I.
Když proběhne to, co jsme právě popsali, začíná období vystřízlivění. Je charakteristické tím, že člověk vidí a přijímá hranice, omezení, nedostatečnost a ubohost života.
To neznamená, že by schvaloval bezpráví, zlo nebo násilí, přehlížel nepořádky, utrpení a bezvýchodnost života, nazýval hodnotným, co je ubohé, opravdovým, co je jen klam, a naplněným, co je prázdné. Ne, člověk to vidí a “přijímá” v tom smyslu, že tomu tak jednou je a že se s tím musí potýkat.
Takový člověk rovněž nepřestává s prací, nýbrž věrně v ní pokračuje, snaží se vyhovět požadavkům rodiny, povolání a vůbec každého dne, tak jak přichází.
Snaží se plnit své úkoly, navzdory všem nezdarům, přesně tak jako předtím, protože pochopil, že smysl povinnosti spočívá v ní samé. Znovu a znovu se angažuje, pokouší se uspořádat svůj život a snaží se pomáhat druhým, protože ví, že právě z toho, že lidé opětovně dělají to, co je zdánlivě marné, vycházejí jednotlivé nekontrolovatelné impulsy, které udržují tak hluboce ohrožené lidské bytí.
II.
V tomto způsobu jednání se skrývá mnoho kázně a odříkání. A také odvahy, která nemá ani tak charakter smělosti jako spíše rozhodnosti.
Vidíte, jak se zde dokončuje a zdokonaluje to, co jsme nazvali charakter. Lidé tohoto typu jsou těmi, na něž bytí spoléhá. A je tomu tak právě proto, že už nemají iluze rychlého zdaru a skvělého vítězství, a jsou tedy schopni plně uskutečňovat to, co je platné a trvalé. Takový člověk může být úspěšným státníkem, lékařem, vychovatelem ...
Tady se rodí samostatně uvažující člověk, schopný poskytovat ochranu a bezpečí. Lidskost a kulturní úroveň určité doby můžeme posuzovat podle počtu takových lidí v té které době a podle toho, jak dalece tito lidé svou dobu ovlivňují.