YMCA Setkání - naše akce

29. neděle v mezidobí

K přípravě biblických textů na nedělní liturgii
29. neděle v mezidobí - 22. října 2006

Iz 53,10-11 Žd 4,14-16 Mk 10,32-45

Přidal jsem před dnešní úryvek evangelia tři verše, aby byla jasná souvislost.
Jeden o koze a druhý o voze, říká naše přísloví.
Nedorozuměním s druhými býváme postiženi častěji než si připouštíme. Řídíme se svými dojmy a promítáme si do druhých své postoje. Neumíme pozorně naslouchat, dostatečně se vžít se do druhého, nevolíme v rozhovorech pečlivě slova, neptáme se jak to druhý myslel, nemáme odvahu říkat to, co si myslíme.

Před týdnem nás vyprávění o bohatém mladíkovi upozornilo, že upřímnost a pravdivost je základem veškeré komunikace a nedá se ničím nahradit, ani žádnou zbožností.
Dnešní úryvek z evangelia nás opět upozorní na něco důležitého. Dva ze tří nejlepších apoštolů, na konci celého vyučování Ježíšem, se překvapivě nehezky projeví. Tím je nechci snižovat, jen je dobré vědět, že cesta k úplnému porozumění a následování Ježíše je daleká a není radno si nalhávat, jak mnoho už svému Mistru rozumíme. Kdo se chce něco naučit, může si všimnout, že trpíme stejnými chybami jako apoštolové.

Ježíš se vydává „do Jeruzaléma“ - rozhodnut k poslednímu pokusu jak získat lidi. Mnoho lidí mu totiž nevěří, nemá zájem. Dodneška.
Ježíš jde rychlým krokem (vidíte, jak kráčí nahnutý dopředu jako proti větru?), chce to mít co nejdříve za sebou. Apoštolové cítí, že se něco děje, jdou za Mistrem s bázní.

Ježíš připomíná svým „dvanácti“ slova proroků o tvrdém konci Mesiáše (Petr, Jakub a Jan to slyší nejméně po čtvrté (vícekrát jsme si probírali Ježíšovy řeči o smrti Syna člověka, naposledy na 24. a 25. neděli v mezidobí.)
Jeho slova opět zapadnou bez správné odezvy. Učedníci hledají skrytý smysl této řeči. Doslovný význam rozhodně nepřipouštějí.

Následujíci událost je dobré si přečíst i v evangeliu Matoušově. Tam čteme, že ji vyprovokovala maminka Jakuba a Jana. Vypadá to, že v rodině velela. Jan a Jakub usilují o protekci v Ježíšově království. Paní Zebedeová usoudila, že se Ježíš jde „ujmout mesiášské moci“. Patří sice mezi Ježíšovy přátele, ale naprosto špatně si vykládá Ježíšova slova. Horší ovšem je, že ji synové neopraví – jim přece Ježíš tolikrát vysvětloval, jak to s ním dopadne.
Apoštolové stále vedou svou. Jsou sice pod neustávajícím tlakem Ježíšových slov, ale přesto považují za nemožné, že by jich Mistr mohl být zabit.

Jak je možné, že dvěma ze tří nejlepších učedníků, Janovi a Jakubovi, připadá nesmyslný nápad jejich matky dobrý? Jak Ježíšovi naslouchají? Do jaké míry mu rozumějí? Kdo je jejich skutečným učitelem, Ježíš nebo matinka? Na koho více dají?
Vzpomeňme Ježíšovo podobenství, jak se staré a nové nedá skloubit. (Srov. Lk 5,36-39)
(Suverénní vyučování rabínů a Ježíšovo učení nejde dohromady. Rabíni sice vykládali Písmo, ale svými nápady sjeli z cesty. )

Matka poradila synům podle lidové moudrosti „kout železo, dokud je žhavé“. V Matoušově evangeliu jde sama za Ježíšem, aby v novém státě mohl být jeden syn premiérem a druhý ministrem zahraničí, „kdo dříve přijde, ten dříve mele“.

Ježíš je neuvěřitelně trpělivý. „Nevíte o co žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?
V Biblické řeči je kalich symbolem radosti nebo soužení – víno je vylisováno, vyslzeno z hroznů. „Proč bychom nemohli připít Mesiáši na vítězství? Rádi!“
„Můžete být ponořeni v křest jako já?“ - To „v křest“ tam původně nemohlo být, ale jenom „ponořeni“, jako my říkáme namočeni, (když máme malér), nemá to se křtem nic společného. Ponořeni do smrti.
„Kdo bude sedět po levici a po pravici, to já nerozhoduji …
Je pravda, že budete jednou pít kalich utrpení i kalich vítězství, a že jste se namočili se mnou …“

Před ostatními apoštoly pak Ježíš řekl nahlas: „Tak já vám vykládám, že budu zabit, a tihle milostpáni se svojí matinkou za zády ostatních shánějí protekci.“
Ostatních deset apoštolů se rozmrzelo, že ti dva je chtěli předběhnout! Ne že by ostatní rozuměli Ježíšovi přesněji.

„Podívejte se, ti co se považují za panovníky, tvrdě vládnou národům. Vy budete mít větší moc nad lidmi. Dostanete skutečnou moc, ne jako ti, kteří si ji nad druhými neprávem osobují. Proto potřebujete být na úrovni, potřebujete se naučit sloužit, tak jako já sloužím lidem, vždyť ani syn člověka nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za všechny“ (další předpověď).

Vidíme rozdíl mezi tím, o čem mluví Ježíš, a o čem uvažuje paní Zebedeová a její synáčkové. Úplně se míjejí.
„Když se toto děje na stromě zeleném, co teprve na stromě suchém“ řekl by Ježíš.

Pokud se chceme z evangelia naučit něco nového, porozumět, jak to mezi námi chodí – špatně chodí, bylo by dobré si všímat (třeba několik týdnů), zda nám nedrhne domlouvání.
Řadu let jezdím na manželská setkání (nový typ duchovních cvičení pro manželské páry spojený s „výcvikem“ k lepšímu soužití v manželství). Snad pokaždé je největším kamenem úrazu komunikace – domlouvání se s druhým. Pokaždé se ukazuje, jak ji podceňujeme.
Často řeknu druhému jen polovinu informací, ten druhý zas poslouchá jen napůl ucha – takže zachytí pouze čtvrtinu potřebných údajů. Když druhý udělá něco jiného nebo jinak než jsem měl na mysli, hádáme se, co kdo řekl a neřekl, co kdo myslel a nemyslel. A už jsme v sobě.

Jiným zdrojem nedorozumění je, že se příliš řídíme svými pocity o druhých a neověřujeme si, zda jsou naše pocity objektivní. „Má-li někdo něco proti tobě, máš-li ty něco proti druhému, běž si to s ním vyříkat.“ Toto pravidlo je tak důležité pro život a pro soužití, že Ježíš řekl: „Nechoďte mi dřív do kostela! než si vyříkáte svá nedorozumění a spory“. /1

Jenže my Ježíšovo slovo nebereme vážně. Už jste někdy četli v nějakém zpovědním zrcadle: „Byl jsem v kostele, aniž jsem si vyříkal nedorozumění s druhým člověkem?“
Slyšeli jste o tom někdy kázat?

Nejvíce střetů s druhými vychází z podceňování našeho domlouvání. Všímejme si toho; třeba nejdříve na druhých, pak se podívejme na sebe (že by se to mě nestávalo?) a pak se podívejme na naše naslouchání Ježíši.
Pak snad budeme naslouchat člověku vedle mě, i Písmu pečlivěji.

Když něčemu nerozumíme, máme se ptát.
Židé říkají: „Největším hříchem při studiu Písma i při rozhodování v životě je ostych zeptat se, nikoliv neznalost.“ To je veliká moudrost. Můžeme si ji ověřit na slovech: „Učedníci však tomu slovu (o smrti Mesiáše) nerozuměli a jeho smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat.“ Lk 9,45
Pokud ovšem někdo nechce rozumět, nedá se s ním nic dělat.

Poznámka pro náročnější:
Nedávno se ozvali papežovi kamarádi, když si kdosi vyložil papežova slova, jako útok proti muslimům. Máme hájit kamarády, když mají pravdu a když jim někdo podsouvá něco zlého.

Nechal jsem bez komentáře 1. čtení. Jak vám do vašeho obrazu Hospodina zapadají slova: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením …“ . Komu to vrtá v hlavě?
Jestlipak má Hospodin alespoň tolik kamarádů jako papež?

Poznámky:

/1 „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Mt 5,23-24
„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ Mt 18,15-17