YMCA Setkání - naše akce

32. neděle v mezidobí

K přípravě biblických textů na nedělní liturgii
32. neděle v mezidobí - 12. listopadu 2006

1 Kr 17,10-16 Žd 9,24-28 Mk 12,38-44

Jedna chudá vdova každý měsíc věnovala značný peníz na kostel na úkor rodiny. Bylo to stejné, jako v dnešním čtení z evangelia? /1
Když dvě dělají totéž, nemusí to být totéž.

Nedávno jsme si z Ježíšova vyučování všímali, jak záleží na motivu jednání. Někdo obdrží odměnu proroka, jiný odměnu spravedlivého.

Deset malomocných prosilo proroka Ježíše o uzdravení. Devět jich mohl Ježíš pouze uzdravit. Jen Samaritánovi se navíc dostalo osvícení od Mesiáše. (Pouze desátý dokázal rozpoznat v Ježíši Mesiáše.) Samozřejmě by Ježíš rád osvítil i těch devět. Ale nemohl. Proč? Kdo tomu bránil?
Těch devět!

Lidová (nepromyšlená) víra si myslí, že si Bůh může dělat co chce (ve smyslu svévole).
Každý, kdo vychovával psa, dítě, žáka, ví, že k výchově je třeba kázně vychovatele. Nemohu nějakou věc jednou povolit a podruhé ne. Prarodič se musí ovládat ve své štědrosti vůči vnoučeti.
Ježíš si „nemůže dělat, co by chtěl“. Je moudrý. Ví, co by nám neprospělo.

S bohatým mladíkem Ježíš nic nenadělá, protože mladík nic nehledá. Jen se předvádí a předstírá hledání.
Mnoha zbožným lidem Ježíš „nemohl“, „nesměl“ pomoci. Musel ovládnout svůj soucit.
Velké množství zbožných lidí nemohl Ježíš uzdravit.
(Vzpomeňme, jak se nazaretští v synagóze na Ježíše vztekali, když jim řekl, že se potřebují nejprve obrátit k Bohu.)
Kdopak umí přiznat svou vinu? Místo toho raději osočíme toho druhého.

Když vdova ze Sarepty rozpoznala v Eliášovi proroka, mohl ji víc obdarovat, než kdyby se nad ním „pouze“ smilovala pro jeho „polomrtvost“ hlady.
Mohl ji obdarovat víc, než kdyby se „pouze“ hrdinsky zachovala tím, že by skryla nespravedlivě stíhaného celostátním pátráním. /2

Ježíš vdovu velice pochválil: „Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. Lk 4,25-26

Protože vdova v Eliáši rozpoznala muže božího, mohl ji prorok obdarovat jako prorok.

Postoupíme k evangeliu.
Dvě drobné mince mají u Boha větší cenu, než veliký dar z nadbytku.
Podrobněji jsme se otázkou přístupu k věci zabývali na 27. neděli v mezidobí. (viz poznámky k této neděli) /3

Kolikráte jsem já sliboval: „Já se polepším, já se budu chovat dobře“, a přitom jsem vůbec nevěděl, jak správné jednání vypadá.
Sliboval jsem Bohu i sobě: „Já už nebudu dělat tento hřích“, a nemohl jsem se z hříchů dostat.
Potřebujeme nejprve vědět, jak vypadá správné jednání.

V dnešním čtení o vdově u chrámové pokladny můžeme uvidět první krůček k pochopení relativity dobrého skutku.
Dobrý skutek nemůže být jen tak snadno popsán, protože dobrý skutek má řadu psychologických podmínek. A když tyto psychologické podmínky nejsou splněny, tak ten dobrý skutek navenek sice vypadá, jako dobrý skutek, ale dobrým skutkem v Božích očích není. Pak pochopitelně ani nenese ovoce dobrého skutku.

To, co popisuje dnešní úryvek evangelia, je prvním návodem, ale není to vyčerpávající. Je připomínkou: „Člověče, koukej člověče a začni se zamýšlet nad důvody svého jednání.“

Nejde jen o to, co děláme, ale proč to děláme.
Proč se modlím, proč jdu do kostela, proč přispívám na nějaký dobrý účel?
Jestli proto, abych byl viděn, chválen, udělal si reklamu, měl pocit splněné povinnosti nebo šlechetnosti, pak se ošidím. /4

Ježíš nás tedy upozorňuje, že nehraje roli jenom to, co jsem udělal, ale proč jsem to udělal – jaký jsem měl motiv.

Ale další důležité východisko je v tom, jak dalece chápu to co nás Ježíš učí.
To nám, k naší veliké škodě často – velice často - uniká.
Spousta lidí to pořádně neví. Přitom si ale myslí, já jsem dobrý, já jsem věřící člověk.

Do divadla nebo na koncert přicházejí lidé dobře naladění, něco očekávají. Herci a muzikanti hned vycítí, jaké mají před sebou obecenstvo. Víme, jak lidé v hledišti spoluvytvářejí atmosféru (tleskají, zpívají, jásají, …)

Na bohoslužbě nás chce Bůh mnohem více obdarovat než divadlo nebo koncert.
Každý je ovšem obdarován podle stupně svého porozumění Bohu. U evangelíků není nikdo, kdo by nezpíval, oni věří, že Boha chválí svým zpěvem.
Kdybyste se ptali, k čemu slouží „svaté přijímání“ (jak nešikovně říkáme), divili byste se názorům mnoha lidí. Hodně lidí řekne, abych měl posilu proti hříchům.

Inu, pokud z Ježíšova hostiny uděláme nějaký saponát, mycí prostředek na hříchy, tak toho mnoho nezískáme. To není koště na hříchy, není to prostředek k tomu, abych sám před sebou mohl vypadat čistý a mohl si připadat důstojně.
To by o mě platila Ježíšova slova: „Děláte, aby vás lidé viděli.......“. Vyšlo by pak nastejno, ať už bych to dělal kvůli druhým nebo kvůli sobě.

Podobně by to bylo, když udělám chybu a pak si řeknu si : „Já to už nesmím udělat“, protože se za tu chybu stydím.
Právě v té reakci po chybě je klíč k tomu, jestli moje úsilí bude úspěšné nebo ne (jestli se změním nebo ne).
Je potřeba si všímat svých motivů. Pak dojdu k osobnímu vztahu k Bohu, k přátelství celou svou bytostí.

Léta jsem si dělal předsevzetí: „Já už si dám pozor, já nezhřeším“, ale to předsevzetí zdaleka nehraje takovou roli, jako to, jak se zachovám po hříchu, když vidím, že jsem ho udělal, když ten hřích je ještě „pěkně čerstvý, teplý“. Jak se zachovám při pohledu na své chyby.
Je třeba o tom přemýšlet, abych věděl, proč jdu „ke zpovědi“, proč jdu ke Stolu Páně.
To, k čemu nás evangelium vede, je zajímavé a moudré.

Minulý týden jsme slyšeli: „Miluj svého Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí, celou silou.“ To není žádná básnická ozdoba. Znamená to jedno - aby člověk Boha napřed znal (a mohl si jej pro jeho krásu zamilovat a vážit).

My se spíše podobáme zamilovaným, kteří také tvrdí kde co, a pak se po svatbě ukáže …
My jsme zvyklí říkat: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“, ale přitom naše vědomosti jsou zoufalé.
Ledaskdo si myslí, že miluje Boha, ale je to jenom citové vzplanutí, nadšení stržené písničkou, zpívajícím kostelem …).
Ale jak mohu říci: „Miluji Boha“, když jej znám povrchně?
První tedy je - poznávat Boha.
A nemohu znát Boha, dokud neznám evangelium.
Potřebuji vědět, co Ježíš říká o sobě. A co říká o Bohu.
Napřed se nad tím potřebuji zamýšlet a teprve pak z toho může vzniknout osobní vztah.

Láska k Bohu není něco, co si mohu nadiktovat nebo vzbudit (podobně, jako když si natáhnu budík na zvonění). To je něco, co v nás potřebuje vyrůstat.

Malé děcko si neřekne: „Já se teď nebudu učit chodit, počkám až budu veliký, pak se začnu učit.“ Viděl jsem na vlastní oči, jak babička vozila pětiletého kloučka, tlouštíka v kočárku, který se rád vozil, ale nechtěl chodit. A babička ho vozila, protože to hošek měl rád.

V duchovním slova smyslu, jsme my všichni v určitých oblastech postiženi takovouto duchovní invaliditou. Ta vzniká tam, kde není člověk pořádně ¨poučen. Tam, kde např. říkám „věřím“, aniž bych věděl čemu věřím.
První krůček k pochopení těchto věcí je, uvědomit si tu relativitu záslužnosti dobrých skutků.

Potřebuji se odpoutat od toho „byl to hřích - nebyl to hřích“.
Potřebuji vědět, k čemu je modlitba, proč jdu ke svátosti smíření a proč jdu ke Stolu Páně.
A dokud mi to není jasné, tak je třeba o pořádné poznání usilovat.

Jak mohu říkat „věřím“, když nevím, co Ježíš říká?
Jak mohu „slyšet“, když nenaslouchám?
Jak bych mohl naslouchat, když si myslím, že to, co znám, je docela dobré a nepotřebuji už nic jiného, jen se zbavit nějakých těch hříšků.

Potřebujeme porozumět Bohu, lidová víra by nás odvedla na opačnou stranu od Hospodina stejně jako odvedla židy.
Máme štěstí, že se nám Ježíš trpělivě věnuje, abychom nepřehlédli, co je důležité a bohužel opomíjené.

Poznámky:

/1 Nestarší dcera té vdovy si posteskla, nikdy jsem neměla nový kabát.
Lidová zbožnost a lidová víra by vdovu ovšem velebila: „Ale myslela to upřímně. Pán Bůh její oběť určitě přijal. Vždyť i Pán Ježíš ocenil dar vdovy do pokladnice.“
„Ti, co rádi chodí v dlouhých řízách“ by také jednání vdovy ocenili …
Pohanské božstvo by její oběť určitě ocenilo …
Vdoviny děti si myslely něco jiného. Mám za to, že Hospodin také.
Copak Bůh potřebuje nové antipendium na oltář nebo pozlacený svatostánek?
Není vdova jako vdova.
Na upřímnost „lidové zbožnosti“ krutě doplácely vdoviny děti. Záleží Hospodinu více na dětech nebo na zlatu v kostele?
Čeho si Bůh cení více, naivity nebo touhy po osvícení porozumění? Co je platné, že naivita je upřímná? Nikdy není dobrá, někdy vede až k tragédii.

/2 Vdova ze Sarepty se setkala s vyhladovělým, pronásledovaným člověkem. Měl na sobě nějakou zvířecí kůži. Nepřišel v kolárku a klerice.
„Je to pobuda nebo podvodník? (Podvodník by si možná církevní uniformu obstaral.) Nechce na mě vymámit poslední jídlo, které se synem máme?“
Víte, kolika desítkám podvodníků jsem já naletěl?
Jak rozpoznat proroka od podvodníka?
Moudrostí Písma se můžeme nechat vyučit. Nemusíme se nechat podvádět, nemusíme se hloupě utěšovat, „že Bůh naši oběť a štědrost odmění“.) Nemusíme opakovat chybu Nazaretských, kteří si mysleli, že jsou „hluboce a upřímně věřící“ a nepotřebují se nechat poučovat nějakým tesařem.

/3 „ Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu“. Mk 9, 41
A bohatší text z Mt 10, 40-42 : „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.

/4 „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Mt 6,1-6