YMCA Setkání - homepage YMCA Setkání - homepage

  změny za den   změny za týden   změny za měsíc   přihlásit se   přihlásit se emailem

Vybrané texty


2. Oprostit se od pocitu, že jsem oběť

MNOHO LIDÍ v různých částech světa dnes nese kříž. Ti, kdo jsou chudí, nesou kříž hluboké sociální nespravedlnosti. My, kteří žijeme v zemích hmotného blahobytu, neseme spíše kříž narušených vztahů a narušené psychiky. Pozoruji ale u většiny lidí jeden společný rys, že své utrpení nevnímají jako kříž. Vnímají toto utrpení jenom jako bolest.

Jistě, každá doba měla svoji bolest, pro pravou spiritualitu je pak důležité právě to, co se svou bolestí děláme. A my dnes nevíme, co si s ní počít. Zdá se, že „mechanismus“, který proměňoval naši bolest v cosi hodnotnějšího, se ztratil. V kultuře, jejímž středem už není transcendentno, nikdo bolest jako transcendentní nevnímá. V kultuře, v níž chybí představa kříže a vzkříšení, pak naše utrpení žádný smysl nemá. Jestliže už lidé nevědí, že existuje Bůh, že je dobrý, že se mu dá věřit, že je na naší straně, otvírají se, po pravdě řečeno, velmi závažné problémy. Naše bolest vystřeluje do všech směrů a žádný z těchto směrů není dobrý. A právě tuto skutečnost dnes prožíváme.

Pamatuji si, že za mnou jednou přišla žena, která se mi svěřila, že začíná být plná negace a nenávisti doma i v práci. A po celou dobu, co mluvila, se stále vracela ke své zdánlivě neřešitelné bolesti, k nespravedlnosti, která se jí stala, není důležité, zda zaslouženě nebo nezaslouženě, skutečně nebo zdánlivě. V jedné chvíli však připustila: „Moje utrpení je moje vstupenka.“ Jak jsme o tom dále hovořili, uvědomil jsem si a jsem přesvědčen, že si to uvědomila i ona, že se její bolest stala její pravou identitou. Zdálo se, že pochopila, že role oběti jí dává jakousi moc, bezprostřední morální nadřazenost prakticky nad každým. A jakýmsi zvláštním způsobem se stala nedotknutelnou a nezranitelnou.

I když se v minulých dobách něco podobného možná jednotlivcům stávalo často, teprve v posledních padesáti letech se to stalo módou. Dnes už dokonce máme i „dědičné oběti“. Jestliže čísi prababička nějak ublížila vaší prababičce, získáváte tím rovnou jakousi nadřazenost.

Je to snad vrcholný způsob morálního vydírání. V tomto podivném uspořádání života vám stačí jenom dokázat, že jste obětí, a automaticky získáváte morální výhodu. Můžete se pak vymlouvat a nedělat nic, protože nesete své zranění, které vás paralyzuje. V každém případě přestanete růst a znepříjemníte život celému okolí.

Hrát roli oběti je účinný způsob, jak získat morální nadřazenost, aniž bychom se museli snažit morálně zrát. Nemusíte růst, nemusíte nic opouštět, nemusíte odpouštět, nemusíte se podřizovat – nic z toho, co velká náboženství považovala za nutnost. V naší době stačí někoho obvinit, že je horší, nežli jste vy, že je členem rasy nebo skupiny, která je horší než ta vaše, a rázem se můžete cítit dobří, morální nebo nadřazení. Dokázat o někom, že je hříšník, dává některým lidem zvláštní – nikoliv ovšem pravdivou – zkušenost, že jsou lepší, že se jich všechny tyto věci netýkají.

Dovoluji si uvést několik příkladů, které jsem našel v eseji publikovaném v britském katolickém časopisu The Tablet, jehož autorem byl Andrew Greeley a který se jmenoval „Ach, být obětí“ (březen 1997), a týkal se právě tohoto fenoménu oběti. (Článek se ve skutečnosti nestaví ani na jednu, ani na druhou stranu kteréhokoliv současného problému. Ukazuje spíše, že se do pozice oběti můžeme stavět na libovolné straně každého problému současnosti se snahou tím získat morální nadřazenost.)

Považovat se za oběť je podle Greeleyho velice podobné pýše: „Jsem ze třetího světa. Vy jste ze západního světa. Celá staletí jste nás vykořisťovali. Proto nesete vinu na vykořisťování, na mém vykořisťování. A já jsem morálně dál, nežli jste vy, mám nadvládu v našem vztahu.“ Toto je forma moci, ale je to jiná moc, než jakou nám Ježíš nabízí z kříže.

Druhý příběh: „Jsem žena. Vy jste muž. Muži vždycky ženy utlačovali. Proto jste vy (muž – jednotlivec) utlačovatel a vlastně mě utlačujete. Uznejte svoji vinu, i když ani to vám nebude moc platné.“ Je to trochu přehnané, ale myslím, že nám autor chce ukázat tento druh pocitu.

„Jsem africký Američan. Vy jste bílý Američan. Vaši předkové sem přivedli moje předky jako otroky. Proto jste vy odpovědný za utrpení afrických Američanů i za moje utrpení. Nenamáhejte se zbytečně říkat něco na svoji obranu. Jste běloch a tím jste z principu věci rasista“… „Jsem Žid. Vy jste Němec. Vaši předkové vraždili můj národ. Uznejte svoji vinu za to, co udělali. Jsem morálně dál než vy. Říkáte, že vaši předkové zemřeli v německém koncentračním táboře? To vám vůbec nepomůže. Německý národ byl, a nadále je, zodpovědný za holokaust. Považuji vás za antisemitu. Nesnažte se dokázat, že jste nevinný – dokázat to nemůžete.“

„Jsem americký Indián. Vy jste bílý Američan. Váš národ spáchal na mém národu genocidu. Uznejte svoji osobní odpovědnost za tento hřích a uznejte moji morální nadřazenost.“ „Jsem homosexuál. Vy homosexuál nejste. Proto vám jsem morálně nadřazený.“ „Jsem palestinský Arab. Vy jste Žid. Proto jsem vám morálně nadřazený.“

A tak pořád dokolečka. Oběti našly způsob, jak být nadřazené. My zbývající jim musíme přenechat morální převahu – při nejmenším pokud jsou to oběti podle poslední módy. Jak ale všichni víme, móda se každý druhý rok mění.

Zdá se, že se tento jev stal typicky americkou formou nárokování, která ve většině ostatních zemí světa nefunguje. Myslím, že se to mohlo objevit tam, kde byla v lidech hlásáním evangelia navozena vstřícnost vůči obětem. Ta pak snadno mohla být zneužita k osobnímu prospěchu. Funguje to zřejmě pouze tam, kde jsou lidé bohatí a individualističtí a snaží se povrchními způsoby získat moc nad druhými. Ale je to nepochybně výrazné překroucení symbolu, který visí v kostelech a našich domovech po celé zemi.

Kříž se stal spíše naším podnikovým logem než něčím, na co bychom hleděli v úžasu a byli tím proměněni. Ježíš se nestavěl do role oběti, ani oběti nevytvářel. On se zachraňující a odpouštějící obětí stal.

Považovat se za oběť, zdědit toto postavení nebo na něj mít nárok nás ale nikam nedovede. Dává nám to jednoduše možnost dál hrát starou hru boje o moc, jenom novým, velmi subtilním a znepokojujícím způsobem. Tohle není cesta bezmocnosti, které nás Ježíš učí z kříže. Tím jen bezmocnost předstíráme, abychom ve skutečnosti získali moc a převahu nad ostatními. To je ale překroucení Ježíšova krásného a vždycky zároveň „hrozného“ poselství. Poznat jen polovinu poselství je často pro nás horší, než když ho vůbec nepoznáme. Znalost pouhé poloviny poselství vás velice pravděpodobně zablokuje proti poznání celé pravdy. Naopak když člověk neví vůbec nic, může být mnohem otevřenější vnitřnímu obrácení. A tak tu máme ona šokující Ježíšova slova o prostitutkách a hříšnících (Mt 21,31), kteří věděli, že jsou „mimo“. Říkáme tomu „mysl začátečníka“ a je to vždycky výhoda hned na startovní čáře, pokud mluvíme o duchovním životě.

Obvyklý způsob jednání byl ale v minulosti, a bohužel až donedávna, poněkud rozdílný. Většina lidské bolesti se přenášela na druhé lidi. Myslím, že je třeba si to přiznat. Je pro nás snazší zbavit se strachu, zbavit se svých obav tím, že si je promítneme na někoho jiného. „Ať si je nesou oni, já o ně nestojím,“ říkáme si nevědomky. Cítíme úlevu, když nalezneme nepřítele nebo odhalíme problém. Máme se na co soustředit.

René Gírard tvrdí, že tento mechanismus obětních beránků je vidět jako ústřední linii všech událostí v celých lidských dějinách. Je to něco, k čemu se stále vracíme. Vždyť seznam válek a výčet, „kdo koho zabil“, jsou tím, čemu většina lidí říká dějiny! Nikdy jsme se příliš nezajímali o druhou stránku dějin, o příběhy těch, kdo stavěli pyramidy, o příběhy těch, kteří prohrávali. (Tím je mimochodem tak výjimečná velká část Bible).

Jedno z mála zevšeobecnění, které v oblasti univerzální spirituality můžeme učinit, je toto: Vaším problémem není nikdo jiný než vy sami. To vy jste vždycky ústředním bodem obrácení a proměnění. Je to vždycky především vaše věc. Vždycky. Můžete to dokonce používat jako vhodný lakmusový papírek pro zkoušení pravé spirituality. Přivádí vás vaše zkušenost k naslouchání Bohu? Zahřívá vaše vlastní srdce? Pak je to velmi pravděpodobně zdravé učení. Vede vás k nedůvěře, podezřívavosti, obviňování a svalování viny na druhého? Pak to velmi pravděpodobně pochází od „Žalobce“, což je velmi významné novozákonní označení pro satana (Zj 12,10). Ten Zlý je proto nejenom Žalobce, ale také „otec lži“ (Jan 8,44). Protože váš bližní není váš problém, i když by si Zlý velmi přál, abyste si to mysleli. Tento pohled vám brání v proměně, kterou potřebujete, a oživuje ve vás ducha sváru.

Ježíšova oběť byla pravá. Nehrál si na oběť kvůli vlastní důležitosti, ani nedělal oběti z druhých lidí. Stal se osvobozující a odpouštějící obětí. Je to zcela unikátní cesta, avšak kdekoliv se děje, má nedozírný vliv na uzdravování a usmíření, i když často zvětšuje hněv a odpor některých „žalobců“. Všimněte si životů Martina Luthera Kinga, Oscara Romera nebo Gándhího jako nejviditelnějších příkladů z naší nedávné minulosti. Proroci jsou obvykle zabíjeni, protože veřejně odhalují lež. V takové chvíli se naše nenávist obrací vůči tomu, kdo zprávu přináší, protože to on nebo ona nám berou pro nás tolik potřebný předmět nenávisti. Pokud potřebujete nenávidět, zničíte každého, kdo vám říká, že vaše nenávist není dobrá.

Poselství ukřižovaného Ježíše je sdělením o tom, co máme dnes dělat se svojí bolestí. Z nějakého zvláštního důvodu jsme z Ježíše udělali toho, kdo nás může zbavit bolesti, ale až později. Naprosto jsme přeslechli poselství o proměně člověka! Zbylo nám z něho jenom poselství o smlouvání a obchodování s Bohem, o navštěvování bohoslužeb, kterých se lidé často zúčastňují s určitým vnitřním sebezapíráním a vlastně by tam snad nejraději vůbec nebyli (zeptejte se kteréhokoliv faráře!). Ježíš se jaksi pro nás stal tím, kdo vyřeší naše problémy, kdo odpoví na naše otázky týkající se spíše toho, jak to bude jednou, na „onom světě“, a ne především tím, kdo nás učí, jak žít dnes v tomto světě svobodně a s pokojem v srdci. Křesťanství se stalo náboženstvím pojišťujícím proti požáru, místo hostinou dnes. Mezi tím je obrovský rozdíl, je to o něčem úplně jiném.

V knize Zjevení, poslední knize Bible, se nám znovu a znovu objevuje obraz Božího Beránka (třeba Zj 5,6). Stojí na oltáři, ve středu kosmické liturgie. Křesťané tento symbol dobře znají: beránek, který je zároveň zabíjen a zároveň stojí. Tento paradox je poselstvím evangelia, poselstvím kříže: jsme současně – v jednom jediném okamžiku – těmi, kdo jsou zabíjeni, i těmi, kdo vítězí. Snad ani neexistuje starší chrám, v jehož interiéru by tento obraz chyběl. A přesto lze pochybovat o tom, kolik lidí vůbec pochopilo jeho archetypální smysl, kolik jich pochopilo, proč právě zde je klíč k odemčení „sedmi pečetí“, znázorněných obvykle pod ním. Obraz Beránka odhaluje lež o nevědomém zabíjení, která je charakteristická pro převážnou část lidských dějin. A co víc, ukazuje nám východisko.

Zélóti a farizeové

Pokusíme se předešlé shrnout: zdá se, že existují dva obvyklé způsoby, jak se vyhnout vlastnímu obrácení a proměně, dvě typické úhybné taktiky, které my lidé používáme k tomu, abychom nemuseli přijmout bolest: boj nebo útěk.

Cesta boje je tím, co nazvu cestou Šimona Zélóty a co je vlastně často cesta kulturního liberála. Tito lidé chtějí měnit ostatní lidi a události, rozhodovat o nich, ovládat je a předělávat. Zélóta vždycky hledá zlo, politického hříšníka, nespravedlivého, utlačovatele, jakéhosi špatného člověka. Zélóta si osobuje právo na ně spravedlivě útočit, nenávidět je, dokonce je i zabíjet a je přesvědčen, že „tím uctívá Boha“ (Jan 16,2).

Můžete považovat za obecně platné pravidlo, že když neproměníte svoji bolest, vždycky ji budete předávat dál. Zélóti a současní liberálové sice často docházejí ke správným závěrům, ale jejich taktika a motivy jsou plné vlastního já, plné touhy po moci, po ovládání a po stejném druhu spravedlnosti, jakou sami nenávidí u konzervativců. V zásadě chtějí udělat cokoliv, aby nemuseli snášet bolest, která je může proměnit. Kvůli tomuto až příliš častému chování jsem získal nedůvěru vůči téměř každému spravedlivému rozhořčení a morálnímu pobouření. Zkušenost mi říká, že jen výjimečně pochází od Boha.

„Vzkříšení“ lidé, jejichž život je naplněný modlitbou, se také stavějí proti nespravedlnosti a proti zlu, ale zároveň pokorně uznávají, že se na tomto zlu sami podílejí. Zlo není kdesi daleko, ale zde. Je to i náš problém, ne jenom jejich. Vzkříšený Kristus dosud přichází, a to ne náhodou, s ranami v rukou a v boku.

Každý z nás tam v různých okamžicích byl – sám vím, že jsem tam také byl: snažíme se vyhnat „ďábla“ svými vlastními „vládci pekel“. Mít nepřítele, někoho, koho mohu nenávidět, dává každému energii, protože vás to zbavuje vnitřní hanby, osvobozuje vás to od vnitřního strachu.

Dává vám to, i když je to dost divné, zcela falešný pocit moci a nadřazenosti, protože jste nalezli zlo a to se, Bohu díky, nachází kdesi daleko. Dokud spočívá problém v nich a vy se můžete soustředit na to je předělávat, opravovat, vylučovat je jako nebezpečný element, pak se můžete uvelebit v docela pohodlné pozici. Ale je to pozice, kterou svatí nazývají pax perniciosa, nebezpečný, jen zdánlivý pokoj. Vypadá to jako pokoj, ale není to pravý pokoj. Je to pokoj, který vyplývá z toho, že se věcem vyhýbáme, že je odmítáme, že je vytěsňujeme. Pokoj Ukřižovaného spočívá v tom, že unese napětí; pokoj, který naopak pochází z toho, že napětí přenáším jinam a odmítám bolest, je nebezpečný. Nezkušenému ale právě toto uhýbání pocit pokoje dává.

Dlouho nám trvalo, než jsme si uvědomili, že si nemůžeme dovolit nenávidět, protože se stáváme zrcadlovým obrazem této nenávisti. Jakmile jednou necháte druhého člověka, aby určoval způsob jednání i jeho obsah, pak se brzy, aniž si to uvědomíte, budete chovat a jednat stejně jako on.

To nás vede k druhé úhybné taktice: k cestě útěku. To je obvyklá cesta „farizeje“, neinformovaného, falešně nevinného a často konzervativně laděného. Farizej naprosto odmítá bolest, odmítá nést stinnou stránku věcí, ať už se týkají jeho samého nebo skupiny, kterou si vybral. Nepřipouští žádnou nejistotu, žádnou dvojznačnost. Nepřipouští si žádné problémy. Je to forma narkotika, kterou zřejmě občas potřebuje, aby vůbec mohl žít.

Ale lidé útěku jsou také vystaveni pokrytectví, vytěsňování nebo obyčejné iluzi: „My máme pravdu a vy se mýlíte… Svět je černý a bílý a já vím, kdo jsou ti dobří a špatní… Mám to v hlavě dobře srovnané a podepřené správně směrovanými emocemi a lidmi, kteří myslí jako já.“ Takové postoje mohou vzbudit velkou energii a vytrvalost, potvrzují naši vlastní identitu. Člověk sedí na piedestalu čistoty a falešné nevinnosti. Komu by se ho chtělo opustit, a již vůbec ne kvůli velkému pokoření, které vás možná uvrhne do bolesti? Pavel musel symbolicky padnout na zem a museli mu spadnout klapky s očí, aby připustil, že je farizej, který slouží jenom sám sobě.

Zcela pochopitelným způsobem, jak se s něčím vyrovnat a jak vůbec přežít, je odmítnutí. Často je to jediný způsob, jak se mnoho lidí dokáže vyrovnat se složitostí své lidské situace. Když se někdy podaří v chudých probudit politické uvědomění nebo se provádí sociální analýza zacílená na šťastně naivní střední vrstvu, napadá vás, zda se tím zbytečně těmto lidem nevytvořily psychické problémy. Nebylo by pro ně lépe prostě nevědět? Teď jenom budou mít zlost a budou nespokojení. V tom spočívá nebezpečí cesty osvícení.

Otázka jde ještě dál. Jak mohu vědět, jak mohu opustit hněv a přitom zároveň žít v plné přítomnosti? Existují dva typy naivnosti: jedna je určitým druhem ctnostné nevědomosti, druhá by se dala označit za informovanou otevřenost, která je často získaná poté, co prožijeme deziluzi. A mezi nimi dvěma je nebetyčný rozdíl. Obvykle jsme si ale tak jisti, že se lidé nebudou schopni propracovat k pravdivému objasnění, že váháme jim celou pravdu říkat. Nebo se oni zdráhají celou pravdu poznat. Je o mnoho, mnoho snazší nevědět. Ježíš tomu na kříži rozuměl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí…“ (Lk 23,34). Oni opravdu nevědí! Ale Ježíš přijal onu obtížnější cestu: vědět a přitom odpouštět a porozumět.

To je ona Třetí cesta, cesta, která přesahuje boj i útěk, a která současně svým způsobem zahrnuje oba dva. Bojuje novým způsobem zevnitř a prchá před rychlou, egocentrickou odpovědí. Jenom Bůh je schopen nás uzpůsobit k tomu, abychom setrvali v takovém postoji. Naše malé já je vždycky příliš malé. Jenom ono pravé já, ke kterému se v této knize později vrátíme, je schopno žít evangelium.

Možná, že naší největší chybou bylo, že jsme Boží zákon a evangelium svěřili křehkému já, které ani nebylo schopno jim porozumět. A skončili jsme tím, že lidi odsuzujeme k tomu, aby podváděli, aby odmítali to, co přichází, aby prováděli duševní gymnastiku a věci zjednodušovali – tím, že kážeme Boží zákon, aniž bychom současně nabídli lidem „transplantaci osobnosti“, zvanou též Radostná zvěst evangelia! Třetí cesta není možná jinak, než s naším pravým já, které je „skryté s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). K tomu, aby se s tímto dilematem vyrovnal, potřeboval Pavel téměř celý list k Římanům. Zákon bez evangelia ve skutečnosti paralyzuje a odsuzuje k neúspěchu.

Co děláme se svým strachem?

Naše doba je nazývána dobou neklidu a úzkosti a myslím si, že je to pro dobu, ve které žijeme, přiléhavý název. Nevíme už, na jakých základech stojíme. Když už nemáme žádné jistoty, když se pohled na svět a náš světonázor mění během několika málo měsíců, děsí nás to a zneklidňuje. Chceme se oné úzkosti co nejrychleji zbavit. Ale být dnes dobrým vůdcem, ať už kdekoliv – dobrým pastýřem, dobrým biskupem nebo dobrým otcem či dobrou matkou – vyžaduje, abychom dokázali v sobě zvládnout a trpělivě snášet určitou míru neklidu a úzkosti. Zřejmě čím vyšší postavení zaujímáte, tím více obav musíte dokázat v sobě zpracovat. Vůdcové, kteří nedokáží zvládnout neklid a obavy, vás nikdy nedovedou na nová místa.

Proto se v Bibli tak často objevují slova: „Nebojte se!“ Dočetl jsem se, že se tato věta v Bibli vyskytuje tři sta šedesát pětkrát! Pokud nedokážeme s klidem zvládnout určité množství strachu, budeme se vždycky snažit tento strach nějakým způsobem potlačit. Svým způsobem si tím, že vytěsňujeme to, co nedokážeme přijmout, potvrzujeme svoji identitu, ale je to identita negativní. Není to energie života, je to energie smrti. Formulováním toho, proti čemu se stavíme, si můžeme vlastně rychle a jasně uvědomit sebe sama. Proto tomu většina lidí podléhá. Lidé snáze sami sebe definují tím, proti čemu se staví, koho nenávidí, kdo se na rozdíl od nich mýlí, než tím, v co věří nebo koho milují.

Doufám, že z toho, jak jsme popsali obvyklý model chování v situacích, které v nás vyvolávají obavy a neklid, lze usoudit, jak rozdílná je ona druhá možnost. Měli bychom se znovu, radikálně odvážit uchopit onu děsivou holou podstatu víry, protože víra může stavět jenom na absolutně přijímajícím prostoru uvnitř nás, ať je jakkoli malý. Aby vůbec tento prostor mohl vzniknout, potřebuje vnitřní „ano“, tak jako bylo Mariino „ano“ začátkem celého procesu spásy. Bohu stačí prostor, který není větší než hořčičné semínko, ale který je naplněn láskou, který je otevřen milosti, který se nechává uchvátit, který je schopen objevit cosi nádherného. Potřebujeme se vrátit ke svému „ano“ a začít na tomto vnitřním prostoru znovu stavět – jinak není víra vírou. Proto je pravá víra vždycky tak vzácná. Nejčastěji ji nahrazujeme náboženskou skupinovou identitou. Potom už nemusíme v sobě nacházet prostor přijetí a lásky, abychom z něho žili. Stačí nám jít do kostela.

Je mnohem snazší vystavět svoji identitu na své vlastní skupině, na svých zraněních, na svém hněvu, na tom, co nás zajímá, na svém strachu; to je nejobvyklejší cesta. Ale Ježíšova cesta je jiná. Téměř každý si vybere onu snazší cestu, protože krátkodobě funguje lépe. Může se nám zdát, že aktivisté se svým zápalem pro sociální spravedlnost mají moc ovlivňovat věci. Ale podíváte‑li se zblízka, zjistíte, že tento člověk není zamilovaný do Boha, že je ve své podstatě plný hněvu, že se staví proti všemu nebo je zcela pohlcený vlastními zájmy. Možná je jeho hněv potřebný, ale to ve skutečnosti není evangelní svoboda. Politická korektnost nemá nic společného s ohromným darem a silou evangelia, i když si je vzdělaní lidé často pletou. Vzdělání není totožné s proměnou.

Tím nechci odmítnout nebo zlehčovat skutečná závažná témata nespravedlnosti. Máme snad jednat až ve chvíli, kdy jsme si jisti, že je naše motivace stoprocentně čistá? Máme zavrhnout ryzí humanisty? Pochopitelně že ne! Bůh nás používá všechny, i s našimi různorodými motivy – mě také. Nám se však dostalo nejenom konečného výsledku, ale i cesty, která k němu vede. Bylo nám dáno poznat, jak bojovat proti nenávisti, aniž by se nenávist usadila i v nás samých. Byl nám dán průvodce a přítel a ne jenom dobrý nápad. Byla nám dána radost uprostřed neúspěchu, ne jenom způsob jak vyhrávat a mít pravdu. Lidé evangelia jsou prakticky nezničitelní.

Před časem jsem byl v Severním Irsku, kde jsem měl řadu duchovních cvičení a přednášek. Jak hluboce dnes mnozí Irové zřejmě rozumí této třetí cestě. V Severním Irsku žily celé generace tuto hru na ping‑pong, řezali poleno na stejném místě tam a zpátky, aniž by se stalo něco nového. Do nekonečna se opakovalo totéž. Každá vražda dávala právo spáchat další vraždu, další krveprolití. Moje násilí je v pořádku, protože tvoje násilí bylo nespravedlivé.

Nezahlédli jste, že tato omezenost musí mít nějaké východisko? Jsou‑li oba slepí, spadneme oba do jámy. Pomsta se zdá být tak logická, ale ve skutečnosti to nefunguje: neposunuje lidské dějiny dopředu. To, co budí úžas v evangelních příbězích o zmrtvýchvstání, je to, že Ježíš nehodlá trestat ani světskou vrchnost, ani své zbabělé učedníky, a že tito učedníci sami se vůbec nesnaží vyhlásit jakoukoliv svatou válku vůči těm, kdo jejich mistra zabili. V dějinách nastalo cosi nového. To, co se děje, není obvyklé a očekávané schéma příběhu. Jediné, co Ježíš dělá, je, že z něj dýchá odpuštění.

Je zajímavé, že Ježíš ztotožňuje odpuštění s dechem, s tím jediným, co stále děláte od chvíle, kdy jste se narodili, a co budete dělat až do chvíle smrti. Ježíš říká, že Boží odpuštění je jako dýchání. Odpuštění zřejmě není něco, co Bůh dělá, ale kým Bůh je. Bůh jinak jednat nemůže.

Doba sporných informací

Když jsem byl malý katolický kluk, myslel jsem si, že odpuštění existuje proto, abychom mohli získat jakousi domnělou morální čistotu a obnovenou čest. Dnes věřím, že v Ježíšově učení má odpuštění jiný smysl než dosažení morální čistoty. Existuje kvůli budoucnosti. Ve většině zemí, které navštěvuji, není vůbec žádná naděje. Vypadá to, jako by tato planeta už neměla před sebou žádnou budoucnost. Bez tajemství odpuštění a uzdravení se ocitáme na přímé a nyní hodně rychlé cestě ke vzájemnému a vlastně oprávněnému zničení.

Ve skutečnosti jsme v posledních dvaceti nebo třiceti letech měli k dispozici lepší vědu, poctivější dějiny, více přístupu k historickým záznamům. Můžeme dnes uvádět kapitolu i odstavec z textů, kde se mluví o tom, kdy a jak nás jiní lidé utlačovali a ubližovali nám. Víme dnes lépe než kdykoliv předtím, proč máme právo na svůj hněv a na svá zranění. Tento vývoj poznání ale ve skutečnosti nebuduje žádnou budoucnost.

Jsem vděčný za poctivou vědu a přístup k informacím, ale je to ve skutečnosti dvojsečný meč, který, jak už to tak bývá, seká dobře i špatně. Jenom moudří lidé vědí, jak získat potřebné znalosti k tomu, abychom mohli přestat pronásledovat v budoucnosti a neocitli se v pasti informací plných hněvu, která nám dává právo k dalšímu pronásledování.

René Girard říká, že jsme ve dvacátém století dovedli vytváření obětních beránků k nevídané míře maskování a zdokonalování. Bez vnitřní proměny je to téměř nevyhnutelné. Vzdělávání nezaručuje, že přestaneme vytvářet obětní beránky. Mnoho doktorů filosofie, s PhDr před jménem i za jménem, dokázalo v tomto století nenávidět druhé lidi – bohaté, černé nebo Židy.

Je možné, že si rozpory v této zemi, v politice nebo ve své církvi působíme my sami, protože právě nenacházíme nikoho, koho bychom teď mohli nenávidět? Víme sami, že se dokážeme nejlépe soustředit v okamžicích krize. Máme rádi jasné nepřátele, a když není nepřítel dost jasný, máme ho všude. Všimněte si růstu různých domobran v Americe od pádu berlínské zdi.

Dnes, kdy vlastně žijeme v míru, potkáváme všude strach. Nepřetržitě a zběsile probíhá hledání pravého nepřítele. Zdá se, že nepřítel je všude, protože strach není pojmenován a hledá, kde by se mohl uhnízdit. Terčem se stávají hlavy států, které kdysi byly nedotknutelné. Potřeba se stále soudit, která je v americké společnosti tak běžná, se zbylé části světa většinou zdá velmi podivná. Zkuste si zítra ráno vzít do ruky noviny a hledat v nich, které články se na první straně zabývají něčím jiným, než tím, že jedna osoba nebo skupina obviňuje druhou z toho, že je morálně špatná, méněcenná, že činí bezpráví nebo že je v jistém smyslu „hříšná“. Nic se nezměnilo od té doby, co Adam udělal z Evy obětního beránka a Kain zabil Ábela.

Z hlediska antropologie lze říci, že náboženství začíná rozlišením: rozdělením světa na čistý a nečistý. Celý systém pak je vybudován na této lži. Ježíš důsledně ruší historické náboženství tím, že se dotýká „nečistých“ věcí, že se k nim přibližuje, že je realizuje. To by si zakladatel respektovaného náboženství neměl dovolit!

Jestliže tu není skutečně evidentní a čitelný nepřítel, jakého jsme měli během 2. světové války, soustředíme se obvykle na něco v naší blízkosti. Proto také jsou nejhoršími a nejbrutálnějšími válkami války občanské. Proto také nejvíce vrahů pochází z rodiny oběti. Největší nenávist se často obrací proti těm, kdo jsou členy naší vlastní skupiny. Nevíme, co si počít se svou nadměrnou podezíravostí a nenávistí, když už tu nemáme komunisty. A tak teď máme násilí ve školách a všechny možné teorie spiknutí. Podívejme se, jak blízko k nenávisti má vztah mezi liberálními a konzervativními členy naší vlastní církve! Hněv, který se dříve s jistotou obracel proti nacistům a komunistům, se teď obrací proti homosexuálům a potratářům u nás doma.

Nejenom že zůstáváme naplněni strachem a nenávistí, když stále promítáme svoji úzkost jinam, my také chybně rozpoznáváme, v čem spočívá skutečné zlo, skutečný problém. Obvykle si ho nahradíme nějakým menším problémem, který je nám bližší a který, obrazně řečeno, můžeme vlastníma rukama uchopit.

Kdosi se mě nedávno ptal, proč je v církvi tolik lidí, kteří potřebují někoho ovládat. Nemyslím si, že se tento jev děje jenom v církvi, je to všude. Jestliže víme, že reálně nemůžeme změnit současnou kulturu, že reálně nemůžeme proměnit svět, že nemáme příliš velký vliv na vysoké úrovni, pak se naše úsilí posunuje na úroveň řešení drobných, lokálních problémů. Najdeme si svůj maličký svět, ve kterém jsme svými pány a kde máme vždycky pravdu, kde můžeme být čistí, bez poskvrny. Mohli bychom to říci slovy: „Když nemohu dát do pořádku celý svět, tak si aspoň uklidím v obýváku,“ nebo: „Když se mi nemůže podařit reálně lidi změnit a mít na ně vliv, tak alespoň od ambonu budu vyžadovat absolutní souhlas.“

Mnozí z nás jednají takto nebo velmi podobně. Vynesu všechny své odpadkové koše. Je to hloupost, nemá to smysl, ale mám alespoň pocit, že něco dělám. Nemohu změnit církev, ale mohu vynést svoje odpadkové koše a rázem je v mém úřadu něco v pořádku. Víra nám však umožňuje nést napětí až do té chvíle, než rozeznáme ono skutečné zlo – jehož jsme součástí. To je podstatné pro každé myšlení, které je naplněno soucitem a nenásilím.

Když kvůli něčemu napadneme druhého člověka, obvykle to neznamená, že by tím náš problém skončil, naopak dále v něm pokračujeme, protože ten člověk je také obětí. Důvodem k tomu, aby lidé páchali zlo, důvodem k tomu, proč nenávidí, hřeší, dělají chyby, je obvykle to, že jim někdo ublížil, že je někdo zranil nebo je odmítl. A oni to jen předávají dál. Koloběh pokračuje a šíří se. Dalo by se říci, že Ježíš přišel, aby tuto nekonečnou spirálu přerušil a zastavil. Když trestáme, pokračuje ona stará hra dál. Obávám se, že většina církve samé k tomuto poznání teprve musí dojít. Stále se nám zdá, že je třeba zajistit konformitu, a přitom jde především o pravou vnitřní proměnu. Pravá vnitřní proměna vždycky žádá, abychom to byli my, kdo zaplatí cenu za zrání toho druhého. My bychom raději trestali a vynucovali si odpověď. Bůh je mnohem trpělivější.

Prvotní stud

To, co v Genezi nazýváme prvotní hřích, by se možná vhodněji dalo nazývat prvotní stud, protože Adam a Eva říkají o sobě, že se cítí nazí. A téměř první slova Boží k nově stvořeným lidem jsou: „Kdo vám řekl, že jste nazí?“ (Gn 3,11). A poté, jako bychom měli před sebou krásný obraz mateřství, Bůh jim ušije jako švadlena kožené oděvy (3,22). První, co Bůh dělá po stvoření samém, je to, že přikrývá hanbu svých nových tvorů. To zcela jistě pojmenovává cosi podstatného uvnitř nás.

Žijeme nejenom v době strachu a úzkosti, ale i v období prvotního studu. Znám jen velmi málo lidí, kteří by nepociťovali, že jsou nepatřiční, hloupí, špinaví, nehodní. Vždycky, když za mnou lidé přicházejí, aby se poradili, nebo když přicházejí ke zpovědi, vyjadřují se asi takto: „Kdyby tak jen lidé věděli, na co myslím, co jsem udělal, co jsem řekl nebo co bych chtěl udělat, kdo z nich by mě miloval?“ Všichni máme ten hrozný pocit podstatné nepatřičnosti a nehodnosti. Vím, že na sebe bere různé podoby, ale zdá se, že hmatatelně existuje v životě každého z nás.

Slýchám, že vina je v tom, co jsme udělali nebo neudělali, ale náš stud vychází z oné prvotní prázdnoty v nás samých. Ne z toho, co jsme udělali, ale kým jsme a kým nejsme. Vina je problém morálky. Stud, prvotní stud přinejmenším, je ontologická otázka. Nelze ho vyřešit změnou chování, ale změnou naší představy o sobě, představy o tom, jaké místo zaujímáme ve vesmíru. Stud nespočívá v tom, co děláme, ale kde přebýváme.

Devět z deseti lidí začíná touto úvahou: „Budu‑li se správně chovat, uvidím jednoho dne Boha takového, jaký je.“ Ale biblická tradice říká pravý opak: pokud vidíte naplno Boha, bude vaše chování lidsky dobré. Vaše správné chování nepřináší jako svůj výsledek vaše pravé bytí. Naopak, vaše pravé bytí vede k tomu, že se budete správně chovat. Téměř všichni si myslíme, že dobré morální jednání nás přivede k mystickému sjednocení, ve skutečnosti ale mystické sjednocení je příčinou správného morálního jednání – a ještě k tomu i velké radosti. A největším překvapením je, když se občas stane, že se díky nějakému našemu morálnímu selhání rozpadne naše ego a my padneme do rukou živého Boha (viz Žid 10,31).

Podivný Bůh

Křesťané mají opravdu zvláštní obraz Boha: nahého, krvácejícího muže, který umírá na kříži. Řekněme si teď upřímně: kdybyste chtěli zakládat nějaké náboženství, napadl by kohokoliv z vás tento obraz Boha? Kdybych se já chystal vytvořit náboženství, vytvořil bych „sedm zvyků pro vysoce výkonné lidi“. Za symbol pro Boha bych měl velké slunce nebo velkou zlatou kouli a Boha bych nazýval „silou“. Ale ani jednou za tisíc let by mě nenapadlo přijmout představu Boha jako nahého, krvácejícího, zuboženého člověka, odmítnutého společností i náboženstvím.

My, katolíci, jsme vyrůstali s pohledem na kříž, který jsme tak často měli před očima, že si ani neuvědomujeme, jak je výstřední. Zcela jistě se liší od všech představ o Bohu, které bychom mohli mít, kdybychom si je sami vymýšleli. Ve skutečnosti ani nevím, zda se nám takto líbí. A nevím, zda se vůbec líbí mně. Tohle není způsob, jakým bych chtěl o světě přemýšlet. Je tedy Bůh takto výstřední, nebo jsme my jenom špatně pochopili situaci, v jaké se lidstvo nachází?

Co se nám vlastně Bůh snaží sdělit obrazem ukřižovaného muže, který je naším Bohem? Jaký lidský problém se Bůh na kříži snaží objasnit a zachránit nás z něj? Vždycky jsme říkali, že se nás snažil vysvobodit z našich hříchů. A to je také zcela správné. Jak svatý Pavel říká, Ježíš se „stal hříchem“, aby nás od našich hříchů vysvobodil (Řím 8,3). A co je tedy tento náš „hřích“?

Myslím, že by mohl být nazván „nevědomé zabití.“ Odhaluje jak naši nevědomost, tak i zabíjení, což je nám obojí skryto.

Ježíš přijímá naši nenávist a neoplácí ji. Trpí a nenechává trpět jiné. Neusiluje nejprve změnit jiné, ale sám na sobě platí cenu změny. Bere na sebe tajemství lidského hříchu, místo aby je přenesl na jiné. Nepoužívá svoje vlastní utrpení a smrt jako prostředek k ovládnutí jiných a k tomu, aby je potrestal, ale jako moc jiné proměnit.

Zmrtvýchvstalý Ježíš je naplno ztělesněné vítězství. Jako odpouštějící oběť dějin se Ježíš sám proměňuje a vstává z mrtvých a proměňuje a křísí z mrtvých ostatní. Všímá si hříšníka a odpouští mu, místo aby ho nenáviděl a tak nechával dále působit nenávist. Dává nám dějiny a budoucnost přesahující předvídatelné násilí. Ukončuje tanec směřující k nevyhnutelné smrti. „Zničil navždy smrt,“ jak říkáme o Velikonocích. Ničí smrt, která nás zaživa pohlcuje, která pohlcuje naše srdce. Smrt je tím nekonečným pokusem zdůvodnit, proč mám právo na své zranění a na svoji nenávist. On ale smrt ve skutečnosti neruší, dělá z ní svůj triumf. Je to jako by vzal smrt a řekl: „Myslíš, že to proti mně použiješ? K tomu, abys mně zničil? Já to použiji k tomu, abych tě miloval.“ Zdá se, že Bůh dopouští smrt a zlo, jenom pokud je může použít v náš prospěch. V Boží ekonomii spásy se využije všechno, dokonce i hřích, zlo nebo smrt. V tom spočívá konečné Boží vítězství.

Ve všech starých náboženstvích existovalo v různých obměnách přesvědčení, že abychom se dostali k Bohu, musíme prolít svoji krev. Bůh byl vzdálený, náročný a nebezpečný. Bůh by mě ani nemohl v mé krajní nedostatečnosti milovat. Tajemství ukřižovaného Ježíše radikálně převrátilo přesvědčení prvotních náboženství. Už žádné lidské oběti, už žádné oběti zvířat, už žádný jansenismus (překonat sebe sama, abych byl hoden tohoto Boha, který mě v podstatě nemá rád). Místo abychom prolévali krev, abychom se k Bohu dostali, je tu Bůh, který prolévá svoji krev, aby se dostal k nám! Rozjímejte o tom v modlitbě celý týden. Stačí to k tomu, aby vás to proměnilo.

Bůh je vždycky iniciátorem. Bůh je vždycky „nebeským ohařem“, který o nás usiluje, protože zná náš prvotní stud. Bůh vždycky šije oděv, aby zakryl náš ohromný a intenzivní pocit vlastní nedostatečnosti. Příčinou toho, že se opravdu vydáváme na cestu k Bohu, je, že nás k tomu vede Bůh sám. V pravém slova smyslu Ježíš navždy náboženství zrušil. Ne že by náboženství zakládal, ale spíše ho znovu založil na našem reálném životě s jeho hříchem a běžnými obyčejnými problémy.

Poselství kříže

Přednášel jsem na Filipínách před několika lety, když se tyto věci začaly ve mně propojovat. Viděl jsem, kolik lidí v chudinských předměstích dosud chápe tento kříž jako poselství sebetrýznění. Jejich chápání křesťanství působí tak trochu masochisticky, jako by sebetrýznění nějak Boha těšilo. Nechtějí, aby to byla pravda, ale upadávají zpátky do předevangelního myšlení, že musíme prolévat krev, abychom si získali Boží lásku.

Toto jsem si zapsal do svého deníku, když jsem pracoval na jednom ze vzdálenějších ostrovů:

Poselství kříže se většině lidí chybně jeví jako pasivní, heroické utrpení, kult mučednictví, jako teologie poddajnosti a odmítání bojovat, jakási forma vzdání se, směřovaná k Bohu. Je velmi těžké to v myslích lidí změnit, je obtížné přinést něco nového. Možná právě proto zjišťuji, že většina lidí nevěří, že poselství kříže je něco praktického, žádoucího nebo dokonce atraktivního. Je to jenom něco, co Ježíš jednou jedenkrát udělal, aby vyřešil jakousi nebeskou metafyzickou transakci, která byla zapotřebí, ale ve skutečnosti to nebylo téma pro nás nebo pro současnost. Je to něco, co Ježíš udělal, aby dokázal Boží lásku k nám, a měli bychom ho proto obdivovat. Tato představa je působivá a nechtěl bych ji odbourávat. Ale není to celý obraz. Kříž znamená bojovat a nikoliv stávat se sám obětí. Kříž znamená absolutní vítězství místo abychom jenom vítězili nad někým jiným.

V evangeliu se nemluví o vítězích a poražených; evangelium je ve skutečnosti zvěst o tom, že oba vyhrávají. Ale jen málo lidí tomuto poselství rozumí! Musím zahanbeně uznat, že někteří lidé, kteří působí ve světě podnikání a vzdělávání tomuto poselství lépe rozumí než někteří lidé v církvi. Začínají chápat, že život prostě nemůže být nadále utvářen jen podmínkami vítězů a poražených. Musí existovat způsob, jakým můžeme oba pokračovat na společné cestě. Matky tyto věci většinou chápou mnohem snadněji, protože mají zkušenost s vyjednáváním a dohadováním se s vlastními dětmi, které naplno a bez rozdílu milují.

Kříž je cestou vítězství, při které se snažíme s sebou vzít i svého protivníka. Kříž odmítá nenávist vůči druhému nebo jeho ponižování, je cestou k narušení obvyklého schématu odplaty a k ukončení dalšího a dalšího rozpoutávání násilí. Kříž je něčím autenticky novým. Naprosto nově klade lidské otázky po smyslu života, nutí nás k tomu si znovu, nově definovat, v čem vlastně spočívá úspěch. Co vlastně to skutečně chceme? O co nám opravdu jde?

Kříž je zároveň útěkem, ale v tom smyslu, že odmítáme obvyklým a snadno předvídatelným způsobem oplatit ránu ranou. Utíkáme od reakcí, které jsou předvídatelné, aby se snad mohlo stát něco nového, něco proměňujícího. Utíkáme od zaběhnutých stereotypů, abychom si znovu věci uspořádali, abychom si otázky položili znovu pozitivnějším způsobem. Kříž je zároveň cestou boje, ale se zcela novým vymezením toho, co je to skutečná moc a co je to skutečná proměna.

Obvykle tuto skutečnost mnohem snadněji chápou ženy než muži. Muži byli vlastně vždycky v minulosti obětí toho, že byli vtahováni do vojenského a podnikatelského světa, kde se všechno odehrává v podmínkách vítězství a proher. Proto daleko déle zůstávali ovlivněni dualistickým myšlením. Paradigma soutěžení se stalo jediným způsobem, jak mnozí muži dokázali vnímat skutečnost. Mysleli si, že být hrdinou znamená zvítězit. Kříž má křesťanům pomoci navždy nově definovat skutečného hrdinu a skutečnou hrdinku. Během prvních dvou tisíciletí toto pochopila jen malá hrstka kněží a laiků. Většina z nás pokračovala ve starém systému založeném na trestání, vlastně jsme jen dál pokračovali ve stejném příběhu. Máme ho v sobě hluboce zakořeněný.

Kříž znamená usilovat o řešení problému, aniž bychom se my sami stali součástí problému samého. Stačí se podívat na všechny války, abychom pochopili, proč je tato cesta správná. I v revolučních zápasech zemí třetího světa vidíte znovu a znovu, jak se lidé snaží o určitou ekonomickou reformu vlastně opět cestou boje a násilí. A pokaždé, bez výjimky, jakmile revolucionáři získají moc, dělají totéž, co se dělalo předtím. Většina revolucí začíná na levici politického spektra a končí na jeho pravici. Tento pohyb je nevyhnutelný, pokud není naše já proměněno. Nejedná‑li se o proměnu vlastního já, pak nemůže být jejich revoluce inspirována tajemstvím kříže, onou cestou do bezmocnosti. Je to jenom jiná forma moci, která chce ovládat. Ježíš je svým způsobem jediným pravým revolucionářem. Většina revolucí jenom přestavuje nábytek na palubě Titaniku. Ježíš postavil novou loď.

Pokud spiritualita neřeší otázky moci a bezmocnosti, nemůže nikdy dojít ke skutečné reformě. V dějinách lidstva nedochází k pokroku, protože se tak zvaní reformátoři rodí v boji. Kříž je v posledku odpovědí na to, jak se máme stavět proti nenávisti a nezačít sami nenávidět.

Jak se ale můžete postavit proti nenávisti, aniž by ve vás vyvolala otázku? Není právě toto ta základní otázka pro nás všechny? Jak se stavíme ke zlu, ke zranění, ke zradám, opuštěnosti, k odmítnutím a zklamáním ve svém životě, jak se stavíme k lidem, kteří nás zklamou, kteří se obrátí proti nám nebo kteří nás pomlouvají? Dokážeme se k těmto situacím postavit tak, abychom se nestali zrcadlovými obrazy těch, kdo nám ubližují?

V lidské schopnosti nenávidět a zabíjet spočívá hřích tohoto světa (Jan 1,29) a bylo třeba, aby přišel Beránek a zrušil to, co „lvi“ v dějinách jenom do nekonečna opakovali.

Shoda protikladů u svatého Bonaventury

Kříž je obraz, kterého se můžete přidržet a čerpat z něho život. Je viditelnou metaforou paradoxní povahy všech věcí. Kříž vyjadřuje, že skutečnost má podobu kříže. Skutečnost není nesmyslná a absurdní (chaos, bez jakékoli formy, nihilismus), ale není ani dokonale konsistentní (racionalismus, scientismus, fundamentalismus). Spíše jako by skutečnost byla plná protikladů. Proto ji středověký františkán, svatý Bonaventura, a další nazývali „shodou protikladů“ (viz Ewert Cousins, Bonaventura a shoda protikladů, Franciscan Herald Press, 1978). Ježíš byl zabit na místě střetu vzájemně se křížících úmyslů, konfliktních zájmů a polopravd, kterými život je. Kříž byl cenou, kterou Ježíš zaplatil za to, že přijal život v „promíšeném“ světě, který je jak lidský, tak i Boží, špatný i dobrý, který je současně porušený, i naprosto celistvý. Přijal na sebe to, že ponese tajemství a nebude vyžadovat dokonalost od Božího stvoření nebo od Božích tvorů. Žil naplno napětí lidského dilematu a umožnil to tím i nám. Ve skutečnosti řekl, že je to ta „jediná“ cesta. Jenom v tomto smyslu je křesťanství onou „jedinou“ cestou ke spáse. Jsme skutečně spaseni křížem – více, nežli si sami uvědomujeme.

Zkušenost, že skutečnost má podobu kříže, v nás může vyvolat pocit, že jdeme dva kroky dopředu a tři kroky nazpátek. Žádný z nás to nemá rád, především proto, že tři kroky nazpět cítíme vždycky jako umírání. Mnozí z nás, kdo pracujeme v církvi, máme právě nyní pocit, že je naše doba dobou tří kroků nazpátek, dobou umírání. Ježíš nám ale na kříži ukazuje, že to je ten jediný a trvalý způsob a že bychom tím neměli být šokováni nebo překvapeni. Lidé, kteří žijí protiklady, jsou ve skutečnosti spasiteli světa. To jsou lidé, kteří působí opravdovou proměnu a usmíření, to jsou lidé, kteří dělají věci nově.

Lidé si myslí, že když mluvíte tímto způsobem, žádáte od nich, aby dělali kompromisy ve svých zásadách nebo v pravdě. Označí vás za morálního relativistu nebo někoho podobně nebezpečného. Zřejmě to, co si sami o Ježíšovi myslí. Proto na tomto místě důrazně říkám: to je kouřová clona. To je taktika diverze, byť neúmyslné. Toto nálepkování je vhodný způsob jak se vyhnout napětí dilematu a odmítnout evidentně paradoxní povahu prakticky všeho, co existuje.

Tak silně se nám nechce žít „skandál partikulárnosti“, ono základní schéma biblického zjevení. Jakmile začnete rozeznávat jasné schéma, Bible z něho udělá výjimku. Nemluvím o kompromisech v zásadách, protože si myslím, že společnost si musí rozhodnout, jaké chování považuje za přijatelné a jaké už ne. Nemluvím o kompromisech s vlastním já, neboť s ním nikdo žádné kompromisy dělat nechce. Lidé říkají, že nechtějí ustupovat v důležitých otázkách morálky, ale až příliš často jde spíše o to, že se nechtějí vzdát potřeby svého vlastního já mít pravdu, mít převahu, mít všechno ve svých rukách. Podobá se to „prvotnímu hříchu“, popisovanému jako „přání být jako Bůh“ a odvažujícímu se jíst jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Je to neochota lidí žít v rozvráceném světě. V iluzi nerozvráceného světa nepotřebujeme spoléhat na milost, milosrdenství a odpuštění, nepotřebujeme být „spaseni“.

Jestliže ale Bůh nedělá výjimky, dostáváme se všichni do nesnází. Lidé ovládaní zlem, se kterými jsem se během třiceti let své kněžské služby setkal, si jsou vždycky zcela jisti, že mají pravdu. Netrpí žádnými vnitřními pochybnostmi. Jsou si jistí, že vlastní celou pravdu. Naštěstí jsem měl také příležitost potkat mnoho svatých lidí. Když se setkáte se svatým člověkem, vnímáte velmi rozdílnou atmosféru, velmi rozdílnou energii, zakoušíte a cítíte úplně něco jiného. Svatí chtějí hledat Boží vůli, snaží se dělat to, co si přeje Bůh. Podobně jako Thomas Merton však na konci svého života říkají: „Nevím, zda jsem vůbec jednal podle tvé vůle, vím jenom, že tuto vůli chci plnit. Nejsem si jist, zda ti dělám radost. Vím jenom, že ti radost dělat chci.“ A právě tato touha sama je Božím darem. Být člověkem? Není moc čím se chlubit!

Kdo z vás může říci s naprostou jistotou, že víte, že konáte Boží vůli? Není jediného dne v mém životě, kdy bych něco takového mohl prohlásit a to mě vůbec netěší. Tady je právě smysl onoho „nést tajemství“, viset s Ježíšem rozepjatý uprostřed lidského dilematu, připustit, že budu Boha nalézat ve zcela nedokonalém světě. Kdyby bylo na nás, už dávno bychom měli své jistoty, svůj pořádek a už dávno bychom měli věci ve svých rukách, už dávno bychom věděli, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní. Nechceme viset s Ježíšem v tomto nejednoznačném místě kompromisů. Většina z nás by raději dávala přednost dogmatu a dokonale objektivní morálce před biblickou vírou. Jistota nám poskytuje možnost předvídat výsledky a ovlivňovat je, zdůvodňovat odměny a tresty. Není to tak úplně špatné. Problém spočívá v tom, že toto není poselství, které hlásá kříž.

Liberálové a konzervativci

Pokrokovější a liberálnější typ lidí má tendenci vyhýbat se tomu, co nazvu vertikálními nároky evangelia. Mají tendenci se tak trochu obávat mluvit o transcendentnu a o Bohu. Mají tendenci se necítit úplně dobře, když se mluví o moudrosti a o významu minulosti a tradice nebo když jde o poznání, že pravda tu byla vždycky a že tu byl s námi vždycky Bůh. Pokrokoví a vzdělaní lidé často milují správné myšlenky více než skutečnost v jejím narušeném stavu. Mohli bychom to nazvat vertikální linií kříže: transcendence a tradice.

Konzervativní lidé mají tendenci vyhýbat se horizontálním nárokům evangelia. Mají tendenci obávat se šířky a všeobsáhlosti. Mají tendenci bát se milosrdenství a soucitu, obávat se jakéhokoliv porušování pravidel, zvláště pravidel skupinové soudržnosti. Téměř jako by byli přesvědčeni, že když vpustí hříšníka dovnitř, bude to znamenat porušení čistoty skupiny, porušení její hodnoty nebo její vlastní identity. Tito lidé se točí pořád kolem onoho velmi křehkého Boha, kterého musí chránit. Jejich víra je často spíše „partajnická“ soudržnost a přináležitost ke skupině než skutečné hledání širší pravdy. Přináležitost ke skupině odstraňuje pro většinu z nás velkou část prvotního studu a strachu.

Liberální typy bojují proti strukturám, autoritám a sebestředným ideologiím a neuvědomují si přitom, že liberálové jsou v důsledku toho velmi individualističtí a velmi spokojení sami se sebou. Liberální typy hrají také roli oběti, kdykoliv je to politicky korektní. Vytvořit něco trvalého je pro ně velmi obtížné, protože nedokáží být loajální téměř k ničemu, co přesahuje jejich vlastní zkušenost a jejich vlastní starosti. Jakákoli autorita je pro ně vždy předem podezřelá. Jestliže ale začínáte s podezřením, nemůžete nic pozitivně vybudovat. A ani se jim příliš nedaří vlastním dětem předávat své hodnoty, zřejmě proto, že jejich hodnoty jsou spíše nasazením se proti něčemu, než pro něco. Toto nasazení „proti“ neinspiruje mladé, idealistické lidi, ani je nevede ke konverzi. Politická korektnost je přitažlivá pro málokoho a ještě jen na velmi krátkou dobu.

Konzervativní typy se pouštějí do boje, jakmile si najdou za cíl vhodného hříšníka nebo kohokoliv, kdo ohrožuje jejich silnou potřebu ovládat. Těmto lidem nedělá problém někoho vyloučit nebo odmítnout, to často vede k vytváření obětí – oni se přitom zbavují vlastních pochybností o sobě. U konzervativních lidí lze často zahlédnout jakousi pseudo‑nevinnost, jejímž zdrojem je neochota nést temnou stránku skutečnosti. Tato neochota vede k falešné morální nadřazenosti a naivní jistotě, což nazýváme fundamentalismem. Konzervativní typy mají sklon utíkat před hloubkou, otevřeností a před tak potřebným sebepoznáním. Mají obvykle silnou potřebu někoho trestat, možná proto, aby si obnovili pocit řádně uspořádaného světa. Pro většinu konzervativců nepřicházejí v úvahu obědy zdarma, zatímco liberálové se jich pro sebe i pro jiné stále domáhají.

U každého z nás se však ukazuje potřeba vlastního obrácení a to nás všechny spojuje dohromady. Ať se na uvedeném spektru nacházíme kdekoliv, doufáme vždycky, že máme kus pravdy a podíl na tajemství. Ale kříž nás všechny volá k tajemství proměny. Na kříži není nikdo tím, na kom všechno závisí, nikdo nemá vše pevně ve svých rukách, nikdo z nás není schopen všechno zcela pochopit, podobně jako Ježíš sám. Na kříži má někdo jiný věci ve svých rukách. Někdo jiný se o mne stará. Někdo jiný je schopen pochopit. Ten někdo jiný je Milenec, který je nepochybně daleko trpělivější, než jsme my.

„Budou hledět na toho, koho probodli.“ (Zach 12,10)

Rád bych zakončil tuto kapitolu návrhem modlitby, která by se, jak doufám, mohla stát vaší modlitbou. V jedné z dalších kapitol dojdeme k tomu, že svatý František z Assisi doporučoval prostou modlitbu před křížem. Rád bych takovou modlitbu nabídl pro dnešek (i když používá více slov než modlitba mého otce Františka). Je to modlitba o násilí proti sobě samému, proti jiným, proti světu. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří utíkají před sebou, jsou uvnitř plní násilí. Lidé jsou přitahováni násilím, aniž by si uvědomovali, že smrt, kterou si přejí (pro někoho jiného), je smrtí jejich vlastní.

Představte si sebe sama před ukřižovaným Ježíšem a uvědomte si, že on na sebe přijal to, čeho se všichni obáváme a co všichni odmítáme: nahotu, vystavení pohledům druhých, zranitelnost, neúspěch. On se stal „hříchem“, aby nás od hříchu osvobodil, kosmickým obětním Beránkem, který odhaluje to nejhorší i nejlepší z našich duší těm, kdo na něj dokáží dostatečně dlouho hledět. Stal se naléhavým obrazem toho, co lidé dělají druhým lidem – tak, abychom to viděli ve zřetelných obrysech, kdy je stažena opona odmítnutí. Stal se ukřižovaným, abychom my přestali křižovat. Stal se ukřižovaným, který odmítl druhé sám přibíjet na kříž a tak zastavil nevyhnutelný řetěz smrti. Ježíš na kříži nás všechny vyzývá, abychom se dívali na sebe – i na Boha – jako na oběti lidské zloby.

JEŽÍŠ ŘÍKÁ: „Lide můj, já jsem tebou, jsem tím, co je v tobě krásné. Já jsem tím, co je v tobě dobré a co tak ničíš. Jsem tím, co děláš tomu, co bys měl milovat. Jsem tím, čeho se obáváš, tvoje nejhlubší a nejlepší a nejvíce obnažené já. Tvoje špatnost spočívá převážně v tom, jak se stavíš k tomu, co je v tobě dobré a co je dobré v jiných – a to je opravdu špatné. Bojíš se dobra. Bojíš se mne. Zabíjíš to, co bys měl milovat. Nenávidíš právě to, co by tě mohlo proměnit a co tě promění, a ty se toho bojíš. Já jsem ukřižovaný Ježíš. Já jsem ty. A já jsem celá lidská historie.“

A MY JEŽÍŠOVI ODPOVÍDÁME: „Pane Ježíši ukřižovaný, ty jsi můj život. Ty jsi také moje smrt. Ty jsi moje krása. Ty jsi to, čím mohu být. Ty jsi mé celé já. Ty jsi všechno to, co chci, i všechno to, čeho se obávám. Ty jsi všechno to, po čem toužím i všechno to, co odmítám. Ty jsi moje duše, tak strašně opomíjená a přehlížená.

Pane Ježíši, tvoje láska je tím, čeho se nejvíce bojím. Nemohu dopustit, aby mě někdo miloval ‚pro nic‘. Chci si lásku zasloužit. Nezasloužené důvěrné blízkosti s tebou nebo s někým jiným se hrozím. Začínám vidět, že jsem ve svém vlastním těle obrazem toho, co se děje všude. Chci se zastavit, tady a teď. Chci zastavit násilí vůči sobě samému, vůči světu, vůči komukoli, vůči tobě, můj ukřižovaný Pane. Nechci už nikdy dělat z někoho oběť. A také si nechci sám na oběť hrát. Ukázal jsi mi zcela novou cestu.

Ty sám jsi, Pane Ježíši, odmítl přibíjet na kříž, a to i za cenu, že jsi byl ukřižován sám. Nepřijímáš nikdy roli oběti, nikdy netoužíš po odplatě, šíříš kolem sebe jen odpuštění. Zatímco my na této strašné zemi vraždíme, nedůvěřujeme, útočíme a nenávidíme. Teď vidím, že to nejsi ty, koho lidstvo nenávidí; my nenávidíme sami sebe a omylem tě zabíjíme. Musím přestat křižovat tvé zraněné tělo na této zemi ve svých bratřích a sestrách, v každé formě života, ať je nevinná nebo nese vinu, úctyhodná nebo ne. My všichni jsme tvoje zraněné Tělo, a tys mě vždycky miloval právě v mé nehodnosti. Jak to, že se já ke druhým nechovám stejně jako ty?

Teď vidím, že ty žiješ ve mně a já v tobě. Zveš mne, abych opustil tento nekonečný koloběh iluzí a násilí. Ty jsi ukřižovaný Ježíš, ty mne zachraňuješ. Ve své dokonalé a trpělivé lásce ses rozhodl vstoupit do spojení se mnou. Nesnažím se předstírat, že ti rozumím. Mohu tě jen přijmout, věřit ti a stále děkovat. Jsem místem, kde přebýváš. Rozhodl ses přebývat se mnou daleko více, než jsem se já kdy rozhodl pro tebe. Lituji toho.

Děkuji ti, Pane Ježíši, že ses stal člověkem, protože tak si nemusím předstírat, že jsem Bůh, ani se o to nemusím snažit. Děkuji ti, Pane Ježíši, že ses stal konečným a omezeným, takže si nemusím předstírat, že jsem nekonečný a neomezený. Děkuji ti, ukřižovaný Bože, že ses stal smrtelným, takže já se nemusím snažit stát se nesmrtelným. Děkuji ti, Pane Ježíši, že ses stal podřízeným, takže já nemusím předstírat svoji nadřazenost nad kýmkoliv. Děkuji ti, žes byl ukřižován za hradbami města, žes byl vyhnán a vyloučen jako hříšníci, takže se můžeš se mnou setkat tam, kde cítím, že jsem stále mimo hradby svatosti.

Děkuji ti, že ses stal slabým, takže já nemusím být silný. Děkuji ti, že jsi připustil, aby tě považovali za nedokonalého a podivného, takže já nemusím být dokonalý a normální. Děkuji ti, Pane Ježíši, že jsi připustil, aby tě odmítli, takže se nemusím tak namáhat, abych byl přijímán a milován. Děkuji ti, že jsi byl považován za zkrachovance, takže se nemusím snažit ve svém životě předstírat, že jsem dosáhl úspěchu. Děkuji ti, že jsi se podle obvyklých náboženských i politických měřítek mýlil, takže ani já nemusím mít vždycky pravdu.

Děkuji ti, že jsi byl po všech stránkách chudý, takže já nemusím být ničím bohatý. Děkuji ti, Pane Ježíši, že jsi se stal vším tím, čím lidstvo pohrdá a čeho se bojí, takže já mohu přijmout v tobě sebe sama i jiné. Takže já mohu milovat v tobě právě to, co na sobě nejvíce nenávidím.

Ukřižovaný Ježíši, děkuji ti, že ses stal člověkem. Chci tě milovat. Potřebuji tě milovat.

Pane Ježíši ukřižovaný, ty a já jsme jedno.“

Budou nad ním naříkat jako se naříká nad jediným synem… V onen den vytryskne pramen. (Zach 12,10; 13,1)

A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (Jan 12,32)


zatížení serveru