Vybrané texty

I.

Lidskou existenci je třeba chápat z mnoha hledisek a už k její samé podstatě patří, že pod žádným zorným úhlem ji nelze charakterizovat zcela vyčerpávajícím způsobem. Jedno z možných hledisek spočívá v bytostném napětí mezi vlastní identitou osoby a změnami jejího bližšího určení.

Člověk je totiž znovu a znovu nově určován. Jeho fyzický a duševní stav se neustále mění. Jiný obraz vzniká o člověku, který pracuje, a jiný o člověku, který odpočívá. Jinak se projevuje člověk, který s něčím zápasí, a jinak ten, který v sobě zakouší pokoj. U každého jednotlivce vyvstávají různé momenty jeho bytí odlišně. Změny zdravotního stavu, povolání nebo sociální situace mohou člověka poznamenat až do hloubi duše. Vznikající rozdíly jsou někdy tak velké, že musíme vzít v úvahu i změnu samotné identity člověka - zvláště pak, když se projeví abnormálním, např. schizoidním způsobem (tzn. velkou nevyrovnaností v prožívání i chování, kontrastem senzitivity a citové frigidity a sklonem k extrémům - pozn. překl.).

Přesto se pořád jedná o téhož člověka. Rozdílnost podmínek jednotu lidské bytosti nenarušuje, ale naopak, znovu ji potvrzuje a je možno ji vytušit i tehdy, je-li osobnost nějakou osudovou událostí zdánlivě zničena.

Chceme nyní zdůraznit jeden aspekt, který je velmi důležitý, abychom člověku rozuměli, totiž jednotlivá životní období.

A hned se naskytne otázka, jak stanovit hranici mezi jednotlivými obdobími. Každý životní úsek představuje sám o sobě něco nového a mohli bychom jej přirovnat například k částem dne, který dělíme na ráno, poledne a večer; nebo můžeme uvažovat jednotu dne a noci vzhledem ke dni předcházejícímu; nebo bychom mohli jednotlivé životní fáze přirovnat k ročním dobám; nebo snad celý rok srovnávat s rokem minulým; nebo uvažovat jen v tom smyslu, že právě probíhající životní úsek je jedinečný tím, že už se nikdy nebude opakovat. Lehkovážnost, s níž ve vztahu ke konkrétnímu životu říkáme: “tolik a tolik dnů, týdnů, let”, je klam, který se pokouší rozmělnit vážnost jedinečnosti. Tímto tvrzením přisuzujeme času mechanickou uniformitu abstraktních hodin nebo dnů. Ve skutečnosti každá hodina, každý den a každý rok představuje živoucí úsek naší konkrétní jedinečné existence, který přichází pouze jednou a zaujímá v jejím celku nezaměnitelné místo.

Každý okamžik života je nový, ještě zde nebyl, je jedinečný a navždy pomíjí. To je příčinou napětí našeho bytí, onou nejvnitrnější pobídkou k životu. Pokud už toto napětí nepociťujeme, vzniká pocit jednotvárnosti, který se může vystupňovat až k zoufalství. A právě z toho vyrůstá tíha skutečnosti, že nic, co minulo, již nelze dohonit, z čehož následně pramení pocit “ztraceného vlastnictví”.

Proto každý pokus, který vyzdvihuje určitou životní fázi, již v sobě obsahuje cosi svévolného. Přesto v lidském životě existují mezníky, které jej poznamenávají tak hluboce, že nás opravňují k tomu, abychom je zvláště zdůraznili.

II.

Protože máme k dispozici jenom omezený prostor, budeme chápat jednotlivé životní fáze velmi Široce a lidský život rozdělíme následujícím způsobem: dítě ... dospívající člověk ... mladý člověk ... dospělý člověk ... zralý člověk ... starý člověk ... velmi starý nebo senilní člověk.

Je zřejmé, že zde existují i mezičlánky. Tak například způsob života dítěte předškolního věku je jiný než způsob života staršího dítěte. Jinak prožívá stejnou fázi chlapec a jinak děvče. Kdybychom však chtěli obsáhnout všechno, nedobrali bychom se nikdy konce.

Mezi obdobími, která jsme vyjmenovali, existují typické krize.

Na rozhraní věkového stupně dítěte a mladého člověka je to krize puberty, mezi mládím a dospělostí je to krize nabytí zkušenosti, mezi dospělostí a zralostí dochází k poznání hranic vlastních možností, mezi zralostí a stářím je to krize postupného odpoutávání se od určitých aktivit, a mezi stářím a vysokým stářím existuje krize přicházející bezmocnosti.

Tyto etapy jsou svébytné životní útvary a z předcházejícího období není možno vyvodit období následující. Způsob jednání mladého člověka nelze beze zbytku vydedukovat z kvality jeho dětství, stejně tak dětství nemůžeme chápat pouze jako dobu přípravy na mládí. Každý úsek má svůj osobitý charakter, jenž může dané období poznamenat tak hluboce, že pro člověka, který je právě prožívá, je mnohdy velice těžké najít cestu do období dalšího.

Tyto těžkosti se mohou dokonce ustálit. Pak člověk uvázne v určité fázi i v době, kdy už by měl prožívat fázi novou. Zde máme na mysli infantilní osoby, které by podle kalendářního věku měly už být dospělé, ale jejich citové a charakterové projevy jsou ještě dětské. Avšak může tomu být i naopak, že právě prožívaná životní fáze je na tu následující zaměřena tak silně, že se nemůže projevit ve své plnosti. Může nastat případ, kdy dítě vinou neblahých poměrů, v nichž vyrůstá, nemá reálnou možnost být opravdu dítětem. Buď vlivem svého okolí příliš předčasně vyspěje, protože se mu dostalo nevhodného poznání, nebo musí z důvodů hospodářské nouze pracovat v době, kdy by si vlastně mělo hrát.

Tato životní období tvoří také “hodnotové principy” v tom smyslu, v jakém tento výraz v přednášce používáme.¹ Z nich vyvstávají hodnoty, které jsou podřízeny určitým dominantám, a tvoří tak charakteristické skupiny. Tyto hodnoty vymezují možnosti a mravní úkoly příslušné životní etapy.

A ve všech obdobích je to stále tentýž člověk, který prožívá svůj život. Není to jenom tatáž biologická jednotka, jako je tomu u zvířete, nýbrž je to táž osoba, která si je vědoma sama sebe a za probíhající životní fázi přijímá odpovědnost. To se stává zřejmým například ve fenoménu vzpomínky a očekávání, o nichž jsme hovořili už dříve. Člověk se může na prožitá období rozpomenout a živě si přiblížit, co se v nich udalo. Avšak, a v tom vlastně tkví jádro vzpomínky, člověk nevstupuje do minulosti jen jako objektivní pozorovatel, ale jednotlivé události vztahuje k vlastnímu bytí, vnímá je jako události vlastního života, v němž přes všechnu rozdílnost přece jen všechno vzájemně souvisí a přispívá k tomu, že se život uskutečňuje - nebo naopak, míjí se cílem ... Podobným způsobem probíhá i očekávání budoucího. Každý plán pro zítřejší den, pro další týden, pro právě probíhající pololetí nebo pro příští léta je průhledem do něčeho, co zde ještě není, co bude jiné než přítomnost, a přesto to bude náležet k jednotě téže osobně určené existence.

Ve fenoménu vzpomínky a očekávání je však zřetelně vidět, jak výrazně se jednotlivé životní fáze od sebe navzájem odlišují. Pomysleme jen na těžkosti, které prožívá dospělý člověk, když se má vžít zpět do dětství a vnímat je takové, jaké opravdu bylo. Nepovažovat je tedy ani za něco překonaného, ani je nevnímat jako čas ztracené blaženosti. Jak málo se to daří, se znovu a znovu projevuje v průběhu výchovy, když dospělý očekává od dítěte jednání nebo výkony, které jsou jeho věku naprosto nepřiměřené. Tady je patrné, že dospělý člověk zcela zapomněl, jak vnímal sám sebe jako dítě.

Vidíme, jak zde vystupuje do popředí dialektika jednotlivých životních fází a lidského života jako celku. Každé životní období je něco osobitého, něco, co nelze odvodit ani z předchozího, ani z budoucího. Na druhé straně je však každá fáze lidského života zároveň podřízena celku a stává se smysluplnou jen tehdy, když skutečně na tento celek působí.

A nyní se pokusíme o jednotlivých životních obdobích pohovořit podrobněji.

Neztrácejte přitom prosím ze zřetele, že jsme si stanovili rámec, který nám nedovoluje zachytit jemné odstíny, a že musíme podat obraz v hrubších rysech. Tak bude při každém poznatku možné namítnout: to jsem já sám zakusil jinak; z toho jsem získal od lidí, které znám, jiný dojem; atd. Aby naše charakteristika byla úplná a přesná i ve světle těchto námitek, museli bychom přihlédnout k podmínkám, v nichž se vyvíjí ten který konkrétní člověk, potom bychom se však nezabývali filosofií, ale dějinami, a sice životními osudy určité osobnosti, tedy biografií.

To ale není naším úkolem, a tak se budeme snažit najít typické formy, které - za předpokladu, že jich budeme správně užívat - se budou v každém jednotlivém případě v zásadě nějak s individuálním osudem shodovat.