Vybrané texty

ČLOVĚK BY SI MOHL MYSLET, že nejvíce stresu do našich životů přinášejí věci, které nečekáme. Psychologové ale tvrdí, že plánované změny ničí člověka více, než změny neplánované. Ty věci, které se zrovna přihodí, jsou vnímány jako zásahy vyšší moci. Můžeme proti nim bojovat, můžeme je ignorovat nebo je můžeme přijmout. Víme ale s jistotou, že je nemůžeme ovlivnit, nebo je změnit, takže po prvním otřesu nebo zklamání nacházíme v sobě sílu se s nimi vyrovnat. Nacházíme milost k tomu, abychom se vyrovnali s tím, co nás potkalo. Pokud se nám ale zdá, že to způsobil někdo zlomyslný nebo omezený, pokud si myslíme, že bychom to mohli nějak obejít, pak se tomu bráníme, trápíme se tím a neustále se kvůli tomu zbytečně rozčilujeme, přinejmenším sami v sobě. A to je stres.

V posledních třiceti letech jsme byli odborníky na plánovanou změnu. To je v podstatě zcela nový fenomén. Bohužel se to stalo životním postojem a způsobem myšlení. Myslíme si, že máme věci měnit a že bychom to měli dokázat. Tím nechci říci, že některé změny, které jsme v církvi a společnosti uskutečnili, nebyly dobré a potřebné. Myslím si ale, že jsme ve svém nitru draze zaplatili za takovou prométheovskou, odvážně originální představu o sobě samých. Teď už většinou nedokážeme nechat věci jít jejich vlastní cestou. Stali jsme se natrvalo inženýry své vlastní skutečnosti, těmi, kdo o všem rozhodují, kdo všechno mění a upravují. To ale velice ovlivňuje naši duši. Vytváří to cosi, co nazývám „kalkulativní mysl“, která je rozdílná od toho, k čemu směřuje veškerá zralá spiritualita: od mysli kontemplativní.

K tomu, aby byl náš pohled hluboký a zahrnoval všechny věci, nám neprospěje snaha všechno vyřešit a spočítat, ale daleko spíše nás k tomu přivede postoj naslouchání, očekávání a důvěry. To je jediná možnost, jak odstranit z cesty naše předsudky, naše osobní názory a všechny kontrolní mechanizmy. Možná právě proto Ježíš říká, že nás spasí víra, důvěra a odevzdanost a ne stálá snaha, spíše utrpení („snášení“ skutečnosti), než vědomá aktivita. Všimli jste si, že říkáme, že jsme spaseni utrpením, smrtí a vzkříšením Ježíše – tedy tím, co se jemu děje, ne tím, co on dělá?

Zdá se, že lidská bytost potřebuje jako protějšek k sobě Absolutno. Všimli jste si, jak často používají nadšenci v televizi a v rádiu slovo absolutně? A to i tehdy, když mluví o nářadí v posilovně! V době, kdy už nám nezůstalo nic absolutního, snaží se stále kroužící mysl a emoce hledat něco, u čeho by se mohly zastavit a zbavit se své nejistoty. Zdá se, že potřebujeme pevný bod mimo sebe, ke kterému se můžeme vztahovat a zastavit tak závrať naší vlastní představivosti, odolat neodolatelnému nutkání stále se rozhodovat pro něco a proti něčemu. Zdá se, že opravdu potřebujeme nějakého boha, aby se stal středem. Vytvořím si absolutno, abych si zdůvodnil svá přání a rozhodl o nich. Můj fotbalový klub, moje manželství, moje náboženství, můj pozemek, moje teorie, můj obraz o sobě samém, moje práva, moje posilovna, prostě cokoliv. Dejte mi jenom něco, do čeho bych mohl na chvíli zabalit svoje myšlenky a pocity, něco, co je mimo mne – myšlenku, událost, osobu, záměr – abych se osvobodil od své nudy a od tyranie svého já! Funguje to, dává nám to pevný pocit smyslu a směru. Bez toho se nám žije s vlastními myšlenkami a pocity jen velmi těžko.

Ta myšlenka není špatná, jenom je použitá na nesprávném místě. Jediné, o co skutečně jde, je přece najít nějaké absolutno, které má v sobě něco skutečně Absolutního. V tom také zřejmě spočívá rozdíl mezi moudrým člověkem a člověkem pouze svéhlavým nebo člověkem, který je ve vleku převzatého názoru. Moudrost ví, co je hodné úcty a klanění, my ostatní se spokojíme s čímkoliv, co nám umožní obstát v příštím rozhovoru. Nepochybuji o tom, že každý člověk v něco věří, aby vůbec dokázal jít dál životem, i když to může být třeba jen víra v cynismus. Všichni hledáme a nacházíme něco, o co se můžeme opřít, na krátkou chvíli nám v tom mohou posloužit i falešní bůžkové. Můžete si být jisti, že všichni nakonec najdeme něco absolutního, kolem čeho můžeme kroužit, i když to může být jen absolutní přesvědčení, že Bůh neexistuje.

Pojmy víra a o kontemplativní mysl, které používám, se dají vzájemně zaměňovat. Oba tyto pojmy vypovídají o stejné skutečnosti, popisují cestu, po které se můžeme vydat, cestu důvěry, jejímž středem je Bůh. V tomto „odlišném způsobu myšlení“ už se tolik nesnažíme změnit skutečnost nebo měnit lidi kolem nás, spíše se necháváme sami změnit, abychom mohli být pro Boha použitelní. Není až tak důležité, co nyní jsme, jako kdo to všechno koná. To je podstatné, to je jádro toho, co máme na mysli oním víceznačným slovem svatost. Být „svatý“ znamená radikální proměnu zkušenosti mého já, jak uvnitř mne samého, tak i ze strany těch, kdo se se mnou setkávají. Malé, soukromé „já“ se proměnilo v ono „velké já“, které věřící lidé nazývají Bůh. „Už nežiji já…“ (viz Gal 2,20).

Břicho velryby

Slovo změna se obvykle vztahuje k novému počátku. Ale proměna člověka, ono tajemství, kterým se zabýváme, častěji nastává, nikoliv když něco nového začíná, ale když se něco starého hroutí. Bolest, způsobená tímto rozpadem něčeho starého, což můžeme nazývat chaosem, zve duši k tomu, aby naslouchala ve větší hloubce. Zve, někdy přímo nutí duši k tomu, aby se odebrala jinam, protože ono staré se rozpadá. Většina z nás by se totiž nikdy jindy na novou cestu nevydala. Mystikové používají různá slova k tomu, aby tento chaos vyjádřili: oheň, temnota, smrt, prázdnota, opuštěnost, zkouška, ďábel. Ať už je to cokoliv, není to vůbec příjemné a není to ani podobné Bohu. Budete dělat všechno, co je ve vašich silách, aby se vám ono staré nerozpadlo. Tak je tomu, když potřebujete trpělivost a Boží vedení, když potřebujete svobodu k tomu věci opouštět, místo abyste posilovali své jistoty a snažili se mít věci ve svých rukách. Zřejmě o tom mluví Ježíš, když říká, „jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a jak málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13–14). Není to náhoda, že o této úzké cestě mluví hned poté, co hlásá „zlaté pravidlo“: Ježíš dobře ví, jak je velice třeba věci opouštět, abyste dokázali „jednat s druhými tak, jak chcete, aby oni jednali s vámi“ (Mt 7,12).

Změna tedy může způsobit proměnu. Duchovní proměna v sobě vždycky zahrnuje i změnu orientace, která obvykle bývá nepříjemná. Buď může lidem pomoci najít nový smysl, nebo je naopak může přimět k tomu, aby to vzdali a postupně zahořkli. O tom, jak to nakonec dopadne, rozhoduje právě kvalita našeho vnitřního života, naše spiritualita. Změna prostě nastává, zatímco proměna je vždycky proces opouštění věcí, je to život v matoucí tmě, někdy třeba i vyvržení na novou a netušenou pevninu. Proto je také Jonáš v břichu velryby tak důležitým symbolem pro mnoho židů i křesťanů.

V dobách nejistot žádné „mělo by se“ a „je třeba“ nepomáhají, jenom zvyšují pocit hanby, viny, nátlaku a pravděpodobnost návratu do starých kolejí. Jsou to z hloubky vyřčená ano, která vás nesou dál. Je to ono hluboké cosi, pro které jste se naplno rozhodli, které vám umožňuje vydržet. Je to ten, komu bezmezně věříte a komu jste oddáni. Jednoduše řečeno, láska vždycky vítězí nad vinou. Je smutné, že se spokojujeme tím, že před lidmi něco předstíráme (to ale funguje jenom krátce), místo abychom se ve svém životě natrvalo otevřeli pravé proměně. Potom ale splýváme s kulturou produkce a výkonnosti, místo abychom se trpělivě věnovali růstu. Je zřejmé, že Bůh je mnohem trpělivější – a v posledku dosahuje mnohem lepších výsledků. Nechá Jonáše prchat špatným směrem, nachází dlouhou, klikatou cestu plnou utrpení, aby ho dostal zpátky tam, kde má být – i když se to Jonášovi nelíbí! To je ona trpělivá vnitřní proměna. Zdá se, že jí dokáže připravit jenom Bůh.

My obvykle dáváme přednost řádu, kontrole, předvídatelnosti a onomu „právě teď“. Myslím, že v tom spočívá nejnápadnější rozdíl mezi institucionálním náboženstvím a milosrdným Bohem.

Ztráta měřítek

Dřívější osobní theistický světonázor pohlížel na věci jako na jakýsi „velký řetězec bytí“. Velká monotheistická náboženství vnímala Boha, který je původcem všech věcí, jako toho, ke komu se všechno vztahuje. Všechny věci nižší jsou chápány skrze věci vyšší, což jim dává jejich podstatný význam v celku vesmíru. Všechno náleží Nejvyššímu a zrcadlí jej. Ve velkém řetězci bytí je všechno navzájem vnitřně spojeno a má svoji podstatnou důstojnost a smysl. Uspořádání obvykle vypadalo takto: 1) Bůh a to, co je Boží, 2) nebeské mocnosti a andělé, 3) lidé, 4) zvířata, 5) rostlinstvo, 6) voda a nerosty v zemi 7) země sama, která to všechno drží pohromadě.

To vše bylo spojeno účelem, smyslem a svojí posvátností. Dnes pro to používáme metafory nesešívaného oděvu, kosmického vejce, duchovní ekologie a integrity celého stvoření. Dokud existuje transcendentní měřítko, vnější zdroj svatosti, který se sám sděluje, potom mají všechny další články onoho řetězce svůj vnitřní a všudypřítomný smysl. Je to nádherný, srozumitelný vesmír, uvnitř kterého žili téměř všichni lidé od počátku lidských dějin. Nic není profánní, jakmile pochopíte, jak se dívat. Jsme v těchto dějinách smutnou výjimkou, která žije v dualistickém a nakonec roztříštěném světě, který už vůbec není universem („tím, co se otáčí kolem jediného“).

Téměř všichni lidé, kteří žili na této planetě, si byli jisti Nejvyšším a proto se mohli pohybovat dolů a navenek srozumitelným způsobem, s nádhernou jistotou. To také nepochybně vytvářelo objektivní kriteria pro určování dobra, pravdy a krásy. Svatý František tak mohl vidět Boží obraz i v červovi! Pokud existuje stvořitel, všechno ostatní je stvořením a určitým způsobem i Božím obrazem.

Pokud nevidíte Boha ve všem, ztratili jste schopnost vidět ho v čemkoliv. Jakmile zvítězí dualistické myšlení, začíná ego znovu hru na vybírání a rozhodování, a to je začátek výlučného, trestajícího, někdy až násilnického náboženství. Jak jsme se zmínili, z hlediska antropologie má náboženství počátek v rozlišení mezi čistým a nečistým. Ježíš toto rozlišení soustavně přehlíží. A v evangeliích se toto přehlížení projevuje téměř u poloviny jeho činů!

Pro postmodernismus je naopak všechno relativní. (To je, do důsledku dovedeno, neudržitelné tvrzení, protože pokud je všechno relativní, je relativní i tento princip relativity). Protože současné myšlení se rozhodlo, že všechno je relativní, místo aby to bylo ve vztahu (theistický nebo personalizovaný svět), nutí jednotlivce, aby si vyráběl („manufacture“ – „dělat rukama“) svoji vlastní velikost. Myslím si, že jsme zaměnili relativní a relační – vztahové. Relativní myšlení nám umožňuje odmítnout nebo zmenšit energii čehokoliv; relační myšlení nám umožňuje energii zvětšit a pokleknout v úžasu před Bohem, který je ve všem.

Jestliže není vaším středem Bůh, zatížíte sami sebe potřebou stát se tímto středem sám. To je ale nemožný, sebezničující úkol. Každým okamžikem jsem vydán vrtochům nevyzpytatelných přání. Otázky: „Co si vlastně přeji?“ nebo: „Jsem teď dost důležitý?“ se stávají zavádějícími prvotními otázkami a my zůstáváme v pasti své malosti. Lidé světa nesou tíhu hledání vlastního smyslu a své soukromé důležitosti. „Zvládneme to sami!“ je nesplnitelný úkol, který nemá vítěze, ale jen poražené.

Bez vnitřní důstojnosti, která pochází ze spojení s Bohem, se nutně budete muset stávat stále více lidmi, kteří jsou svérázní, výstřední, kteří přehánějí nebo se izolují, abyste si mohli být jisti, že přečníváte nad ostatních pět miliard lidí. Výstředník je člověk, který žije „mimo střed“. Toto lze předpokládat u mladého člověka, který dosud hledá svůj střed, dnes ale mnoho osmdesátníků dosud žije s takovým křehkým nebo vycpávkami obloženým egem. Velice dobře víme, že už nežijeme v kultuře, která by ctila moudrost a ve které by člověk byl s přibývajícím věkem čím dál blíže základům a podstatě.

Postmodernismus vede k tomu, co někteří nazývají redukcionismus. Už nemůžete začínat odshora a nacházet univerzální smysl, který lze odhalit ve všem stvoření. Všechno ztratilo své souvislosti, všechno stojí opuštěné, neschopné najít potvrzení mimo sebe sama. Všechno se umenšilo a zbavilo tajemství. A tak to nejlepší, co můžeme za normálních okolností udělat, je najít nejnižší úroveň, kterou můžeme pochopit i uchopit a z této úrovně stoupat vzhůru – pokud ovšem vůbec můžeme stoupat. Jazyk redukcionismu obvykle začíná slovy „jenom“ nebo „právě jen“, nedůvěrou a cynismem. Tento jazyk předurčuje, kolik mohou vaše oči zahlédnout. (Ken Wilber, prvotřídní myslitel, vidí, i když sám není křesťan, toto schéma jako anemický a neúplný pohled naší doby. Pokud se chcete vyrovnat s redukcionistickým postmoderním myšlením a překročit ho, doporučuji vám k přečtení téměř všechno, co napsal.)

Redukcionistická a nedůvěřivá mysl je uvězněna ve světě, kde záleží stále všechno „na ní“, to znamená na nejnižší možné úrovni a s nejvíce nejistým já – se svou vlastní chviličkou dějin, se svou omezenou schopností chápat. Nic opravdu velikého nelze od těchto nedůvěřivých a redukcionistických myslí očekávat, snad jenom to, že na začátku odstraní falešná témata. Víra je naopak naprostým protikladem: Víra v nejobecnějším smyslu toho slova je otevřenost k velkodušnosti, k tajemství a čemusi velikému. K tomu, abyste věděli, že to tak opravdu je, nemusíte být „věřící“.

Kniha Richarda Tarnase Utrpení západního myšlení mi pomohla pochopit, jak je každé století uvězněno ve vlastních sítích, ve vlastních omezených kategoriích, ve vlastním omezeném způsobu chápání. V naší době jsme například v zajetí „tržního“ světonázoru. Ten je velmi pragmatický a velmi individualistický a jeho jazyk je jazykem romantického expresionismu: „já mám“ a „rozhodl jsem se“ jsou klíčová prohlášení. Náš pohled na svět se nestará o velké dějiny, velké filozofie, velké myslitele nebo o cokoliv jiného, kromě tržního světa nákupů a prodeje. Cítíme se uvězněni uvnitř směnných hodnot místo hodnot vnitřních, nás křesťany většinou nevyjímaje.

Musíme si dávat velký pozor, aby nás každý další revoluční názor nevedl znovu k tendenci všechno zpochybňovat a otvírat se destruktivnímu myšlení. Neodmítám například kritiku feministek, že jsme v minulosti dostatečně nenaslouchali ženám (nebo minoritám, homosexuálům, chudým nebo neúspěšným všeho druhu), chceme ale opravdu tvrdit, že Aristoteles a Erasmus nebyli pro lidstvo obdarováním, protože to byli muži? Nebo že má Johanna Doe pravdu, protože je to žena? Tyto pochopitelné, ale bezmyšlenkovité reakce na nové pronikavé vhledy do věcí působí, že se nové myšlenky stávají spíše destruktivními než tvořivými. Přinášejí jen další desetileté období přehnané obrany vůči všemu okolnímu, přehnané kompenzace všeho. Na to už nám ale nezbývá čas.

Takové myšlení „buď anebo“ vrhá bohužel na celý akademický svět velmi špatné světlo – především v zemi, jako jsou Spojené státy, které potřebují, s ohledem na svůj ohromný vliv ve světě, zapojit všechny dobré vzdělané lidi. V určitém smyslu jsme měli již od počátků americké revoluce destruktivní postoj, chyběla tu důvěra ve vyšší třídy a v kulturu, důvěra, že by slovo „šlechta“ mohlo mít pozitivní smysl. Naštěstí nás dokázali ušlechtilí muži a ušlechtilé ženy v naší historii povznést nad odpor k Anglii, nad odpor k čemukoliv a vedli nás k pozitivní vizi Ameriky. Destruktivní postoje jsou obecně užitečné jenom pro počáteční jasnost a soustředění na podstatu věci, samy o sobě však nenabízejí pozitivní nebo tvořivé základy, na kterých by se dalo dlouhodobě stavět.

Evangelní kvas

Postmodernismus se snažil překonat prázdnotu a nihilismus modernismu tím, že se odmítl spojit s jakýmkoliv světovým názorem. Mohli bychom ho nazvat hladomor na pochodu. V lidských dějinách nemá srovnatelný precedent. Je pravda, že modernistické technologické vědecké vysvětlování všeho nenasytilo lidskou duši, bylo a zůstává prázdné, bez hlubšího smyslu. A tak jsme se, místo abychom zůstávali nenasycení, posunuli o krok blíž ke hladomoru tím, že se odmítáme vůbec rozhodnout pro jakoukoliv výživnou stravu. Skepticismus je jen jiný způsob jak se vyhnout sázce a tím i riziku zranění. Dnešní obvyklý způsob myšlení je jakýsi druh obecného skepticismu, kritické myšlení často vypadá jako inteligence a někdy tomu tak i skutečně je. Můžete být biskupem a přitom krajně skeptický a pochybující. Ale nikdy vám neřeknou, že jste heretik! Není to trochu divné?

Skepticismus a kriticismus jsou stoprocentně účinné obranné prostředky pro naši psychiku, ale jakmile začnou dominovat, ztrácíme cosi hlubokého a mnohem důležitějšího. Pro kulturu společnosti, aby se mohla vůbec zachovat a aby mohla pokračovat, jsou samozřejmě důležité takové lidské vlastnosti, jako je schopnost podřídit se, trpělivost, pokora, odvaha riskovat, milosrdenství vůči potřebným. Lidé totiž v takovém prostředí rostou. Ježíš nehlásá svět, kde se lidé nikdy nezraňují, neproviňují se nebo na nich není páchána nespravedlnost, ani takový svět neočekává. Soustředí se plně na to, co máme dělat s chybami, když se stanou – ví dobře, že k tomu bude stále docházet. „Sedmdesát sedmkrát“ je lék pro společenství, které touží se uzdravit, ne pro společenství, které zná předem všechny odpovědi a ví také přesně, jaké tresty mají následovat.

Pokud jste několikrát milovali a zklamali se, budete se obávat znovu se zamilovat. Pokud jste trpěli, tak jako trpěl tento svět ve sto milionech obětí válek dvacátého století, budete si jistě chtít vytvářet nějaká vysvětlení, abyste už podruhé trpět nemuseli. Postmodernismus je východisko: žádné závazky, žádné odevzdání se, nic, co by bylo absolutní, žádná vášnivá touha po čemkoliv – žádné zklamání, žádná zranění. Na určité rovině to dává smysl, ale my jsme poté, co nás vyučoval Ukřižovaný, lidmi, kteří jsou vedeni jiným způsobem. Už nemáme potřebu skrývat své základy, abychom se vyhnuli pronásledování. Ve skutečnosti vlastně počítáme s tím, že nás Ježíšův životní styl pravděpodobně k nějaké nové formě útlaku povede.

Jestliže se otevřeme Kristovu tajemství, vydáváme se tomu, že budeme zraňováni, že se ocitneme v mašinérii života, že půjdeme po cestě, které říkáme cesta křížová. Není divu, že se tomu velká část světa brání! Komu by se chtělo být na takové cestě? Komu by se chtělo být solidární s tragickým tajemstvím věcí? Kdo by chtěl být utvářen levou rukou Boží? Kdo by chtěl nést temnou stránku života? Myslím, že jenom málokdo – jenom ti, kteří byli vedeni tajemstvím smrti a vzkříšení a vycházejí z něj zralejší a probuzení. (To je zřejmě to, co tradice míní často mylně chápaným slovem vyvolení.) V tomto smyslu bylo křesťanství podle mého názoru Ježíšem vždycky míněno jako minoritní záležitost a vždycky tomu tak bude. Ježíš nedělil svět na ty, které Bůh nemiluje, a na ty, které miluje. Vytvářel hrstku, kterou by Bůh mohl použít – aby odvrátil celý svět od jeho cesty násilí směřující k sebezničení. Ježíš nás miluje a všechny nás táhne k Bohu. Nebo, jak to formuloval Jan, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno“ (Jan 11,52). To je něco úplně jiného než vytváření nového kmene spasených a dokonalých lidí.

Ježíš nás vybízí jenom k tomu, abychom byli světlem, kvasem, solí, hořčičným semenem. To je zřetelné jak v počátečních slovech jeho Horského kázání (Mt 5,13–16), tak i v jeho podobenstvích (Lk 13,18–21). Je neuvěřitelné, že nám to uniklo, a dali jsme přednost vizím „křesťanstva“, „morální většiny“, řídících institucí, voličstva a „Vašich excelencí“. To nás ponechává pod vládou imperiálního myšlení našeho ega, které je v protikladu k důvěřující, odevzdané mysli Ježíšově. To, co měl Ježíš na mysli, byl kvas pravdy, která by byla v dějinách tím, co vyvolává změny nebo zachovává a chrání. Je ironií, že to vypadalo daleko spíše jako nemorální menšina, nežli jako morální většina! Jeho projekt byl opravdu převratný, je jediným projektem, který kdy měl naději na skutečné vítězství. Jak kdosi jednou řekl: „Konzervativci jsou ti, kdo milují zlo současné, zatímco liberálové chtějí nahradit současné zlo nějakým novým.“ Evangelium přesahuje všechny tyto způsoby myšlení.

Linie příběhu nás všechny pronásleduje a stále znovu rozčarovává ty, kdo se chtějí zleva nebo zprava chopit moci. Ježíšův příběh je tu přítomen jako odhalující soud nad každým jiným příběhem, soud nad soudním a právním systémem světa. Je nadále pohoršením a dokonce i trochu zklamáním: Ježíš má mnoho naděje pro hříšníky (to je dobrá zpráva prakticky pro každého z nás, proto ji také takto nazvali). Ježíš má problém jenom s těmi, kdo si o sobě myslí, že nejsou hříšníci. To obrací celé dějiny náboženství naruby. Skončilo hledání tak zvané čistoty. Jediné, o co jde, je poctivost a pokora. Nazvěme to pokání.

V každém scénáři lidského života se objevují, i když tomu nebudeme chtít věřit, nejméně tři typy charakterů: Ježíš, ti špatní a ti, o kterých si myslíme, že jsou dobří. A Ježíš nám říká: ať vás nepřekvapí, kdo bude nakonec dobrý a kdo špatný. Tento evangelní kvas neúprosně útočí na takové skutečnosti, jako jsou trest smrti, války proti chudým, zdůvodňování válek jakéhokoliv druhu, právní systémy, idealizace boháčů a špiček společnosti, tradice útlaku a mučení, až po věc zcela nedávnou, jako byla neschopnost amerického Kongresu přes všechnu snahu zbavit „hříšného“ prezidenta jeho funkce! Něco podobného by se nemohlo stát jinde než v kultuře, kterou evangelium naučilo soucitu s obětí. Jakmile mnozí pochopili, že se prezident stává obětí, postavili se na jeho stranu!

Evangelní linie příběhu má i poslední kapitolu dějin. Bůh vítězí. To je dobrá zpráva pro všechny lidi, zvláště pro ty, kdo ještě nevědí, že i na ně se „vztahuje milost“. Znovu a znovu to dává lidstvu možnost, aby „sesadilo mocné z trůnu a povýšilo ponížené“ (Lk 1,52). Není to žádná náhoda, že tato revoluční slova vyslovila Maria, žena, a první člověk, který v Ježíše uvěřil.

Jednotlivec – hnutí – automat – památník – paměť

(V angličtině všechny výrazy použité v názvu této kapitoly začínají písmenem M a autor pak této shody používá v celém textu, což se v překladu nepodařilo. Pozn. překladatele)

Tvrdí se, že všechny velké věci v dějinách začínaly od jednotlivce. Pokud tento jednotlivec má co říci a jeho sdělení je živé a správně vyjadřující skutečnost, pak můžeme mluvit o „hnutí“. To je období největšího rozmachu energie. Například na církvi je vidět nejvíce vitality, když je „Božím hnutím“, kdy je instituce jenom nositelem onoho hnutí. Hnutí samo nemůže být nikým ovládáno, ani papežem, ani prezidentem, žádnou teologií, doktrínou nebo dogmatem. Nemůžeme získat vládu nad vanutím Ducha. Je důkazem zralosti římské církve, že byla schopna toto učení oficiálně předložit v době Druhého vatikánského koncilu (viz zvláště dokumenty o církvi a dekret o nekřesťanských náboženstvích.) Stádium „hnutí“ je vždycky velmi vzrušující, tvořivé – a také riskantní.

Je riskantní proto, že Boží působení v dějinách je mnohem mocnější a významnější, než to může jakákoliv církev, kultura nebo tradice slovem vyjádřit. Cítíme, že tu nejsme pány situace. Chtěli bychom si opravdu myslet, že by se velký Bůh mohl vejít do našich kapsiček? Měli bychom úctu k Bohu, kterého bychom mohli ovládat? Měli bychom opravdu úctu k církvi, která by si myslela, že je schopna předvídat a zvládat Boží činy? Nemyslím si to. A přitom se zdá, že právě o to usiluje nezralé náboženství – ovládat Boha tím, že ho „správně“ uctívám. Tím se dostáváme docela rychle dále, mimo nebezpečné stádium hnutí do stádia, které nazývám stádium automatu. Toto stádium je předvídatelné a pochopitelné, i když ne příliš šťastné.

Institucionalizované neboli „automatické“ stádium hnutí se bude projevovat méně živě, což není samo o sobě špatné, i když to vždycky překvapuje ty, kdo vidí církev jako něco samo o sobě konečného, ne jenom jako prostředek, který nese určitou vizi. Potřebujeme ale „méně ušlechtilé“ údy těla, abychom dokázali růst v lásce (1Kor 12,22–24). Můžeme také nacházet ponaučení v méně zralých stádiích života. Cesta ke zralosti je ve skutečnosti vždycky cestou procházející nezralostí. Žádná jiná cesta neexistuje. Pokud si ale neuvědomujeme omezené možnosti automatu, snažíme se ho přeměnit v něco více, než tento automat ve skutečnosti je. Uděláme z něj památník, uzavřený systém, který působí podle své vlastní, často samoúčelné logiky.

Je třeba se smířit s tím, že to tak je, že to je zdánlivě nevyhnutelný proces, zvláště pokud se necháme spoutat potřebou zachování pracovních míst, zásadovou politikou v čemkoliv, dojmem, kterým působíme na veřejnost, svojí identitou. Jakmile se dostanete k normám zaměstnanosti a profesionálům, jejichž práce závisí na postavení, jistotě a spolehlivosti, je velmi obtížné začít riskovat kvůli Bohu nebo kvůli evangelním hodnotám. Časem takové hnutí, i přes svou snahu se udržet a obhájit, skončí samo v sobě. Jeremiáš na začátku svého proroctví ostře vystupuje proti takové formalizaci: Nespoléhejte na klamná slova jako: chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův! Budete‑li chodit za cizími bohy, „hle, také já vidím, nejsem slepý, je výrok Hospodinův“ (Jer 7,4 a d.). Pomníky se musí pravidelně bourat a obnovovat. Proto také Thomas Jefferson říkal prvním americkým revolucionářům, že tato revoluce se musí nějakým způsobem opakovat každých pětadvacet let!

Pravda se nikdy nestane skutečností, pokud se nestane mojí pravdou, pravdou, kterou vlastním, kterou si osvojím, pro kterou trpím. Opravdové náboženství se nemůže spokojit s ničím menším. Dovolte mi, abych zde uvedl vyjasňující, jadrný citát z Johna Stuarta Milla (knihu On Liberty). Varuje nás před stádii památníku a automatu:

„I když názor, který jsme pouze přejali, je nejenom pravdivý, ale je celou pravdou, pak pokud se s ním nebudeme bolestně, naplno a poctivě střetávat, zůstane pro většinu těch, kdo ho přijmou, jakýmsi neoddiskutovatelným rozhodnutím, které téměř vůbec nepochopili nebo jehož zdůvodnění jim uniká.“

Každá generace si musí svá nejhlubší přesvědčení osvojit. Říkávali jsme to takto: „Bůh nemá vnoučata“. Každá generace musí najít své vlastní spojení s Bohem, objevit pro sebe ono tajemství. My bychom si ale chtěli přisvojit výsledky práce někoho jiného. A už tu stojí automat, který se stal památníkem. Je tak snadné nastoupit a vlastně nevědět proč, nastoupit, aniž bychom sami prožili onu touhu. Stádia jednotlivce a hnutí kompletně přeskočíme a máme tu „mrtvé, ztuhlé Boží lidi“, nikde ani zmínky o vyvolení, lásce nebo pouti. V tomto stavu je náboženství jenom záminkou pro to zůstat nevědomý, zůstat „památkou“ na něco, co muselo být kdysi velkým dobrodružstvím. Pak už není náboženství samo životem, ale jen jeho náhražkou, nebo, ještě hůře, vyhýbáním se životu. Bůh ale nemá vnoučata, má jenom děti. Tajemství spočívá v tom umět udržet kontakt se stádii jednotlivce a hnutí, aniž bychom propadli naivní představě o nutnosti nějakého automatu, aniž bychom propadli osudové nezbytnosti těch, kdo milují památníky. A buďme k sobě upřímní. Všichni milujeme památníky, když jsou to památníky našeho muže, našeho hnutí nebo našeho automatu.

Obyčejní lidé

Lidé automatů a památníků mohou být někdy uchváceni vizí jednotlivce a hnutí. V Centru pro akci a kontemplaci v Albuquerque nás často navštěvoval náš přítel Frank Strabala (zemřel v roce 1999). Pracoval na zkušební nukleární střelnici v Nevadě, blízko Las Vegas. Frank tuto střelnici ve skutečnosti řadu let vedl – a pak, milostí Boží, získal odvahu si to celé zpochybnit. Jednou se ke mně dokonce přidal, když jsme prováděli akci občanské neposlušnosti na zkušební střelnici. Nikdy nezapomenu, jak ke mně kráčel a na tváři měl napůl úsměv a napůl starost. „Věřil jsem tomu, co učíš celá ta léta, tak teď musím mít důvěru i v situaci, do které mě to dovedlo,“ řekl. Stáli jsme spolu a kolem projížděli jeho bývalí zaměstnanci a jejich gesta směrem k někdejšímu šéfovi nebyla příliš lichotivá. Byl jsem zahanben takovou odvahou a pokorou a cítil jsem k němu úctu. Vyměnil svůj jistý památník skrze setkání s jednotlivcem Ježíšem a vizí mírového hnutí.

Je těžké zpochybnit vlastní práci a stává se to jenom zřídka. Když Ježíš povolával své učedníky, odváděl je také od jejich práce a od jejich rodin! (např. Mt 4,22) Dnes to nezní jako něco špatného, že ne! Chtěl, aby opustili své sítě, protože dokud jste svázáni jistotou zaměstnání, existuje mnoho věcí, o kterých nemůžete mluvit a dívat se na ně. To je jedna z velkých, stále se opakujících nevýhod kněží, kteří jsou placeni církví, možná právě proto nechtěl svatý František, abychom byli svěceni na kněze! Máte pak tendenci myslet si a říkat jenom to, co neuškodí vašemu „podniku“.

Každý, kdo byl někdy u někoho zaměstnán, tomu rozumí, možná, že právě tato zkušenost stojí za tak rozšířeným antiklerikalismem dělníků na celém světě. Dokážou často rovnou prohlédnout naše kněžské aspirace. Jak mi jednou rozzlobeně řekl pohotový montér: „Opravdu by vám to stálo za námahu snažit se dokázat nebo obhájit papežskou neomylnost nebo ‚transsubstanciaci‘, kdybyste nebyl na odpovědi osobně zainteresován? To jsou leda prefabrikované odpovědi manažerů, ale lidé, kteří pracují rukama, si takové otázky vůbec nekladou!“ Potřebujeme mít v sobě dostatek pokory, abychom to vyslechli. Uvědomuji si, že na jeho slovech něco je, když vidím skelné oči rodičů sedících v lavici v první řadě při kázání o dokonalosti řeholních řádů a celibátu.

Ježíš povolal své učedníky také z jejich rodin. Existuje ještě další slepota, která vás vzdaluje od velké pravdy – posvátná kráva větší než zaměstnání – a tou je rodina. Rodiny jsou pro lidský růst buď velmi dobré nebo velmi špatné, v každém případě jsou to jenom rozjezdové plochy pro start vzhůru. Jak jiní říkají, rodina poskytuje kořeny, křídla musí přijít odjinud.

Co by se stalo, kdybychom dnes večer přišli domů, shromáždili všechny děti a řekli jim: „Zbavíme se televize.“ To by šlo jen velmi obtížně, pokud bychom se nemohli opřít o nějaký větší systém. Křídla pro let do velkého světa mohou málokdy vyrůst uvnitř malé rodiny. Jediné, co můžeme udělat, je dát svoji lásku a poskytnout bezpečné základy, aby si děti mohly později samy položit odvážné otázky. Ty ale obvykle nevznikají doma. Rodina ve skutečnosti mnoha lidem poskytuje bezpečný plůtek kolem zahrádky, která je často velmi malá. Pro mnoho lidí není taková rodina ani zdrojem kořenů, tím méně křídel, je to už jen taková cihlová zeď, o kterou narážejí nebo kterou jsou obklíčeni.

Proto také Ježíš trvá na tom, abychom si kladli širší otázky, než je schopna si klást naše vlastní rodina. Ježíš nám říká, abychom se příliš neusadili ve svém zaměstnání a abychom si nemysleli, že naše malá rodina zná na všechny otázky odpověď. Toto je zřejmě součástí východní moudrosti, tak jak je přítomna v asijských kulturách. Malá rodina drží velmi pohromadě, ale je pevně usazena uvnitř širší rodiny, mezi sousedy, ve svém náboženství a ve svých tradicích. My bohužel nemáme nic z toho!

Na příklad v Indii nemůže muž vstoupit do třetího a pak do čtvrtého, posledního stádia svého života, dokud neopustí stádium druhé. Ony čtyři stádia jsou: žák, hlava domácnosti, mnich v džungli, moudrý muž. Na našem praktickém Západě se zastavujeme u druhého stádia, a máme čím dál větší potíže zvládnout alespoň toto stádium dobře. Jsem přesvědčen, že zde leží část odpovědi na to, proč je u nás tak málo moudrosti, proč je tak malá naše „ostrovní“ politika a proč je tak „partajnický“ náš pohled na církev.

Většina našich mužů se nevydala na dalekou cestu od „matky“ – ani od mateřské církve a podniků (viz moje knihy: Cesta divokého muže, nakladatelství Cesta, 2002 a Hledání Grálu, nakladatelství Crossroads, 1994, vyjde v nakl. Cesta, 2004). Protože jejich mužská cesta nebyla zvládnuta duchovně, mnozí muži stráví zbytek svého života snahou oženit se s matkou (zeptejte se mnoha žen), obávají se skutečné intimnosti se ženami nebo vyžadují bezpečí, které jim vždycky poskytovala matka.

Stále, i po třiceti letech kněžství, mě zaráží, kolik našich vroucích katolických mužů (kněze nevyjímaje) touží po bezpečí a pohodlí a není vůbec ochotno riskovat. Matka církev a matka Maria v modré říze dostávají jednoznačně přednost před Kázáním na hoře nebo před čtyřiceti dny na jakékoliv poušti. Tato skutečnost hluboce ovlivnila charakter hlásání evangelia. Ještě jsme neodešli z domova a tak nám evangelium velmi zdomácnělo.

Když se stane, že se společnost, ale i rodina bezpečně „zabydlí“ v onom stádiu památníku, začnete uvažovat o dynamitu nebo o radikálním chirurgickém zákroku. Jinak se nic nepohne. Tajemství existence zla však nemůžete porazit čelním útokem. Stali byste se jeho zrcadlovým obrazem, snad jen lépe maskovaným. Ježíš tomu říká vyhánět zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů (Lk 11,14–22).

František z Assisi zvolil místo toho jinou cestu a dařilo se mu lépe. Pokud proti něčemu bojujete přímo, umožníte, aby to, proti čemu bojujete, samo určovalo styl, intenzitu a formu odporu. Brzy se tomu sami připodobníte, jenom způsob bude více skrytý a vámi odmítaný. Proto se zlo tak úspěšně šíří. Je téměř dokonale utajeno, a pokud nám není dáno duchovní rozlišování, většinu z nás dokáže přelstít. Proto se tedy František, i když respektuje památníky a má je dokonce rád, vrací pro inspiraci k původnímu dynamismu a nenásilné cestě jednotlivce Ježíše.

Člověk, který v Assisi byl, si dovede představit, jak je město obehnáno hradbami a že uvnitř těchto hradeb je katedrála a další mohutné kostely, jeden krásnější než druhý. Tam také slyšel František poprvé slova evangelia a zamiloval se do Ježíše. A potom klidně odchází mimo městské hradby a obnovuje zříceniny kostelů, nazývaných San Damiano a Porciunkula. Nepoužívá svých slov k tomu, aby vysvětlil ostatním, co dělají špatně, on se jenom jemně a s láskou snaží dělat to lépe. Myslím, že právě v tom spočívá pravá obnova. Pamatujte si, že nejlepší kritikou zla je konání dobra. To by mohlo být dokonalé motto pro veškerou obnovu. Neničí žádné automaty ani památníky, ale naplňuje je novou energií a novou formou. San Damiano zůstal kostelem, ale byl malý, chudý a na okraji.

Morální realismus

Existuje kniha, která se jmenuje Nevědomá dokonalost obyčejných lidí (The Ignorant Perfection of Ordinary People, State University of New York Press, 1991). Její geniální název vyjadřuje všechno. Robert Inchausti v ní píše o tom, že touha po duchovních věcech u obyčejných lidí je základem většiny velkých společenských a politických reforem. Nazývá to zcela výstižně „konstruktivní postmodernismus“! To je přesně to, o čem hovoříme i zde: o lidech, kteří znají i temnou stránku věcí, ale budují dál. Žádné naivní odmítání, žádný idealismus Pollyanny, žádný utopismus, ale pravá biblická naděje, přijímaná na druhé straně utrpení a neúspěchu. Většina z nás je buď ochromena, nebo si myslí, že jsme poučeni, protože známe problémy, hříchy, skandály, podstatně tragickou povahu lidské existence. Procházíme stádiem destrukce bez obnovujícího daru vize a naděje. V tom zřejmě spočívá nejtěžší břemeno toho, kdo nemá žádnou víru nebo je jenom ideolog: v opuštěnosti nebo cynismu tolika akademiků a sociálních aktivistů.

Setkávám se s lidmi, kteří jsou dokonalí, aniž si to uvědomují, a vždycky žasnu nad jemnou uměleckou prací, kterou už Bůh na nich udělal. Podobá se to setkání s mimořádně krásnou ženou nebo mužem, kteří si své krásy nejsou vědomi. Lidé „nevědomky dokonalí“ se obvykle drží tradičních hodnot. Vypadají tak trochu jako lidé s „původní naivitou“. Obvykle se řídí zdravým selským rozumem. Lidé vnitřně zdraví a ukotvení v sobě mají morální realismus. Neláká je ani levicová, ani pravicová ideologie. Dokáží přijímat lidi, které jiní z různých důvodů odsuzují. Nejsou namyšlení a nevytvářejí si velkolepá zdůvodnění, proč je to či ono špatně nebo dobře. Nikdy je nemůžete šokovat. Nedívají se na skutečnost pod drobnohledem svého morálního kompasu, ale se soucitem a pochopením. Jejich odpovědi na naše otázky nepřicházejí odněkud shůry, nacházejí je uprostřed života, zachycují je v hloubce. A z jakéhosi důvodu nikdy nesrovnávají! Berou věci takové, jaké jsou, nechávají na každém, aby měl své pochybnosti.

Myslím, že mám takové lidi rád snad proto, že takový byl i můj otec, Richard Rohr (1910–1999), kansaský farmář a železničář. Setkal jsem se také s prostými řeholnicemi, které pracují s prostitutkami a s vězni, a které trpělivě řeší to, co mají právě před sebou, a ani jim nepřipadne tomu říkat trpělivost. Myslím, že prošly jakousi obnovou, která je nově formovala. Domnívám se, že prožily chvíle, kdy bylo jejich nitro zbaveno všech vrstev, které ho zakrývají, a že se naučily z tohoto jasného, pokorného bodu žít.

Tento morální realismus není žádný morální skepticismus nebo rezignace, ale paradoxně je to ten pravý, osvícený tradicionalismus. Každá doba mění jenom tvar lidského hříchu, my ale poukazujeme na stále stejné iluze a falešné sliby ega (proto tu máme věčnou pravdu starodávných typologií jako je Enneagram, a smrtelné hříchy nebo „démony“ ve většině tradic). Modely chování, kterými musí každá generace procházet, jsou stejné, jako tomu bylo u našich předků; ten, kdo se sám dotkl hříchu a poznal, co znamená, už nebude nikdy znovu zděšen. Zlo, stejně jako Bůh, je jediné, proto ho také zřejmě personifikujeme jako satana. Jakmile ale ucítíte, jak satan páchne, už vás nikdy nepřekvapí žádná jeho podoba ani tvar. Stanete se jenom vnímavějšími pro jejich rychlejší rozeznávání.

To, co nám toto rozeznávání ztěžuje, je skutečnost, že za života poslední generace exponenciálně narostlo množství informací (nikoliv moudrosti). Stále očekáváme, že se nám zjeví konečná, pravdivá odpověď. Tato exploze informací nás vede k závěru, že moudrost je ještě kdesi v dálce před námi. Odvracíme se, bohužel, od pregnantního „nyní“, od našich předků, od uzdravující moci paměti. Odmítáme zdravý tradicionalismus a dáváme přednost budoucím řešením, které snad nikdy nenastanou. Protože jakmile se objeví, budou brzy odvrženy jako „staré“ a během dvou měsíců nastoupí na scénu nový guru. Všimněte si jen, jak přibývá knih typu „pomoz si sám“ a jak rychle pomíjí jejich jepičí sláva.

Když mluvím o tradiční moudrosti nebo o morálním realismu, mám na mysli lidské kvality a ctnosti, jako je mlčení, osamělost, nestrannost, čestnost, vyznavačství, schopnost odpouštět, radikální pokora. Žádný nový autor, žádná nová kniha je nepřekonají. Snad nám mohou pomoci jim lépe porozumět. A přitom zde není nic efektního – žádná závislost na krystalech, na proroctvích, na příznivých dnech nebo na co nejvyšším odborném vzdělání kněží. Obyčejní lidé objevují tuto moudrost tím, že ji žijí!

Tradiční moudrost si je vědoma toho, že je lidské utrpení, zvláště pak nespravedlivé utrpení, schopné vést člověka k hlubšímu poznání. Zřejmě žádné z velkých světových náboženství s myšlenkou utrpení nepracuje přímočařejším, dramatičtějším způsobem než křesťanství. Jsme konec konců jediné náboženství, které uctívá oběť. Jak už o tom pojednávaly předchozí kapitoly této knihy, prohlásili jsme toho, kdo se stal obětním beránkem, za pravého „Pána dějin“. Zdá se, jako by chtěl Bůh tím, že mezi nás přichází jako ukřižovaná, odpouštějící oběť, odpovídat na ten nejústřednější problém lidstva. A tak se znovu nabízí otázka, zda pro duchovní život každého člověka není nejdůležitější právě to, co uděláme se svou bolestí?

Proč existuje zlo? Proč existuje utrpení? Ani Jobovi se nedostalo odpovědi a přitom je právě on ztělesněním morálního zrání ve Starém zákoně. Jeho příběh je stejný jako Ježíšův. Job prosí o odpověď a nakonec důvěřuje, když poznává, že ho Bůh bere vážně a že s ním rozmlouvá (Job 42). Ježíšovi se později dostává odpovědi v jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Je to ale tatáž odpověď: Bohu je možné věřit. Svět je nadále bezpečný, smysluplný a je i požehnaný. Naše spása spočívá v tom, že jsme byli osloveni a zapojeni do kosmické konverze. Ve skutečnosti nepotřebujeme slyšet odpovědi, stačí nám, abychom byli v dialogu bráni vážně. Dozvídáme se to ale zpětně, až poté, co projdeme utrpením a bojem. Nemůžeme se to dozvědět předem teoreticky nebo teologicky. To je ten velký problém, věčné zklamávání. Nemohu opisovat domácí úkoly od někoho jiného. Ty mě mohou jenom inspirovat, ale i to je dobrý začátek.

Naše poznání Boha je jen částečné. Není přiměřené, aby byl Bůh „pochopen“ intelektuálně, je nejvíce rozpoznáván právě v utrpení a bolesti, kdy se nás začnou problémy mnohem více dotýkat a my jsme vnímavější a citlivější. Kateřina z Janova, laik a mystik, se prý zeptala Ježíše v jednom ze svých dialogů: „Proč, můj Ježíši, je na zemi tolik bolesti? Proč musí lidé trpět?“ A Ježíš jí odpověděl: „Kateřino, kdyby to šlo jinak, dávno bych už o tom přemýšlel.“ (Sv. Kateřina z Janova, Duchovní dialog). Zřejmě není žádná jiná cesta, jak se můžeme naučit věci opouštět a jak se můžeme naučit soucitu. Neexistuje žádný jiný způsob, jak pustit věci ze svých rukou, než že budeme dovedeni až na pokraj svých možností, kde budeme muset spoléhat na druhého. Pak poznáme základy svého bytí. Nevěřte žádnému duchovnímu učiteli, který nepoznal utrpení. Nehledejte žádného učitele, který umí předpovídat budoucnost, hledejte jen toho, který vás dovede ke smíření s minulostí, především s utrpením v minulosti.