Vybrané texty

I.

V předchozím textu jsme načrtli obraz bytosti mladého člověka a potom jsme se v jednom celku zabývali etickými úkoly dítěte a mladého člověka.

V úvodu celého tohoto tematického oddílu bylo řečeno, že mezi jednotlivými životními obdobími existují krize. Každá fáze představuje sama o sobě základní formu lidského bytí; charakteristickou podobu života člověka na jeho cestě od narození ke smrti; způsob vnímám okolí, pohledu na realitu a přístupu ke světu. Tyto obrazy jsou charakterizovány tak silně, že člověk v průběhu života jen velmi nesnadno přechází z jednoho období do dalšího, neboť přechod znamená zároveň odloučení od předcházejícího a jeho uskutečnění může být tak obtížné, že vede až k ohrožení bytosti. Vyžaduje kratší nebo delší dobu, probíhá prudce nebo relativně pozvolna, může se podařit nebo také nemusí. Nezdar se může projevit tím, že fáze, která by měla končit, přetrvává a ta následující přijde zkrátka, nebo naopak tím, že aktuální fáze je brzy potlačena nebo řízena tou nastupující.

Takový přechod, respektive krize, existuje rovněž mezi obdobím mládí a tím následujícím, které můžeme nazvat obdobím dospělosti. Tato krize souvisí s jevem, jehož jsme se v předchozím výkladu několikrát dotkli, totiž se zkušeností.

K bytostnému obrazu mladého člověka patří elán rozvíjejícího se života, rychle se zesilující vědomí vlastní identity, vitality, vlastních sil. Psychologickým dopadem tohoto elánu je pocit neohraničených možností toho, čím se člověk v budoucnu může stát, co vykoná a co mu život nadělí. K tomu patří bezpodmínečnost ideálů a smýšlení, absolutnost v zaujímání stanovisek a nekompromisnost v chování, spjaté s přesvědčením, že skutečnost bytí by mohla být pochopena a zpracována z tohoto úhlu.

Opravdu to však znamená, že tato realita není vůbec správně nahlížena a že chybí i reálný pohled na vlastní existenci, na to, co člověk může nebo nemůže dokázat, jaké momenty k tomu přispívají a jaké jsou rušivé. Chybný je i pohled na okolí, na hospodářské i sociální poměry, na smýšlení ostatních lidí, na požadavky a překážky, jež jsou s tím spojeny, atd.

Celý způsob jednání mladého člověka je idealistický, a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.

II.

Nyní ale pozvolna vstupuje do vědomí skutečnost.

Především proto, že idealistické chování vede k neúspěchu. Mladý člověk zakouší, že mnohé, co chtěl dokázat, ve skutečnosti dokázat nemůže. Přesto existuje v každém člověku nějaká opravdová schopnost, ne tak nápadná, méně zajímavá, méně převratná, ale pravá. Člověk se setkává se skutečností, která je sice podstatná, ale kterou si uvědomuje pozdě, že totiž i ostatní, stejně jako on, mají iniciativu a vůli uskutečnit své ideály, myšlenky a rovněž narážejí a nejsou připraveni podřídit se cizí iniciativě.

Mladý člověk poznává, že věci jsou složitější a že s jednoduchými normami neuspěje. Stále ve větší míře nabývá platnosti ono “na jedné straně - na druhé straně”... Člověk pozoruje, jak často jsou absolutní principy ireálné, že stále znovu musí být uskutečňováno to, pro co se mládí tak těžko odhodlává, a sice kompromisy, v nichž je možnost uskutečnění vykupována vyškrtnutím absolutnosti požadavku.

Mladý člověk také zakouší, že realita sociálního, politického a hospodářského života, kterou chce bezpodmínečností myšlenky a čistotou smýšlení měnit, je mnohem nepoddajnější, než si myslel. Začíná vidět a pojmenovávat to správné, ale ještě to nepřijímá. Hloupost, sobectví a lhostejnost jsou neuvěřitelně silné. Od změn stávajících poměrů, jichž chtěl rychle docílit, snadno zase ustupuje zpět.

Stejnou zkušenost prožije mladý člověk také sám na sobě. To, že něco uznal za správné, ještě vůbec neznamená, že to také uskuteční. Znovu a znovu selhává. Etická bilance, kterou si sám stanovil, vykazuje stále znovu deficit. Nadobro se zbavit některé chyby, přemoci nějakou slabost, uznat za správné nějaké “areté”⁴ a získat určitou ctnost, to je velmi obtížné.

Mladý člověk poznává, jak je život často ubohý, a se sklíčeností si uvědomuje, co to znamená “průměr” a “všednost”, jak ojedinělá jsou opravdová nadání, významná díla, a stejně tak velké události, ať už dobré nebo špatné.

Objevuje, co to znamená faktické, to, co nemusí být, ale je. Co není odvozeno z principů, a s čím se nelze vypořádat na základě principů, co však zde je, s čím se musí počítat a nad čím zvítězí jen dlouhodobá a namáhavá práce ... Objevuje onu sílu, jež je předpokladem všeho toho, co se nazývá uskutečnění, totiž trpělivost.

Vše, co bylo až dosud tak pevně a s jistotou uchováváno a s čím byl vlivem bezpodmínečnosti smýšlení vysloven souhlas, je hluboce otřeseno. Zjevně něco chybělo, a sice zkušenost, a díky tomu bylo všechno nějak pochybené. Je nutné přezkoumání hodnot. Způsob života, který byl ve své době správný, musí být nahrazen novým.

To lze uskutečnit různými cestami, avšak tento přechod se nemusí podařit. Například v období dospělosti přetrvává chování z předchozí etapy, z mládí. Potom člověk propadá absolutismu, stává se otrokem doktríny, fanatickým zastáncem principů, nic neuznává, ale všechno kritizuje. Nebo se stává věčným revolucionářem, který nedokáže nic pořádného a nic nedotáhne do konce, protože nenašel kontakt s tím, co je dané. Nedokáže ohodnotit, jak vypadá skutečný, a ne vysněný výkon, a svou vlastní neužitečnost se snaží kompenzovat tím, že stále začíná něco nového. Stává se trvalým entuziastou, jehož cit není ve vztahu k jsoucímu, a proto upadá do ireálné sféry.⁵

Nezdar může probíhat také tím způsobem, že mladý člověk, jenž není schopen ustoupit od bezpodmínečnosti smýšlení, kapituluje před skutečností, ovšem před nepravou skutečností. Vzdává se tomu, co “všichni” říkají, co požaduje průměr. To je chybná zkušenost, která propadá momentální úspěšnosti a ptá se jenom prospěchu a požitku ... Potom vzniká typ člověka, který každému, kdo se opravdu o něco snaží a v něco doufá, říká, že člověk musí být “realista” a brát život takový, jaký je, hledět, jak by proklouzl, jak by si vytvořil postavení a užil si, co se užít dá, apod.

V obou případech se nepodařilo překročit hranici do další fáze, Takový krok by spočíval v tom, že mladý člověk získá zkušenost s realitou, kterou přijme, ale zároveň si uchová přesvědčení o platnosti velké myšlenky a upevní si závazky vůči pravdě a cti. Přesvědčení, že vposledku nezáleží na tom, zda získáme peníze a moc, nýbrž na tom, zda dokážeme vykonat něco hodnotného a vytvoříme ze sebe opravdového člověka, nejen zůstává, ba dokonce teprve teď je skutečně zdůvodněno.