K tomuto tématu bychom mohli dodat ještě mnoho. Ale snad to, co jsme uvedli, postačí, abychom mohli charakterizovat krizi, k níž nyní dochází. Zda a v jaké intenzitě se projeví všechny její jednotlivosti, závisí na tom, jak dalece člověk přijímá konec a jak hluboko se ho dotýká vědomí pomíjivosti a slábnoucího prožívání skutečnosti.
Jestliže k této krizi vůbec nedojde, potom se stává člověk starým ve špatném smyslu slova, stává se člověkem, který “nechce zestárnout”.
Snaží se nevidět přicházející konec. Dělá, jako by se vůbec nepřibližoval. Násilím se připoutává k životnímu stadiu, které uplynulo, a chová se, jako by byl ještě mladý, což s sebou přináší neblahé a politováníhodné důsledky. Skutečnost, že dnešní doba klade plnohodnotný život na roveň mládí a síly, vyvolává celou řadu diskutabilních otázek.
Člověk může také před stárnutím kapitulovat a upínat se na to, co mu ještě zbývá. Z toho se pak rodí nepěkné projevy stařeckého materialismu. Hmotné věci, jako je jídlo, pití, bankovní konto, pohodlné křeslo, se stávají pro něho vším. Vyvíjí se senilní svéhlavost, touha po násilném sebe uplatnění, tyranizování okolí. Cílem takového jednání je dokázat všem, že ještě něco znamenám.
Pozitivní překonání krize spočívá v tom, že člověk stáří přijímá. Přijímá konec, aniž by mu propadl nebo jej naopak lhostejně či cynicky znehodnocoval.
Díky správnému přijetí stáří se realizuje řada ušlechtilých a důležitých vlastností: chápavost, odvaha, mírnost, sebeúcta, zachování a předávání prožitého života, vykonaného díla, uskutečněného smyslu lidského bytí ...
Obzvláště důležité v tomto období je: překonat závist vůči mladým, podvědomý odpor proti novotám, škodolibou radost z nedostatků a nezdarů současnosti ...
Najdete-li si čas, začtěte se do Siddharty od Hesseho - třeba do kapitoly Převozník.