Vybrané texty

I.

Život dítěte se pozvolna mění. Bezpečí vytvářené rodiči a domovem se postupně zmenšuje. Stále častější setkávání s věcmi, lidmi a nové zážitky dovolují vnějšímu světu vstoupit do světa dítěte, do jeho vědomí. Tento proces probíhá tím rychleji, čím více je dítě v důsledku hospodářských a sociálních poměrů nebo nedostatku rodičovské lásky podobným tlakům vystaveno.

Ztrácí se i pocit psychické ochrany. Nezřídka to jsou příliš časné zkušenosti, které dávají dítěti poznat rozdíl mezi přátelským a nepřátelským světem. Dítě se učí rozeznávat účelné a škodlivé způsoby chování, učí se vidět cíle a dosahovat jich, rozlišovat mezi dobrem a zlem, usilovat o dosažení práva atd.

Než tato změna proběhne, prochází dítě obdobím staršího dětského věku, který má svůj zvláštní charakter a úkol, ale tím se zde nemůžeme blíže zabývat.

II.

Rozhodující krize, která přichází zevnitř, je způsobena tím, že se u chlapců a dívek začínají projevovat dva základní impulsy: touha po sebeuplatnění a sexuální pud.

Tím není řečeno, že by se neprojevovaly už dříve. Můžeme pozorovat, jak brzy a jak šikovně se umí malé dítě prosadit. Každá matka zná žárlivost, která se projeví u docela malého dítěte, když se mu narodí sourozenec, a dítě, které bylo dosud jedináček, a tedy nejmladší, přestane být středem rodičovské pozornosti a lásky. Stejně dobře znají rodiče a vychovatelé touhu po moci, projevující se u dítěte, které chce ovládnout své sourozence, a touhu po sebeuplatnění, pod jejímž vlivem se dítě předvádí před hosty. U menšího dítěte to probíhá naivní formou a v rovině instinktů. Vlastní krize sebeprosazení začíná probouzením se osobnosti, vědomím, že jsem někdo, někdo jiný než ostatní.

Mladé sebevědomí je velmi zranitelné. Nezdravé a přehnané sebezdůrazňování prozrazuje, jak je dospívající člověk sám sebou ještě nejistý. Odtud pramení jeho neustálý vzdor vůči autoritě a nedůvěra vůči tomu, co říkají ostatní, a to většinou jen proto, že to říkají ostatní. Na druhé straně má mladý člověk silný sklon nechat se svést pošetilými myšlenkami, jakmile jsou schopny vyústit v působivých tendencích.

Cílem tohoto vývojového období je odlišit se od ostatních; stát se svobodnou a odpovědnou bytostí; získat o světě a svém postavení v něm vlastní úsudek; být sám sebou na cestě k ostatním lidem, být JÁ, abych byl schopen říci TY.

Další příčinou krize je probuzení pohlavního pudu. Také o něm rodiče a vychovatelé vědí, že byl přítomen už v předchozí fázi, a prázdné tvrzení o nevinnosti dítěte je sentimentální nepravdou. Ve skutečnosti působí sexuální impulsy už v nejranějším dětství a projevují se stále znovu. V mladším věku dítěte mají však difúzní charakter. Nejsou ještě zaměřeny na osoby druhého pohlaví, protože takové zaměření vyžaduje protějšek jako individualitu, což předpokládá existenci osobnosti. Tento impuls vystupuje v elementární podobě pouze v případě, jsou-li splněny fyziologické předpoklady - schopnost plození a schopnost početí.

Dospívání je dobou, v níž jsou jak děvčata, tak chlapci nejméně přístupní vlivu jakékoli autority ať už etické nebo náboženské. Chráněný prostor, v němž předtím probíhal růst dítěte a který ale zároveň vetkával dítě do prostředí rodiny a domova, ustupuje do pozadí a rodí se opozice proti okolnímu světu. V jejím jádru stojí pohlavní pud, který ještě není podřízen kontrole zralé osobnosti. Vzniká tajemnost, která snadno ztrácí kontakt s okolím a přináší s sebou fantastiku a přetvářku.

Úkolem výchovy v tomto období je dosáhnout, aby nově probouzející se životní skutečnost byla správně viděna a uznána, a chránit od všeho, co má charakter ilegitimního. Zároveň má být dospívající člověk uveden do řádu, v němž by byl schopen naučit se osobně přebírat zodpovědnost a žít podle měřítka cti.

Z tohoto tlaku a z těchto přeměn má vyjít dospělý mladý člověk, který je svobodný jak v osobním bytí, tak v životním naplnění.

Během růstu osobnosti však vyvstává nebezpečí, že člověk neudělá potřebný krok k samostatnosti a zůstane závislý; nebo setrvá v pozici vzpoury a nenaučí se, co to znamená žít v řádu svobody. V oblasti pohlavního života to znamená, že člověk nenajde odvahu, aby vyšel sám ze sebe, což jej učiní neschopným stát se v plném slova smyslu otcem nebo matkou. V opačném případě propadne nevázanému sexu a není schopen opravdové lásky a odpovědnosti. Toto období zrání přináší s sebou úkoly nejen pro rodiče a vychovatele, ale hlavně pro samotného zrajícího člověka.