty, do kterých by se mohlo vstupovat.

V této jedné krátké kapitole nemohu sedm způsobů vnímání dostatečně probrat, musím je popsat rychlým, a nepochybně značně zjednodušeným způsobem. Doufám přitom v jediné – že vám pomohu vyčistit vaše vlastní brýle tak, abyste mohli přijmout poselství této knihy a, co je ještě důležitější, poselství evangelia. Stejně jako ve všech příbězích o konverzi a proměně musíme začít tím, že uznáme, že potřebujeme úplně novou hlavu! Zbavit se té staré, o které jsme si mysleli, že je ta jediná, bude velmi složitá operace.

Intelekt

Když uvažujeme o vnímání, nejčastěji s ním spojujeme intelektuální poznání. Toto poznání je výsledkem vzdělání, především formálního vzdělání, a souvisí pochopitelně s vědou, rozumem, logikou, tedy tím, co nazýváme inteligence. Dnes se o něm často mluví jako o vnímání levou mozkovou hemisférou, která vnímá fakta, čísla a informace. Je to dobrý způsob vnímání. Jsme za něj vděční. Většina z nás byla vedena k tomu, aby si myslela, že se jedná o jediný způsob vnímání, nebo dokonce o nejvyšší způsob vnímání. Ale tak to až úplně není. Považovat intelektuální poznání za nejlepší nebo jediný způsob vnímání se ve skutečnosti jeví jako značné omezení. Objevná kniha Daniela Golemana Emoční inteligence (Emotional Intelligence, Bantam Books, 1997) to dokázala velmi přesvědčivým způsobem. Samotná šedá kůra mozková je v reálném světě často spíše zátěží.

„Duchem nepřítomný profesor“ nebo „akademik“ jsou soudobé výrazy, které vyjadřují toto omezení, tak jak ho dnes vnímáme. Během mého pobytu v semináři (přelom padesátých a šedesátých let dvacátého století) to bylo naopak něco, co bylo velmi žádané, obdivované, o co všichni usilovali a co se vyžadovalo – a to i mezi františkány, kteří především se v tom měli umět orientovat. Byli jsme hlavně vzděláváni k tomu, abychom se stali akademiky, ne pastoračními pracovníky. Učili jsme se latinsky a řecky, abychom se uměli setkat s idejemi a s minulostí, neučili jsme se španělsky nebo domorodým jazykům, abychom se uměli setkat se skutečnými lidmi dneška. V intelektuálním vnímání je mnoho způsobů předpojatosti, ale nejsme ochotni si je připustit, protože považujeme toto vnímání za velmi „hodnověrné“.

Vůle

Druhým způsobem vnímání je volní vnímání. Tento způsob pochází z toho, že si vybíráme některou z možností, že se k něčemu zavazujeme, rozhodujeme, že v nějakém rozhodnutí setrváváme a zakoušíme ho v různých stádiích. Každý, kdo slíbil věrnost a snažil se svůj závazek splnit, ví, o čem mluvím. Důvody, proč se oženíte, a důvody, proč v manželství setrváte, nejsou totožné. Ve skutečnosti se tyto důvody mohou měnit každý rok nebo dokonce každý měsíc. Totéž platí o nás, kdo jsme se zavázali řeholními sliby. Důvody, proč jsme je nejprve složili, a důvody, proč v nich vytrváváme, se mění tak, jak dozráváme. Je to poznávání, které pochází z volby z více možností a z celého vlastního procesu boje s těmito možnostmi.

Toto poznání je určitý druh kumulativního poznávání, které se projevuje za určitou dobu. Je to zkušenostní poznávání, které pochází ze setrvávání v zákopech po celou dobu rozhodování mezi různými možnostmi, ztráty iluzí a nových rozhodnutí. Stojí blíže moudrosti než pouhá informační znalost, ale není moudrostí samou. Můžeme se pro něco rozhodnout a rozhodnutí změnit z důvodů, které jsou velmi špatné a nízké. Můžeme se rozhodnout ze strachu, v hněvu nebo z touhy po odplatě. To je svéhlavé či umíněné poznávání (vyplývající ze snahy ega prosadit se), které je protikladem poznávání ochotného, otevřeného (které pochází z důvěry a odevzdanosti). Gerald May perfektně chápe a rozlišuje tyto dva druhy vůle (především v knize Vůle a Duch, Will and Spirit, Harper a Row, 1982). Lépe než kterýkoliv jiný autor, které znám, zde spojuje spiritualitu s velmi dobrou psychologií, aniž by kteroukoliv z nich obětoval.

Možná jste ve svém vlastním životě měli podobnou zkušenost: Udělali jste třeba nějaké rozhodnutí a potom, co jste rozhodnutí udělali, jste se na skutečnost podívali jiným způsobem. Hledíte na věci z nového zorného úhlu. Pro většinu lidí je zřejmě nejzávažnějším rozhodnutím uzavření manželství. Ale existuje určitě řada dalších rozhodnutí. Jaký životní styl vás bude přitahovat? Kde budete žít? Jakou práci byste rádi dělali? Poté, co se vědomě rozhodnete v těchto velkých otázkách, budete si klást různé otázky běžného charakteru. Budete zakoušet skutečnost na jiné úrovni. Budete „poznávat“ novým a pronikavějším způsobem.

K tomu, abyste se pro něco rozhodli na nejhlubších úrovních svobodného rozhodnutí, musíte být ukotvenou, živou osobností. Františkánský světec John Duns Scotus si uvědomoval, že volní poznání je vyšší ve srovnání s rozumovým poznáním, protože je bližší lásce. V tom se lišilo františkánské učení od dominikánských tomistů, kteří dávali přednost vědění. Já jsem „skotista“, protože John Duns Scotus stavěl na Františkově upřednostňování lásky před věděním.

Emoce

V mnoha ohledech není emoční vnímání příliš uznáváno ani mezi inteligencí, ani v církevních kruzích. Výše citovaná kniha Daniela Golemana ukazuje, že je důležité mít nejen vysoké IQ, ale i vysoké EQ (emoční kvocient), a pokud byste si měli mezi těmito dvěma kvocienty vybrat, je EQ spolehlivějším ukazatelem úspěchu v životě, v práci a vztazích nežli IQ!

Obzvlášť silné emoce nás mohou mnoho naučit. Velmi jsem si to uvědomil při vlastní zkušenosti smutku po smrti mé matky, která zemřela před několika lety, i smutku po nedávné smrti otce a dospívající neteře.

Učit nás může i zlost a hněv, pokud jim dokážeme naslouchat. Dokáží nám i našemu okolí velmi jasně a někdy nemilosrdně odhalit naše nejhlubší já, takže máme tendenci na ně pohlížet negativně. Je pravda, že jsou nebezpečné, protože často totálně změní naše vnímání skutečnosti a někdy ho dokonce úplně znemožní. Není proto divu, že mnozí považují i zlost za hřích.

Ať tomu věříme nebo ne, takové emoce jsou způsobem vnímání. Dokáží vás oslepit, mají ale také sílu vás otevřít a přivést k hlubokému obrácení, pokoře a upřímnosti. Lidé, kteří jsou velmi příjemní a nikdy se nedostanou do emocí nebo své negativní emoce nedávají najevo, obvykle nevědí mnoho o sobě samých – a tak je my ostatní nebereme příliš vážně. Zkuste uvažovat, zda toto neplatí i ve vašem vlastním okruhu přátel a známých.

Naše kultura vytvořila ostrý předěl mezi rozumovým poznáním a všemi ostatními druhy vnímání. Rozumové poznání považovala za nejvyšší a jediné legitimní vnímání, všechny ostatní druhy vnímání jsou podezřelé. Já jsem ale přesvědčen, že je pro člověka daleko důležitější emoční vnímání než poznání rozumové. Rozumové poznání nikoho opravdu neobrátí. Pokud je rozumové poznání ostatnímu vnímání tak nadřazené, pak se náboženství nutně bude potýkat s velkými problémy. Není divu, že atheismus je problém, který vznikl jenom na racionálním Západě.

Když mně v minulosti lidé vyprávěli o smrti svých rodičů nebo svých blízkých, naslouchal jsem jim a domníval se, že jim rozumím. Poté, co jsem zkušeností se smrtí nejbližších prošel sám a prožil jsem onu pro mne novou emoci, zvanou zármutek, žiji od té doby v úplně jiném světě. Jsem někde úplně jinde, v jiném prostoru, než jsem byl dříve.

Můžeme si všimnout, že oblast zármutku je podstatnou, ústřední součástí mužské aktivity. Téměř všechny mužské iniciace vedly muže do zármutku, kde se muži vůbec necítí být doma. Feministické hnutí si zase správně povšimlo, že je třeba přivést mnoho žen k prožití hněvu. V naší kultuře se muži vědomě vyhýbají bezmocnosti zármutku a ženy se rovněž vědomě vyhýbají nepříjemné atmosféře hněvu. Obojí odmítnutí však nakonec zůstane v podvědomí a je nutné, abychom to nějakým způsobem, třebas nepřímo, zpracovali. Potřebujeme jak naše negativní, tak i naše pozitivní emoce především rozpoznat, pocítit, potřebujeme si je přivlastnit a správně je vyjádřit.

Láska, extáze, nenávist, žárlivost, strach, zoufalství, úzkost: každá z nich nás něčemu naučí. Ochutnat tyto emoce znamená posléze žít ve zcela nové skutečnosti a s novou schopností navazovat vztahy s druhými. Všechno můžeme vyjádřit, pokud má náš protějšek nějaké emoční vnímání (na rozdíl od poznání čistě rozumového).

Dnes mnozí lidé mluví o tom, že nejsou v kontaktu se svým emočním životem nebo že jsou od něho odpojeni. To je vždycky předehra k dalším problémům nebo to přinejmenším naznačuje ztrátu kontaktu se skutečností.

Během nedávné cesty do Indie jsem zaslechl dvakrát stejné tvrzení: „V Indii nejsou žádní atheisté.“ Nikoho nepřekvapí, že bohoslužby v chrámech jsou plné sténání, slz, smyslného tance, mávání rukama a extatických prostrací. Ale byli bychom na omylu, kdybychom je považovali za pouze emotivní náboženství, zvláště když vidíme hromadný odliv věřících do charismatických a letničních forem křesťanství. Také city mohou a musí znát Boha. Obávám se, že ve velkém nebeském tančení budou mnozí profesoři z mého semináře jako dívky, které zůstaly na ocet. Už nebude třeba, aby zase něco vymýšleli. Jenom je třeba účastnit se party, která už začala.

Smysly

Tělesné nebo smyslové vnímání se uskutečňuje prostřednictvím smyslů dotýkáním, pohybem, čichem, viděním, slyšením, dýcháním, chutí a to zvláště na hluboké nebo nevědomé úrovni. Uvědomit si svoje smysly sjednoceným způsobem nám umožňuje probudit se, naslouchat, spojit se. Umožňuje nám to vnímat skutečnost hlouběji, podle podmínek našeho těla, nikoliv podle podmínek našeho mozku.

Nedávno jsem dával jogínská duchovní cvičení, při kterých jsem já mluvil a můj přítel, Jim Reale, vedl účastníky ke zkušenostem s tělem a s dýcháním, o kterých jsem právě mluvil. Cítil jsem, že moje slovo se dostávalo daleko hlouběji než obvykle a modlitba byla skutečná, ukotvená a srdce ji vnímalo. Možná, že všechna moje duchovní cvičení by měla být jogínská, ale už to slovo samo by mnoho křesťanů odradilo. Mnozí z nás to mají spojené jenom s hlavou, kde to nic neohrožuje a my si můžeme rozhodovat, zda budeme či nebudeme souhlasit.

Někdy mluvíme o „kinestetickém poznání“, které může prožít tanečník nebo maratónec, nebo o „tělesném vnímání“, o kterém se může mluvit v souvislosti s narozením dítěte nebo s milováním. Hebrejština popisuje milování jako „poznávání“ druhé osoby.

Mnoho učitelů kontemplativní modlitby považuje cvičení dýchání pro některé lidi za nejjistější cestu k tomu, aby ve svém těle poznali Boha. Nikoho nemůže překvapit, že se Ježíš dotkl většiny lidí, které uzdravoval. Prostřednictvím fyzického kontaktu se sděluje a vnímá něco velmi odlišného od toho, co se sděluje pouhým slovem. Není to zvláštní, že v Novém zákoně je mnohem více důkazů svátostného umývání nohou než zakládání řeholních řádů, a my jsme přitom zmenšili význam ustanovení o umývání nohou (Mk 14,9 a J 13,15) a dali přednost řeholním řádům. A ještě nedávno měl biskup, když lidem při obřadech umýval nohy, na rukou bílé rukavice!

Vidím ze svého okna na místo, kde jsme vybudovali labyrint, který má sedm částí se sedmi zákruty o sto osmdesát stupňů – při procházení těmito zákruty se setkáváme s ramenem kříže, který je položen na zemi. Právě dnes ráno, se jen tak procházel tímto labyrintem jeden františkán středního věku, který se účastní duchovních cvičení, které vedu. Když jsem ho potom potkal a dal se s ním do řeči, měl v očích slzy, kterým nerozuměl. Samotná chůze kolem kříže ho vedla k poznání, které bylo příliš hluboké, než aby mohlo být vyjádřeno slovy. To je chvíle, kdy vítězí slzy. Mnozí církevní otcové, především syrští, nazývají slzy darem Ducha svatého. Jsou jistě hlubokou bránou do poznání, které současně očišťuje a zjemňuje. Svatý Efrém řekl, že dokud jsme neprožili pláč, nepoznali jsme Boha.

Imaginace

Na následujících řádkách budu mluvit o imaginativním, představivém vnímání. Imaginativní vnímání, jediný způsob, jak se nevědomé dostává do vědomého, se uskutečňuje prostřednictvím fantazie, prostřednictvím snů, skrze symboly, ve kterých je všechno „současně vrženo“ (sym‑ballein). Děje se prostřednictvím obrazů, událostí, dobře vyprávěnými příběhy. Děje se prostřednictvím poezie, dobře volenými slovy, která vytvářejí představu a ta pak zase vytváří novou vnímavost – která už předtím byla kdesi v nás. Věděli jsme to, ale neznali jsme ji. Byla skryta, jak říkáme, v nevědomí a potřebovala se dostat na povrch. Zdá se, že pravá polovina mozku a nevědomí nepoznávají pojmově, ale prostřednictvím obrazů. A tak se lidé často rozpláčou při pohledu na obraz, na film, na nějakou událost, daleko častěji, než když se setkají s myšlenkou.

V katolické tradici máme silné vědomí svátostné povahy světa. Poznáváme duchovní věci prostřednictvím analogie, metafory, symbolu, znamení. Ve skutečnosti to je jediný způsob, jak můžeme vnímat duchovní skutečnost. Mojžíš se musí odvrátit, když kolem něj prochází Bůh, protože Bůh může být vnímán jenom nepřímo. (Ex 33,23).

Achillovou patou protestantské teologie, především s ohledem na historické období, ve kterém se zrodila, je zřejmě její snaha nacházet pravdu převážně pouze ve slovech, kázáních a správných myšlenkách. Není proto divu, že v současné době existuje přinejmenším pět tisíc protestantských církví a jejich počet dále roste. Slova jsou prostě příliš zužující, málo citlivá, uvězněná v kulturní pasti, než aby se mohla stát širokou a pevnou základnou jednoty. Jak říká C. G. Jung, je „lpění na liteře vždy smrtí náboženského instinktu“. To je zcela jistě pravda.

Musíme být otevřeni imaginativnímu vnímání, protože celá věc obnovy se nemůže uskutečnit logicky, racionálně, pomocí mozku. Tento druh poznávání prostě neodpovídá velikosti a hloubce zadání. Nezapomeňte, že představivost je „intelekt a vůle na druhou“. Jakmile se dotknete toho, jak si lidé představují určitou situaci, dojde ke změně snadno a přirozeně. Proto také Ježíš vyprávěl příběhy, aby lidem pomohl si znovu představit jejich život a jejich vztah vůči vesmíru. Jakmile dojde k úplné proměně prožívání, změní se bezprostředně poté i myšlení a cítění.

Nedávno za mnou přišel v slzách veterán vietnamské války, vyznamenaný za to, že zabil mnoho nevinných lidí ve Vietnamu. Rozplakal se poté, co uviděl v příkopu mrtvého člověka. Po třiceti letech všechno pochopil, ne prostřednictvím mnoha kázání, ale prostřednictvím obnoveného obrazu hrůzy smrti, který si pamatoval. Možná, že veškeré pravé poznávání spočívá v zapamatování si a propojení všech skutečností a vzpomínek do nového příběhu s novým významem.

Tyto obrazy nemůžeme ovládat nebo si je sami vyrábět. Musíme je nechat, aby se samy ukazovaly. Jak říkala Terezie z Avily, v životě modlitby se setkáváme s dvěma druhy studní: první studnu si musíme sami vykopat a směrem k ní také kopat strouhy. U té druhé, lepší studny jenom „čekáme, až voda vytryskne ze země“. To je kontemplace, kde falešné já musí z cesty a kde se dar ukazuje jako zjevení. Dary, které pocházejí z této druhé studny, mají osobní charakter. Jsou obvykle spojeny s nějakým symbolem a naplněny nevysvětlitelnou energií. Málokdy je to nějaká slovy vyjádřená definice nebo jasná myšlenka. Proto je tolik třeba mít na tomto stupni duchovní cesty vůdce, učitele, vykladače snů. Proto vás také může jeden obrázek nebo báseň nebo suk na stromě odvést někam úplně jinam, když jste úplně soustředěni nebo když se modlíte.

Studovali jsme sice sakramentální teologii, ale to, co je opravdu svátostné, v nás budí ve skutečnosti bázeň a je to plně v Božích rukou. Snažili jsme se nějak omezit Boha na sedm svátostí a jasně určit všechna jak, kdy, kdo a kde. Svátostný způsob života nás může skutečně změnit, a také to činí, ale většina z nás nechce vstoupit do zcela neznámého prostoru nebo svěřit Boha do rukou amatérů. Není proto divu, že jsme dali pojmům přednost před obrazy, perfektně definovaným svátostem před osobní cestou víry. V knize Exodus čteme, že svatostánek „putoval“ s lidmi a vedl je pouští. Dnes musí být svatostánek, na základě kanonického práva (článek 0938), „pevně umístěn“, to znamená přišroubován nebo přibit k zemi. Úplně jiná myšlenka!

Zaujalo mě, že obrazoborectví (ničení obrazů) bylo ústředním tématem dvou velkých schismat církevní historie: na Východě v osmém a devátém století, na Západě v době reformace. Protestantismus se z tohoto záchvatu levé poloviny mozku nikdy úplně nevzpamatoval. Když lidská psychika reaguje takto divoce, uvědomíte si, že se setkáváte s něčím velmi silným, archetypálním. Katolíci zase obrazům odňali možnost mocně působit tím, že se nedistancovali od masové produkce sentimentálních, přeslazených, unylých obrazů znázorňujících všechna velká tajemství. Možná jsme zabili imaginativní mysl tím, že jsme předstírali, že k ní máme úctu.

Estetika

To nás vede k dalšímu odlišnému typu vnímání. Estetické vnímání je svým způsobem nejvíce přitažlivé, ale myslím si, že je zároveň nejméně schopné člověka obrátit. Umění ve všech svých formách nás tak vtahuje a uspokojuje, že mnozí už do větší hloubky nejdou. Estét i diletant si myslí, že bezprostředním vnímáním obrazu, básně nebo krásné sochy už došlo ke změně jejich života, že prožili pravou proměnu. Estetické vnímání je sice určitým způsobem poznáváním, ale je pouze vstupní branou k němu.

Jistý postoj umění pro umění byl jedním z důvodů, proč došlo k nutné reakci protestantských reformátorů. Stačí, abyste obešli mnohé evropské kostely „zlatých lilií“ – malby odshora dolů, všude sochy biskupů a papežů a jejich busty. Nedovedu si představit, že by tohle mohlo někoho nasměrovat k Bohu nebo k čemukoliv jinému než k pocitům, jako třebas: „To jsme ale báječní, že!“ Barokní a rokokové kostely měly přivést člověka zpátky ke katolicismu. Možná se jim to povedlo, mám jenom pochybnosti o tom, zda ho také přivedly k evangeliu. Estetika nevyžaduje vždy obrácení, ani nerozšiřuje skutečné poznání a často se stává jen jejich lákavou náhražkou. A tak máme objevná slova connoisseur (z francouzštiny o důkladném poznávání) nebo dilettante (z italštiny a znamená „amatéra“, který o svém amatérismu neví).

Lidé, kteří obhajují estetické vnímání, si povrchně pohrávají s hlubokými myšlenkami a s krásou, ale nikdy se nepřiblíží k podstatě. Estetické vnímání nikdy nedosáhne politických cílů, nikdy nezmění postoj lidí k chudým. Je to samé pózování. Estetika může být cestou poznávání, ale může být i způsobem, jak se poznání vyhnout. Picassova Guernica nám řekla cosi hlubokého o hrůze násilí. Oblíbený film Pulp Fiction naopak z této hrůzy násilí dělá něco obyčejného, normálního, běžného.

Obraz může nahradit podstatu. Rituál může být pokusem vyhnout se skutečnosti, tím se někdy stávala i mše svatá. Zdá se, že Japonci si zřídka kdy kladou otázky po metafyzice nebo náboženství, ale přitom patří ve světě mezi lidi, kteří jsou nejvíce obklopeni rituály. Dobrý a všude se vyskytující rituál může utlumit autentickou náboženskou motivaci a nahradit ji.

Estetické poznávání se nicméně může stát významným a hlubokým způsobem poznání. Možná je tak zneužitelné právě proto, že je tak působivé. Zažil jsem, jak umění vedlo ke skutečným změnám vědomí. Zažil jsem, jak lidé změnili svůj život v reakci na román, divadelní hru, na hudební skladbu nebo na film, jako byl Dead Man Walking. Jejich duše byly připraveny a Bůh do nich vstoupil „pravou metaforou v pravou chvíli“. Pochopili své vlastní životní příběhy tím, že byly zasazeny do širšího příběhu.

Epifanie

Poslední způsob vnímání, způsob, o kterém lze předpokládat, že ho náboženství bude upřednostňovat a podporovat, je „epifanické vnímání“. Epifanie je roztržení opony, zjevení smyslu, které rázem mění náš život, heuréka uvědomování si sebe i Jeho. Je to radikální milost, kterou sami nemůžete vytvářet ani ovlivňovat. Neexistují žádné metody, které by zajišťovaly, že se tato milost projeví. Je to vždy nezasloužený a nečekaný dar, který přesahuje náš současný život.

Nastává za zcela neobvyklých vnějších podmínek, které většinou nemají nic společného s náboženstvím. To je také často potřebné znamení, že jsme si ji nezískali svojí zbožností nebo vzorným chováním. Nesetkal jsem se s příliš mnoha lidmi, jejichž hluboké obrácení by proběhlo třeba v kostele nebo během bohoslužeb. Epifanii si nemůžete vyrobit. Můžete o ni prosit, čekat na ni, toužit po ní, vědět, že ji Bůh rozdává, nepřekážet tomu, aby nastala, a když k ní dojde, děkovat Bohu.