YMCA Setkání - homepage YMCA Setkání - homepage

  změny za den   změny za týden   změny za měsíc   přihlásit se   přihlásit se emailem

Vybrané texty


Krize odpoutávání se

I.

A opět nastupuje krize. Souvisí s věkem a můžeme ji nazvat krizí odpoutávání se.

Lidský život, tak jak jsme jej v předchozí kapitole popsali, je bohatě prosycen hodnotami. Díky nim se uskutečňují cíle, které mají opravdové trvání. Člověk se angažuje na správných místech, jedná ve správných souvislostech a není závislý na okamžitém úspěchu. Stejně tak dozrává on sám jako osobnost a svou podmíněnost přesahuje odhodlaností smýšlení a blízkostí realitě.

Život se tak stává hutnějším a cennějším.

Zároveň jej však prostupují nové zkušenosti, jež souvisejí se skutečností, že se životní oblouk nachyluje, tedy s vědomím blížícího se konce.

Počátek a konec života je tajemství. Početí, narození a dětství - vzpomínáte si, že jsme o tom již hovořili - neznamenají jen to, že by pohyb započal v určitém výchozím bodu, který by potom zůstal někde vzadu. Ne, tento výchozí okamžik je stále přítomen. Narození a dětství jsou živoucími prvky v člověku: individuální analogie k tomu, co pro celkové dějiny znamená původ lidstva; to, co se uctívá v mýtech počátku a v kultu předků. Moment zrození působí v celém živote, až do posledního okamžiku.7

A naopak, od samého počátku už jaksi předem působí konec. Počátek melodie formuje celý její další průběh. Právě tak ji v celém průběhu předem ovlivňuje její zakončení. Život není nastavení jednotlivých dílů na sebe, nýbrž je to jednolitý celek, který, jakkoli to zní paradoxně, je celý přítomen v každém okamžiku jeho průběhu.

Konec tak působí po celý život jako skutečnost, že tok života bude slábnout a jednou zcela skončí, jako vědomí, že všechno dění směřuje k závěru - který dnes nazýváme smrtí. Blížící se smrt se tak projevuje různým způsobem, jak to odpovídá příslušným životním fázím ... Dítě o ní ví jen velmi málo. Skutečnost vlastní smrti se u něj projevuje pravděpodobně jenom nepřímo, něco jako hlad po životě nebo potřeba ochrany ... Vědomí smrti vystupuje prudce do popředí v období mládí. Tehdy má charakter tragického vzestupu životního pocitu. Proto je mladý člověk tím, kdo lehko umírá. Plnost životního rozmachu činí i ze samotného umírání prvek života ... K zapomnění na smrt inklinuje nejvíce ona životní etapa, kterou jsme nazvali dospělost. Dospělý člověk věnuje svůj čas plnění bezprostředních povinností a požadavků a je si tak jist svou silou a soběstačností, že je skutečnost smrti z vědomí nejsnadněji vytlačena. Ve fázi zralého člověka se vědomí konce projevuje v poznání vlastních hranic. Zde je však přetvářeno v tu odhodlanost, o níž jsme již pojednali. Život se tak stává hutnějším, opravdovějším a cennějším.

II.

Poté však dochází ke změně. Skutečnost smrti začíná zásadně nabývat platnosti. Její prožívání můžeme popsat takto:

Především se stává zřejmým, že vše je pomíjivé. Zhodnocují se možnosti: co můžeme ještě dokázat a co nám život může ještě poskytnout. Mizí onen prvek, který vytváří charakter nekonečného, nebo, lépe řečeno, něčeho, co postupuje stále vpřed. Ustupuje totiž životní očekávání. S přibývajícími léty člověk očekává od života stále méně a intenzivněji pociťuje marnost všeho. Očekávání “natahuje” čas, vědomí poznání ho “stahuje”. Je intenzivněji vnímáno, že neustále něco ubíhá - den, týden, roční období, rok. Sílí vědomí, že to, co děláš teď, jsi dělal také včera, a to, co nyní prožíváš, už tu bylo před týdnem. Čas se smršťuje! Život ubíhá rychleji a rychleji ...

Druhý zde působící moment nesouvisí s časem, ale se změnou samotných událostí, respektive se způsobem jejich prožívání, jež slábne. Tím není míněno, že člověk prožívá méně nebo méně hodnotněji, nýbrž to, že se prožitky přestávají naplňovat v člověku samotném. Člověk může z prožívaného méně obsáhnout. Nebere to už tolik vážně. To se netýká ani tak odpovědnosti jako pocitů, jimž přisuzuje menší důležitost. Proto stárnoucí člověk snáze zapomíná to, co prožil teď nebo včera, zatímco události z jeho mládí nabývají na významu.

III.

K tomuto tématu bychom mohli dodat ještě mnoho. Ale snad to, co jsme uvedli, postačí, abychom mohli charakterizovat krizi, k níž nyní dochází. Zda a v jaké intenzitě se projeví všechny její jednotlivosti, závisí na tom, jak dalece člověk přijímá konec a jak hluboko se ho dotýká vědomí pomíjivosti a slábnoucího prožívání skutečnosti.

Jestliže k této krizi vůbec nedojde, potom se stává člověk starým ve špatném smyslu slova, stává se člověkem, který “nechce zestárnout”.

Snaží se nevidět přicházející konec. Dělá, jako by se vůbec nepřibližoval. Násilím se připoutává k životnímu stadiu, které uplynulo, a chová se, jako by byl ještě mladý, což s sebou přináší neblahé a politováníhodné důsledky. Skutečnost, že dnešní doba klade plnohodnotný život na roveň mládí a síly, vyvolává celou řadu diskutabilních otázek.

Člověk může také před stárnutím kapitulovat a upínat se na to, co mu ještě zbývá. Z toho se pak rodí nepěkné projevy stařeckého materialismu. Hmotné věci, jako je jídlo, pití, bankovní konto, pohodlné křeslo, se stávají pro něho vším. Vyvíjí se senilní svéhlavost, touha po násilném sebe uplatnění, tyranizování okolí. Cílem takového jednání je dokázat všem, že ještě něco znamenám.

Pozitivní překonání krize spočívá v tom, že člověk stáří přijímá. Přijímá konec, aniž by mu propadl nebo jej naopak lhostejně či cynicky znehodnocoval.

Díky správnému přijetí stáří se realizuje řada ušlechtilých a důležitých vlastností: chápavost, odvaha, mírnost, sebeúcta, zachování a předávání prožitého života, vykonaného díla, uskutečněného smyslu lidského bytí ...

Obzvláště důležité v tomto období je: překonat závist vůči mladým, podvědomý odpor proti novotám, škodolibou radost z nedostatků a nezdarů současnosti ...


zatížení serveru