YMCA Setkání - naše akce

   Při závěrečném rituálu mě napadalo spousta symbolů, obrazů a vztahů, ostatně tak, jako mnoho z vás. Jen při závěrečném sdílení už mi přišlo, že bychom asi nestihli všichni všechno říct tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Tak bych chtěl  aspoň takto říct pár věcí, čím mé srdce přetéká. (Snad vás tím moc nevytopím :) a taky tímto splnit slib Milošovi, a vlastně i sám sobě.
   Když jsem se včera rozhodoval, kam umístím svůj kamínek, došlo mi, že je to pro mě velice těžké. Totiž, že bych neměl mít jen jeden kámen, ale aspoň čtyři, ne-li víc. Že bych ho měl dát do každé části kruhu. Že každá část mé osobnosti touží být správným archetypem, ale zároveň hodně bojuji s jejich temnými postavami. Obraz kruhu kříže se mi najednou roztočil před očima a já si uvědomil tu nádhernou dynamiku celého procesu, při kterém se můj kruh kříže neustále proměňuje. Jednou jsem milovníkem, hned po chvíli ale dokážu  být zlý král, či temný rytíř a snažím se zase dát průchod těm světlým postavám. Napadá mě to známé Robertovo ,,..záleží na tom, jakého vlka v sobě budeš krmit.."
   Zkrátka, všechno se to ve mě roztáčí podivuhodným rytmem a rychlostí, jakou zná jen Bůh. A můj obraz kruhu kříže už není statický, ale dynamický a je to tak dobře. Protože to, co se hýbe, co roste, je život. Zjišťuji, že právě to, z čeho jsem měl zmatek, z čeho se mi motala hlava je právě to, že jsem nechtěl tento proces neustálé přeměny přijmout, že jsem chtěl mít za každou cenu všechno pod kontrolou. A opět se mi vynořily známé pravdy- nemáme to ve svých rukou...
   Velice mě také oslovilo, jak i Martin Šmídek podotkl, že, když se zhaslo, najednou se jakoby jednotlivé barvy dostaly do pozadí, a najednou bylo zvýrazněno světlo. Nejvíc pak to, které bylo uprostřed. Tu se můj kruh přestal zdánlivě bezcílně motat kolem mě, ale dostal jasný, pevný bod. Jakási konstanta, ve které se střetávají všechny výseče mého posvátného já i se svými světlými a temnými archetypy. Singularita mého bytí.

   Velice jsem bojoval o to, kam konkrétně vhodím svůj kámen. Prvně jsem se cítil spíš na tu bílou barvu. Je přece dobré, abych prosil Boha, abych byl správným mudrcem. Cítil jsem ale, že to by nebylo ode mě úplně upřímné a něco mě táhlo směrem, kde ze všeho nejmíň bych chtěl být. Černá barva výseče, v mých představách symbol prohry a konce. Nemoci, smrti a utrpení. Co na tom pane Hehaka sapo, že .."po obou těch cestách bys měl jít..." Mně se tam zkrátka nechce.
   Další sveřepý pohled na tu zpropadenou výseč. Co mě to na ní pořád upoutává? Ještě jeden pohled, tentokrát na okraj té černé..a potom naráz nemůžu spustit oči z toho tenkého červeného okraje, který celou tu nepříjemnou oblast obepíná. Jak to, že jsem si jí nevšiml dřív?
   Znáte ten pocit, kdy se vám některé věci neskutečně rychle během pár nekonečných vteřin propojí. Přesně to se teď děje se mnou. Poslouchám Honzovo vysvětlení, jak jeho žena Jana zrovna neměla černou pásku... a chce se mi zvolat "..o felix culpa..", protože vím, že ta červená páska tam je pro mě.
   Najednou už ani ta černá mě tolik nestraší a na mysl mi vytanou i pozitivní spojení s touto barvou. Vždyť například právě znamení této barvy je ukryto v díle Temná noc, od jednoho z největších mystiků kterým sv. Jan od kříže byl.
   Víte, nejsem na to hrdý, ale jsem spíš opatrný a bojácný člověk. Často mívám problém, že cítím jakýsi těžko definovatelný strach z budoucnosti, a proto se jsem se podvědomě rozhodl všechny věci ohledně těchto nepříjemných skutečností raději vytěsnit. Můžu hodněkrát slyšet výzvu "..nebojte se " , zpívat si se svatou Terezií z Avily " nada te turbe...", ale ten strach a různé obavy v sobě jakýmsi způsobem (-snad posvátné zranění) pořád mám. Bojím se, že mě Bůh vezme za slovo. "..Umístil jsi svůj kámen do sféry bojovníka? Tak si tě vyzkoušíme.." Ještě i teď, když píšu tato slova, cítím jakousi posvátnou bázeň.
   Naštěstí mi ale také došlo, že i když se tohoto strachu asi nikdy úplně nezbavím, přece jen s ním můžu bojovat. Zbavit se onoho neuchopitelného strachu, který paralyzuje mou roli muže, manžela a otce v mém každodenním životě, v rodinných radostech i starostech. Bůh mi dal a neustále dává pro tento boj vše potřebné. Říkám tomu teorie Božích přihrávek.
   A tak jsem se konečně definitivně rozhodl. Můj rytíř, který dlouho jen spal, náhle protrhnul rukou pavučiny, které ho obklopovali, svou zrezivělou rukavicí uchopil kámen a s Bohabojnou bázní, která se na rytíře sluší, vhodil svůj kámen do posvátného kruhu jako znamení přijaté výzvy....

                                                                                                                                                               Howgh