YMCA Setkání - homepage YMCA Setkání - homepage

  změny za den   změny za týden   změny za měsíc   přihlásit se   přihlásit se emailem

Vybrané texty


Život v mateřském lůně, narození a dětství

I.

Začneme popisem dětství. Protože už dětmi nejsme, buďme si vědomi toho, že se snadno můžeme dopustit omylu, kterého se dopouštějí dospělí ve vztahu k svému vlastnímu dětství. Je jim důvěrně známé, a přece cizí. Vzpomínají si na ně, ale určité věci se jim také vytrácejí z paměti, a tak se dostávají do nebezpečí - což je pro vzpomínky na dětství typické -, že si své dětství budou ve vzpomínkách tak či onak stylizovat.

V našem úvodním přehledu jsme naznačili, že mezi jednotlivými životními obdobími existují krize. Takovou krizí prochází každý člověk i před obdobím dětství. To zní v první chvíli zvláštně, protože dětství je velmi často chápáno jako začátek života. Z výzkumů hlubinné psychologie ale vyplývá - a každá opravdová matka to ostatně zná z vlastní zkušenosti -, že už život v mateřském lůně je skutečným životem. To znamená, že tam probíhá nejen fyziologický, ale i duševní vývoj. Jak tento proces probíhá, nám zde nepřísluší řešit. V každém případě je v posledním stupni embryonálního vývoje duševní život plně přítomen. Má jen charakter bezděčného děje. Pokud by nám tento termín působil potíže, protože jsme zvyklí spojovat duševní život s životem plně uvědomělým, můžeme pomyslet na spánek. V něm neustává ani duševní, a dokonce ani duchovní aktivita. Pokračuje jenom v jiné formě, v rovině podvědomí, a různými způsoby může vstupovat i do vědomí (sny, ujasnění si určitých osobních záležitostí, pokračování intelektuální tvorby, řešení problémů atd.).

Jedním z hlavních úkolů těhotenství tedy je postarat se o to, aby tento tělesný a duševní vývoj v mateřském lůně probíhal správně: snažit se předejít otřesům, které jsou způsobeny špatným chováním matky, strachem, strádáním apod. Krize, o níž jsme hovořili, spočívá v samotném průběhu porodu.

Při něm opouští dozrálé dítě mateřské lůno a začíná svou individuální existenci. Psychologie ukazuje, že tento proces hluboce poznamenává duši dítěte a jeho chybný průběh s sebou přináší důsledky pro celý život, a to nejen po stránce tělesné, ale i duševní.

V mateřském lůně je bytí dítěte dokonale vetkáno do bytí matky. Dítě žije v prostředí matčina těla a narozením se z něho vymaňuje. Rozhodující jsou zde dva momenty: aby toto odloučení bylo skutečné a úplné a aby tento přechod proběhl správným způsobem. Už Freud upozorňuje na to, že zkušené porodní asistentky hovoří o velikém strachu, který dítě prožívá při narození, a za to, jak ho dítě prožije, činí odpovědnou matku. Na druhé straně je zjevná skutečnost, že když vnitřní a duševní odloučení, tedy vstup do vlastního samostatného bytí, proběhne chybně, má to v dalším životě vliv na vznik trudnomyslnosti, v níž ožívá tendence vrátit se zpět do bezpečí matčina lůna.

Rodičům, zvláště matce, zde připadá významná etická úloha. Týká se fyziologických požadavků, a dále vyžaduje správný stav mysli, neustálou vnitřní pozornost a lásku, a z toho vyplývající chování i při samotném porodu. Co se týče provádění porodu, odvažujeme se zde vyslovit otázku, zdali techniky, jež směřují k stále většímu usnadnění porodu, jsou skutečně jen prospěšné, jestli naopak porod nebanalizují a nesnižují bytostnou závažnost tohoto odloučení, které je zároveň také osobním přijetím.

II.

Pokud jde o formu života dítěte, zdá se, že je určena následujícími klíčovými momenty: dítě si musí zvyknout na svou vlastní samostatnou existenci, musí se naučit samo chodit, místo aby bylo nošeno, samo jíst, místo aby bylo krmeno, atd.

Ochrana, které se dítěti dostává, spočívá nyní v tom, že rodiče - především matka, ale také (přímo nebo zprostředkovaně přes matku) otec - stojí mezi dítětem a vnějším světem.

Svět je pro novorozence, vzhledem k jeho malé síle sebeuplatnění, nepřátelský. Tento nápor nepřátelství zachycují rodiče. Chrání dítě před fyzickým nebezpečím i před duševními zraněními, starají se o ně, živí je a oblékají ... Svět tak zůstává pro dítě cizí. Jeho neustále se opakující otázka: “Co je to?” vlastně vyjadřuje tuto cizost. Matka tlumočí ten či onen neznámý prvek z vnějšího světa do světa pohledů a pocitů dítěte a její někdy zdánlivě pošetilé vysvětlení je tou jedinou správnou odpovědí, protože pouze tu může dítě pochopit. Rodiče poskytují svému dítěti atmosféru neustálého přitakávání v pozornosti a lásce, díky nimž dítě získává pocit bezpečí. Můžeme to vyjádřit ještě přesněji: dítěti nepřijde vůbec na mysl, že by se mu mohlo něco zlého přihodit, protože jsou zde rodiče - nositelé autority, ochrany a schopnosti dávat.

Ochranná vrstva existuje i v psychologii samotného dítěte, a sice proto, že dítě ještě nečlení svět podle stejných měřítek jako dospělý. Pro dítě v zásadě neplatí protiklad vnitřního a vnějšího světa. Duševní obsah a vnější skutečnost jdou spolu ruku v ruce. Věci, jež si představuje, jsou pro ně jednoznačně skutečné a své sny prožívá jako splněné. A právě tady je zakotvena velká část domnělých dětských lží. Teprve poznenáhlu začíná dítě rozlišovat výroky fantazijní a skutečné ... Také ve vnějším světě ještě nedodržuje rozdíly, které jsou vlastní dospělým. Panenka je pro ně stejně živá jako zvíře. A naopak, se zvířetem mnohdy jedná tak, jako by to byla věc, která není schopna vyvinout vlastní iniciativu ... Podobně se dítě postupně učí rozlišovat mezi tím, co mu prospívá, a tím, co mu škodí, a odtud pramení dětská důvěřivost ... V době raného dětství není ještě plně přítomno vědomí účelu a prostředků k jeho dosažení. Tím nechceme tvrdit, že by snad dítě neprosazovalo v určitém smyslu svou vůli. To se však neděje na základě reflexe, ale pouze instinktivně. Stejně pozvolna dítě objevuje souvislosti mezi příčinou a následkem.

Rodiče svým chováním vytvářejí pro dítě jakýsi chráněný prostor, v němž může klidně vyrůstat. Je-li rozbit, zanechává to v dítěti neblahé následky. Například když někteří pošetilí rodiče dělají z dítěte předčasně dospělého a nutí je, aby se snažilo vytvářet dojem, aby hrálo nějakou roli, prosazovalo určité záměry, lhalo atd. Ještě dramatičtěji působí na vývoj dítěte vnější skutečnost materiální nouze, která je nutí k předčasnému účelovému myšlení a starostem o denní chléb. V těchto těsných životních podmínkách se dítě příliš přiblíží světu dospělých a zblízka poznává jejich pudový život, nepoctivost, zlomyslnost apod.

Úplně nejhorší situace nastává, když je dítě odňato rodičům státní mocí, která je programově ovládá a vychovává pro své záměry.

Z celistvosti prostředí, v němž dítě vyrůstá, vzniká dojem, že dítě je nevinné. To souhlasí jen potud, pokud je tím míněna bezprostřednost dětského cítění a pohybování se v životě, způsob, jakým dítě vstupuje do kontaktu s věcmi, atd. Neplatí to vsak ve smyslu morálním.

Opravdová matka, jíž nejde jen o sentimentální cit, ale skutečně jí záleží na osudu dítěte, ví velmi dobře, jak brzy se v životě dítěte prosazuje sebeláska, bezohlednost a krutost. Pomysleme jen na nepřátelství mezi sourozenci; nebo na to, jak nás čas od času zarazí dětské chytračení a umění přetvářky.

To vše je vpředeno do souvislostí celku života. Dítě se má vyvíjet v chráněném světě. Ale ne proto, aby v něm zůstalo uvězněno, nýbrž proto, aby jeho prostřednictvím dozrálo a následně mohlo uplatnit svou vlastní iniciativu. A zde se staví do cesty překážky. Na jedné straně to jsou sklony rodičů - především příliš “ochranitelských” matek nebo příliš autoritativních otců -, kteří se snaží udržet dítě stále malé. Je to přání, v němž jdou ruku v ruce vlastnický erotismus a touha ovládat. Na druhé straně může být překážkou vývoje i pohodlnost samotného dítěte; nezdravá láska k rodinnému hnízdu, strach z námahy a otevřeného prostoru ... Z těchto i jiných podobných příčin vzniká nebezpečí infantility, to znamená, že dětinské chování přetrvává i do dalších životních fází a čas od času, tajně živeno, dokonce až do stáří ...

Z toho vyplývá úkol pro vychovatele: poskytnout dítěti potřebný prostor, v němž by mohlo osobitým způsobem rozvinout svou vlastní iniciativu, povzbuzovat ho k ní a učit ho zvykat si na ni.


zatížení serveru