Vybrané texty

I.

Také tato forma bytí prochází krizí. Avšak dříve než ji začneme popisovat, musíme něco předeslat.

V našem pojednání rozlišujeme pouze základní fáze, protože nemáme prostor hlouběji zabíhat do jednotlivostí. A teď si nejsem jist, zda to, o čem mám nyní pohovořit, znamená skutečně něco takového, nebo se jedná jen o prohloubení fáze předchozí - eventuálně její rozčlenění, jako například malé a starší dítě představují rozčlenění fáze dětství.

Narážíme zde na jednu z hlavních těžkostí této fenomenologie lidského života, jak jsme ji zde pojali. Spočívá v dialektice mezi částí a celkem. Při členění často záleží také na tom, jakou důležitost přisuzujeme jednotlivému období oproti celku.

Musíte tedy sami rozvážit, jak věci vidíte vy. Zde se obracím především na ty starší z vás, kteří už máte takové uvažování podloženo vlastní zkušeností.

Chceme-li časově vymezit fázi, kterou jsme popsali- -jako poslední, pak můžeme říci, že zahrnuje věk zhruba mezi třicátým a pětačtyřicátým rokem života ... Jde samozřejmě o plynulou hranici. Existují rozličné momenty, jejichž vlivem může toto období nastupovat dříve nebo končit později.

Je to fáze plná síly, která je nesena vědomím, že je třeba spojit opravdově míněnou myšlenku se správně viděnou skutečností, bezpodmínečné smýšlení s poznáním komplikací, nestálosti a ubohosti lidského bytí ... Fyziologicky je to doba, kdy se mladistvý elán zpomaluje, avšak zároveň nastupuje hloubka a rozhodnost. Je to doba, v níž produktivní duchovní i vitální síly působí nejbezprostředněji.

Je to však také doba, kdy je člověk nejvíce připraven brát na sebe břemena, má největší odvahu k práci a při své činnosti nešetří ani silami, ani časem.

II.

Potom ale nastupuje krize, totiž stále zřetelnější pocit omezení vlastních sil. Člověk poznává, že je toho na něj příliš mnoho, v práci, v boji, v odpovědnosti ...

Pracovní zatížení stoupá. Požadavky se zvyšují. Podaří-li se zdolat jeden úkol, vynořuje se druhý, a konce nevidět ... Pomysleme na to, co všechno obnáší udržet rodinu a vést ji tak, aby prospívala, jak náročné je zastávat povolání, vést podnik, pracovat ve veřejných funkcích. Co vše se skrývá za setkáními s lidmi, věcmi, silami, nařízeními; jaké vznikají těžkosti, překážky, napětí. To vše je v neustálém vzájemném střetu. Každý prvek má svou vlastní, ať už přirozenou nebo osobní teleologii. A tak musí být všechny tyto prvky udržovány pohromadě neustávajícím úsilím, moudrostí, bdělostí, nesobeckým vyrovnáváním, odříkáním.

Tyto skutečnosti si člověk uvědomuje poznenáhlu, a zatímco dříve měl pocit rezerv, dostatku síly, iniciativy a vynalézavostí, nyní naráží na hranice. Začíná se projevovat zkušenost dospělosti. Člověku se zdá, že je toho na něj příliš mnoho, že by si měl odpočinout, a začíná žít z podstaty, zvláště v okamžicích, kdy se práce kupí, požadavky se zvyšují a těžkosti se zdají být nepřekonatelné.

Vytrácejí se iluze, a to nejen ty, které jsou vlastní mládí, nýbrž také ty, které vycházejí z toho, že život má ještě charakter novosti, něčeho, co ještě nebylo vyzkoušeno.

Až dosud vědomí určovaly vážnost, rozhodnost a odpovědnost za vytváření základních hodnot a úsilí o jejich naplňování. To nyní ztrácí svou svěžest a pečeť novosti, svou zajímavost a pobídku. Člověk postupně poznává, co život ve skutečnosti je: práce a neustálý boj. Získává zkušenosti s jednáním lidí, s tím, jak vznikají konflikty, jak práce začíná a jak se dokončuje, jak se vyvíjejí lidské vztahy, čím se radost probouzí a proč se ztrácí ...

Rovněž se vytrácí půvab nových setkání, nového podnikání. Bytí dostává punc známého. Člověk se vyzná. Nabývá dojmu, že se věci opakují, což ovsem není tak docela správné, neboť jsme už jednou hovořili o tom, že se nic neopakuje. Moudrou větu: “Vše už tu bylo” je možné říci i naopak: “Nic tady ještě takto nebylo.” Avšak na povrch vědomí se dere pocit už poznaného, jednotvárného. Ve všem je patrná rutina.

Stále více se odkrývá chatrnost lidského bytí. Člověk prožívá zklamání z lidí, v něž vkládal naději. Všednost produkuje otupělost a lhostejnost, a dokonce probouzí i zlobu, kterou člověk dříve nepociťoval. Nahlíží za kulisy všedního života a pozoruje, že věci jsou mnohem ubožejší, než se domníval.

Hlásí se omrzelost a znechucení, to, co staří Řekové a Římané nazývali “taedium vitae”, ono hluboké zklamání, které nevychází z jednotlivého podnětu, ale z celé Šíře záběru. Technika, kterou život proti nám uplatňuje, tkví v tom, že nám na začátku velmi mnohé slibuje. Toto nekonečné zaslíbení, jež cítíme zejména v období puberty a mládí, dodává člověku vzpruhu a odvahu. Pesimisté typu Arthura Schopenhauera říkají, že člověk musí být zlákán, aby se dokázal vrhnout do neznáma života, aby na sebe vzal závazky, které obnáší přátelství, láska a volba povoláni.

Během života se prvotní síla tohoto přislíbení stále zeslabuje. Pohled na věci se zostřuje a srdce se stává nedůvěřivějším. Je stále patrnější, že sliby nebudou dodrženy, že získané jistoty nevyváží vše, co člověk nasadil. Pozvolna přistupuje velké vystřízlivění, které je součástí každého života. A je tomu tak nejen u těch, jimž život mnohé odepřel, ale i u těch, které mnohým obdaroval a o nichž si okolí myslí, že se tě-Šili všem výhodám a velmi mnoho vykonali. Neboť to, co dává životu smysl a důležitost, není to, co je extenzivní - kvantita, nýbrž to, co je intenzivní - síla prožívání.

A toto všechno vyvolává opět krizi. Pro formování dalšího života je rozhodující, zda toto vystřízlivění a zklamání, toto poznání ubohosti lidského bytí nabude vrchu. Člověk se pak stává skeptikem nebo pomlouvačem, který dělá jen mechanicky to nejnutnější, protože musí žít. Může se ale také vzbouřit a násilím se přinutit k jakémusi optimismu, který v hloubi své duše vůbec necítí. Nebo na sebe vrší úkoly, práce, účastní se nejrůznějších činností a snaží se do všeho zasahovat. Anebo se dopouští oněch pošetilostí, jež jsou pro tuto fázi typické: začíná si na něco hrát, spekuluje, utíká z rodiny, pouští se do odvážného podnikání nebo se vrhá do politiky, a to všechno jenom proto, aby unikl jednotvárnosti a aby později pravděpodobně znovu selhal. Může ovšem také vyslovit svoje “ano” životu, které vychází z opravdovosti a věrnosti, a tím získává nový cit pro hodnotu bytí.