Vybrané texty

I.

Překoná-li člověk pubertální krizi, vstupuje do období mládí.

Popsat tuto etapu je velmi obtížné jednak proto, že s ní přichází tolik nového, ale také proto, že se odehrává ve sféře protikladů. K tomu všemu ještě přistupují výrazné přeměny, způsobené událostmi naší doby, které ovlivňují samu strukturu bytí. A tak mi nezbývá než znovu poukázat na to, co bylo o platnosti takových pozorování řečeno už na začátku této kapitoly.

Člověk, který prošel krizí dospívání, nalezl své JÁ a učí se je zvládat. K němu zaujímá vlastní postoj, a z něho vychází. Začíná se střetávat se světem a pracovat v něm ... Je si vědom svých vitálních sil a cítí, že obsahují možnosti pro další růst a získání nových zkušeností. Zároveň si uvědomuje, že stojí před úkolem tuto životní sílu kladně přijmout, uspořádat a dále ji formovat tak, aby byla užívána ke správnému účelu.

Základní charakter této životní fáze, pokud je správně nazírána, určují dva klíčově momenty. Jeden z nich je pozitivní: vzestup sil prosazující se osobnosti a z toho pramenící vitalita. Druhý je negativní: nedostatek zkušeností se skutečností.

Rodí se dojem, že se otevírají nekonečné obzory a životní síly se zdají nevyčerpatelné. Člověk očekává, že život daruje nedozírně mnoho, a věří, že může vykonat něco velkého. Je to postoj, který je zaměřen na “nekonečno”, na nekonečnost nevyzkoušeného začátku. Má charakter bezpodmínečného. Jeho ryzost spočívá v odmítání kompromisů. Je to přesvědčení, že pravdivé myšlenky a správné smýšlení jsou samy o sobě schopny měnit a utvářet skutečnost. Odtud pramení také sklon ke zkratovým úsudkům a neuváženému, zbrklému jednání. Čím je člověk sám sebou nejistější, tím se takový způsob chovám projevuje silněji.

Zároveň však chybí, jak jsme uvedli už dříve, dostatečná zkušenost se skutečností. Chybí poznání reálných vzájemných vztahů a souvislostí, tedy správná míra pro stanovení toho, co může sám jedinec, co mohou ostatní a co vůbec může člověk jako takový. Chybí vědomí tvrdošíjné nepoddajnosti bytí a odporu, který se staví do cesty naší vůli. Nebezpečí zklamání je velmi silné, neboť se zde střetává bezpodmínečnost smýšlení se sílou prosazení, velikost myšlenky s praktickou možností uskutečnění. Chybí tu onen tak neatraktivní, ale pro každý zdar tak zásadně potřebný postoj trpělivosti.

Mládí je obdobím přirozeného idealismu, který přeceňuje sílu myšlenky a úmyslu. Záleží na tom, zda se podaří správné poznání utvrdit a vyvodit z něho závěry pro další život, nebo zda necháme tuto sílu sklouznout jen po povrchu.

Je to rovněž období, kdy do popředí vystupuje mladistvé nadání, často se objevují překvapivé výkony rozumu, vynalézavosti, uměleckých i vůdčích schopností. Není však jisté, zda jsou tyto kvality trvalé, neboť jsou neseny vzpruhou mladého života, který se s pomocí fantazie a odvahy zmocňuje skutečnosti. A pak, velká část toho, co na první pohled vypadá jako nadání, je jenom projevem samotné mladistvosti a zkušenost ukazuje, že tyto schopnosti později stagnují.

Možná namítnete, že to, co jsme řekli o idealismu mládí, by snad mohlo platit o mládeži, která žila v dřívějších klidnějších dobách, že dnešní mladí lidé ztratili veškeré iluze. Díky třetí říši, válce a období těsně po ní se naučili, že mají být realističtí a skeptičtí, když ne cyničtí.

To souhlasí potud, pokud přebíráme obraz toho, čemu říkáme “idealismus”, z minulosti a spojujeme jej s nadšenými a přikrášlujícími tendencemi. Tento pojem jsme však zde zamýšleli trochu jinak. V našem případě se mnohem více zaměřujeme na způsob, jakým je přijímána skutečnost. Zdánlivý realismus může být ve skutečnosti zcela nereálný a zdánlivá skepse zase docela realistická. “Zkušenost” neznamená jen negativní poznání, jak často je v životě mařeno dobro a kolik je ve světě zla. Získat zkušenost znamená získat správné základní poznání, jež je v pravdivém vztahu k podstatě člověka a k celku dějinných a sociálních událostí, a především, zkušený člověk dovede čelit působícím momentům průměrnosti a šedi všedního dne, což mladý člověk ještě nedokáže. Pokud ano, nejde již o mladého člověka, ale o člověka předčasně zestárlého. To se ovšem stává - dnes mnohem častěji než dříve. Není to vsak důvod k tomu, abychom z této skutečnosti udělali obecné měřítko nebo o tom psali pojednání. Stane-li se něco takového, je to opravdu neštěstí, s nímž se člověk musí vypořádat sám, aniž by ostatním znechucoval jejich způsob života.

Mládí je dobou, kdy ze silného smyslu pro bezpodmínečné vyrůstá odvaha, která činí člověka schopným udělat rozhodnutí, jež ovlivní celý jeho další život. Sem patří například volba povolání, která často vyžaduje velkou odvahu, protože krok, který může ovlivnit celou budoucnost, bývá učiněn v době, kdy ještě chybí reálný pohled na skutečnost - na vlastní schopnosti i na vnější okolnosti. Obzvláště těžké je toto rozhodnutí tehdy, když volbě nepřejí vnější podmínky nebo když vnitřní rozhodnutí ztěžuje mnohostranné nadání. Na druhé straně je to právě ona malá znalost života, která tuto volbu umožňuje. Jedná-li se o volbu neobvyklou, může se tento krok vystupňovat dokonce až k hrdinství. V mládí je člověk schopen podniknout věci, k jejichž realizaci by se později už nikdy neodhodlal.

A tady se skrývá velké nebezpečí, že totiž bude sveden těmi, kteří chladnokrevnou kalkulací zneužili velkou odvahu a dynamiku mládí pro své cíle. Stačí se jen krátce zadívat do politiky, abychom zjistili, že toto zneužití mladého života se mnohdy stalo dokonce záměrem.

Nastává také rozhodnutí ve vztahu k člověku, kterého milujeme a jehož jsme si vyvolili za životního partnera. V první fázi lásky - té opravdové, ne pouze fyzické nebo sentimentální, tedy takové, v níž se angažuje celý člověk - je hlavním úkolem jedince, aby se odpoutal od dosavadního typu vztahu ke své rodině a k svému prostředí, a sám tak dokázal vytvořit nové těžiště svého života. Je jasné, že tento krok vyžaduje značnou dávku odvahy a je tím těžší, čím později k němu dochází. Také zde jsou obsaženy obě možnosti, jak naplnění života, tak i zklamání a ztroskotání.

II.

Nyní bychom měli pohovořit o etickém problému tohoto životního období. Abychom však došli ke správným závěrům, musíme se vrátit zpět.

Snad jste si všimli, že při popisu období dětství a krize dospívání jsme se nezmínili o vlastních etických otázkách, které z toho vyplývají. Nestalo se tak proto, že bude lépe pojednat o nich nyní najednou. V čem tedy spočívá morální úloha dětství? Předně musíme odpovědět takto: v tomtéž, jako je tomu v každém jiném životním období, totiž v uskutečňování dobra. Dobro je však, jak jsme slyšeli v předešlých zamyšleních, neohraničené, pokud jde o obsah, a jednoduché, pokud se jedná o formu. Takže nemůže být jen prostě uskutečňováno, ale potřebuje určité vymezení a rozčlenění. K tomu dochází díky konkrétním životním situacím. V nich vyvstává dobro ve své naléhavosti, tak jak je jeho uskutečnění požadováno právě teď a tady, v těchto podmínkách, a jako takové může být rozpoznáno, pojmenováno a vykonáno.

V čem tedy spočívá dobro, které je požadováno v období dětství? Jeho konkrétním obrazem jsou různé mravní hodnoty, které můžeme v průběhu dětství postupně vyžadovat: pořádek, udržování čistoty, upřímnost, přívětivé chování, píle, poslušnost atd. Tyto dílčí hodnoty se stávají mravním principem díky tomu, že jsou určovány jakýmsi středem hodnot, jakousi dominantou. Touto dominantou je růst. A tento růst je tak podstatný a charakteristický, že jej někdy můžeme pozorovat pouhým okem. Děti se často velmi rychle mění po stránce tělesné, duševní i duchovní. Je to forma nepřetržitého postupu vpřed, který si dospělý uvědomí teprve po určité době nepřítomnosti, jakoby naráz - např. v souvislosti s nemocí, změnou bydliště nebo vstupem nové osoby do rodiny.

Musíme si znovu připomenout, co bylo řečeno v minulých přednáškách, totiž vztah mezi jednotlivými obdobími života a jeho celkem. Dítě zde není jen proto/ aby se stalo dospělým, ale v neposlední řadě také proto, aby ono samo, jako dítě, bylo člověkem. Člověk je živoucí osobností v každé své životní fázi, a to za předpokladu, že každé období prožívá se zřetelem na jeho vnitřní smysl a v celé jeho plnosti. Dítě tedy není méně člověkem než člověk skutečně dospělý. Růst je cesta, cesta vývoje, a musím opět poukázat na Goethova slova, že člověk nekráčí životem jen proto, aby dosáhl cíle, ale aby cestou žil.

Životní forma růstu v bezpečí domova se už nikdy nevrátí. Pro celek lidského života je však nenahraditelná. V ní se vytváří vrstva neuvědomělého, která je později základním nosným prvkem. V ní pronikají kořeny bytí do takové hloubky, z které je možno v dalším životě čerpat životodárnou mízu. Pokud není tato fáze naplno prožita, chybí její přínos v pozdější době. Člověk už nikdy neuvidí svět tak, jak jej viděl jako dítě; nikdy už nezakusí takovou jednotu své existence, jakou zakoušel v dětství. Později poznávaný reálný svět se všemi odlišnostmi, které jej rozčleňují, se stává srozumitelným teprve na základě této jednoty. Právě tak teprve z této hlubiny zakoušíme onu neustálou korekci, ono prohlubování a zduchovňování zážitků, které je činí živoucími.

Trochu paradoxně řečeno, dítě, kterému nebylo . dopřáno poslouchat a prožít pohádky, nebude později pravděpodobně schopno dát védě plnou, i když zároveň jejími vlastními možnostmi ohraničenou hodnotu. Stejně tak jako - viděno ve velkém - by nebyla možná moderní věda, kdyby již dříve nebyly vytvořeny vrstvy mytického způsobu prožívání v raných dobách a středověkého, na symbol zaměřeného pohledu na skutečnost. Je vždycky Špatné, jak z celospolečenského, tak z individuálního hlediska, využít určitou fázi životního celku pouze účelově pro ty následující - nehledě na aroganci tohoto sebeoslavování. Můžeme říci, že dítě, které je nazíráno a ovlivňováno pouze ve vztahu k dospělosti, nemůže nikdy správně dozrát, neboť opravdově prožité dětství vytváří nejen předstupeň dospělosti, ale zůstává jako trvale přítomný prvek v celém následujícím životě.²

Podstatnou vlastností dítěte je růst. Morální kvalita vlastní tomuto věku spočívá ve správném růstu a rozhodujícím způsobem za ni odpovídají všichni, kteří jsou už dospělí a tvoří prostředí dítěte: matka, otec, starší sourozenci, učitelé, vychovatelé.

Život dítěte probíhá mezi dvěma póly: mezi vlastní osobností a osobností vychovatele. To je řečeno všem, kteří jsou za dítě odpovědni. Důležitost vychovatele je tím větší, čím je dítě menší. Etický úkol dětství je tak nejprve úkolem vychovatele. Ale jak dítě roste, stává se stále více záležitostí samotného dítěte.

Co tedy má dělat vychovatel?

III

Herman Nohl, představitel novodobé pedagogiky, jednou řekl, že vychovatel by mel být zástupcem životních požadavků dítěte proti zájmům dospělých - a samozřejmě zároveň proti instinktům samotného dítěte. Má dbát o to, aby dítě mohlo být opravdu dítětem.

To neznamená, že by měl dítě nechat, aby svůj čas trávilo jen hraním, a neučit je životní kázni, ale oba tyto prvky podmiňující správný růst má udržovat ve správném vzájemném poměru. Vychovatel se musí postarat, aby se dítě vpravilo do života, aby se učilo usměrňovat své pudy a instinktivní jednání, aby dělalo to, co je mu uloženo v rodině, ve škole atd. Zároveň musí vychovatel dbát o to, aby dítě samo mohlo žít a aby se mu dostalo volného prostoru pro hru.

Slovo “hra” se snadno vysloví, ale je velmi obsažné. Určitým způsobem zahrnuje veškerý spontánní projev činnosti dítěte. Tím se rozumí jakákoli činnost, která není vyvolána nějakým účelem ležícím vně, nýbrž činnost, jejíž impuls a smysl spočívá v ní samotné. Je to instinktivně probíhající jednání, v němž se život sám svobodně projevuje; symbol, který se viditelně zmocňuje bytí; obřad, jímž se uskutečňuje jednota dětského světa. Je nutno důrazně poukázat na podstatnou skutečnost, totiž na to, kolik tady může dospělý, který si už hrát neumí, pokazit: falešnou účelovostí a rozumností, nesprávným “otazováním” a předčasnou přípravou k volbě povolání, technickými typy hraček atd.³ Vychovatel musí vytvořit prostor dětské bezprostřednosti. Krásným příkladem je zde životní dílo velké pedagožky Marie Montessoriové. Kdo navštíví některou ze škol, vedených v jejím duchu, nikdy nezapomene na způsob, jakým pomáhala rozvíjet v dětech tvořivost.

Dospělý nesmí dítě cepovat, nýbrž pomáhat mu, aby navázalo kontakt se svou vlastní životní iniciativou a získalo odvahu být sebou samým. Musí pečovat o to, aby ochranný val, který dítě obklopuje, pomalu mizel; aby na jedné straně mělo vědomí opory, na straně druhé se však připravovalo k osamostatnění, atd.

Hlavní etická úloha tkví v tom, co nazýváme “charakter”: v požadavcích pravdivosti, čestnosti, věrnosti, odvahy a schopnosti stát za svým rozhodnutím. Jsou to vlastně osobnostní hodnoty, které ve výchově často přicházejí zkrátka.

Jsou to ony hodnoty, kterých je mladému člověku, jenž hledá sám sebe, obzvlášť zapotřebí; jejich nutnost pociťuje neobyčejně silně, avšak jejich požadavkům by se rád vyhnul. Jsou to základní hodnoty osobnosti, jejichž uskutečňováním vyrůstá charakterní člověk, ale které právě proto lze získat jen za cenu největšího sebepřemáhání.

Podotýkáme, že to jsou zároveň hodnoty, které vychovatel - mám na mysli průměrného vychovatele, který volí cestu nejmenšího odporu - často pociťuje jako nepohodlné. Místo toho, aby požadoval hodnoty jako statečnost, korektnost, poslušnost apod., má snadno sklon zbavovat odvahy k jejich dosažení.

Vychovatel si musí být zároveň vědom, že nejúčinněji nepůsobí to, co říká, nýbrž to, kdo je on sám a co dělá. To vytváří atmosféru, kterou dítě, jež není schopno příliš uvažovat, přijímá především. Lze říci, že ve výchově hraje nejdůležitější roli: za prvé sama osobnost vychovatele, za druhé to, co dělá, a teprve za třetí to, co říká.

Étos této úlohy je tedy mimořádně náročný. Čím lépe je splněn, tím se stává pozdější krize puberty lehčí.

Těžkosti pubertální krize tkví ve vnitřní nejistotě, v rostoucím poznání a v poznání, že ještě nic nevím, v touze být sám sebou a ve zjištění, že to ještě neumím. Z toho se rodí vzpoura, o níž jsme již hovořili, revolta, která je znamením, že osobní iniciativa se chce osvobodit, ale zároveň je bezmocná. Stejně tak tajemnost, o níž také byla řeč a v níž působí neurčitý pocit, že by člověk něco chtěl nebo měl dělat ze své vitality, a zároveň ale pocit, že tím samým by jednal proti vůli rodičů a vychovatelů. Čím více bylo dítě od samého začátku klidně vedeno k samostatnosti, s tím větší důvěrou prochází krizí a tím snadněji ji překoná.

IV.

Ze souvislostí, které jsme uvedli, můžeme lépe pochopit specifické úkoly mladého člověka, to znamená toho, kdo prošel krizí dospívání a stává se nebo se právě stal dospělým.

Zde je opět znázorněna hodnotová stupnice, obsahující různé jednotlivé prvky: pravdivost, odvahu, čistotu, loajalitu, čest, řád, svědomitost, pracovitost atd. Také tento obraz má svůj střed, svou dominantu. Její podstata spočívá v tom, že mladý člověk přebírá sám sebe v tom smyslu, že přebírá svou úlohu v životě. Přijímá sám sebe. Zaujímá postoj sám k sobě. Přijímá za sebe odpovědnost. To znamená, že zodpovědně přijímá jak stávající řád, tak svou osobu.

Obojí je důležité. Začněme od toho druhého, protože to je, zdá se, v současné době obzvlášť ohroženo. Etická frontová linie už dnes neleží, jak tomu bylo mezi válkami, na straně boje proti individualismu, to je bezohledného prosazování vlastních práv a vlastního způsobu života, nýbrž na straně boje proti kolektivismu, který je charakteristickým rysem totalitních režimů. Všude nacházíme organizace, které se zmocňují jedince. Všude nám jde vstříc myšlenka, že dějinami se rozumí nevyhnutelný proces, v němž je jednotlivec jen nepatrnou částečkou. Naproti tomu je třeba vidět, že celistvost lidstva tkví právě v tom, že je tvořeno samostatnými osobami, které je třeba brát v úvahu a jimž je nutno poskytnout životní prostor. Dějiny lidstva totiž nově začínají s každým jednotlivým člověkem.

Mravní základ tohoto životního období spočívá tedy v odvaze stát se sebou samým: přijmout odpovědnost za sebe, za svůj názor, za svou práci, za svou vlastní vitalitu a její sílu, směřující do budoucnosti ... Největším nebezpečím pro rodící se osobnost je zvratný slovesný tvar se zájmenem “se”: anonymní šablona, jak “se” myslí, usuzuje, jedná, schéma prezentované politickými stranami, tiskem, rozhlasem, televizí, jež nutí k přijetí určitých měřítek a norem, úřadů a organizací, je to násilí ze strany státu a jeho zasahování do osobního života. Jakmile toto všechno nabude převahy, stává se jednotlivá osoba bezmocnou. Proto se musí mladý člověk učit samostatně přemýšlet a vytvářet úsudky. Musí získat zdravou nedůvěru k hotovým receptům, jak teoretickým, tak praktickým. Musí si uhájit svou vnitřní svobodu. Tím není samozřejmě myšlena svévole nebo nekázeň. Uděláme dobře, když se trochu zamyslíme nad následujícím poznatkem: čím intenzivnější je sugestivní síla anonymního ovlivňování mínění, čím surovější je zasahování státu do osobního života jednotlivce, tím slabší bude vnitřní řád člověka, neboť ten se rodí ze svobody a odpovědnosti. Důsledkem nátlaku a sugesce, jež tvoří zdánlivý vnější řád, je opak řádu vnitřního. Jejich působením se člověk ve skutečnosti stává stále chaotičtějším, stále méně schopným opravdového bytí. Násilí a sugesce vyvolávají jako obrannou reakci anarchii. O nynější revoluci se hovořilo jako o nástroji pokroku. Bylo to myšleno příliš povrchně. Je pravda, že stávající revoluce je dialektickým fenoménem, působícím proti rostoucímu násilí.

Nejrůznější formy organizovanosti jsou jen klamným zdáním, zakrývajícím rostoucí chaos. V člověku dnešní doby je přítomna anarchie, jež bude stále sílit ... Rozpoznat tedy správné sebeuplatňování od nesprávného je velmi důležitým úkolem životního úseku, o němž hovoříme.

Bylo už řečeno, že ke kompetentnímu a spolehlivému myšlení, usuzování, plánování a jednání chybí něco podstatného, a sice zkušenost. K mravní struktuře této etapy patří čistota smýšlení, nadšení pro myšlenku, schopnost neochvějně stát za svým názorem. Avšak chybí ještě správné poznání reality. A to z jednoduchého důvodu: jednak proto, že k takovému poznání nebyl čas a příležitost, ale také proto, což je ještě důležitější, že chybí vnitřní schopnost vidět určité skutečnosti a okolnosti a správně je zpracovávat. Tak je mladý člověk odkázán na zkušenost ostatních. Výchova, jež hrála až do období zralosti tak důležitou úlohu, se uplatňuje nyní novým způsobem, totiž jako slovo zkušenějšího člověka, který může říct: věci se mají tak a tak, tyto děje probíhají tímto způsobem, s ohledem na tyto okolnosti ... To ovšem nemůže nahradit vlastní zkušenost. Staré pořekadlo říká, že každý musí svoje hlouposti udělat sám. Využít zkušenosti druhých je však důležitým morálním požadavkem.

Zde tedy máme opět dialektický vztah, v němž vstupují do vzájemné souvislosti odvaha přijmout sám sebe a rozhodnout se pro nové s ohledem na danou skutečnost a s možností využít cizích zkušeností. To neznamená nic šosáckého, žádnou vnucenou prostřednost, nýbrž něco velmi živoucího, totiž vy-, tvářející se rovnováhu.

To je to, co Aristotelova etika nazývá “mesotes”, udržování středu. Řecký národ byl všechno jiné než “průměrný”. Byl snad nejvášnivějším a nejpokrokovějším ze všech národů. O to naléhavěji jej jeho instinkt nabádal k získání rovnováhy, aby se mohl pohybovat mezi propastmi: “sophrosyne”. To se mu také v mnohém podařilo - a vznikly z toho velké věci -, ale v tom posledním nikoli. Při všem obdivu k řeckým ideálům krásy nesmíme zapomenout, že největší úloha, která byla tomuto národu svěřena, totiž vytvoření řeckého státu, zůstala nesplněna. Viděno globálně, nebyla nalezena správná míra pro život, a proto tato úloha připadla Makedoncům a Římanům. Lze z toho usoudit, jak velké je to, oč se jedná: s důvěrou vstoupit do vlastního života, do vlastního osudu a přijmout svěřené dílo - a zároveň využít zkušeností ostatních do té doby, než se vlastní zkušenost stane tak silnou, aby byla schopna nést.

Dovolte mi, abych ještě jednou poukázal na to, jak je toto vstoupení do života důležité právě v současném dějinném okamžiku, kdy se na jedné straně totalitní tendence snaží potlačit v člověku vlastní iniciativu a kdy na straně druhé panuje pustošící negace a vzpoura vycházející z bezradnosti, jež se obracejí proti všemu tradičnímu. Totalita a anarchie jsou dvě strany téhož nebezpečí.