Vybrané texty

TI, KDO ZNAJÍ NAŠI HISTORII, vědí, že současná žízeň po transcendentnu se neobjevuje v americké historii poprvé. Spojené státy zažily tři duchovní probuzení. Byla to všeobecná náboženská probuzení, vlastně obnovy. Tato probuzení mohou být z určitých hledisek kritizována, vytvořila však model sociální spravedlnosti a lidských práv, který je dosud po celém světě napodobován. První z nich, které je historiky nazýváno Velké probuzení, dalo vyrůst Americké revoluci a ústavě Spojených států. To, že jsme si uvědomili hodnotu lidského života a svobody, byl obrovský krok dopředu, z něhož jsme, přinejmenším v principech, nikdy neustoupili. Přispělo to ke vzniku moderního demokratického světového názoru, „Deklarace lidských práv“, k zájmu o obyčejného člověka, byly tím položeny základy práv žen a menšin.

Druhé velké probuzení, které začalo na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, přispělo ke konečnému zrušení otroctví. Zdálo se, že přišel čas pro takové ideje, jako je svoboda a lidská důstojnost. Duch a duše však musely být pro to, aby se historie dala tímto směrem, připraveny. Tím, že toto probuzení dalo lidem podnět k uvažování o transcendentním rozměru života a světa, ve kterém žijí, otevřelo cestu k dokonalejší morálce, nežli byla pouhá kulturní účelovost.

Ačkoliv se nám dnes jeví otroctví jako nepředstavitelné, je vhodné si připomenout, že ve velké části kolonizované Ameriky byla instituce otroctví považována za součást jediného a neměnného uspořádání světa. Víme přece všichni z Bible, že i svatý Pavel považoval instituci otroctví za zcela normální – je to dobrý příklad toho, že ve svém uvažování nejsme obvykle schopni překročit hranice vlastní doby a kultury. Lidské vědomí se jenom pomalu připravovalo pro plné přijetí Krista, pro svobodu Božích dětí. Není proto divu, že jsme teprve v osmdesátých letech dvacátého století zahlédli zlo sexismu!

Předpoklad, že otroctví je nezbytné, platí i pro americkou ústavu, která byla na svou dobu velmi pokroková, a která zároveň měla na mysli pouze muže, protože ženy neměly právo volit, a to muže bílé, protože černí muži byli otroci. Naši otcové zakladatelé byli skvělí, racionální, měli dobré úmysly, ale byli zcela zaslepení svojí dobou a kulturou. I my jsme svojí dobou a kulturou zaslepení, ale ještě o tom nevíme. Je to jistě výborná ukázka toho, že vzdělání není totéž, co proměna. Ve zdůrazňování tohoto rozdílu budu ještě pokračovat.

Naše mysl se může zabývat pouze obrazy existujícími ve „filmu“, který je do ní vložený. Naše vnitřní mýty určují, čím se zabýváme a čeho si nevšímáme, co považujeme za významné a co ignorujeme. Kdyby byly naše uši otevřené k naslouchání celého evangelia, byly by naše oči otevřené k tomu zahlédnout, že existence otroctví a sexismu není nevýznamná. Ale naše oči ještě nebyly připraveny a možná nebyla připravena ani naše srdce. A konec konců k tomu nedozrály ani dějiny.

V devatenáctém století, po druhém duchovním probuzení, se objevil Abraham Lincoln, který mimochodem zpočátku nebyl právě aktivní v boji o emancipaci, bylo třeba, aby nejdříve dozrál. Musel pro něj nastat okamžik zjevení, v němž zahlédl, že otroctví je nepřípustné. Velké osobnosti docházejí první k určitému jasnému poznání a to se pak šíří dál prostřednictvím lidí, kteří si ho osvojí (to je většina z nás), poněkud obtížněji se toto poznání šíří mezi těmi, kdo jsou buď neinformovaní, nebo mají strach.

Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že struktura světa nemůže být jiná, než jak ji znají oni, se z dějin poučují jenom pomalu. Neuvědomují si, že jejich váhavé přizpůsobování se novým věcem je určitou formou narcismu a nedostatku poznání. Ke změnám proto v lidských dějinách dochází jen s velkými obtížemi. Bůh zřejmě spoléhá na první skupinu „velkých osobností“, že nás ostatní budou volat k tomu, abychom se centimetr po centimetru vydávali na cestu vpřed. Tito lidé však často kvůli své prorocké vizi musí snášet hodně utrpení. Většina z nás si libuje ve svém pohodlí, které považujeme za samozřejmé, tak jak jsme kdysi za samozřejmé považovali božské právo králů.

Lincolnové tohoto světa jsou lidé, kteří prožili to, co pisatelé Nového zákona nazvali metanoia. Toto slovo doslovně znamená „otočit se“. Je to základní proměna mysli, obvykle způsobená buď utrpením člověka, velkým probuzením nebo takovou zkušeností, jako byl Pavlův pád před Damaškem. To nám otevírá zcela nové vnímání světa. Dokud nezačneme vnímat svět zcela jiným způsobem, intelekt a vůle samy o sobě přinesou jenom přechodnou a obvykle jen drobnou změnu. Metanoia, naprosté obrácení, vidění světa novým způsobem, je patrně zcela nezbytné k tomu, abychom se osobně proměnili a abychom mohli pomáhat proměňovat sociální struktury a instituce. Jinými slovy, nejprve setrváváme na cestě ega, narcismu a osobního zájmu, s postojem „co mi to přinese“.

Jiné obory mohou mluvit o „vhledu“, o „okamžicích objevného poznání“, o „vrcholných zážitcích“, ale vždycky se vědělo, že metanoia je určitý druh milosti odjinud. Ti, kteří ji přijímají, s jistotou vědí, že je to zcela nezasloužený dar. Pokud o této nezaslouženosti nevědí, jsou zničeni svojí vlastní hubris, tedy pýchou. Biblická tradice říká, že toto obrácení je zcela závislé na zkušenosti s Absolutnem. Tato zkušenost přináší hluboké poznání nejméně tři věci: Bůh je dobrý, svět je dobrý, já jsem dobrý. A to je všechno, co potřebujeme, abychom mohli začít. Potom stojí naše představivost oběma nohama na zemi a my jsme podstatným způsobem zbaveni jakéhokoliv strachu. Naše psychika už není založena na našem malém já, ale na onom „velkém já“, na Kristově já. Lidé, jako byl Lincoln, Hamet Tubman a někteří abolicionisté (příslušníci hnutí za zrušení otroctví v USA v 18. a 19. st., pozn. překladatele), jsou představiteli tohoto druhého probuzení. Je až zarážející, jak není v tomto období vidět přítomnost hlavních církví. Katolíci v některých jižních státech stavěli oddělené kostely pro bílé a pro černé až do počátku šedesátých let dvacátého století! Lpění na pravověří může vyznívat velice nepřesvědčivě v situaci, kdy neexistuje žádná „pravověrná praxe“.

Třetí probuzení nastalo celkem nedávno. Byl to neklid, který vedl k reformám pracovního a občanského práva v polovině dvacátého století. Připravilo americké katolíky na reformy, které měl přinést Druhý vatikánský koncil (1962–65). Dalo nám první impulsy k tomu, čemu říkáme „zaměření na dno“. To, jak se naše myšlení změnilo a vrátilo se k biblickému myšlení (kde hrdiny byly vždycky oběti), si uvědomíme, když si připomeneme, že většina lidských dějin idealizovala krále, peníze, šlechtu, slávu a moc (zaměření na vrchol).

Jistota nejistoty

V době Druhého vatikánského koncilu, na začátku šedesátých let dvacátého století, jsme my, katolíci, byli velmi sebevědomí. Všechny průzkumy počtů věřících, duchovních povolání, peněz a vlivu vyznívaly pozitivně. Nebyl důvod k reformě nebo sebekritice. Naše identita byla jasná, hranice byly jasné, náš smysl pro absolutno byl dobře zakotvený v realitě a stál na pevných základech. Věděli jsme, kdo jsme, a paradoxně jsme díky tomu mohli ve velké svobodě být vůči sobě kritičtí, a to i z nejvyšších míst.

Schopnost být sebekritický a žít se svojí vlastní temnou stránkou je jasné znamení zdraví a vnitřní svobody. Jeden historik, který se zabýval společenskými změnami, mi jednou řekl, že Druhý vatikánský koncil byl jedním z velmi mála případů v lidské historii, kdy silná instituce reformovala sebe sama z vrchu – a to ve chvíli, kdy to nemusela udělat a nebyla k tomu nucena. To je velice hmatatelné znamení přítomnosti Ducha svatého.

Dnes vidím v římské církvi na vyšších úrovních jenom malou schopnost sebekritiky. Máme teď pocit, že jsme ztratili naše hranice ve vztahu ke světské kultuře, a my se je snažíme znovu obnovit svým lpěním na tom, že máme vždycky pravdu a že zahlížíme věci v jejich celé šíři a komplexnosti. Říká se tomu „mentalita obležení“ a objevuje se vždycky, když určitá skupina ztratí svůj dosavadní vliv a cítí se napadena.

Všichni jsme se chytili do těchto velkých zeitgeistů („duch doby“). Postihlo to každou dobu. Je skoro heroické žít nezasažen těmito tendencemi, nikdy opravdu nevíte, zda se vám to daří. Avšak člověk s „velkou duší“ je ten, který vede ostatní směrem k budoucnosti, cítí s nimi a má k nim důvěru – nesoudí, nepodezírá, neobviňuje. Jako katolíci jsme byli šťastní, když Jan Pavel II. v jubilejním roce 2000 veřejně uznal mnohé historické hříchy římského katolicismu, prosil za jejich odpuštění a tím otevřel možnost nového pohledu na sebe, pro nás všechny možnost přistupovat k tématu církve čestně a pokorně. To by mohlo být signálem k novému začátku.

Jan Pavel II. je jistě v mnoha směrech jednou z oněch „velkých duší“. Jeho tragickým nedostatkem je možná to, že často nevěří, že by touto „velkou duší“ mohl být také někdo jiný, že by někdo jiný kromě něho mohl učinit velké gesto. On může být ekumenický, ale my na nižších úrovních musíme ostatní křesťany vylučovat od stolu. On může dělat velká politická prohlášení, ale jiní biskupové a kněží, tak jako mučedník z roku 1980, arcibiskup Oscar Romero, nedostanou žádnou podporu, když činí totéž. Dělá to až trochu dojem schizofrenie, ale to, o co se dnes jedná, je tak obrovské, že teprve až čas ukáže, kde se nachází pravá moudrost (Mt 11,19).

Ukazovat prstem je ale obvykle jenom snaha vyhnout se vlastní proměně. Nedovedu si představit jasnější znamení Boží přítomnosti než to, když v klidu, s radostí a důvěrou pokračujeme dále v započatém směru. Je pravda, že to není příliš obvyklé. Ale ti, kdo toto dokáží, jsou lidé, kteří obnoví svět. Oni to jsou, kdo nás dovedou do Boží budoucnosti. Jsou to lidé, kterým stojí za to naslouchat.

Dom Helder Camara, arcibiskup v Recife v Brazílii, dále žil a kázal s radostí a důvěrou i potom, když Vatikán zrušil jeho seminář pro chudé. Mnohé ze zakladatelek řádových společenství prožily značnou část svého života, aniž by měly podporu u svých biskupů nebo římských kongregací, zažívaly odmítání, ale ony pokorně pokračovaly v tom, o čem byly přesvědčeny, že je k tomu vyzval Bůh. Tito v ohni vyzkoušení svatí vždycky nakonec přinesou Boží vítězství.

Smysl pro historii

Naše současná doba neklidu, doba dilematu, potřebuje znovu objevit smysl dějin, potřebuje pochopit význam toho, že už tady přece jen nějakou dobu jsme. Dříve byl tento pohled na historii buď přehnaně romantický nebo přehnaně racionální. Oba tyto extrémy se v celých dějinách proplétaly. V nejlepších obdobích byly oba v rovnováze. Dnes v této rovnováze nejsou: jsme buď lacině romantičtí (většina medií a liberálů), nebo lacině racionální (mnozí konzervativci a fundamentalistická náboženství). Nejsme prostě otevření velké spiritualitě, nejsme otevření holistickému a historickému přístupu ke skutečnosti. Jenom reagujeme.

Zdravé náboženství – z něhož čerpá jak jednotlivec, tak i společnost – bude v sobě zahrnovat obojí: romantiku, i rozum, víru i inteligenci, symbol i vědu, zkušenost i podstatu. Zdařilý přehled západního myšlení můžeme nalézt v knize Richarda Tarnase: Utrpení západního myšlení (Ballantine Books, 1993). Tarnas vidí celou naši historii filozofie jako proces vyvažování, jako kyvadlo, které se houpe mezi racionálním a romantickým. Málokdy se mezi nimi dosahuje rovnováhy.

Je to hodně zvláštní, ale současné rozdělení na liberály a konzervativce v katolické církvi je „mišmaš“ obojího na obou stranách. Konzervativci se romanticky drží podstaty, a současně jsou velmi racionální, pokud jde o zkušenost. Liberálové se racionálně drží zkušenosti, a současně jsou velmi romantičtí, pokud jde o podstatu. To mne přivádí k přesvědčení, že obojí mají určitým způsobem pravdu a celistvost, ale oboji jsou obvykle neschopní sebekritického pohledu, neschopní zahlédnout pozitivně druhou stranu.

I uprostřed tohoto zmatku se však objevují opravdu velké osobnosti, někdy právě kvůli tomuto zmatku a temnotě. Objevují se izolovaně, jako osamocené fenomény, a podle mé zkušenosti je není možno ztotožnit s kteroukoliv skupinou nebo náboženstvím. Tak jak tomu bylo vždycky. Duch nemůže být žádným způsobem manipulován a „vane, kam chce“ (Jan 3,8). Ježíš prostě příliš přesahuje kteroukoliv skupinu nás lidí. Jak dobré je tuto skutečnost přijmout! Jak velké břemeno spadne z našich ramen, všechny naše soudy, naše přehnaná očekávání všeho. Nyní už jenom Bůh potřebuje být Bohem.

Mnoho z našich společenských institucí, zvláště vláda, zákony, vzdělání, církev, armáda, rodina a manželství, byly v posledních padesáti letech zcela nemilosrdně zneváženy. Každá z nich má svůj vlastní smutný příběh o ztracené autoritě a o tom, že přestaly být v centru pozornosti. Je bohužel ponecháváno jenom na mediích a na světě podnikání, aby utvářely a zprostředkovávaly dnešní názor na svět pro většinu lidí! To je strašidelné – je to zřejmě poprvé v lidských dějinách, kdy jsme připustili, aby byla společnost nesena na dvou tak nepatrných a křehkých ramenech. Nepochybně to bude mít vliv na to, že budou vyrůstat lidé velmi křehcí a společnost bude velmi nestabilní.

Tradiční instituce naší kultury jsou pociťovány jako slabé a neschopné věrohodně zprostředkovat moudrost a pravdu. Postrádají autoritu a důvěryhodnost, a tak nejsou schopné nás vést ani doprovázet. My jim nejsme ochotni svěřit moc a ony nemají podporu nebo důvěru, aby si ji vzaly. Vietnamská válka, Watergate a debata o zbavení prezidenta Clintona funkce z nás udělaly cyniky, pokud jde o vládu a armádu. Soud s O. J. Simpsonem a známý „Twinkie rozsudek“, v němž byl vynesen rozsudek o neúmyslném zabití v případu vraždy starosty San Franciska, z nás udělala cyniky, pokud jde o právní a soudní systém, katolický a evangelický fundamentalismus a sexuální skandály kněží z nás udělaly cyniky, pokud jde o náboženství. Naše univerzity z nás nedělají univerzální lidi, ale staly se povětšině mlýny na přípravu pro zaměstnání. Na osobní úrovni se náš individualismus a narcisismus postaral o to, aby se osobní dispozice potřebné pro manželství a rodinný život staly něčím, co se vyskytuje jen zřídka.

Toto vakuum moci a důvěry otevřelo dokořán dveře extrémní pravici, aby si mohla přivlastnit a využívat jazyk náboženství a Boha – a oni to také udělali. Fenomén televizní evangelizace jak uvnitř protestantismu, tak i zbožného katolicismu je, podle mého názoru, do značné míry chybou liberálního zřízení v této zemi, které odmítá třeba jen uznat seriózním způsobem existenci transcendence a tradice a vyvolává tak přehnané reakce na druhé straně. Obě strany s pocitem počestnosti poukazují na krajnosti protistrany a jimi zdůvodňují svoje stanoviska. V takových obdobích se prý nikdy neobjevuje opravdu velká osobnost. Trávíme příliš mnoho času hašením požárů, vzájemnými útoky a obranou sebe sama, než abychom mohli dojít k moudrosti a mystice. Ztrácí se onen zdravý střed, kde mohou romantismus a racionalismus žít v klidu vedle sebe. A to je opravdu velká ztráta.

Když zaujmete krajní pozici, berete na sebe kus zodpovědnosti za to, že tlačíte druhé lidi do opačného extrému. V mém vlastním malém světě vidím třeba mnoho mladých kněží, laiků a nových biskupů, se kterými je pro mne velmi těžké být ve styku. Zdají se mi hodně rigidní, ideologičtí a doktrinářští. Když s nimi ale osobně mluvím, vidím, že žijí ve strachu z toho, že je budou feministky posuzovat a že na ně budou útočit liberálové. Vidím, že jsou těmito útoky zraňováni. Všichni směřujeme k místu, kde se můžeme cítit v bezpečí.

Pokud se necítíte být v bezpečí, jistý, nebo se necítíte „doma“, zaujmete pochopitelně pevný postoj, abyste sám sebe definoval. Bohužel jste se ale ocitl v koutě, ze kterého se nemůžete dostat a kam se jiní nemohou dostat za vámi. To není příliš dobrá pozice pro hlásání ohromující radostné zvěsti. Pochopitelně konzervativci tím, že se tváří, jako by jejich uctívání autority a pořádku končilo u nich samotných, nutí progresisty zaujmout stejnou obrannou pozici. Na vzdělané lidi působí většina tradicionalistů tak, jako by neměla vůbec zájem o poctivé poznání historie nebo o kritické myšlení, ale jenom o lacinou pobožnost a propagandu náboženství. A tak se liberálové snaží vyrukovat se svými informacemi, statistikami a studiemi a používají je k tomu, aby tím vyřadili konzervativce jako nositele romantického, bezcenného odpadu. Problém je v tom, že obě strany mají do určité míry pravdu.

Stephen Carter tvrdí totéž ve své výborné knize Kultura nedůvěry (The Culture of Disbelief). Zastává názor, že liberální establishment této země by si měl uvědomit, že svým vlastním nihilismem, rušením všech hranic, svým názorem, že dějiny začaly teprve včera právě s námi, svým omezováním potřebných tradic a „romantických“ rituálů nevědomky umožnil, aby zesílil vliv krajní pravice. Progresisté byli příliš racionální a příliš korektní, pokud jde o potřeby duše.

Můžeme převzít odpovědnost za to, že vháníme lidi do těchto extrémů, tím, že nestojíme uprostřed a nejsme plní účasti? Uvědomuji si, jak často během mých přednášek někdo zvedne ruku a řekne: „Nesouhlasím s tím, co jste právě řekl.“ V osmi případech z deseti neslyšel, co jsem řekl. Nemá obvykle ani pokoru zeptat se způsobem, který neobviňuje: „Rozuměl jsem vám dobře, když jste říkal…?“ nebo: „Co jste tím myslel, když jste říkal…?“ Jenom málokdy tito lidé vycházejí z předpokladu, že to oni možná špatně slyšeli. Obvykle předpokládají, že se mýlíte vy. Taková mentalita nikdy nevede k dialogu nebo vzájemnému obohacení. Moje odpověď pak bohužel často trpí vzniklým negativním napětím. Stávám se defenzivním, koušu se do jazyka, abych ovládl svá vlastní odsouzení a přání reagovat protiútokem. Výsledkem je přinejlepším polovičatá odpověď, protože prostředí není vstřícné a příjemné.

Obvykle předpokládáme vyjádření: „Porozuměl jsem ti. Znám tvé motivy. Vím, co mi chceš říct a proto mám potřebu a právo na tebe zaútočit.“ Ale v takovém kontextu nelze růst nebo něco šířit. Pravdě příliš neprospívá, pokud se nikdo z nás necítí bezpečný nebo přijímaný. V tomto stavu se bohužel ocitly naše veřejné diskuze, a to dokonce už i v místech, jako je senát, nebo mezi našimi nejvýznamnějšími novináři. Člověk má pochybnosti, zda jsme jim my v církvi ukázali jinou možnost.

Naštěstí zůstávají stále ještě dva lidé z deseti, kteří se dokáží pokorně zeptat: „Richarde, rozuměl jsem dobře tomu, co jsi říkal?“ Potom mohu obvykle věci vysvětlit a možná také uznat, že jsem mluvil nesrozumitelně nebo že jsem se vlastně mýlil. Obvykle říkám lidem: „Musíte mne vydržet dost dlouho poslouchat a pak vás to příliš nerozzlobí.“ Většinou se mi podaří své myšlenky doplnit, pokud mi dají dostatek času. Ale mnoho lidí vám dostatek času neposkytne.

Všimněme si, že Ježíš v situacích nepřijetí, kdy položená otázka znamenala vlastně napadnutí, buď mlčel, nebo otázku přeformuloval a nebo odpověděl na otázku otázkou. Věděl, že se nedá zvítězit, jestliže je někdo už předem plný zášti a připravený odmítnout nebo jestliže vás chce zostudit. Při takových setkáních bude vše, co řeknete, použito proti vám. Všichni jsme zažili podobné neužitečné a nemožné rozhovory. Nikdo nezvítězí.

To je právě ten způsob, který ego rádo využívá. Když něčemu oponujete, může vám to dát pocit, že za něčím stojíte, falešný pocit nadvlády a psychické pohody. Soucítění a pokora vám tento pocit nedají. Musíte se vzdát své morální nadřazenosti a slyšet onu deseti procentní pravdu, kterou ten druhý možná právě vyslovuje. Snaha o porozumění a dialog jsou ve své podstatě zranitelné pozice. Pokud se snažíte o to mít věci ve svých rukách a ovlivňovat je, pak jen zřídka budete ochotni snížit se k oné slabosti, kterou pro nás je naslouchání. Nejen že nebudete schopni naslouchat druhým, ale nebudete schopni naslouchat ani Bohu. To, jakým způsobem děláme jednu věc, bývá obvykle způsob, jak děláme úplně všechno. Pokud strávíme celý den tím, že druhé kontrolujeme a blokujeme, proč bychom se měli měnit, když si klekneme k modlitbě?

Víra, upřímně řečeno, vyžaduje víru – to neznamená důkaz a jistotu, to neznamená, že můžeme všechno předvídat, všechno ovládat, to neznamená, že se nám vždycky dostane ujištění od autority, že máme stále a ve všem pravdu. Jsme často v pokušení vytvořit křesťanství bez vztahů, vytvořit model vedení bez vztahů, tak abychom měli vše pokryto zvykem a pravidly a nemuseli vůbec vstupovat do skandálu partikulárnosti. Modlitba, snad více než co jiného, je školou vztahu a jedinečnosti. Pokud jsme lidmi modlitby, měli bychom být v těchto oblastech odborníci.

Smysl pro společenství

Hlad po smyslu a potřeba naděje, které teď vnímáme v současné rozkládající se společnosti, nemohou být uspokojeny jen soukromými osobními rozhodnutími. To je opravdu hluché místo většiny liberálů. Podstatná témata jsou příliš velká a my nemůžeme stát proti tak výrazné kulturní katastrofě osamoceni. Jenom společné dobro dokáže překonat organizované zlo a zvítězit. Z tohoto důvodu, a z řady jiných, jsem velmi rád, že vidím, jak v naší církvi a v naší společnosti přibývá malých skupin lidí.

Jak jsme si říkali od počátku komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati, „k novému způsobu života se nemůžete dostat přemýšlením, ale musíte se k novému způsobu myšlení dostat tím, jak žijete“. Jsou to priority životního stylu, které nás nakonec mění a dovolují nám vidět věci novým způsobem. Musíme vytvářet struktury a instituce, které myslí jinak a tudíž i jinak jednají. Nemáme žádné důkazy z minulosti, které by nás mohly ujistit o tom, že by jednotlivci, kteří žijí podle evangelia, sami o sobě mohli být naplno reprezentanty toho, co je Boží království. Je to vlastní církevní forma individualismu, i když církev individualismus ve světě často odsuzuje. Dokud nezpochybníme svůj vlastní životní styl, nic skutečně nového se nestane. Anebo, jak to Ježíš řekl dokonalou metaforou, když dáte „mladé víno do starých měchů“, obojí se zničí (Mk 2,22). To jsou jasná slova o potřebě evangelních struktur, které by se staraly o jednotlivé věřící. Až dosud jsme se převážně snažili evangelizovat jednotlivce, zatímco struktury zůstávaly římskou říší, monarchickou a záhadnou. „Mladé víno se nalévá do nových měchů a tak se uchová“ (Mt 9,17).

Možná, že proto se také Ježíš neujímá přímo sociální reformy. Místo toho hlásá život prostoty a nenásilí, který je prostě mimo systém moci, peněz a ovládání. Spíše než aby přímo bojoval se systémem, nevšímá si ho a buduje alternativní pohled na svět, ve kterém moc, prestiž a majetek nejsou cílem ani předmětem obdivu. Takový odstup od loajality je v posledku tím nejrozvratnějším činem, protože stávající mocnosti už vás nemohou ovládat ani pozitivně, ani negativně (tím, že vás přimějí jednat proti nim). Už nadále nepatříte do jejich systému trestání a odměňování. Možná právě proto všichni mystikové, svatí nebo poustevníci dohánějí k takové zuřivosti vážené občany. Prostě ignorují stávající společenské systémy a budují svět jiné loajality.

Dobrá tradice

Můj bratr a švagrová podobným způsobem postavili svoji rodinu mimo hlavní proud společnosti tím, že si koupili dům ve stejné ulici, kde bydlí rodina mé švagrové, a prohlásili: „Hodláme své děti vychovávat podle jiného žebříčku hodnot.“ Když jsem viděl své synovce a jejich bratrance před několika týdny, řekl jsem si: „Jsou jiní, opravdu jsou jiní.“ Přicházejí za mnou i se svými pejsky, abych jim požehnal. Nemají zábrany mluvit o církvi a dokonce mi říkají „otče“. Někdo si možná řekne, že je to staromódní a patriarchální. Když ale vidím, že alternativou k tomu je cynismus a všeobecný sarkasmus, pak klidný svět vzájemné úcty začíná vypadat docela hezky. Jsou hrdí na to, že jsou katolíci, není to pro ně něco zahanbujícího, jak je tomu u mnoha katolických dětí. Byli tak nadšení, že u nich bydlel týden kněz. A tak jsem celý týden žehnal všemu – nemocným lidem i zvířatům. Pro ně je svět stále okouzlující, naplněný sdílením a tajemstvím. Pokud nám náboženství nedává tento pocit přináležitosti k posvátnému smysluplnému světu, není k ničemu. Pokud vidíte svět jako požehnaný, pak chcete, aby tam byl i váš pes.

Když bydlím v domě svého bratra, pozoruji svět, ve kterém se jen zřídka zvyšuje hlas a kde spolu rodiče a děti mluví se vzájemnou úctou. Nemyslím si, že bychom my, světaznalí, komplikovaní lidé, museli hned předpokládat, že jsou všichni utlačovaní a odmítaní. Lidé, které potkávám a kteří nejsou cyničtí, jsou obvykle lidé, kteří se spíše drží konzervativních hodnot, nebo jsou to progresivní lidé, jejichž spiritualita je také hluboká. Jsou dosud hrdí na to, že jsou tím, čím jsou, a nemarní většinu svého života tím, že by si tento svůj život ošklivili. Jediný život, který mají. V jejich životech jsou vždycky určité pevné danosti a oni necítí potřebu je podrobovat každodenní kritice.

Možná je, podobně jako mého bratra a švagrovou, ani nenapadne vynechat nedělní mši svatou. Posvátná znamení a sváteční dny církve jsou aktivní součástí jejich života a jejich týdne. To dává zvláště dětem prožitek posvátného a bezpečného světa, ve kterém mohou růst – téměř neustále a téměř bez námahy. Vím to, protože i já jsem měl takový svět, v Kansasu, kde jsem vyrůstal v oněch bezpečných idylických letech po druhé světové válce. A je paradoxem, že právě to mě připravilo pro svět mnohem větší, než je Kansas!

Zdá se, že musíme začít konzervativně – s jasnými hranicemi, vědomím vlastní identity a pocitem úcty vůči skutečnosti. Potom, ale teprve až potom, se můžeme odhodlat překročit tuto svou pevnou jistotu s ohledem na naše vzdělání a zkušenosti. Neznám žádnou jinou cestu, která by mohla lidské duši prospět. Nemůžete začít bezcílně, ve stálé opozici, vybírat si věci, jak vás to napadne. Pokud tak začnete, jste ve velké nevýhodě, protože začínáte od nuly. Nemyslím si, že by Bůh něco takového pro jednotlivce zamýšlel. V tom je pozitivní význam tradice, proto ji tolik potřebujeme. Máme být součástí společenství, které pojí určité zvyklosti, které žije podle nějakého úzu, kde už některé problémy byly pojmenovány a za nás vyřešeny, i když my si je ještě musíme pojmenovat a řešit po svém.

Obvyklé schéma zrání osobnosti, které nacházím v mytologii a literatuře, je, že vždycky každá zdravá osobnost prochází nejprve idealismem, heroismem a černobílým viděním světa, a teprve potom se posune k jemnému rozlišování, k pochopení druhého, k uznání výjimek, k trpělivosti, toleranci a moudrosti. Dnes se zdá, že je to ale přesně naopak: lidé začínají bez jakýchkoli hranic a vědomí identity, a potom ve středním věku přecházejí do druhého extrému a pociťují potřebu všech možných fundamentalistických jistot, jasnosti, pořádku a absolutní autority! Vidím to zvláště ve vězeních, u mnohých, kteří promarnili čas svého mládí „drogami, sexem a rokenrolem“ a teď bojují za otřepané náboženské fráze s naprostou arogancí a ignorancí – jak omamná kombinace! Toto se pravděpodobně týká mnohých členů poválečné generace i těch, kdo přišli na svět potom. Nad budoucností náboženství, ale také nad budoucností inteligentní konverzace se tak stahují mraky.

Žít se zdravou tradicí není zkušenost jednotlivce, je to zkušenost společenství. Možná právě proto tolik zdůrazňuje katolicismus liturgii. Liturgie je něco, co nás vtahuje do společného prostoru, kde můžeme klást různé otázky, hledět na skutečnost z jiné perspektivy a naslouchat jiným pravdám, než jsou ony malé pravdy mého „soukromého já“. Nekonečné vyprávění příběhů, „to jsem já“, se postupně stává sebepotvrzováním, uzavíráním se do vlastního vězení a po pravdě řečeno, začne být pak nudné. Soukromé epizody se stávají příliš malými a nanicovatými, nejsou‑li zasazeny do nějakých větších příběhů života. V tom spočívá genialita rodinných příběhů, mytologií a biblického myšlení.

Obnova

Pokud mluvíme o obnově, máme na mysli především obnovu veřejného života, veřejných institucí a veřejného fóra. Změna postoje je jenom počátek, ale dosud je příliš individuální. Začínáme osobním obrácením jednotlivce, ale musíme dojít ke strukturám, které nám umožní, aby byla tato vize sdílena s ostatními lidmi a aby přecházela na další generaci. Jak jsem už dříve řekl, konzervativní lidé v tomto bývají obvykle schopnější než progresivní lidé, kteří dokážou vybudovat jenom málo trvalých struktur. Právě proto také jsou náboženství většinou ze své podstaty konzervativní. Genialita pak spočívá v rozlišování mezi zdravým konzervatismem a pouhým udržováním struktur status quo, které slouží samo sobě. Můžete vypadat konzervativně a přitom se jen obávat větší pravdy, představivosti, inteligence, rizika a vposledku i víry. Myslím si, že Bůh si zaslouží více, než jenom toto. Praví tradicionalisté nejsou svojí povahou vždy konzervativní. Praví tradicionalisté jenom vědí, že existují určité staré hraniční sloupy a že to, kam byly postaveny, mělo svůj dobrý důvod.

Ralph Waldo Emerson, velký americký esejista, řekl: „Žádné skutečně velké věci nelze dosáhnout bez nadšení.“ To, co chybí rozkládající se kultuře s jejím hlubokým cynismem a pesimismem vůči skutečnosti, je ona základní důvěra a nadšení, které jsou nutným předpokladem, aby cokoliv mohlo vůbec začít. Nemůžete prostě začít jenom pouhou kritikou a odmítáním – nebo se to vposledku obrátí proti vám (to dokazují pozdní stádia všech hněvivých revolucí, stejně tak i dílo „protestantské“ reformace a noví katoličtí reakcionáři, kteří už se štěpí v polemikách, kdo je více pravověrný). Necitlivá nebo negativní osobnost se nakonec vyhrocuje proti sobě samé a proti sobě podobným. Budovat můžete jenom na životě, ne na smrti.

Stále uchovávám ve svém srdci všechny ty roky, které jsem strávil mezi mladými v komunitě Nový Jeruzalém v Cincinnati. Pokud jsme nebyli ničím jiným, byli jsme alespoň nadšení! Byla tam víra, byla tam důvěra, pozitivní naladění – všechno se hned nekritizovalo, neanalyzovalo, nezpochybňovalo. Říkával jsem: „Buďme svobodní k tomu říci ano, dříve než řekneme ne.“ S ubíhajícími léty si stále více uvědomuji, jak je tato pravda hluboká. Rčení „AA“, že „analýza je paralýza“, naznačuje naučené schéma, kterého se mnozí vzdělaní lidé potřebují zbavit.

Většina z nás nemá v sobě takovou svobodu, aby byla schopná říci ano dříve, než řekne ne. Naší první odpovědí je obvykle „ne“: „Tomu nevěřím. To se mi nelíbí. S tím nesouhlasím.“ Slovo nadšení, anglicky enthusiasm (en‑theos v řečtině) znamenalo „naplněný Bohem“. Nechci povzbuzovat prázdné nadšení, ale nadšení, které se opírá o inteligenci a moudrost a o onen velký dar naděje. Naděje je účastí na vlastním životě Božím. Tato naděje nemá nic společného s okolnostmi nebo s tím, že se něco daří. Může vzkvétat i v protivenství a zkouškách. Pravá víra, která vždycky obsahuje naději a lásku, je předpokladem pro vyslovení onoho „ano“. A řekl bych, že základní ano je nejvýraznějším rozlišujícím momentem mezi světskými starostmi a snahou vedenou Duchem Ježíše Krista. Tohoto jiného zdroje si okamžitě všimnete! „Ježíš Kristus nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení v něm našla svoje ‚ano‘ (2Kor 1,19,20).“ Ježíš byl mužem „ano“ v nejhlubším smyslu tohoto slova.

Pokud byste přišli do našeho Centra pro Akci a kontemplaci v Novém Mexiku a uviděli se tu pohybovat ty, kteří tu pracují, jak pomlouvají jiné lidi nebo jak nadšeně prosazují své vlastní nápady, neměli byste z nás dobrý dojem. Nevěřili byste, že právě my bychom měli být příkladem nového Božího působení a že právě my hlásáme „velkou pravdu“. A nemýlili byste se. Když konáte „Boží věci“, nepotřebujete přemáhat proud řeky. Tou řekou je jednostranná láska Boží, na kterou se můžeme vždycky spolehnout. A tato skutečnost by měla určovat náš životní styl, dokonce i styl celého našeho společenství, který by měl být naprosto odlišný od životního stylu kohokoliv jiného. Můžeme být optimističtí, dokonce můžeme být i šťastní, neboť budoucnost nezávisí na tom, zda se nám určité věci povedou nebo zda je děláme správně. Jsme, jak to říkal František, jenom „služebníci velkého krále.“

Navlékat perly

Jestliže jsme kritičtí nebo vzdělaní lidé, můžeme se snadno stát těmi, kdo spíše boří to, co už existuje. Z jakéhosi důvodu je snazší říci ne než ano, toto ne jako by dokazovalo, že jste opravdu vzdělaný. Bez obnovy, bez pozitivní vize, je ale bourání k ničemu. Jak už jsme uvedli v druhé kapitole, není na světě nic snazšího, než ukázat prstem, co je špatně, kdo se mýlí, a stavět se do pozice nadřazenosti, aniž bychom my sami udělali něco pozitivního nebo se sami stali pozitivní odpovědí. Když něco zboříte, co vlastně podporujete? Značný počet levicových aktivistů a pravicových reakcionářů nemá žádnou pozitivní vizi, nemají nic, v co by věřili, nikoho, koho by milovali. Jsou jen uchváceni tím, co je špatně, myslí si, že když se jim podaří odstranit tak zvaný „znečišťující prvek“, svět bude zase čistý a v pořádku.

Toto je velká iluze lidí na levici i na pravici. Různým způsobem docházejí shodně k politice vylučování. Liší se jenom tím, co chtějí vyloučit. Jednoho dne si hlavní proud křesťanství uvědomí, že Ježíš nikdy nikoho nevylučoval – jenom proměňoval a integroval. Dalo by se vlastně říci, že pro Ježíše je problémem samotný akt vyloučení. On vždycky posílá malomocné a uzdravené zpátky do města, zpátky ke kněžím, pryč ze hřbitova, pryč od okovů a skřípajících zubů.

Jsme rádi, že lidé pracují pro spravedlnost a pro mír, jsme šťastní, že se lidé snaží překonat zlo. Ale řešení problémů, trestání delikventů a izolování těch, kdo jsou nekonformní, nevytvoří samo o sobě novou vizi, novou společnost. Bez pozitivní vize, jak říká kniha Přísloví, lid pustne (viz Př 29,18). Vize, kterou nám přináší evangelium, kterou nám přináší pravé náboženství a i pravá mytologie, je vize kosmická a pozitivní, v níž může duše žít v bezpečí. Je to to jediné místo, odkud přichází trvalá změna. Ježíš nazývá tuto naprosto pozitivní vizi, která není proti nikomu a ani nikoho a nic nevylučuje, „království Boží“. Vtahuje do něj hříšníky („odpouští jim“), místo aby je vylučoval nebo z nich dělal obětní beránky. Díváme‑li se na to z tohoto hlediska, může nás překvapit, že institucionalizované křesťanství vytvořilo institut exkomunikace. To může udělat jenom jednotlivec sám za sebe, bylo by lepší, kdyby se to nestalo naší společnou záležitostí. Hinduismus, nejstarší náboženství světa, nikdy nikoho neexkomunikovalo.

„Odpadky dovnitř, odpadky ven,“ říká se. Někteří nazývají tento fenomén „karma,“ a definují to jako „to, co ze sebe dáváš, je to, co se k tobě vrátí“. Jestliže stavíš na smrti, skončíš ve smrti. Jestliže stavíš na životě, bude na konci tvůj život mnohem plnější, protože duchovní dary se množí tím, že jsou užívány. Nejlépe to vyjádřil jeden chasidský mistr: „Ať hrabeš hnůj na jednu stranu nebo ho hrabeš na druhou stranu, bude to pořád jen hnůj. Za tu dobu, co tak přemítám a přemítám, jsem mohl navléci perly pro velkou radost v nebesích.“

Nedávno jsem se setkal s německou teoložkou Dorothee Soelle. Řekla: „Jsme dnes na západě duchovní sirotci. Ztratili jsme přístup ke svým vlastním duchovním kořenům, těm jediným, které máme.“ Má pravdu: mladí Němci, jak říká, cestují po celém světě, aby nalezli své vlastní duchovní dědictví. Nemohou už ho najít doma, protože všichni svoji vlastní tradici odmítli poté, co je tak hrozně zklamala za nacismu.

Alexandr Solženicyn, ruský spisovatel, to vyjádřil s ještě větší beznadějí, když řekl: „Západ je ve stavu duchovního vyčerpání.“ To je výmluvná metafora. Západní způsob myšlení už odmítá být v úžasu. Uvědomuje si jenom to, co je špatně, a evidentně není schopné radovat se z toho, co je dosud „dobré, pravdivé a krásné“. Jediným východiskem je nová imaginace a nová kosmologie, která bude utvářená pozitivní zkušeností s Bohem. Vzdělání, liberální politika, řešení problémů či rigidní ideologie jsou všechny společně neschopné samy o sobě utvářet kosmickou naději a dávat smysl. To může vytvořit jenom velké náboženství. Proto také Ježíš tak velkou část svého poslání zde na zemi věnoval snaze náboženství reformovat. Nic menšího tu nepomůže.

Zdravé náboženství člověku nabízí základní postoj úžasu. Znovu naplňuje okouzlením jinak vyprázdněný vesmír. Dává lidem univerzální úctu ke všem věcem. Jenom s touto úctou dokážete najít důvěru a soudržnost. Jenom tímto způsobem se svět stává bezpečným domovem. Potom vidíme odraz Božího obrazu v člověku, ve zvířeti, v celém přirozeném světě – který se stal vnitřně „nadpřirozeným“. To je paradox a každý výraz v dualistickém slovníku proto bude kulhat. Jestliže už tu není Boží obraz, proč bych měl mít úctu k tobě, k čemukoliv? Proč bych s tebou měl mluvit láskyplně, pokud nejsi Božím obrazem, pokud jsi jen dalším produktem trhu?

Humanismus vyrůstá z křesťanství, ale sám křesťanský není, protože odmítá pohled na svět jako na celek a nepřistupuje k němu s absolutní úctou jako k posvátnému. Snaží se řídit druhým přikázáním bez přikázání prvního, a to prostě nejde. (I když musíme uznat, že zřejmě mnoho humanistů miluje svého bližního v praxi mnohem více než mnozí z těch, kteří se hlásí ke křesťanství. Bůh nás všechny používá jako nástroje. Křesťané mají jen tu výhodu, že vědí, že opravdu nástroji jsou – a žijí v této radosti.)

A samozřejmě nauka o kříži dovádí tuto úvahu o Božích věcech do krajnosti. Kříž, více než cokoliv jiného, říká, že Bůh může a musí být viděn ve všech věcech, ale především ve věcech, které se zdají být hříšné, rozvrácené a tragické. Místo, kde jsme předpokládali největší zlo, se stává místem největšího dobra. Tajemství kříže nás vede k tomu, abychom byli připraveni na překvapení, kde a jak nám Bůh zjeví svoje srdce. A o tom my nerozhodujeme.

Posvátné zranění

Když přestáváme vnímat Boží obraz ve všech věcech, myslím, že naše osobnost rychle ztrácí svou integritu. Postmoderní myšlení má příliš málo úcty (respect od re‑spicere, tj. „znovu se podívat“), příliš malou schopnost se znovu vrátit k tomu, co příliš snadno odmítlo. Povrchní věda i většina sekulárního vzdělání jsou omezeny pouze na částečné poznání (toto téma rozebírá ve svých knihách intelektuál a spisovatel Ken Wilber). Postmoderní myšlení, pro které je tak typická malá úcta k čemukoliv, neuvidí věci v celé jejich hloubce. To se týká i značné části terapie a psychologie: ve věcech, kterými se zabývají, mají pravdu, ale nejdou příliš daleko. Zdravé náboženství vás doprovází po celé cestě. Říká vám: „Nesmíte skončit u svého hněvu, u svého zklamání, u svého vědeckého vysvětlení.“ Bourání je jen první stupeň na cestě k nové obnově. Biblický prorok by to nazval „svržení model“, které nutně předchází vstupu do chrámu pravé svatosti.

Křesťanství nás ve svých zralých podobách posunuje k nezbytnému tragickému „bláznovství kříže“, jak o tom mluví Pavel.

Obvyklou cestou, kterou nás Bůh vede, je ztráta našich iluzí o vlastní současné situaci. Dokud se naše současnost nerozpadne, nebudeme nikdy hledat něco Víc. Nikdy neobjevíme to, čím je náš život skutečně nesen a co nás podpírá. Avšak tato zkušenost, které se tak obáváme, představuje vždycky nějakou formu utrpení. Nikdo z nás nemá utrpení rád, ale všechna náboženství tvrdí, že utrpení je nutné. Zdá se, že je to cena za smrt našeho malého já, cena za zrození pravého já, kdy se konečně smíříme s tím, že naše pravá identita je v Bohu. Mnoho jungiánů tuto zkušenost popisuje psychologickými termíny jako „nutné utrpení duše“, které pochází ze smrti ega. Ježíš by řekl: „Nezemře‑li pšeničné zrno, zůstane jen pšeničným zrnem“ (Jan 12,24). Pokud se vyhýbáme této zákonité bolesti lidství, uvalujeme na sebe bohužel bolest, která trvá mnohem déle a často žádné plody nepřináší.

Když se zabývám mužskou spiritualitou, mluvím o tomto utrpení v jeho proměněné podobě jako o „posvátném zranění“. To je koncepce, která vychází z klasické mytologie, ale také z Kristova příběhu. V mytologii je ten, kdo se má stát hrdinou, vždycky zraněn. Slovo nevinný (lat. innocens, „dosud nezraněný“) není v mytologii komplementární výraz. Slovo puer značí mladíka, který odmítá být zraněn, přesněji řečeno, odmítá uznat a prožít zranění, která už tu reálně existují. Chce zůstat příjemný a normální, tak aby ho měl každý rád. V naší kultuře by se mohlo jednat o bělocha ze střední třídy, který je zdravý, „bez hříchu“, katolík, upravený a šťastný, mohl by třeba klidně jezdit dobrým autem a oblékat se podle poslední módy. Nepřistoupí na to, že by se jeho svět měl rozpadnout. Odmítá připouštět si zranění vůbec, tím spíše odmítá pokořující zranění, které by se mohlo stát očistným a posvěcujícím. Jsem osobně přesvědčen, že nám Boží slovo říká, že žádným jiným způsobem nedojdeme k něčemu podstatnému. A vlastně spása v křesťanství znamená právě toto: připustit, aby se naše zranění, která vždy prožíváme jako nespravedlivá, stala posvátnými zraněními. Poznáváme vždycky vlastní tajemství za cenu své nevinnosti.

Pokud někdo dokáže přijmout bolest, aniž by se jí snažil zbavit, přestože jejímu smyslu nerozumí, může se toto utrpení stát součástí onoho velkého Božího plánu, kterým Bůh všechny věci proměňuje. Všemi židovsko‑křesťanskými biblickými texty zaznívá jednoznačná a jasná zvěst o tom, že Bůh Izraele je ten, „kdo smrt obrací v život“ (viz Dt 32,39, Řím 4,17, 1Kor 1,9). Můžeme‑li věřit tomu, jak Bůh proměňuje, můžeme‑li věřit, že Bůh je v utrpení přítomen, stávají se naše zranění posvátnými zraněními a naše životní každodenní obyčejná cesta se stává božskou cestou, cestou, která nás vede k víře, že Bůh je ve všech věcech přítomen a zvláště že je přítomen i v situacích, kde je skrytý pod rouškou hříchu a utrpení, což nás může děsit.

Katolíci potvrzují tuto nepříjemnou pravdu při každém slavení eucharistické liturgie, protože vědí, jak je snadné zapomenout na tajemství víry. Dovolte mi tato slova učinit osobnějšími a parafrázovat je takto: „Kristus a duše musí zemřít. Kristus a duše musí vstát z hrobu. A musí se to mnohokrát opakovat, než to pochopíme.“

Pavel to ještě jasněji píše Galaťanům:

S Kristem jsem byl ukřižován (malé, falešné já musí zemřít)… už nežiji já svým vlastním životem (mám pocit, jakoby byl zcela nedostatečný, přímo zbytečný), ale žiji životem Kristovým, který žije ve mně (poznání ve mně přebývajícího Milence, který nežádá žádnou odměnu). (viz Gal 2,20)

Východní tradice nazývala odvážně tento proces zbožštěním. Nám se zdá poněkud troufalé nárokovat si takové neskutečně velké dědictví. Rádi si věci zasluhujeme, ale toto dědictví lze pouze poznat a pokorně přijmout.

Tato klasická cesta naší proměny v toho, „kým jsem v Bohu“, se nazývá velikonoční tajemství. A toto tajemství je jediným tématem každého slavení eucharistie – protože je pro nás tak nezbytně nutné uvěřit této skutečnosti a protože my uděláme cokoliv, abychom se tomu vyhnuli. Liturgie nás postupně přesvědčuje o tom, kdo jsme. Já jsem mnohokrát při mši řekl, že pro Boha je snazší přesvědčit chléb, než aby přesvědčil nás. Chléb ví, víno rozumí. A lidé bojují, odmítají, brání se a nevěří ničemu, k čemu se necítí připraveni nebo čeho se necítí být hodni. Proto také musel Ježíš svůj dar představit obrazem hostiny, které se pozvaní nechtějí zúčastnit (viz Lk 14,12–24). Pavel mluví jazykem svobodného dědictví k těm, kdo by raději zůstali otroky (viz Řím 8,14–17). Vždycky to pociťujeme jako zranění způsobené naší komplikované duši. Z jakéhosi zvláštního důvodu nás láska zraňuje a krása nám působí bolest.

V sekulární společnosti, jako je ta naše, se obvykle, když dojde k nějakému zranění, snažíme najít způsob, jak se tohoto zranění rychle zbavit: stát se obětí, zmobilizovat se k odvetě (té přitom někdy říkáme „spravedlnost“), hledat někoho, kdo za všechno může, nebo někoho, s kým bychom se mohli soudit. Kultura respektující duchovní věci, by takovými šarádami a marnými pokusy vůbec neztrácela čas. Utrpení je pro nás často jenom zraněním, někdy hořkým zraněním, a nejsme schopni ho vnímat jako posvátné. Naše cesta se u něj zastavuje bez vyhlídky do budoucnosti. Ve skutečnosti ale žádné tajemství, nic opravdu velikého, ani duše a tím méně Duch, nemůže existovat bez zranění, které je důstojné. Přitom je toto téma v poezii, literatuře a dramatické tvorbě tak časté, že se člověk diví, jak nám může stále unikat: zraněný je vždycky tím, komu je svěřen dar, ten, kdo žije v pohodlí, nechápe vůbec nic.

To, čím my dnes na Západě trpíme, jsou především zranění plná hořkosti. Lidé světa ztratili ono duchovní uzpůsobení, které proměňuje zranění v oslavení. A přitom nám všechny velké mytologie a mystikové říkají, že budeme zraněni, že musíme být zraněni. Podstatný rozdíl je jenom v tom, co s tím zraněním uděláme. Teprve poté, co prožijete „noční plavbu po moři“ (archetypální motiv, jenž vyjadřuje zkoušku, kterou musí hrdina projít), pochopíte něco, co byste žádným jiným způsobem nemohli poznat.

V klasických tragédiích každý hřeší a selhává, ale přitom si všichni zachovávají svoji lidskou důstojnost. V klasické komedii je všechno skvělé a úžasné, ale na konci všichni vypadají směšně. Život je mnohem více božská tragédie než božská komedie, dovolil bych si oponovat Dantemu.

Víra nám umožňuje věřit, že Bůh je v utrpení a zkouškách přítomen: „Děkuji ti, Pane, za to, co mi chceš touto situací dát poznat.“ Tato slova asi nevyslovíte hned první den, asi ani druhý den ne, ale možná „třetího dne“! Lidé, kteří k těmto slovům dojdou, jsou pak doslova nezničitelní, použijeme‑li křesťanský slovník, jsou „vzkříšeni z mrtvých“. To je jeden z možných významů onoho „znovu se narodit“ a vyjadřuje onu zkušenost, kdy se člověk stane lepším a znovu začne žít, protože prošel utrpením, spíše než citovým prožitkem po kázání v kostele.

Stará náboženství to nazývala „kolo nutnosti“ nebo „kolo osudu“, tajemství života a smrti, které se otáčí a otáčí. Prožijete kus života dole a kus nahoře a v obou cyklech docházíte k určitému poznání. Proto řekl Ježíš bohatému muži, že neví, o čem mluví (Mk 10,26), protože „bohatý“ odmítá přijmout tu část své cesty, která se odehrává dole na kole osudu. Chce si vykoupit svůj únik z absurdity, vyhnout se podstatně tragické přirozenosti lidské existence tím, že si vytvoří falešnou cestu pohodlí a moci. Nic nového se tu neděje. Nic neprochází proměnou. Žádná důvěra vůči tomu, kdo jediný je Svatý. A lidské já zůstává tak malé.

Umírání není v životě cosi nepatřičného, je to součást celého tajemství. Nepochopíte život, dokud nestojíte tváří v tvář smrti. Je třeba zažít obě strany tajemství a věřit jim. Východní náboženství mluví o tom, že věci mají svůj „jin a jang“, přírodní náboženství mluví prostě o temnotě a o světle, Židé mluví o otroctví a spáse, my křesťané mluvíme o smrti a vzkříšení. Všichni tak ukazujeme na univerzální Boží zákon víry a proměny. O tom se správně mluví jako o „znovuzrození“, ale týká se to spíše proměny naší životní zkušenosti, nežli citového prožívání v církvi.

Ano, Bůh umírá ve všem, ale také ve všem vstává z mrtvých. A to obojí se děje současně! Ve všem je přítomno utrpení, jak správně tvrdí buddhisté. Ve všem je extáze, jak říkají súfisté. V džungli lidského života jsou divoká zvířata i andělé, jak říkají evangelia (Mk 1,13). Vizionáři, mystikové, proroci, velké duše, jsou vždycky lidmi, kteří vidí „ty lepší anděly naší přirozenosti“ (Abraham Lincoln), aniž se vyhýbají „podstatně tragické povaze lidské existence“ (Miguel de Unamuno), oni jsou energií, která posouvá dějiny.

Součástí velkého tajemství života je skutečnost, že je právě tak obtížné spatřit extázi a krásu věcí, jako jejich ukřižování. Obojí je velikonočním tajemstvím – Kristus zemřel, Kristus byl vzkříšen – obojí je absolutní akt víry a odevzdání. Když vidím, jak většina lidí reaguje obvykle negativně, nevím, zda pohled na vzkříšeného Ježíše není vlastně tou obtížnější částí aktu víry. Můžeme si toho všimnout ve všech čtyřech evangeliích a myslím, že je to důležitější, než jsme si dovedli představit – zpochybňování nejen Ježíšova vzkříšení, ale také zpochybňování našeho vzkříšení i vzkříšení ostatních lidí, zpochybňování toho, zda Bůh dokáže proměnit všechna lidská ukřižování v kosmické vzkříšení.

Romano Guardini řekl to, co dodnes nerad slyším a co podle mne raději vůbec nikdy neměl říkat, ale o čem ve skutečnosti vím, že je pravda. Řekl totiž: „Kříž, na kterém je Kristus křižován, je často církev sama.“ Byli to právě velekněží, starší a znalci zákona, kdo vydali Krista k ukřižování. Pokud jde o nás, jsou to často naši nejbližší přátelé a partneři, kdo jsou pro nás nejtěžší zkouškou. Povšimněte si nutných selhání Petra a Jidáše. To se stát muselo (Jan 17,11 a Sk 1,16). Nerozumím úplně, proč je tomu tak, ale zdá se, že to, co nám opravdu zprostředkovává utvrzení a prohloubení našeho poznání Kristova tajemství, je zároveň největší překážkou na cestě za ním!

Může nám to současně být útěchou, protože církev jako taková jenom odráží v širším měřítku to, co jsem já sám. Zdá se, že ono Tělo společenství a tělo individuální jsou vzájemně zrcadlem jeden pro druhého, jsou si navzájem výzvou a vzájemně se přetvářejí. Individuální tělo a Tělo společenství se vzájemně doplňují jako protějšky. (Protějškem je osoba nebo věc, která zvýrazňuje a obohacuje druhého tím, jak s ním kontrastuje.) Domnívám se, že jsou si jeden pro druhého navzájem nutnými protějšky, i když se často zdá, že oba se ubírají jedním směrem. Myslím, že jednotlivý věřící musí mít možnost povzbudit společné Tělo ke snaze o prohloubení věrnosti Ježíši.

Časté antagonismy uvnitř církve by nás neměly příliš překvapovat. Vždycky nesnášíme pravdu, když je příliš blízko nás. Dokážeme vždycky nejvíce nenávidět ty lidi, kteří jsou nám blízko. Víme všichni, že největší antipatie bývají nejčastěji mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi křesťany navzájem. Zrcadlo, které ukazuje náš vlastní stín, je postaveno příliš blízko před nás. Skutečnost, že církev stojí blízko Krista, s sebou nese stejné nebezpečí. Církev nese tíhu tohoto Kristova velkého tajemství a je si vědoma, co bude Kristus od duše požadovat.

A tak i když církev Krista hlásá, ve skutečnosti se ho obává. Jak je to možné? Pokud bychom do důsledku přijali to, co nám Kristus skutečně říká, museli bychom také podle toho žít. A tak se křesťanovo ego, které chce přežít, snaží obrnit a uchránit před Kristem, který neustále vstupuje do dějin. Není to podivné? Stačí se ale podívat na naše postoje k otroctví, k uvolnění lidské sexuality, autoritářství, rasismu, sexismu, ekologii, k právu na práci, materialismu, militarismu, nenásilí, k prostému způsobu života. To nebyly oblasti, ve kterých bychom obstáli, a přitom vycházejí přímo z Ježíšova učení. Nebereme příliš vážně toho, kdo nás má vést, kdo má mít v našem životě autoritu, jsme jako děti, které bojují se svými rodiči a nesnášejí je. Byli to většinou lidé nevěřící, kdo poznali, že se jedná o podstatná témata a teprve potom byla tato témata uznána za podstatná i křesťanským učením.

Přesto nemůžeme pochybovat o tom, že církev dále hlásá Kristovo tajemství, téměř navzdory sama sobě. Církev pozvedá znamení a symbol, aby nás lákala výheň proměny a abychom mohli být do ní vtaženi. Zamilujeme se do Ježíše a do jeho poselství, a pak strávíme zbytek svého života tím, že budeme v opozici právě vůči tomu, kdo otevřel naše srdce pro to, aby v něm bylo Ježíšovo poselství na prvním místě. A přitom je to právě ona velká tradice, jež nám dala pojmy pravdy, lásky a spravedlnosti, které jí v polemice s ní neustále předhazujeme. Lidé bojují s křesťanstvím a používají k tomu křesťanská kritéria! Lidé nesnášejí církev a používají k tomu její kategorie. A tak jako tak vítězí Bůh a zdá se, že se příliš nestará o zásluhy kohokoliv z nás.

Na první pohled se to zdá nepochopitelné, ale když si všímám, jak mezi sebou manželé a manželky bojují, zdá se mi, že tomu rozumím. Bojujete s tím, koho milujete. Bojujete o lásku toho, kdo je vám nejblíže, kdo od vás žádá úplně všechno. Bojujete s láskou, která žádá, abyste jí opláceli láskou. A tak už mne ani nepřekvapuje, že se církev sama brání přijmout Kristovu zvěst a uzavírá se jí, i když je to pro mne hrozné zklamání. Kdysi jsem se domníval, že „pastýřský úřad“ bude samozřejmě mým zázemím, že mne bude povzbuzovat a podporovat. Velmi často tomu tak bylo, dokud se pouto mezi námi nenapjalo příliš. A tak jsem stále vděčný za tuto církev, která je pro mne matkou a současně mě dohání k šílenství. Moje lidská matka dělala totéž.

Zapojit se do reálného světa

Dnes si myslím, že jsme selhali v předávání pravé spirituality (nebo pravé svatosti, pokud je vám tento výraz bližší) mnoha lidem, kteří se hlásí k náboženství. Není příliš vidět, že by velké procento pokřtěných křesťanů milovalo Boha nebo že by snad byli „připodobněni jeho tělu oslavenému“ (Flp 3,21). My jsme „zcírkevnili“ mnoho lidí, jak dobrých a upřímných, tak i těch lidí, kteří prostě mají rádi náboženský jazyk a náboženské vymoženosti. Ale o skutečné proměně v „nové stvoření“ se většinou taktně mlčí. Lidí, kteří žijí „skrze Něho a s Ním a v Něm“, je mnohem méně než těch, kteří si jen vytvářejí určitý druh své pozitivní představy o sobě. Nezdá se, že by se díky náboženství podařilo šířit po celém světě odpuštění, toleranci, soucit a štědrost. Často říkám, že bych se raději zabýval skutečnými hříchy lidí, kteří žijí reálně svůj život v Bohu, nežli ctnostmi lidí, jejichž život vypadá jako náboženský, ale není pravdivý. Bez těchto ctností se svět dokáže obejít.

V náboženství existují tři obvyklé postoje: (1) staré já, občas na nové cestě, (2) nové já na nové cestě a (3) nové já, občas na staré cestě. První je zdaleka nejčastější a přináší největší zklamání. Druhý – to je dokonalý světec, pokud vůbec kdy existoval. Třetí postoj dává skutečný prostor k růstu a spáse pro téměř všechny lidi, které jsem kdy potkal. To je to, co Nový zákon označuje jako „svatost“.

Dnes jde často spíše o ideologickou hysterii a náboženskou veteš, a to jak na levici, tak i na pravici (fundamentalismus New Age a Ježíšova semináře mezi liberály, přehnaná úcta k papežům a nehistorická ortodoxie mezi konzervativci). Podobá se to nekvalitní stravě, protože jako ona také stačí jen na uspokojení momentální potřeby, ale nemůže skutečně nasytit ani intelekt, ani srdce. Náboženská veteš je obvykle charakteristická strachem z přítomnosti a strachem z budoucnosti (to je ve skutečnosti strach z Boha). Když se setkáte s lidmi, kteří se skutečně setkali s Bohem, neslyšíte o žádném strachu ani z přítomnosti, protože ta je naplněná, ani z budoucnosti, protože nad tou vládne Bůh. Není ani strachu z minulosti, protože ta byla uzdravena a odpuštěna. Potom už nechtějí lidé používat Boha k tomu, aby se skutečnosti vyhnuli nebo aby si vytvořili pro sebe sama nějakou soukromou skutečnost, ale nechávají se Bohem vést do plnosti této skutečnosti. Žádný útěk od dilemat a paradoxů, ale právě do centra lidského dilematu! (k tomu je výborná kniha Michaela Dwinella, God‑Birthing, Liguori Press, 1994.)

Žádná obnova, do které se chceme pustit, nemůže být založena na strachu a na negaci – a to ani na negaci vůči náboženské veteši. Musí být založena na pozitivní a plně lidské zkušenosti s Bohem jako s milujícím Přítomným. Pokud uvidíte náboženství, které je zcela zabydleno ve svých jistotách, strachu, ve snaze zachovat si hezký obraz sebe sama, náboženství, ve kterém se mluví o trestech, které se snaží vést vás k Bohu hrozbami a nátlakem, můžete si být jisti, že to je náboženská veteš. Pravé náboženství se dokáže svěřit Božímu vedení, nechat Boha, aby nás vedl do nové budoucnosti, které ještě nerozumíme a které ani nepotřebujeme rozumět.

Největší katolický morální teolog minulého století, Bernard Häring, řekl, že mnoho přístupů a praktik současného institucionalizovaného náboženství se projevuje jako to, co on odvážně nazval „behaviorální atheismus“. Pokud nevěříme, že Bůh je Pánem světa nebo tomu věřit nemůžeme, nezbývá nám, než se snažit mít věci zcela pod kontrolou. Praktický atheismus je zřejmě nejobvyklejší způsob života nás všech. A vím dobře, že je tomu tak velmi často i u mne.

Čeho se tedy musíme zbavit? Nejpřirozenější bude začít naším neklidem a obavami. Uznávám, že vzdát se jich dá hodně práce – může to trvat celý život, než se nám to začne dařit. Ve skutečnosti my sami toho vůbec dosáhnout nemůžeme, jsme k tomu vedeni, lákáni a přitahováni nekonečnou řadou Božích „lstí“. Jako zloděj krade nám Bůh naše závislosti. Můžeme se vrátit a pracovat pro spravedlnost, pro mír a pravdu, ale na tom se už bude podílet naše nové já, a věříme, že novým a tvořivým způsobem, ve kterém všichni vyhrávají.

Rupert Sheldrake mluví o „transformativním tradicionalismu“ jako o protikladu k tradicionalismu lacinému, který nás často drží v oblasti našeho pohodlí pod záštitou oddanosti a pravověrnosti. Transformativní tradicionalismus mluví o tom, že způsoby, kterými lidé vztahy vytvářejí nebo naopak ničí, jsou stále stejné. Možná došlo k pokroku v oblasti vědy, medicíny, technologie, možná, že stavíme hezčí domy. Není ale sebemenší důvod myslet si, že lidská duše je aspoň trochu moudřejší, než byla v minulosti. V transformativní tradici je stále přítomen růst, změna a pokání, které ve skutečnosti prohlubují neklid, nejde o pouhé „opakování“, které nás neklidu zbavuje. Transformativní tradicionalismus nás vede přímo doprostřed našeho neklidu, takže se musíme buď setkat s Bohem a změnit – nebo zemřít. Staromódní výrazy pro to jsou nebe, očistec a peklo.

Nezbytná informace k přežití

Mnoha lidem jsem doporučil si přečíst knihu Billa McKibbena Doba chybějících informací, The Age of Missing Information (Plume, 1993). McKibben strávil jeden den tím, že sledoval obvyklé hlavní televizní vysílací časy v Americe a nahrál si dvacet čtyři hodin tohoto vysílání na svoje video – veškeré vysílání kabelových televizí. V jednotlivých kapitolách své knihy podává analýzu toho, co mu to dalo pro pochopení podstaty skutečnosti.

A potom strávil dvacet čtyři hodin tím, že seděl zcela sám na vrcholu hory v Adirondacks ve státě New York. V lichých kapitolách píše o tom, co během těch dvaceti čtyř hodin poznal. Dochází k závěru, že životně důležité informace, které lidé potřebují k tomu, aby duchovně přežili, lze získat spíše v tichu, než v jakémkoli televizním programu. Zní to jako sekulární volání ke kontemplaci.

McKibben tvrdí, že nám televize poskytuje nejenom zcela nepotřebné informace, ale předává nám postoje, které nás zcela reálně paralyzují a ničí, které nám znemožňují dobrat se moudrosti, jež je pro nás životně důležitá. Televize má skutečně opačný účinek – nejenom pro svůj obsah, ale i vzhledem ke své formě. Například typický styl MTV a většiny soukromých stanic nás vede k tomu, abychom se spokojili s momentkami ze života, které nemají žádný začátek, žádný střed ani konec, žádnou kontinuitu, žádný účel kromě vzrušujících záběrů samotných. Ve „světě MTV“ mají smysl jenom epizody. Vrací nás to do rozloženého, rozbitého světa, ve kterém není žádná kontinuita.

Není pro duši příliš prospěšné, když je vystavena tisícům obrazů, ve kterých se jen objeví narážky na sexualitu a na násilí, aniž by byly dál rozvíjeny. V záběrech není žádný vývoj osobnosti, žádná trvalost vztahů, žádné skutečné utrpení. Chybí poukázání na hodnotu nebo smysl onoho sexuálního gesta. Je to prostě lež o podstatě skutečnosti – to je zřejmě jednoduchá definice zla. Pouhá stimulace nám k dobrému neposlouží. Všechna velká náboženství ve skutečnosti považovala omezování stimulace za základní duchovní disciplínu.

Může se zdát, že přeháním. Ale pochopil jsem, proč někteří manželé došli až k tomu, že televizi ze svých domovů odstranili. Zoufale touží znovu poznat smysl všeho. Touží znovu budovat svět na starých, ale i nových základech. Nejčastěji však vidím konzervativce, jak se snaží vyhnout proměně, a progresisty, jak se vyhýbají tradicím. A přitom všichni ztrácíme „životní moudrost, kterou duše potřebuje, aby přežila“.

Eucharistie a rodinné stolování jako rituál obnovy

Žádná skupina nemá vliv na dějiny, pokud nemá společné rituály, které pojmenovávají a vyznačují jednotlivá období jejich života, které vyzdvihují jejich smysl, a to jak individuálně, tak i společně.

Pro katolické křesťanství neexistuje žádný jiný symbol, který by byl tak ústřední, jako je slavení eucharistie. Eucharistein je řecké slovo, které znamená „díkůvzdání“. Eucharistie je tedy pokrmem díkůvzdání. První křesťané spojili každý týden konanou židovskou bohoslužbu Písma s židovským obřadem paschální hostiny do jediného společného stolování jako symbolu univerzálního přátelství u jednoho stolu. Z tohoto hlediska je nepřijatelné, když se kdykoli eucharistie stává symbolem etnické skupiny, symbolem přináležitosti k určité skupině nebo loajality vůči ní.

Nejčastějším obrazem, který Ježíš používal pro to, co konal během svého tříletého veřejného působení, je obraz svatební hostiny. Kdykoliv mluvil o hostině, kdykoliv mluvil o hodování, byla to vždycky hostina se stolem, u kterého bylo místo pro lidi, které společnost odmítala, pro ty, kdo byli na jejím okraji (všimněme si například hostin v Lukášově evangeliu, kde jsou porušována všechna pravidla, zvláště v Lk 14,1–4. Nebo si všimněte Mt 22,9–10: „Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete“ – dobré i špatné!).

Mše svatá je podle mé kněžské zkušenosti nejsilnější a nejpůsobivější tehdy, když je její slavení co nejvíc srozumitelné a nesené modlitbou. Pokud se dostanete až k holým symbolům, budou podstatné, podmanivé a univerzální. Jak řekl Gándhí: „Svět je tak hladový, že Bůh by mohl na svět přijít jenom ve formě chleba.“ Tolik toužíme po radosti, že se Bůh rozhodl přijít na svět i pod způsobou vína. Nadměrné pití vína může způsobit mnoho nepříjemností, pro většinu z nás však nabízí veselí, společenství, svobodu a také radost. Eucharistie, dělení se o chléb a víno, je hostinou společenství. C. G. Jung mluví o tom, že v katolické mši jsou přítomny všechny podstatné symboly proměny.

Vidím, jak v současné době kulturních změn je na tak mnoha místech čím dál méně kněží nebo dokonce někde nejsou vůbec. Jaké Boží poselství naší církvi se v tom všem skrývá? (Musím předpokládat, že se jedná o Boží působení.) Možná, že nás má tato doba přivést zpět k našim původním židovským kořenům. Většina velkých židovských rituálů, většina hlavních svátků se neslaví v synagóze nebo v chrámu, ale doma, kolem rodinného stolu. Matka a otec mají při této hostině jasnou úlohu kněží. Posvátné se nachází v domácím a všedním světě.

Zdá se, že v současných pochybnostech a zmatcích kolem kněžství je mnoho nepřiměřeného a dokonce zbytečného. Velké slavení eucharistie, kde se scházejí rodiny z různých domácností bude zachováno tím či oním způsobem, možná při velkých svátcích, v místních kostelech. Možná by kněží měli být spíše dohlížejícími biskupy a hlavy rodin by měly být více knězi! To ovšem nepotěší ty, kdo mají primární potřebu někoho řídit, ale naopak to s radostí přijmou ti, kterým záleží na hloubce, na rodině a na síle osobního prožitku. Známé heslo úspěšných podnikatelů: „Lokalizace, lokalizace, lokalizace!“ může mít i duchovní význam!

Musíme náboženství znovu vrátit do obyčejného prostředí všech našich domovů, jinak zůstane v církvi osobní angažovanost věřících na velmi pasivní, někdy až infantilní úrovni. My, kněží, musíme s dostatečnou pokorou zahlédnout, že jsme s těmi nejlepšími úmysly okleštili historickou roli duchovního vůdcovství muže, otce a rodičů. Přivedli jsme náboženství na takovou úroveň organizovanosti, že se pro většinu lidí stalo prakticky anonymním,