Vybrané texty

I.

O životní fázi, která následuje po období moudrého stáří, se říká, že je to druhé dětství. To je jedna z oněch sentimentálních nepravd, jimiž se člověk snaží uhnout před skutečností života. Podobnost života velmi starého člověka a života dítěte se omezuje pouze na stránku vnější: není schopen podat výkon jako dospělý člověk, nemůže se sám o sebe postarat a je stále více odkázán na pomoc ostatních ... To je však čistě kvantitativní určení, které se s odpovídajícími obměnami může stejně dobře vztahovat např. na těžce nemocného nebo postiženého jedince. Pravý smysl této fáze je jiný.

Dítě je zajisté slabší než dospělý, méně schopné se bránit nebo prosadit. Až na určité zvláštní aspekty své dětskosti, o nichž jsme hovořili, je dítě jednoduše “méně” než dospělý, a proto je na něm závislé. Tato závislost se však zmenšuje. Dítě stojí na počátku a dominantu jeho hodnotové soustavy tvoří růst. Jeho životní proces je vzestup, který směřuje “do výšky”. K tomu má k dispozici čas. Dítě má “budoucnost”. Charakteristickým rysem jeho života proto je - předpokládáme-li normální podmínky - očekávání. A toto očekávání se také naplňuje - přinejmenším v tom smyslu, že se dítě stále vyvíjí a potvrzuje samo sebe.⁸

Charakter senilní životní fáze je nejen odlišný, ale je jednoduše opačný Její “tón” je určen tím, že již neočekává žádné naplněni, které by mu mohl přinést samotný pozemský život. Všechno přítomné už jen jakoby “přetrvává” a životní úsilí směřuje k tomu, udržet, co tu ještě je, a zpomalit proces ztráty. A to lze jen tehdy, pokud nezačne člověk klamat sám sebe, čímž by se zbavil schopnosti dívat se realitě do očí.

II.

Období pozdního stáří se vyznačuje tím, že všechny formy nabývání zkušeností, impulsy a způsoby činnosti ztrácejí na původnosti a intenzitě. Ustupuje síla i hloubka pudů a z celkového duševního i tělesného obrazu člověka mizí prvek náruživosti. Zmenšuje se schopnost chápat smysl dění, objevují se poruchy jednotlivých orgánů, klesá spolehlivost a jemnost vnímání skutečnosti. Je stále obtížnější přizpůsobovat se novým situacím, průběh života se rostoucí měrou stává neměnným a změny probíhají jen velmi ztuha. Mizí impuls boje. Senilní člověk se přestává zajímat o novinky. A čím žije déle, tím méně se cítí puzen něco měnit, ale chce mít svůj klid. Zužuje se jeho obzor, a proto ztrácí zájem o vnější životní dění. Stává se lhostejným.

Ztrácí rovněž touhu získávat uznání a sympatie ostatních lidí. A z toho pramení lhostejnost, člověk se přestává starat o to, jakým dojmem působí svým chováním na ostatní - pokud se tato situace nezmění v opak, totiž v nedůvěru slábnoucího vůči silnějšímu, nebo v poddajnost, která se chce domoci přízně lstí.

Lhostejnost starého člověka vůči tomu, jaký dojem dělá jeho chování na druhé lidi, ještě násobí účinek, který i tak vychází z jeho celkového obrazu. Je to obraz rozkladu, který mladého a životaschopného člověka odpuzuje, a to tím více, čím je mladší. Odpovídající účinek má rovněž duševní obraz senilního člověka, jak jsme jej právě vykreslili. Jeho nejcharakterističtějším projevem je stařecký materialismus, o němž byla zmínka již dříve. Duševní schopnosti ochabují, vytrácí se schopnost empatie a duševního rozlišování. Nejdéle působí pocity, které souvisejí s bezprostředními materiálními impulsy: s jídlem, pitím, fyzickou pohodlností, nezřídka ale také s pouhou fyzickou potřebou sexuálního uspokojení.

K tomu se přidružuje ještě něco dalšího. Senilní člověk celkově slábne a cítí se ohrožený. Brání se tím, že se snaží zdůraznit, co je a co má: svůj majetek, svá práva, své zvyklosti, názory a úsudky. Vytváří se senilní svéhlavost, neústupnost, které mohou přejít až ke sporům o maličkosti a hlouposti. Takovým situacím je velmi těžké čelit, protože intelekt a cit už často nejsou dostatečně pružné, aby vytvořily předpoklady pro sblížení a porozumění.

V celkovém obrazu senilního člověka vystupuje do popředí hlavně to negativní. K tomu přistupují ještě zvláštní okolnosti, které jsou způsobeny nemocí nebo akutní fyzickou slabostí (bolestmi, poruchami orgánů, oslabením nebo vynecháváním některé důležité funkce), zanedbáváním zevnějšku - to vše dohromady je jak pro život starého člověka samotného, tak pro jeho okolí stále složitější.

V charakteristice senilního člověka jsme nejprve uvedli negativní rysy, neboť z jeho celkového obrazu vystupují obzvlášť výrazně. Abychom však mohli starému člověku porozumět, musíme vycházet

z předpokladu, že v jeho životě neexistují pouze negativní sklony, postoje a stavy. Každý prvek života má také své pozitivní stránky a otevírá pozitivní možnosti. A to platí i pro období senilního stáří.

Každý z nás určitě zná velmi staré lidi, na něž rád myslí, protože z nich vyzařuje přátelství a pokoj. Žijí se samozřejmostí ve svém prostředí a mnohé těžkosti se díky jejich životním zkušenostem dají vyřešit ve vší tichosti. Od těchto osob z každodenního života se táhne nit k velikánům, které nám představuje básnictví a výtvarné umění - takřka zjevení toho, co je možné právě jen těmto velmi starým lidem, když sami sobě správně rozumějí a správně jednají.

Nezapomeňme však, že to vše je umožněno právě díky zmíněným okamžikům poklesů životní síly. Velmi starý člověk je zproštěn existenční služby, jež mnohdy znamenala boj o přežití. Jeho vnitřní ochladnutí mu umožňuje snáze se uskrovnit, zkušenosti a odstup od života ho učí rozumět druhým lidem a uznávat jejich mínění. Ale o tom si hned řekneme více.

III.

Naše úvahy se nechtějí pouštět do fenomenologie samotného lidského vývoje, ale mají ozřejmit jeho etický a pedagogický význam. Tak se naskýtá otázka, jaké morální úkoly vyplývají z fáze senilního stáří a jaké obsahuje výchovné možnosti. Viděli jsme, že v samotné struktuře této fáze nelze prokázat vlastní obraz hodnot, který by byl určován bezděčnými impulsy, z nichž by se mohly bezprostředně vyvinout pozitivní etické normy. Mohli bychom říci, že zde se jedná o platný “obraz”, sestavovaný od konce. Jeho dominanta spočívá v momentu, který naše doba jaksi ztrácí ze zřetele a který vědoucí doba nazývá ars moriendi - umění zemřít.

Umírání nastává totiž mnohem dříve než okamžik, v němž lékař zvážní. Začíná a určuje tón existence už tehdy, když ubývají síly, zužuje se pole působnosti a projevuje se závislost na druhých. Jestliže má tedy fáze senilního stáří hodnotovou soustavu, potom může její dominanta být právě ve správném umění kráčet vstříc smrti.

Dnešní doba však “životem” rozumí - jak jsme o tom již mluvili v předcházejícím oddíle - pouze stav plný mladistvé síly. Smrt pro ni znamená pouhé negativum. Je jí přiznán určitý význam, jen pokud se jedná o nějakou spořádanou, statečnou nebo vůbec o tragicky velkou smrt. To jsou však hodnocení, která mají takříkajíc jen bodový význam, zaměřují se pouze na konec jako takový a mají dekorativní ráz. Pomíjí se absolutní význam, který dřívější doba přikládala “dobré” a “blažené” smrti a který se dotýkal toho, že se ve smrti jedná o poslední rozhodnutí pro věčnost. Proto se dnes vytrácí ten význam smrti, který dával životu - jako putování k věčnosti - zvláštní důležitost a důstojnost.

A to je důvod, proč povědomí dnešního člověka již nepřikládá smrti žádnou pozitivní hodnotu. Smrt je chápána jako pouhé přerušení života, které mnohdy navíc probíhá za okolností nahánějících hrůzu. Smrt je tak vytlačena ze zorného pole člověka, a když pak přesto přichází, zastihne jej nepřipraveného. Mezi smrtí a předchozím pozitivním životem neexistuje žádná vazba. Konec přichází, smyslově vnímáno, “zvenčí” a příznaky, kterými se ve fázi vysokého stáří hlásí, nejsou zahrnuty do souvislosti s celým lidským bytím, nýbrž jsou pouze trpěny.

IV.

Eticko-výchovnou úlohu fáze vysokého stáří je možno rozčlenit podle dvou hledisek.

První a nejnaléhavější úkol se staví před prostředí, v němž starý člověk žije. Jestliže je tato fáze charakterizována ubýváním životní energie, musí stejnou měrou vzrůstat úloha těch, na něž je slábnoucí život odkázán. Jde tedy zejména o ochotu a schopnost pomoci, a především o schopnost snášet.

Senilní člověk je občas velmi těžko snesitelný. V něm a kolem něj se zastavuje život. Mizí pestrost bytí, to překvapivé a vzrušující, a všechno - slova, gesta i mimika - probíhá ve starém, dávno zaběhnutém pořádku. A čím je člověk starší, tím tvrdošíjněji lpí na svých zvyklostech. Slabost stáří se projevuje přecitlivělostí, nedůvěrou, a nezřídka tajnůstkářstvím, nebo dokonce i neupřímností. Zatímco se v paměti jasně vybavují časově vzdálené události, které jsou s opakující se jednotvárností znovu vyprávěny a brány jako měřítko pro život a základ pro kritiku dneška, velmi rychle se zapomínají události nedávné nebo současné. Tato skutečnost vede k častému nedorozumění a k neúnosným, stále se vyhrocujícím situacím. Je třeba brát v úvahu fyzický stav starého člověka: zvýšené riziko onemocnění, sklon zanedbávat zevnějšek, lhostejnost k pocitům ostatních. Zde potom vyvstává nebezpečí, že pomalu i srdce těch nejbližších lidí budou příliš unavená a nebudou schopná projevovat mu lásku. Zkušení pečovatelé potvrzují, že pokud se nejedná zrovna o osoby nejbližší, žádná práce nevyžaduje takové sebezapření jako právě služba starým lidem.

Zde totiž vystupuje etická úloha v celé své obtížnosti. Vyžaduje obrovskou energii, schopnost se zapřít, a především velikou, stále se obnovující trpělivost - a to zvláště tehdy, když chybí jakákoli perspektiva a zpravidla už nelze dosáhnout ničeho jiného než jen toho, slušně a rozumně spolu vyjít.

Nejlepší atmosféra, v níž se to může podařit, je atmosféra klidné samozřejmosti. Tu je možno nejspíše vydržet a je natrvalo tím nejúčinnějším prostředkem. V ní se také nejlépe daří vyvarovat se toho, k čemu nesmí dojít. V ní je možno nejsnáze čelit zvýšené citlivosti a tajnůstkářství, o něž se starý člověk pokouší. K takovému postoji může napomoci pohled na životní souvislosti, které člověka do tohoto stavu přivádějí.

A je tu ještě něco jiného, co může výrazně pomoci - humor. Když svéhlavost, rýpalství a nedůvěřivost starého člověka dohánějí členy domácnosti k zoufalství, je možné zachránit se tím, že se pokusíme vnitřně se od situace odpoutat a vidět komický nepoměr mezi nároky starého člověka a jeho současným žalostným stavem a - podotýkám vnitřně! - zasmát se tomu. A potom budeme všechno, alespoň v daném okamžiku, přičítat na vrub bláhovosti života.

Člověk udělá dobře, když v sobě dokáže vybudovat takovýto ventil, protože ne snesitelnost starého člověka by mohla mít Špatný dopad. Jeho okolí si potom přeje, aby už zemřel. V horším případě je tomu tak, že se toto přání promítne do slov a chování, v lepším případě zůstává tento pocit sice nevysloven, ale přesto je nejistým sebevědomím starého člověka jasně vnímán. Každý vnitřní impuls má však tendenci k uskutečnění a žádný kulturní pokrok nevyloučí, že tomu tak časem nebude. V dřívějších dobách byl senilní člověk vnímán jako nebezpečí a byl usmrcován. V modernější době se na základě oficiálních teorií s vědeckou důkladností a organizací děje totéž. Nikdo o tom však nemluví, takový způsob jednání je každému vzdálen. Kdo je schopen pozorovat sám sebe a vidět také své vlastní chybné jednání a myšlenky, zhrozí se toho, co vychází z jeho nitra. A způsob, jakým je starý člověk odsunut do domova důchodců, ačkoli by se našlo řešení, jak o něj doma pečovat, není vlastně nic jiného než to, co dělali “eugenikové” v letech hnědé diktatury.

Nesmí se také zapomínat, že povinností zdravého a silného člověka je, postarat se o starého a slabého. A je to důležité nejen pro toho posledně jmenovaného. Pokud se nemýlím, byl to Friedrich Wilhelm Foerster, který poukázal na nebezpečí skrývající se v samotném zdraví. Plné zdraví může nechat člověka zhrubnout a v hlubším smyslu zhloupnout. Antický svět by řekl: “Učinit člověka zranitelného osudem.” Starost o slabého chrání silného. Tím, že zdravý člověk chápe, že starý člověk potřebuje jeho pomoc, tím, že na něho bere ohled a cvičí se v trpělivosti, je sám uchráněn od mnohého zla, které by ho mohlo přivést k pádu.

Díky této starostlivosti získává člověk větší schopnost porozumět zranitelnosti bytí vůbec a oněm hlubším hodnotám, které bývají zdravému a silnému člověku skryty. Člověk, který se zdráhá prokazovat dobro a podat pomocnou ruku slábnoucímu životu a postupujícímu zužování se životního prostoru, promarnil důležitou šanci pochopit, co vůbec znamená život, jak neúprosná je jeho tragika, jak hluboká dokáže být osamělost a jak je třeba, abychom my lidé byli navzájem k sobě solidární.

V.

Otázka, jaká je mravní úloha poslední životní fáze, by byla však zodpovězena jen z poloviny, kdybychom nehovořili také o podílu, který má na utváření své existence sám starý člověk. Člověk nikdy není pouhým objektem. Je bytostí, a proto je vždy zároveň také subjektem svého vlastního bytí. Samozřejmě, že jeho odpovědnost je úměrná jeho tělesným a duševním silám, a bylo by nesmyslné klást na něho požadavky, které by tuto míru překračovaly. Pokud je vsak schopen pohledu na svůj život, má zároveň také možnost udělat něco lépe nebo hůře, a proto je sám sobě úkolem. Měl by vědět, že nemůže mít jen požadavky na druhé, ale že musí také sám spolupracovat.

Mezi velmi starými lidmi se najdou tací, kteří stojí neustále v opozici vůči svému osudu a snaží se jej přelstít, což jim přináší určité uspokojení. Jenže tím sužují nejen sebe, ale ještě více své okolí. Sami se pak stávají protivnými a prázdnými. Jsou ale i jiní, které je požehnáním poznávat. V nich se dlouhý život ztišuje, práce je vykonána, láska darována, utrpení vytrpěno. Avšak všechno je ještě přítomno - ve výrazu tváře, ve způsobu držení těla, v pohybu rukou, v rozechvělém hlase. To vše uskutečnili ale ti lidé sami, skrze neustále nové přijímání toho, co nelze změnit, skrze dobrotu, která myslí na druhé, skrze úsilí, jímž se snaží ulehčit jim život, skrze pochopení, že odpuštění znamená víc než trvání si na své pravdě a že trpělivost je silnější než násilí. A že hloubka života spočívá v tichosti, a ne v hlasitosti a hluku.

Přes všechno ale stárnout znamená přibližovat se smrti. Čím je člověk starší, tím blíže smrti se ocitá. V této fázi vystupuje do popředí prazáklad bytí. Vynořuje se ta nejzákladnější otázka: Je smrt pádem do nicoty, nebo přechodem do nejvlastnějšího bytí? Na tuto otázku odpovídá jen náboženství. Stárnutí bez víry v Boha je zlé. Zde nepomáhají žádné mělké fráze. Jádrem života starého člověka může být jedině modlitba, a tuto formu může vždycky přijmout.

Morálním požadavkem kladeným na starého člověka by mělo být: přimykat se stále těsněji k samotné hranici bytí. Aby člověk mohl kladně přispět ke správnému zvládnutí této situace, měl by pro to už v dřívějších životních obdobích vytvářet předpoklady. Ze slabosti vysokého stáří může učinit něco smysluplného jen ten, kdo v období stáří tvořivého, o němž jsme již hovořili, přijal blížící se smrt. Jestliže v tomto období myšlenku na ni odháněl a žil v klamných iluzích, upadne v senilní fázi do propasti duševní bídy.

Z našich úvah vyplývá, že k zvládnutí života je nejdůležitější znovu a znovu přijímat a snažit se chápat tu životní etapu, kterou právě prožíváme. V každém okamžiku života je vždy výchozím bodem přijetí přítomného okamžiku, a teprve potom můžeme učinit to, co je správné. Přijetí slábnoucího bytí ale nelze uskutečnit z něho samého, protože ono samo je příliš nedostačující a ubohé. Z prosté rezignace by nevzešlo nic, neboť ta znamená negativní bezmocnost. Člověk tedy musí přijmout smrt už v období, kdy stojí ještě na vrcholu moudrosti stáří. Musí se naučit žít s vědomím, že se blíží konec, a to, co mu život poskytuje, ať už se jedná o zdraví, čas, výkonnost nebo sílu, chápat jako dar. Teprve potom, bude-li čerpat z této takzvané nashromážděné připravenosti, bude moci vytvořit ze své poslední fáze něco více než jen hořkou lítost nad úbytkem sil.

Je nutné ovšem zvláště zdůraznit ještě něco jiného. To, co činí fázi senilního stáří tak duševně chudou pro okolí i pro samotného starého člověka, je skutečnost, že mu už nezáleží na tom, jak ho vnímají ostatní. Říkat starému člověku, že by se neměl zanedbávat, že by měl mírnit stařecký cynismus, ke kterému inklinuje, a že by měl zachovávat dobré mravy, je zbytečné, pokud on sám - mnohem dříve, vlastně už od dětství - v sobě nerozvíjel smysl pro sebeovládání, řád a ohleduplnost.

Utvrzovat v sobě připravenost pro poslední roky života je zásadní úlohou moudrého stáří. Kdykoli se člověk dostane do pokušení polevit v sebekázni nebo se prohřešit proti morálním normám - využít svobody, kterou mu poskytuje jeho vysoký věk, aby si dovolil věci, které by zasluhovaly pokárání -, tehdy si musí říci, že si tím připravuje stav, v němž zpustne a který ho v posledních letech jeho života znetvoří.

VI.

Mohlo by se zdát, že jsme se u poslední fáze lidského života zastavili déle, než by to odpovídalo jejímu významu ve vztahu k celku. Ukazuje se však, že léta vysokého stáří nabývají rostoucího významu. Jak statistiky obyvatelstva, tak i lékařské výzkumy dokazují, že průměrná délka lidského života - “životního očekávání” - rychle stoupá. Příčinám smrti se daří poměrně dobře předcházet. Lékařská věda vyvíjí nové obory věnované problémům zvládání procesu stárnutí, chorobám starého člověka a přiměřené péči o něj - gerontologii a gerontoterapii. Sociální péče se snaží vytvářet materiální předpoklady pro to, aby mohlo být dosahováno stále vyššího věku.

Z toho pak se stále větší naléhavostí vyvstávají problémy populační politiky, problémy sociologické a ekonomické. Zároveň se však děje ještě něco dalšího: společnost soustřeďuje svou pozornost na starého člověka a ptá se po jeho významu.

U vysoce kulturních národů, především u těch, jejichž měřítkem hodnot je biblické zjevení, se vysokému stáří dostává úcty, která vychází z biblických pramenů. Čtvrté přikázání Boží rozvinulo étos hluboké úcty ke stáří, který dlouho působil. Podle novodobých zkušeností tento obraz takto chápaného stáří bledne. Ve dvacátém století je plnohodnotný život ztotožňován s životem mladého člověka.

A zde našla praxe posledních dvanácti let pro danou otázku “řešení”, které se rovná nahému materialistickému barbarství. Tento problém je na chvíli zažehnán, ale jeho duševní předpoklady a všechny skutečnosti, s nimiž se pokoušel vyrovnat, však zůstávají dále zde a stávají se stále silnějšími. Aniž by byl člověk podezříván z pesimismu, je možno říci, že ocenění člověka jako “člověka” klesá a že stále rostoucí počet obyvatel a vyvíjející se společenská technika “jednání” s člověkem je nespoutanější. Člověk si nemůže být nikdy jistý že se ono “řešení”, třebaže v zastřené nebo mírnější formě, zase později neobjeví.