Dámská jízda - doping povolen!
kopírovat odkaz datum akce 11.- 13.1.2008 autor Miloš Vyleťal, 14.2.2008
Magdaléna Strejčková, 14.2.2008
„Ticho, hlavně si užij to ticho!“, radil mi manžel obletován našimi dvěma raubíři při loučení bod, který se mu z našeho programu víkendu pro ženy nejvíc zamlouval a očividně mu chyběl. Byť by se sám od sebe nikdy podobné akce díky své povaze nezúčastnil, mně přál. Vlepili mi velkolepého „hubáka“ a pro jistotu ještě jednoho do zásoby, ti mí tři trosečníci, na čele jsme si vykouzlili křížek a na tvářích úsměv. Nechala jsem je napospas osudu a sebe taky. A ať se prý nestarám. A tak jsem se nestarala. Nebylo to pro ně ani pro mě poprvé. Jen ať se mužstvo tuží! Já si jedu užít své ženství! Vzhůru!
Bylo nás pět. Pět holek na jedničku funících do pořádného kopci před námi a se směsicí pocitů v nás. Já měla jasno – duchovní maminkovská obnova, znovunačerpání, setkání se známými, sdílení se, nové zážitky, obohacení vnitřního života a pomazlení se v Otcově náruči bez vnějších rušivých elementů. Sestra jela vypadnout ze stereotypu, její mimi jelo, protože se ho prostě nikdo na nic neptal. Druhá sestra jela z donucení a „musu“, protože přece někdo nám musí dělat šoféra a kamarádka jela, protože byla brána za chůvu. Zkrátka zajímavá sbírka různých povah a motivací k účasti na tomto víkendu. Freud by si smlsl. Zatím jsme však mlsaly jen my, co dobrého jsme přibalily do zavazadel a cesta rychle ubíhala. Asi nás tam Pán opravdu chtěl mít, protože jsme přeci jen dodrkotaly do cíle a za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě trochu dál, uviděly jsme obrysy svatohostýnské baziliky. Aleluja!
Pak to šlo ráz naráz a rozebírat detailně následující chvíle se ani do slov nevejde. No, možná jak komu. Mé představy se naplňovaly dle scénáře. Jela jsem se nadopovat. Užít si. Všechno. A všeho bylo požehnaně. Ticha i ženského klábosení do hluboké noci, duchovního vedení báječného kněze a praktických rad do života, skvělých slov tnoucích do živého od oblíbených přednášejících, popsaných papírů nápady a návody na vylepšení ženského, manželkovského a maminkovského života, výborného jídla, které jsme nemusely vařit, smíchu i trápení, bolestí, dojetí a odpuštění… Všeho bylo dost. Dost místa v Otcově náruči pro všechny. Dost času na znovu uklízení v šuplících životních priorit. Zkrátka – byl to tanec! Doslova! Dokonce židovský. Bylo nutné probudit i tělo, už to chtělo. My ženy, my tvořivky jsme se vydováděly i večer při oblepování kachlíků barevnými ubrousky. A protože čas je drahý, i u tohoto se probíral život ze všech jeho stran…
Vyslechla a sdílela jsem tolik zajímavých osudů, nad kterými jsem nemohla spát a uvědomila si znovu to podstatné v životě. Zřejmě přemítala o tom, do čeho půjde i ta nejmladší účastnice, protože do noci broukala o něco hlasitěji než jindy a chtěla to z náruče do náruče od tetky k tetce probrat osobně. Smskou jsem se ujistila, že mé mužstvo je statečné a že prý kdyby víkend trval i dýl, tak to nevadí. Jen neříkejte dvakrát!
Z celého pobytu na mě sálalo přesvědčení, že zkrátka ženy mají na tomto světě být, mají nezastupitelné místo a je třeba si to naše ženství, manželství a mateřství opečovávat. A růst v něm. A kde jinde, než pod dohledem naší přelaskavé Maminky….
Tolikrát jsem už byla na podobných akcích a přesto znovu mířím na ta místa, kde je možné být chvíli sám se sebou, s druhými, ale především s Bohem. A třeba opravdu jen být a nechat se jím milovat. A bylo nás tam tolik po lásce toužících! Ze sestry šoférky se vyklubala vášnivá diskutující, sestra s miminkem místo přednášek dospávala na pokoji a doplňovala zásoby toho, čeho se jí nedostávalo. Kamarádka jako chůva splynula s davem maminek a skoro jsme ji neviděly. Až při odjezdu. Každá jsme si to své místečko pod tím svatohostýnským sluncem našla.
Dlouhá objetí, loučení, výměny mejlů a receptů…Poslední ahoj a s Bohem. A dolů zpátky z hor do reality, do těch míst pokušení a zkoušek. Teď se ukáže!
A ukázal se hned ve vratech usměvavý manželův pohled a s obětím mě vítal se slovy: „No jen se pojď dál podívat, jak to u nás vypadá!“ Čekajíc všechno nadechla jsem se a překročila práh dveří. Tam uklizeno jak před příjezdem zahraniční delegace. „Vidíš ten dřez?“ ptá se manžel. A já vidím – ani lžička od kafíčka natož hrnek. Nic. A doma hrobové ticho. Kluci spali po dobrém obědě, který jistě s nepředstavitelným vypětím sil a heroickou tvořivostí uvařili a podřimovali spánkem spravedlivým. „Pořádek musí být!“ zalaškoval manžel, ale to hlavní přišlo. „Užil jsem si to. Užil jsem si ty děti. Intenzivně. Užil jsem si otcovství!“ V duchu padám na kolena a děkuji Bohu, protože mohl ten víkend pro nás všechny dopadnout líp? To byla katecheze! Mně se ani ptát nemusí, v mých rozzářených očích čte, že jsem právě zdolala vrchol hory zvané Blaho! Kluci se vzbudili, s jásotem mě přivítali. Zahrnula jsem je pořádným objetím a perníkovým srdcem z lásky. Musela jsem zavřít oči a pak jen rozdýchávat to překvapení a důkaz lásky jejich – udělali mi s tatínekm dort! Sice jen piškotový a trochu se rozpadal, ale byl znamením toho, že my naopak držíme.
Víkend nám prospěl. Všem. Ještě že tyto lidem i Bohu libé akce jsou. Dějí se tam zázraky. Možná nepatrné a třeba ne hned. Ale tohle „tmelidlo“ rozhodně stojí za to vyzkoušet. Ti co věří i nevěří, všichni ať tam běží. A jako první štafetový kolík přebírá můj skvělý manžel. Pod stromeček totiž dostal k jeho velkému překvapení víkendový pobyt pro muže.
změny za den
2400465447/2010 nám pomáhají uskutečňovat naše programy pro vás i vaše blízké