Vybrané texty

I.

O tom posledním, o smrti samotné, pohovoříme v jiné souvislosti.

Při té příležitosti objasníme, jak došlo k narušení tohoto fenoménu, jak souvisí nesmyslný strach ze smrti se stejně nesmyslným “étosem” ukončení života, eutanázií, nebo prázdné mytologie smrti s tupým technickým zabíjením …⁸

Přesto se chceme ještě jednou ohlédnout zpět, zrekapitulovat řadu životních období a mezi nimi existujících krizí: život v mateřském lůně, narození, dětství, puberta, mládí, období poznávání skutečnosti, dospělost, období poznávání hranic, zralost, období přijetí blížícího se konce života, moudré stáří, vstup do pozdního stáří, senilita.

Tyto fáze vytvářejí společně celek života. Ale ne ve smyslu, že by se z nich celek prostě skládal, nýbrž že celek je plně přítomen v každé fázi - na začátku, na konci a v každém životním okamžiku. Je nosným prvkem každého období a umožňuje mu být samo sebou.

A naopak, každá jednotlivá fáze je zde zase kvůli celku a je přítomna v kterékoli jiné fázi. Je-li narušena, je narušen celek i každé další jednotlivé období. Tak je v mladém člověku ukryto správné nebo špatně prožité dětství, v dospělém člověku je přítomen elán mládí, ve zralém člověku plnost výkonnosti a zkušenosti a ve stáří je obsaženo celé dědictví jeho života. Vysoké stáří má pozitivní smysl jen potud, pokud člověk v předchozích letech dokázal chápat smrt jako něco jiného než pouhé ukončení života. Na druhou stranu má však každá etapa svoji vlastní tvářnost, svůj vlastní smysl, a není nahraditelná žádnou jinou fází. Z toho vyplývá celá řada problémů, které však zde nemohou být podrobně rozebrány.

II.

Aby mohly být zde uvedené poznatky správně hodnoceny, je třeba v první řadě poznamenat, že celý nástin byl vypracován mužem.

A necítím se povolán k tomu, abych se pokusil ukázat, jak by stejné skutečnosti viděla žena. Učinit něco takového by bylo úlohou ženy, a to úlohou velmi naléhavou. Dnešní doba nerespektuje odlišnost a jedinečnost obou pohlaví a vehementně se snaží dokázat jejich identitu. Tato tendence zdůvodňuje sama sebe tím, že je třeba ve všech oblastech prosazovat “rovnoprávnost”, což má své specifické a zároveň neblahé důsledky. Kdo je schopen rozlišovat v životě rozmanité a vzájemně se prolínající roviny, na nichž tento impuls působí, nepochybuje, že faktickým výsledkem je poničení ženské osobitosti a s tím i zbavení základních práv, jak k tomu bohužel dochází.

Pravá a jediná cesta k zachování rovnováhy práv spočívá v zachování a rozvoji osobitosti obou pohlaví, neboť jedině to má opravdový smysl a jen odtud vychází životodárná síla.