Vybrané texty

I.

Potom následuje životní období stáří, přesněji vyjádřeno, období moudrého stáří.

Moudrého člověka můžeme charakterizovat takto: je to člověk, který o svém konci ví a přijímá ho. Tím není řečeno, že by se na něj těšil - ačkoli se to v ojedinělých případech stává -, ale je stále otevřenější k tomu, co musí přijít.

Konec života znamená pořád ještě život. Zde se uskutečňují hodnoty, které nemohou být uskutečněny nikde jinde. Přijetím blížícího se konce se chování člověka stává pokojným a v existenciálním smyslu slova rozvážným. Když se zeptali kardinála Karla Boromejského, co by dělal, kdyby věděl, že následující hodinu zemře, odpověděl jim: “Dělal bych přesně to, co dělám teď, ale snažil bych se dělat to obzvlášť dobře.” Tím je vyjádřena tato životní rozvaha. Je to přemáhání strachu, touha vychutnávat radosti života, snaha co nejlépe využít dny, které ještě zbývají, a co nejhutněji naplnit zkracující se čas (chování Sokrata v závěru Platónova Faidónu).

Z pocitu pomíjivosti života však vychází něco, co je samo o sobě velmi pozitivní: člověk si totiž stále jasněji uvědomuje to, co nepomíjí, co je věčné. V rámci této přednášky nemůžeme bohužel o tomto aspektu pohovořit blíže, neboť se projevuje u každého jednotlivého člověka různě a je závislý na jeho náhledu na život.

Nejlacinější je onen výklad, který tvrdí: budu žít dál ve svých dětech, ve svém národě. Zkresluje totiž smysl toho, co máme na mysli. A ještě víc: staví člověka do služby tomu, co právě pomíjí. Kdo se vší vážností hovoří o věčném, nemá na mysli něco, co pokračuje pořád dál, ať už ve smyslu biologickém, kulturním nebo světovém. “Stále pokračující” je špatně pochopená věčnost, byl by to jen vzestup pomíjivého až k neúnosnosti. Věčnost neznamená “kvantitativně víc”, něco nezměnitelně dlouhého, nýbrž něco kvalitativně jiného, svobodného, bezpodmínečného.

Věčné se nevztahuje k biologickým skutečnostem, ale k osobě. Nevyzdvihuje ji ve smyslu stálého směřování dál, ale naplňuje ji v absolutním smyslu.

Vědomí nepomíjivého roste v té míře, v jaké člověk přijímá pomíjivé. Kdo před pomíjivým utíká, zakrývá je nebo popírá, nemůže přijmout věčné ...

Totéž platí pro skutečnost, kterou jsme nazvali slábnutím bytí. Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že život nesměřuje jen sám k sobě, ale k něčemu, co jej přesahuje. Konečné se stává viditelným díky absolutnímu.

II.

Z těchto zkušeností se rodí schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného, pravé od nepravého, celistvost bytí a význam jednotlivostí. To jsou výrazové formy toho, co nazýváme “moudrostí”. Moudrost je něco víc než pronikavý rozum nebo praktická životní chytrost. Je tím, co vzniká, když je ve vědomí to, co je konečné a pomíjivé, prostoupeno oním absolutním a věčným, a odtud je projasňován život.

Zde má kořeny pravá působnost stáří.

Může se projevovat dvojím způsobem: buď bezprostřední dynamičností, silou a smyslem pro řád, nebo smyslem pro pravdu a dobro, U dospělého člověka jsou oba způsoby v jisté rovnováze. Člověk má podávat výkon, bojovat a prosazovat určité věci - jde ale o to, aby podával opravdový výkon, bojoval za správné věci a prosazoval dobro.

V průběhu stárnutí dynamičnosti ubývá. Avšak v té míře, v jaké se člověk vnitřně přemáhá, se stává takříkajíc průzračným pro smysl. Není již tak aktivní, ale vyzařuje. Neshromažďuje, neporoučí, neovládá, ale ozřejmuje smysl života a svým nesobeckým jednáním mu propůjčuje zvláštní působivost.

Zde je třeba říci něco, co už dnes není tak zjevné, avšak pro dnešního člověka důležité. Dnešní člověk totiž zapomněl, co je podstatou stáří. Na jeho místo dosadil ne zcela zřetelný obraz pokračujícího života. To má za následek, že životní normou se stává mladý člověk. Stárnutí vyjadřuje jen určitá omezení, menší výkonnost, menší pružnost atd. V tomto smyslu je starý člověk jaksi méně hodnotnější než člověk mladý. Starý člověk je odkázán na umění lékařů, kteří mu mohou život prodloužit, na léčitelské metody, které dovedou dělat divy, a nesmíme zapomenout na módní a kosmetické triky. Co však z toho všeho vyjde, je klam a podvod.

Důsledkem je, že v současném obraze života chybějí hodnoty stáří: moudrost ve svých nejrůznějších podobách, umění žít, vycházející z pravého poznání života, schopnost rozlišovat a hodnotit.

Čím méně však bude stáří viděno a uznáváno, tím vzdálenější' bude také opravdové dětství. Většina dětí je jen miniaturou dospělých. Opravdové děti jsou lidské bytosti, které jsou přítomné v oné celistvosti života, o níž jsme hovořili již dříve. Jsou například schopné naslouchat pohádkám, to znamená, že jsou schopné myticky myslet. Pokud jsou však dnes pohádky vůbec vyprávěny, jsou racionalizovány nebo estetizovány. Děti si dovedou hrát, vytvářet si svůj vlastní svět, postavy, obřady. Místo toho vidíme všude jen ztechnizované hračky, které ve skutečnosti vymysleli dospělí. Když se ale přece jen naštěstí objeví něco skutečně dětského - například dětské kresby -, potom jsou o tom utvářeny teorie, pořádají se různé výstavy a rozdělují ceny, a vše je pokaženo.

Obojí spolu úzce souvisí. Na jedné straně bylo stárnutí zatlačeno do pozadí a vzniká ideál člověka, kterému je stále dvacet, ať je to muž nebo žena - jakési pošetilé a zbabělé stvoření. Na straně druhé se vytratilo dítě a na jeho místo nastupuje malý dospělák, stvoření, v němž vyschly vnitřní životodárné prameny. Obojí však znamená velké ochuzení života.