Vybrané texty

JEDNÍM Z DŮVODŮ, proč tolik lidí dnes ztrácí naději, je to, že se cítí zmatení a bezmocní. Jsme postaveni proti drtivé převaze: spotřební společnost, rasismus, militarismus, individualismus, patriarchát, podnikové molochy. Zdá se, že tyto „mocnosti a panství“ ovládají úplně všechno. Zdá se nám, že téměř nemáme šanci volit si vlastní život a že ještě menší možnost máme ovlivnit život společnosti, a tak ztrácíme naději, že by to všechno mohlo mít nějaký smysl.

Po strašných teroristických útocích 11. září 2001 je tato skutečnost více zřejmá než předtím. Všechno, co se do té doby zdálo tak důležité – předkupní práva na akcie, vývoj spotřebitelských preferencí, život ve stoupajícím blahobytu – ustoupilo do pozadí. Okamžitě stoupla návštěvnost bohoslužeb. Náboženské webové stránky zaznamenaly prudký nárůst počtu těch, kdo je navštěvují. Zažili jsme vlnu vlastenectví, jakou naše země nepamatuje celá desetiletí. Někteří dokonce projevili odvahu zabývat se naším kolektivním svědomím a začali se ptát, zda vyspělé země dělají dost pro odstranění chudoby na celém světě. To všechno poukazuje na to, že je v naší společnosti dlouhodobě hluboká potřeba, kterou se musíme bezodkladně zabývat.

Zdá se, že jsme dnes především svědky krize smysluplnosti. Svět se zdá být tak složitý a my v něm tak nepatrní. Co nám zbývá jiného než nechat se nést vlnami dějin a snažit se nějak udržet nad vodou?

Možná bychom se mohli pokusit v průběhu těchto dějin najít modely, podle kterých by se dalo žít, nebo se inspirovat těmi, kdo už je našli. To je základní teze této knihy, která je v tomto smyslu velmi tradiční, i když mnohé z modelů, kterými se budeme zabývat, vyznívají revolučně. Chci především poukázat na muže, jehož životopisy jsou rozsáhlejší než životopisy jiných historických osobností: na Itala žijícího ve třináctém století, Františka z Assisi. Musel být svým způsobem geniálním člověkem, jinak by nemohl přitáhnout pozornost tolika kultur a spiritualit a jeho výpovědi by nemohly být tak aktuální i po osmi stech letech.

Svatý František z Assisi vstoupil do světa, který byl nově utvářen vznikajícím tržním hospodářstvím. Žil uprostřed zanikajícího starého řádu, ve kterém jeho otec nenasytně skupoval drobná zadlužená hospodářství a tím v krátkém čase mohl patřit do nové podnikatelské třídy. František začne se svým působením v církvi, která zřejmě vůbec nebyla v kontaktu s obyčejnými lidmi. On ale věřil hlasu ve svém nitru a větší pravdě. Hledal jediný jasný střed a z něho vycházel.

Tím jediným jasným středem pro něj byl vtělený Ježíš. Ke všemu ostatnímu přistupoval skrze tento zosobněný styčný bod. Podobně jako Archimédes našel František svůj pevný bod, na který se mohl postavit a ze kterého mohl pohnout svým světem. A to udělal přinejmenším třemi jasnými způsoby.

Zaprvé se napojil na hlubokou modlitební tradici své vlastní doby, na rozdíl od pouhého zbožného opakování starých formulací. Za druhé nacházel směr v samotném stvoření, v protikladu k teoretickým a vykonstruovaným myšlenkám a ideálům. A především zcela radikálně došel prostřednictvím těch, kteří patřili na okraj společnosti, prostřednictvím „společenství trpících“, k pochopení, jak nás Bůh přetváří. Jinými slovy našel hloubku a šířku – a také způsob, jak se v nich udržet.

Onou hloubkou byl vnitřní život, ve kterém se setkávaly všechny stíny, tajemství a paradoxy a ve kterém byly přijímány a odpouštěny. Věřil, že zde se může v plnosti a pravdě s Bohem setkat. Onou šířkou byl skutečný svět sám, svátostný vesmír. Tento svět nebyl ani ideální, ani církevní, ani jen svět duševní, ale byl to svět takový, jaký je všude kolem nás – skutečný reálný svět.

A nakonec nám také ukázal, jak se můžeme v této hloubce a šířce udržet: když s odvahou vstoupíme do světa lidské bezmocnosti. Optikou, kterou si zvolil, byla „chudoba“, v tom následoval Ježíše. Rozhodl se poznávat skutečnost očima těch, kdo „trpí a jsou odmítáni“ a sdílet s nimi jejich postavení – a vyšel odtud vzkříšený. Je to nepochybně „privilegované vidění“, které vám dává poznat to, co byste žádným jiným způsobem nepoznali. Je to ten jedinečný křest, o kterém Ježíš říká, že jím musíme být všichni pokřtěni (Mk 10,39). V této knize vycházím z předpokladu, že toto je onen „křest“, který proměňuje. Je širší než jakékoli náboženství a denominace. O něm nás poučuje Duch skrze samotnou skutečnost.

Můžeme z hlediska věrouky polemizovat o mnoha aspektech Ježíšova života, ale nemůžeme tvrdit, že nebyl chudý, že nedával přednost pohledu „zdola“. Jakékoliv další povznášející argumenty o Ježíšovi musí tuto podstatnou skutečnost respektovat. František to tak dělal. Stala se mu lakmusovým papírkem pro pravost jakékoli ortodoxie a pro opravdovost pokračující proměny, kterou v nás působí Bůh. Kdo jiný než Bůh by mohl být původcem oné myšlenky?

František byl přesvědčen, že je třeba, abychom nejprve objevili své pravé „já“ a pokusili se je změnit (cesta modlitby do pravého já). Potom bychom měli sebe sama vnímat jako součást smysluplného vesmíru (svátostný vesmír). A konečně je třeba, abychom byli chudí (abychom byli schopni poznávat skutečnost ze strany bezmocnosti).

František nás učil, že lékem na zmatek a ochromení je vždy návrat k prostotě, k tomu, s čím se právě setkáváme, k obnažené skutečnosti, takové, jaká reálně je. Dokázal geniálně odhalit a ukázat to, co je povrchnímu pohledu skryto. Bylo to tak prosté, až bylo téměř nemožné se k tomu dostat. Na následujících stránkách této knihy se budeme snažit tuto prostotu vysvětlit.

Doba rozumu

Moderní doba, tak jak ji chápeme, má své kořeny v osvícenství osmnáctého století. Byla to doba racionalismu. Osvícenství podnítilo úžasný rozvoj vědeckého myšlení. Bylo materialistické a vedlo nás k tomu, abychom se učili věci měřit. Víra závisela na tom, co bylo možné s jistotou vědecky dokázat. Věda předpokládala – a v tom spočívá arogance moderního myšlení – že ví více, než kdy věděl kdokoliv jiný! Neuvědomovala si, že toto nové vědění zahrnuje jen jednu malou oblast, a rychle ve svém objevitelském nadšení několik dalších oblastí zanedbala. Analýza částí se stala důležitější nežli syntéza celku.

Již tři století trvá naše oslnění těmito novými možnostmi myšlení. Moderní myšlení je fascinováno svou schopností ovlivňovat věci: je schopné upravovat geny, chromozómy a atomy, je schopné předvídat, co nastane, to všechno navozuje pocit téměř božské moci. Tato tendence vede k filozofii pokroku, která je v protikladu ke světonázorům spíše cyklickým nebo paschálním.

V asijském světonázoru (z Asie pocházejí všechna velká náboženství), který je harmonický, je pouze třeba udržovat život a smrt spolu se vším ostatním v rovnováze. My máme tendenci si myslet, že jsme prakticky schopni tajemství smrti překonat. Modernisté věřili, že se všechno bude stále jen zlepšovat a zlepšovat. Tento pohled na svět vzal na sebe různé podoby, v podstatě je však základem toho, čemu dnes říkáme moderní svět. Všechny nás, zvláště nás na Západě, hluboce ovlivnil. Navozoval přesvědčení, že vzdělání, rozum a věda udělají svět lepším.

Pak ale došlo k holocaustu právě v zemi, která byla snad nejvzdělanější na světě, která milovala logiku a rozum. Posun k postmodernímu myšlení byl pro Evropany odstartován právě touto skutečností: „Jestliže jsme se mohli takto zmýlit, pak možná ani žádná pravda neexistuje. Všechny naše hlavní instituce selhaly.“

Američané z toho důvodu, že byli od absurdity války izolováni, ale také z důvodu obrovské moci své země a kvůli své nenapravitelné naivitě, setrvali v moderní době až do závěru šedesátých let dvacátého století. Dodnes si pamatuji, jak nás v padesátých letech učitelé na základní škole přesvědčovali, že se do konce dvacátého století zbavíme všech vážných nemocí. Jak všichni dobře víme, bylo to poněkud jinak a ve skutečnosti dnes trpíme mnoha novými nemocemi i mnohými nemocemi duševními, které jsou nevyléčitelné.

V posledních třiceti letech už nemluvíme o modernismu ale o postmodernismu – kritice modernistického falešného optimismu a důvěry v pokrok. Nyní jsme, přinejmenším v Evropě, Severní Americe a v zemích, které jsou pod jejich vlivem (což jsou, ať už je to dobře nebo špatně, prakticky všechny země) v období postmoderním. Dnes vnímáme, že hodnocení skutečnosti pouhým paradigmatem vědy, rozumu a technického pokroku nám příliš neposloužilo. Neprospělo duši; neprospělo srdci ani psychice, neprospělo společnosti. Musí existovat i něco více než fyzika, protože ta nás učinila mocnými a výkonnými, ale současně nás zpustošila v nejdůležitějších oblastech našeho lidství. Vnitřní svět smyslu nebyl nasycen.

Zdá se, že destabilizace duše, psychiky a lidských vztahů se dnes zrychluje téměř exponenciálně. V naší společnosti vyrůstá mnoho velmi nešťastných a nemocných lidí. Šířící se násilí všude ve společnosti vzbuzuje obavy. Vidíme, že postmoderní myšlení je narušený pohled na svět. Jde spíše o poznání, proti čemu se stavět a čeho se obávat, než co podporovat. Mít pozitivní pohled na život se ve většině intelektuálních kruhů považuje téměř za projev naivity. Takové lidi nikdo nebere vážně, všichni je považují za blázny.

Jestliže nemůžeme věřit tomu, co jsme považovali za rozumné a logické, jestliže věda není schopna vytvořit dokonale předvídatelný vesmír, pak možná ani žádné trvale platné principy neexistují. Najednou se náš život ocitl ve vesmíru, který v nás budí hrůzu a rozčarování, připadá nám, že tu není žádná inteligence, která by se o něj starala, ve vesmíru, kde není žádný začátek, žádný střed ani konec. Jediné, co se v něm ještě nachází, je soukromé ego se svými pokusy nalézt alespoň na chvíli smysl a dostat věci pod kontrolu. Takový je postmoderní román, takové je dekonstruktivistické umění a takové jsou filmy, není v nich žádné nasměrování, nemají žádný cíl a jsou plné násilí. Takový je svět většiny těch, kdo vyrůstali od poloviny šedesátých let. Hladoví po smyslu a chytá se čehokoliv, co se mu naskytne.

Vědět a nevědět

Postmoderní myšlení vychází z toho, že nic není skutečně poznatelné, že všechno je záležitostí společenské konvence nebo že všechno jsou pouhé myšlenkové konstrukce, které budou brzy překonány novou informací. Ironií přitom je, že tentýž postmodernista si také myslí, že zná více než kdokoliv jiný, a zároveň, že neexistují ani žádné absolutní trvale platné pravdy, ani trvale platné etické principy. Vede to k rozporuplné existenci, kdy se člověk cítí být jako Bůh („vím“) a zároveň je jeho postoj k životu naprosto cynický („musím si vytvořit vlastní pravdu, protože neexistují univerzální principy“). Žít v takovém dilematu je hrozná věc. Je to obrovské břemeno, které dříve lidi netížilo. Pak není divu, že deprese a sebevraždy už se v nemalém rozsahu týkají i dětí.

Postmoderní myšlení nám umožňuje zpochybnit a znehodnotit cokoliv, a to v nás pak zanechává pocit opuštěnosti a absurdity. Ve filosofii se tento směr myšlení nazývá nihilismus – nihil znamená „nic“. Nihilismus se dotýká nějakým způsobem nás všech, nejvíce však zasahuje ty skupiny lidí, kteří jsou buď elitou společnosti nebo jsou na jejím okraji. Lidé, kteří patří k elitě, jsou přesvědčeni, že mají svobodu odmítnout a odhodit všechno, co je pod jejich úrovní, utlačovaní nacházejí v nihilismu vysvětlení své nežádoucí situace. Pozorujeme tuto tragédii u většiny minorit a utlačovaných skupin ve světě, stejně tak jako v oné kultuře závislosti na zábavě, kterou vidíme u bohatých. Pro bohaté je to falešná představa vysoké úrovně, pro chudé mylný pocit, že klesli na nejnižší úroveň, a přitom obojí prohrávají.

Stephen Carter, prvotřídní kritik naší kultury, obviňuje mnohé svoje černé bratry a sestry a celou Ameriku z nihilistického, a tím nutně materialistického světového názoru, jako výjimku vidí jen ty, kdo se přidrželi svých náboženských kořenů (viz Kultura nevěrců, Doubleday Anchor, 1994). Mohli bychom totéž prohlásit o většině skupin na Západě, ale jenom černoch to může říci o své společnosti. Píše, že v Americe už se nevěří v nic jiného než v moc, vlastnictví a prestiž, i když je to zakryto náboženskou fasádou. Michael Lerner, židovský filosof a psycholog, říká svým čtenářům a posluchačům prakticky totéž (viz Politika smyslu, Addison‑Wesley, 1996).

Dalším aspektem postmoderního myšlení je to, co nazýváme „tržní“ mentalitou. V kultuře, která je řízena trhem, jako je ta naše, nemají už věci svoji vnitřní hodnotu, ale pouze hodnotu směnnou. „Bude se to dobře prodávat? Vyhraje to? Porazí to protivníka?“ To jsou první a někdy jediné starosti tržního myšlení. Tento životní styl nás během několika let může zanechat prázdné a beztvaré, i když nás zatím ještě motivuje pro zítřek. „Chrám“ stvoření se takto stává pouhým místem, kde se kupuje a prodává. Není divu, že taková scéna Ježíše rozhněvala, takže si musel udělat „z provazu bič“ a vyhnat všechno ven (Jan 2,15).

Jakmile ztratíme smysl pro vnitřní hodnotu, ztratíme jakoukoli naději, že bychom se mohli setkat se skutečnou hodnotou a tím méně setkat se s Posvátnem. I věřící lidé, pokud se nemodlí, mohou mít tendenci chápat náboženství jako „směnnou hodnotu“. Už to není o velkém Tajemství, mystickém sjednocení a proměně, ale spíše o společenském řádu a kontrole. Morální rozměr a rozměr kněžství jsou vyhledávány spíše jen pro posílení těchto hodnot a tak trochu ze zdvořilosti. Pro mnoho, ne‑li pro naprostou většinu západních křesťanů je podstatný scénář „zločin a trest“, nikoliv svět „milosti a milosrdenství“, který hlásal Ježíš.

Je to jediný způsob, jak může postmoderní křesťan dát podobu tomuto v zásadě beztvarému, špatnému románu zvanému lidský život. Vypadá to jako odpověď, dokonce jako evangelium, ale je to pořád jeden a týž starý příběh, který se vine celými dějinami: velký a silný vítězí, Prométheus je podoben Ježíšovi. Přiznávám, že toto bylo jediné evangelium, které jsem slyšel, když jsem přišel do semináře. Jaké osvobození, když pak můžete studovat Boží slovo a nacházíte v něm principy, které člověka proměňují!

Posledním stádiem nihilistického pohledu na svět je to, když se nejdůležitějšími hodnotami stanou vulgarita a potřeba šokovat. Jestliže chybí kriterium kvality, můžeme ho přinejmenším nahradit kvantitou (kvantitou emocí, násilí, sexu, zvuku), která se obvykle proměňuje v naprosté odmítnutí prakticky všeho. Brzy si už děláme jenom starost: „Jak mohu působit ještě skandálněji než kdokoliv jiný?“ „Jak se mohu věcem vysmát dřív, nežli mě rozladí?“ Už neexistují žádní hrdinové a hrdinky a tak má jednotlivec pocit určitého negativního hrdinství, když předvádí všechny lidské nedostatky, slabosti a přetvářky. Už nemusím sám dozrávat, nacházím smysl svého života v tom, že ukazuji na to, jak jsou všichni a všechno kolem mne plní falše a přetvářky. A všimněme si, že takto vypadá také velká část našeho politického života. V takovém scénáři stahujeme jeden druhého dolů, ale nejedná se o pokorný sestup. Je to jenom dolů směřující spirála obecného skepticismu. Už v sobě nenacházíme kázeň k hledání klasických forem a už ani nevěříme, že nějaké existují.

Je to zvláštní, ale toto je prakticky světská podoba puritánství. Stále se ještě snažíme ukázat a nenávidět hříchy tohoto světa, jenom jsou jinak definovány. Sexuální skandály Washingtonu se příliš neliší od starých irských kněží, kteří se hlavně snažili vyslídit ve farnosti smilníky. Zdá se nám, že dokážeme spíše nad svým horším já zvítězit, než abychom mu odpustili, zakryli ho, proměnili a zahrnuli do větší plnosti. Není divu, že se Ježíš vůbec nesoustředil na naše horší já, ale prakticky výlučně na naše ego!

Je daleko snazší hledat někoho, koho můžeme obvinit, obžalovat, vyloučit nebo odhalit, jestliže podle nás svět nemá žádný logický smysl, ani v něm nevidíme Boží záměr. Někdo přece musel zavinit můj nešťastný život! Dokud se budeme stále snažit vyrovnat se s tajemstvím existence zla jiným způsobem nežli odpuštěním a uzdravováním, budeme nadále vytvářet negativní ideologie, jako je fundamentalismus a nihilismus ve všech jejich nepřeberných podobách. První vyžaduje dokonalý řád, druhý tvrdí, že nic takového není možné. Ježíš nedělá ani jedno, ani druhé, ale žije na hraně lidského dilematu.

Všichni jsme v posledních letech viděli věci, které bychom ještě nedávno považovali za nemyslitelné. A nejedná se vůbec jen o image některých punkových skupin nebo o kulturní vyděděnce všeho druhu. Tato tendence se projevila i v hlavním proudu umění, v mediích, v literatuře a ve všech aspektech životního stylu: nikdo už nečeká, že se budeme podřizovat jakýmkoli klasickým disciplínám, protože už žádné neexistují.

Je důležité, když výtvarník vydrží malovat několik roků v jednom stylu, umožní mu to totiž zvládnout řemeslo, a teprve potom se může od něj odpoutat a svobodně nanášet barvu na papír zcela novým a tvořivým způsobem. Tak může někdy vzniknout velké umění. Musíte znát určitá pravidla, nežli je můžete porušit. „Porušení pravidel“ je, konec konců, často zdroj přirozené tvořivosti nebo dokonce přirozené svatosti. Ale chtít tímto porušením pravidel rovnou začínat, vrhat barvu na papír jako způsob sebevyjádření, to před soudem času neobstojí. Není v tom totiž nic, co by bylo propojeno s kolektivní pamětí nebo s čímkoliv archetypálním. Jsou to pouze a jedině moje pocity. Je v tom příliš mnoho vládychtivého ega a příliš malý prostor pro kohokoliv jiného, pro cokoliv, co by mohlo být společné a sdílené.

Osobní pocity jsou dnes naší formou pravdy, jsou projevem maximálního zaujetí sebou samým – je to pochopitelné, protože už neexistují žádné obecné principy. A když lidé vyjadřují své osobní pocity, jsou opravdu přesvědčeni, že udělali něco velkého. Vidíte to na různých talkshow: uvědomujete si, že ti lidé nikdy nečetli, nestudovali, nemodlili se nebo neposlouchali nic jiného, než svoje vlastní tyranizující pocity. A přesto si myslí, že mají právo, aby se jejich ničím nepodložené názory na společnost blahobytu, na náboženství nebo na nukleární zbrojení braly zcela vážně! Není divu, že se zhoršuje naše schopnost veřejně diskutovat, a to dokonce i u soudů, v senátu, na univerzitě a, ano, také v církvi.

Je pravda, že existuje mnoho lidí, kteří jsou oprávněně rozhořčeni, kteří mají kritický pohled na různé věci a měli by k nim co říci, ale my potřebujeme naslouchat lidem, jejichž podněcující myšlenky rozšíří naše srdce, prohloubí naši duši. Potřebujeme naslouchat lidem, kteří nejsou uvězněni v potřebě vyjadřovat sebe, „toto jsem já“, ale vyjadřují se i k záležitostem, které je přesahují, „toto jsme my“, a zvláště hovoří o obecných, podstatných a stále platných principech. (Budeme se jimi více zabývat v páté kapitole.) To jsou lidé, kteří jsou schopni obnovovat. To jsou lidé, kterým má smysl naslouchat a mluvit s nimi – s některými z nich se setkáte později v této knize (ve 13. kapitole). Myslím, že v tom spočívá účast na velké přehlídce lidstva, neměli bychom být jen izolovanými jedinci. V tom jsme údy kosmického Kristova těla, ne v tom, co vyjadřuje oxymorón „individuální věřící“.

Jestliže jste individualista, s jistotou nejste věřící. A jestliže jste věřící, vyplývá z toho, že jste zodpovědný, že jste se vším spojený a že se všude napojujete. Dříve, než budeme moci začít obnovovat tuto narušenou kulturu, musíme se sami znovu plně vzájemně spojit. To je věcí zdravého náboženství (re‑ligio = „znovu‑svázat“). Možná, že to je jiný způsob, jak můžeme vyjádřit, že se chceme „podřídit klasickým modelům“.

Vyrovnat se s našimi kulturními předsudky

Každý názor (ná‑zor) je pohledem z určitého místa. Pokud nepoznáme a nepřipustíme si svoje vlastní stanoviska a stanoviska naší kultury, nikdy nebudeme vědět, že se máme přestat soustředit na svoje vlastní hledisko, a náš život bude naplněný iluzemi a slepotou. Slepotou, která přináší na svět mnoho utrpení. Myslím, že toto měla na mysli Simone Weilová, když říkala, že „Boží láska je zdrojem veškeré pravdy“. Jenom o něco, co existuje nezávisle na mně, se může moje mysl i moje srdce bezvýhradně, absolutně opřít.

Jedním z klíčů k dosažení moudrosti je to, že si připustíme vlastní předsudky, své vlastní posedlosti něčím, že si zároveň přiznáme i věci, kterými se z nějakého důvodu odmítáme zabývat. Dokud nerozeznáme tyto svoje motivy jednání (což je počátek kontemplace), nikdy nedokážeme uvidět to, co nevidíme. Není divu, že svatá Terezie z Avily prohlásila poznání sebe sama za první a nutnou vstupní bránu do „hradu nitra“. Pokud si člověk není schopen kriticky uvědomit vlastní malé já, má minimální šanci, že by byl schopen dojít ke skutečně velkému poznání nebo trvalé moudrosti.

Postmodernismus boří v pocitu zklamání všechno, co mu stojí v cestě, aby se postavil proti třem základním předpokladům modernizmu, které formovaly naši generaci.

(Jak vidno, má bourání jak dobré, tak špatné důsledky. Předem musíme říci, že bourání může mít pozitivní význam. Kdyby se občas nebořilo, všechno by se stávalo modlářstvím. Proroci byli těmi, kdo v náboženství bořili.)

Za prvé, modernismus věřil, že skutečnost je uspořádaná. Postmoderní myšlení tvrdí, že žádný řád neexistuje. Je ironií, že postmodernismus se blíží jak nihilismu, tak i mysticismu, jak nihilistickému přesvědčení, že tu není nikdo, kdo by dával řád, tak i přesvědčení, že řád pochází od někoho jiného, a s jistotou pouze ví, že naše logika a rozum to určitě nejsou. A tak je tu vlna nových spiritualit všeho druhu. Staré církve začaly mít mnoho konkurentů, zatímco dříve měly monopol.

Připadá mi, že není vůbec náhodné, že jsme kněžství nazývali „svatý řád“. Zdá se, že tento název ukazuje, co jsme od kněžství skutečně požadovali: řád, pravidla, hranice, ovládání, jasnost. Samy o sobě to nejsou špatné věci, jsou to věci velmi potřebné, ale touha po nich nám může být vysvětlením, proč vlastně církev lépe vycházela se základními předpoklady modernismu než s tímto „svatým neřádem“, který dnes máme před očima. Kříž sám je však jasnou proklamací neřádu v samém středu skutečnosti. Pravé křesťanství nikdy nevěřilo ani v dokonalý řád, ani v naprostý chaos, ale ve skutečnost plnou protikladů. Považovalo tento různorodý svět za svět Boží. Ježíš byl ukřižován na „střetu protikladů“.

Za druhé, moderní myšlení věřilo, že skutečnost je poznatelná lidským rozumem. Příroda je předvídatelná a tudíž do určité míry ovladatelná. Kvantová fyzika však nyní tvrdí, že „neurčitost“, „pravděpodobnost“, „teorie chaosu“, Heisenbergův „princip nejistoty“ zřejmě vyjadřují konečné tajemství skutečnosti pravdivěji, než to kdy dokázala klasická fyzika.

To je velké pokoření moderního myšlení. Fyzika objevila, že když se dostanete do nejmenšího bodu (částice atomu) a do největšího bodu (galaxie a černé díry), setkáváte se znovu s tajemstvím. Zdá se to poznatelné, ale když se dostanete až na kraj, je to nakonec nepoznatelné. Stojíme před tajemstvím a tušíme, že je třeba vzdát se myšlenky na ovládnutí všeho. Najednou nemáme věci pod kontrolou. Někteří říkají, že se fyzikové stávají mystiky, zatímco se kněží stávají psychology – obojí se snaží reagovat na iracionální reakci většiny lidí a na tragický charakter většiny událostí.

Vědec, omezený svým úzkým oborem, může zůstat stát uprostřed a myslet si, že žije uvnitř zcela soudržného systému. Velcí vědci, jako byl Einstein, onen „muž století“, vstupují znovu do tajemství. Einstein řekl: „Vím jenom to, že ona velká pravda – až ji objevíme – bude jednoduchá a bude krásná.“ Nikdy si arogantně nemyslel, že úplně objevil svoji „teorii sjednoceného pole“, ono konečné paradigma, které se vztahuje na všechny síly ve vesmíru. Jeho pokorné uznání je aktem víry veliké mysli, velkého vědce. Připomíná to jeden z Danteho obrazů, kterým vyjadřuje nebeské výšiny – „bílou růži“. Naprostá jednoduchost a dokonalá krása. Je propojená, drží pohromadě. Tento pocit soudržnosti je tím, co už dnes nemáme.

Velké náboženství se vždycky o onom podstatném vyjadřovalo metaforou, symbolem, obrazem. Zde nevíme více než to, že se o nás ví, nespojujeme se více, než že si uvědomujeme, že jsme připojeni. Pak už můžeme jenom pokleknout a políbit zemi. Logické myšlení se vzdává své tyranie.

Dekonstruktivismus, ač to zní hrozně, by nás mohl dobře vést k opravdové pokoře a prostotě, potřebné pro skutečná setkání s Bohem. Ale církve, přinejmenším římskokatolická, se během svého vývoje spíše opíraly o představu Boha filozofů než biblického Boha, který nás pohoršuje tím, že si vybírá, dává některým věcem přednost, volí si a má naprostou svobodu. Modernismus nabízel předvídatelnost věcí, která nám vyhovovala; nyní převládá něco jiného, a my se musíme připravit jak na tragické skutečnosti, tak na zdarma dané dary. Zní to mnohem bibličtěji, i když to daleko více nahání hrůzu.

Za třetí, moderní myšlení věřilo, že k uspokojení člověka je třeba především dosáhnout poznání a objevit všechny zákony vědy a přírody. Modernismus tvrdil, že bychom je měli stále používat a řídit se jimi, i pokud jim nerozumíme a nejsme schopni je změnit. Tvrdil, že ať už se jedná o lékařské vědy nebo výzkum vesmíru, jsme schopni překonat tímto způsobem všechny potíže.

Každý, kdo se narodil před rokem 1960 byl tímto způsobem myšlení hluboce poznamenán. Dnes už tomu nevěříme, nevěříme ani tomu, že by vzdělání samo o sobě lidi proměňovalo. Už si nejsme tak jisti, že zákony přírody jsou předvídatelné a že podstatou člověka je poznávat všechny tyto zákony a ovládat co nejlépe celý vesmír. Máte‑li pochybnosti o tomto tvrzení, všimněte si jen, jak se rozšířily pověry a magie, teorie UFO, fundamentalismus New Age všeho druhu, šamanství, současná záliba ve všem nevědomém, iracionálním, symbolickém, „spirituálním“. A to často i mezi velmi vzdělanými lidmi! Bohové těla, břicha a srdce se dožadují slyšení, není tu jenom bůh rozumu.

To nám přináší dobré i špatné zprávy zároveň. Žít v takové přechodné době je hrozné: znamená to žít v něčem, co se rozpadá, co je nepoznatelné, co nedrží pohromadě, co nedává smysl, v něčem, co je pro mne plné záhad, co je pro mne neuchopitelné a v čem si nemohu udělat pořádek. To je postmoderní panika. Je základem veškerého našeho cynismu, našeho strachu a veškerého násilí, které se šíří jako morová nákaza.

Biblické zjevení nám však nikdy neslibovalo dokonale uspořádaný svět. Celá Bible mluví o setkávání s Bohem v přítomném okamžiku, v okamžiku vtělení, v pohoršení jednotlivostí a ne ve spekulativních teoriích, takže by nás mělo spíše překvapit, že jsme se vůbec kdy snažili všechno kodifikovat a ovládat.

Zdá se, že Bible stále říká, že tato cesta je opravdu cestou. Cestou, na kterou nás neustále Bůh zve a kterou také Bůh uzavírá, cestou, která je mnohem více cestou proměny, než studijním poznáváním. Myslím, že jinak bychom dostali včas do rukou učebnice. Potom by cesta zůstala záležitostí pro diváky, ten dojem ostatně leckdy náboženství dělá. Vzdělávací model nemotivuje příliš k většímu osobnímu nasazení a úsilí, i když udržuje lidi v poslušnosti a pravověrnosti. Model proměny počítá s tím, že lidé poznají „jediného Ducha, kterým jsme byli všichni napojeni“ (1Kor 12,13). Jak smutné, že jsme dali přednost konformitě a skupinové loajalitě před skutečnou proměnou!

Ale chaos často předchází velkou tvořivost. Temnota dává vzniknout touze po světle. Víra vždycky předchází skokům do nového poznání. To je dobrá zpráva. Naše nejistota je vstupem do tajemství, vstupem do odevzdání se, je cestou k Bohu, kterou Ježíš nazývá „vírou“. (Je to opravdu zvláštní, je to hereze prvního řádu, že jsme temnou noc víry obrátili na požadavek jistoty a možnosti mít všechno ve své moci!) Setkávám se dnes s lidmi velké víry, lidmi „velké pravdy“, kteří milují církev, ale už neklečí před modlou. Už nemusí zbožňovat instituci, ani nemají potřebu se jí zbavovat nebo postavit se proti ní. To je velký pokrok v lidské zralosti. Ještě před několika lety tu bylo vždycky myšlení „buď – anebo“: „Jestliže není dokonalá, vystoupím z ní.“ Postupně a velmi pomalu objevujeme to, co mnozí z nás nazývají „třetí cestou“, která není ani útěkem, ani bojem, ale cestou vnímavého poznání.

Ani cesta boje, ani cesta útěku nedovedou k moudrosti, i když v napětí dané chvíle vypadají jako odpovědi. Pokud setrváváte ve světě „buď – anebo“, chybí vám schopnost transcendence, celistvosti a tvořivosti.

Dualistické myšlení dává přednost poznávání věcí tím, že je porovnáváme. Cena, kterou platíme za své dualistické myšlení, spočívá v tom, že si jednu stranu srovnání idealizujeme a tu druhou démonizujeme nebo ji alespoň bagatelizujeme. Zbývá jen malý prostor pro rovnováhu a čestnost a ještě menší prostor pro lásku. Moudrost však vždycky spojuje ono „racionální“ a „romantické“: Aristoteles a Platon, Tomáš Akvinský a Bonaventura, Freud a Jung, světec a hříšník, Duch a smysly.

Ve skutečnosti by se dalo říci, že čím větší protiklady udržíte spolu, tím větší duši obvykle máte. Většina z nás dává podle svého temperamentu přednost jedné straně před druhou. To, že se přidržujeme jedné nebo druhé strany, nás zbavuje napětí a strachu. Je málo těch, kdo mají odvahu udržet se ve stálém napětí uprostřed. Je to „bláznovství“ kříže, kde nemůžete „dokázat“, že máte pravdu, můžete jenom „viset“ mezi dobrými a zlými lotry každé záležitosti a platit cenu za jejich usmíření (viz Lk 23,39 a d.).

Tertium quid, oním „usmiřujícím třetím“, je velmi často Duch svatý! Ale jak už mnozí před námi řekli, Duch svatý je onou odmítanou a zapomínanou osobou Nejsvětější Trojice. Těžko prohlásíme za dogma vítr, vodu nebo holubice, které slétají z nebe (viz Jan 3,8), nevíme, jak je ovládat. Takové hluboké a odvážné metafory Boha by nás měly vést k veliké pokoře, pokud se budeme snažit něco pochopit, něco předpokládat nebo vysvětlit.

Mysterium tremendum

Křesťany může ztráta modernistických jistot vést na cestu prohloubení biblické víry a zároveň je může uvést do Ježíšova „velkého tajemství“. Ježíš je archetypem toho, co znamená mít plnost lidského bytí. Spojuje nebe a zemi, Boží a lidské, mužské tělo a ženskou duši. Je živým vzorem plného vědomí, které akceptuje nevědomé a stinné stránky skutečnosti, jež v nás vzbuzují strach a které obvykle odmítáme. Je synem Božím a synem Adamovým. Potřebujeme si uvědomit, že jsme také dcerami Božími a dcerami země, dcerami božského i tělesného, ega i stínu. Obojí je dobré. A obojí je ještě lepší, když drží pohromadě. Proto uctíváme Ježíše! On je obrazem toho, co znamená spása. Jestliže ono dvojí v nás může bez problémů koexistovat, můžeme říci, že jsme „spaseni“.

Naším cílem by měla být spiritualita po všech stránkách zapojená do tohoto světa, která vidí Boží světlo zářit skrze to, co je všední, obyčejné, fyzické, hmotné, skrze celý vesmír, spiritualita, která vidí Boží světlo přítomné ne jenom v prostředí církevnickém, korektním a zcela čistém, protože takový pohled vytváří rozdělený a rozporuplný svět. V tom spočívá syntéza, ke které nás, jak věřím, vede zdravé křesťanství. „V onen den bude na zvoncích koní nápis ‚Svatý Hospodinu,‘ a hrnce v domě Hospodinově budou jako obětní misky před oltářem.“ (Zach 14,20)

Pavel to intuitivně naznačuje, když v listě Efezským píše (4,4–6) o „jednom těle, jednom Duchu… jednom vytouženém dobru… jednom Pánu, jedné víře, jednom křtu a jednom Bohu a Otci všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech“. Kdybych tak ale já mluvil dnes, byl bych v mnoha katolických kruzích obviňován z panteismu a laciného humanismu. A tak jenom cituji ze svatého Pavla.

Není důvod, proč bychom se měli za našeho Krista omlouvat. Je dokonalým obrazem, především jako ukřižovaný a vzkříšený, všeho toho, co Bůh koná na zemi. Je naším živým obrazem proměnění. Ježíš udržuje pohromadě napětí protikladů v jejich konečné podobě života a smrti. Lidství samo by mohlo být definováno jako to, co je věčně přibíjeno na kříž a co věčně vstává z mrtvých – a to současně!

Kříž, jak znovu a znovu můžeme vidět, je „souběh protikladů“: jeden pohyb probíhá vertikálně, druhý horizontálně, a každý mluví o něčem jiném. Když se protichůdné energie jakéhokoli druhu ve vás střetnou, trpíte. Jste‑li ochotni tvořivě je podržet, dokud vás nepromění, stávají se utrpením, které přináší spásu. Toto je naprostý a jasný protiklad mýtu o násilí, které přináší spásu. Tento mýtus opanoval téměř celé dějiny lidstva, i když nikdy nic nespasil. Problém bude trvat tak dlouho, dokud nepřestaneme vylučovat protiklady namísto toho, abychom je „smiřovali“. Je to tak jasné a samozřejmé, že většina lidí to není schopna zahlédnout. Možná právě proto je v Janově evangeliu slepota primárně metaforou hříchu.

Žijeme v době, kdy krajní pravice a krajní levice v téměř každé instituci využívají výstředností a selhání protistrany k tomu, aby zdůvodnily své vlastní extrémy. Zdá se, že všude ve světě se objevuje mnoho reakčního a protekcionistického myšlení, které extrémisté na politické levici používají jako zdůvodnění oprávněnosti svého jednání. Tento ping‑pong se stal ve dvacátém století v chování lidí zcela samozřejmý, a to i mezi křesťany (i když ti by už teď měli mít rozum), že se pro mnoho lidí křesťanství ztotožnilo s představou antiintelektuálních, fanatických, úzkoprsých lidí. Pro některé lidi už křesťanství není vírou, ani přesvědčením, ale partajnictvím schovávajícím se za sukně „Matky Církve“. Jak smutné, že se tak velká tradice může spokojit s něčím tak malým.

Pohybuji se v některých kruzích, kde slovo křesťanský, bohužel, znamená něco negativního. Když před těmito lidmi řeknete o někom, že je křesťan, jsou přesvědčeni, že ten člověk neví nic o historii, o politice a že není schopen obyčejného rozhovoru na běžné téma. Pět biblických citací mu stačí jako odpověď na každou otázku. Jak jsme vůbec mohli klesnout tak hluboko s naší tradicí moudrosti? Jak jsme mohli poklesnout k takové povýšenosti po pokorném bláznovství kříže?

Pokud nám chybí schopnost stavět mosty ke druhým, pokud nejsme schopni chápat někoho jiného, pak se zcela jistě míjíme s autentickým křesťanstvím. Ježíš nepřišel kvůli takovým společenstvím, která jsou se sebou zcela spokojená a která se věčně točí kolem své spasené identity a kolem svého boha, který slouží sám sobě, ale kvůli něčemu většímu!

Takové zploštění Boží velikosti si zaslouží, aby bylo ignorováno a abychom se mu zdálky vyhnuli, a to i když se do takové zaslepenosti zapojí církve. Neztrácejte čas tím, že budete přímo proti tomu bojovat, jinak se i vy stanete obětí. Naše heslo je jednoduché a jasné: Nejlepší kritikou špatného je jednat lépe. Jen je třeba jít dál a pozitivně žít „skrze Něho, s Ním a v Něm“. Plody toho se ukážou v pravý čas. Krátkodobě ponesete setrvávající napětí kříže. Z dlouhodobého hlediska přivedete na svět něco zcela nového a uzdravujícího. V tom spočívala téměř intuitivní duchovní genialita svatého Františka. Nemarnil čas útoky na bohatou církev a okázalé kněžstvo nebo na chtivé obchodníky, jako byl jeho otec. Jenom poodstoupil a jednal jinak. Jeho památka potrvá navěky, zato na ty druhé už dějiny zapomněly.

Osamělý svět

Zakončeme tuto kapitolu pohledem na smutný vedlejší produkt postmodernismu: osamělost. Postmodernismus a modernismus odmítají smysluplný vesmír. Jejich vesmír je plný zklamání. Už nečekáte žádné zázraky, už neočekáváte, že by transcendentno zazářilo skrze strom a skrze jeho listí, že by se každý obyčejný keř mohl rozhořet Božím ohněm. Tak vypadá naše moderní odcizení a úzkost, to, co Francouzi nazývají ressentiment. Ressentiment zachycuje svět, který už není bezpečný, který už není posvátný, který už není domovem. Jeho soudržnost je rozbitá, je křehký a proto vždy připravený přejít do útoku. Zkušenost odcizeného člena společnosti lze vyjádřit dvěma větami: „jsem opuštěný“ a „musím na to přijít“. Sekulární svět už není ani dost bohatý, ani dost bezpečný, aby mohl vytvořit scénář, v němž oba zvítězí a nikdo neprohrává. Součet je vždy nulový. Náš svět už zná jen příběhy, ve kterých jeden vyhrává a druhý prohrává, ale ve skutečnosti to bohužel nakonec končí tím, že prohrávají oba dva.

Ale i tento velmi světský a vyprázdněný pohled na svět touží po svém protikladu. Mohli jsme si toho všimnout v posledních pár letech na stránkách časopisů, kde se často objevují náboženské příběhy, andělé, svatí a zázraky. American Greetings, jedna z největších společností, které vydávají pohlednice a blahopřání, rozšířila nedávno svoji produkci o duchovní a náboženské pohledy, neboť v Americe zaznamenala „nový trend“. Víme, že náš svět je příliš mrtvý, příliš prázdný, příliš zklamaný – nestačí nám, necítíme se v něm doma bez duchovního rozměru.

Pochopení tohoto rozměru se lidem otevírá velmi zřetelně na konci jejich života. Dovolím si jednu nedávnou osobní vzpomínku. Byl jsem při tom, když moje maminka umírala. Krátce před smrtí viděla anděly. A moje matka přitom nebyla nijak sentimentální. V Enneagramu to byla Osmička, žena z Kansasu, oběma nohama pevně na zemi, velmi realistická. To právě od ní mám zřejmě své velmi praktické katolictví. Ale asi týden před tím, než zemřela, anděly viděla, dokonce prý viděla i mého anděla strážného. (Říká se, že když jste blízko konce, je opona mezi oběma světy už velmi tenká.)

Maminka na konci svého života hodně používala slovo domov. Zavolala si třeba mého otce k posteli a řekla mu: „Vezmi mě domů.“ On si myslel, že chce, aby ji odvezl na druhý konec města do jejich domu, protože své poslední dny trávila v domě mého bratra. Potom jsme ale pochopili, že když říká domů, má na mysli něco jiného.

Smutek moderních lidí pramení z toho, že se necítí být doma. Pak není divu, že máme doktora Kevorkiana. Euthanasie, potratů, trestů smrti a válek bude jenom přibývat, pokud nemají lidé před očima událost, která je přesahuje podobně jako velikonoční tajemství, jež lidskému utrpení dává transcendentní smysl. Naše duše se musí rozšířit, abychom byli schopni pojmout velké Boží tajemství. „Musíme se naučit nést břevna lásky,“ jak říkal William Blake. Bohužel se ale tento proces našeho učení dotýká převážně oblasti utrpení. Zdá se, že utrpení je ta jediná věc, která je sama o sobě dostatečně silná k tomu, aby nás přiměla vzdát se snahy všechno ovládat, vzdát se toho, co nazýváme logické.

Bůh proměňuje naše odhodlání v milost, naše hříchy ve spásu. Zní to sice divně, ale nejsme spaseni tím, že děláme všechno správně. Jsme spaseni tím, že trpíme, protože jsme to udělali špatně. K Bohu přicházíme ne díky své dokonalosti (Bohu díky!), ale daleko spíše díky své nedokonalosti. Všechno musí být nakonec odpuštěno a usmířeno. K tomu, abych byl šťastný, není potřeba, aby můj život byl zajištěný, abych ho měl ve svých rukou, dokonce ani není třeba, abych mu rozuměl. Řekněme si upřímně, toto je radostná zvěst! Jaká jiná by ostatně měla být?

Evangelium je nová „logika“, tak jako „blázen na kopci“ v písničce Lennona a McCartneyho. Tato evangelní logika je mnohem širší, mnohem hlubší, mnohem obsažnější a je mnohem víc naplněná soucitem, než kterýkoliv způsob myšlení doposud světem vytvořený. Možná se dotýkáme toho, co znamená slovo „pravda“. Proč by se měl kdokoliv spokojit „malou myslí“ racionalismu nebo „žádnou myslí“ iracionalismu? Zde se nám nabízí „velká mysl“ Kristova.