Vybrané texty

I.

Když trvá život člověka dost dlouhou dobu, potom netvoří období moudrého stáří fázi poslední, ale následuje po ní ještě jedno období, totiž období pozdního stáří neboli senility. V našich dosavadních úvahách jsme však viděli, že každému vstupu do nové životní fáze předchází krize. Chceme se tedy ubezpečit, jestli něco podobného probíhá i zde.

Vzpomínáme si, v čem spočívala existence onoho zvláštního neklidu, který jsme označili jako “krizi”. Zatímco jedna forma života ještě trvala, avšak byla už dožívána, vybojovávala si své právo na uplatnění etapa další. Sled jednotlivých období neprobíhá tak, že by jedno období skončilo hladkým řezem a pak nastupovalo období další jako něco úplně nového. Nastupující fáze se připravuje již mnohem dříve, ještě než začne plně probíhat. Stejně tak předcházející období, které skončilo, přetrvávalo dál, než sahala jeho časem ohraničená působnost. Na druhé straně však neprobíhá tento přechod ani tím způsobem, že by se první etapa poznenáhlu přeměnila v druhou, nýbrž každá z obou si zachovává svou formu. Proto si musí to nové vydobýt svůj prostor místo toho starého, což vyvolává napětí a střety, které označujeme jako krizi.

Naskýtá se tak otázka, zda má také poslední životní fáze opravdu tento charakter a zda její nástup vyvolává tuto krizi.

II.

Nezdá se však, že by tomu tak bylo. To, co nazýváme pozdním stářím, vypadá na první pohled jako propad. Vnější pozorovatel na něm nemůže nalézt žádnou původní formu pozitivního života, která by byla charakterizována novými rysy bytosti, jež by vykazovala vlastní produktivitu, a tak uskutečňovala vlastní hodnotový princip,

Co pozorování zjišťuje jako pozitivní, jsou dále působící prvky z období moudrého stáří. Svůj nový charakter získávají jednak tím, že se dovršují, a jednak tím, že se na nich stávají patrnějšími znaky prázdnoty, křehkosti a ztráty koordinace.

Zdá se, že tomu protiřečí dojem, jakým nezřídka osobnost velmi starého člověka působí. Staří lidé jsou tiší zevnitř. Mají důstojnost, která nevychází z výkonu, nýbrž z bytí. V jejich bytosti je totiž stále přítomno něco, co lze sotva označit jiným pojmem než věčnost.

V tomto dojmu se stává zjevným smysl této životní etapy. Je to bezpochyby ryzí hodnota, ale - pokud je dovolen paradoxní výraz - její naplnění tkví právě v tom, co nazýváme “konec”. Ono dovršení života se nerealizuje velkým činem nebo nějakou tragickou osudovou událostí, nýbrž pozůstává v úkolu dovést do konce všechno, co bylo člověku v životě uloženo. Tímto koncem život neustává. Smrt vstupuje do života a sama se stává “životem”.

Tím se však potvrzuje to, co jsme předpokládali: že životní úsek vysokého stáří netvoří vlastní “podobu”, nýbrž znamená rozklad všeho, rozklad, který může být sám o sobě “správný” nebo “špatný”. Může znamenat dovršení života, ale zároveň také zhroucení, krach.

Proto také nemůžeme mluvit o krizi v tom smyslu, v jakém jsme toto slovo až dosud používali. Poslední fáze života, kterou nazveme fází senilního stáří, nastává tehdy, jakmile začne být zřejmé oslabení charakteru a s tím je obvykle spojená zvětšující se závislost na druhých. To se může stát náhle, třeba v souvislosti s onemocněním, jež s sebou přináší úbytek sil. Může se to však také dlouho nepozorovaně připravovat a potom díky nějakému náhodnému zážitku vyplout na povrch: např. člověk pozná, že už není samostatně schopen nějakého výkonu, nebo je druhým člověkem otřeseno či zpochybněno jeho autoritativní postavení.