YMCA Setkání - naše akce

25. neděle v mezidobí

K přípravě biblických textů na nedělní liturgii
25. neděle v mezidobí - 25. září 2006

Mdr 2, 12 . Mdr 2,17-20    Jk 3,16 . Jk 4,3     Mk 9,30-37       

Bible nezná psychologický popis jako moderní literatura, vnitřní jednání člověka popisuje jiným způsobem.
Bezbožníci z 1. čtení pochopitelně neříkali to, co píše text. Kaifáš neřekl, ukřižujte Mesiáše, ale: „Ježíš je buřič“.
My také býváme přesvědčeni o své pravdě,  i když se mýlíme.

Apoštol Jakub nepíše svůj list muslimům nebo lidem „nepostelovým“, ale těm, kteří vyznávají Ježíše za svého Pána.
Mnoho lidí řekne, Starý zákon je hrozný, samé války a veliké hříchy. Zvláštní je, že dobu křesťanství hodnotíme jinak. K židům jsme přísní, sobě nadržujeme. Téměř v žádných církevních dějinách nečteme, že naše křesťanství je dosud velmi, velmi nedostatečné.

Židé těžko připouštějí chyby svých náboženských vůdců. Četl jsem několik knih vážných židovských autorů, kteří se snaží dokázat, že Ježíše ukřižovali Římané, ne židovský soud. O veleradě mají velice vysoké mínění a vylučují, že by nechala popravit nevinného.  
Každý nadržujeme sobě.
Jakub píše nám křesťanům. Ježíš mluví k těm, kteří jej chtějí následovat.
Chceme je slyšet nebo jsme dost chytří sami?

Křesťanských církví je asi 300. K tomu si připočtěme další náboženství, která často ani  nemají  pevný posvátný text o Bohu tak jako my. (Říkáme o nich, že se jim Bůh nezjevil, snaží se jej hledat vlastním úsilím.)
 Mnoho z lidí se řídí svými pocity. Mnoho lidí si vybírá náboženství, které mu vyhovuje.

Nám o sobě vypráví sám Bůh.
Ale ještě se mu nepodařilo, aby lidé jeho slovo přijali.
Nabízí nám poznání,  podle kterého bychom měli sami sebe přestavět.
Kupujeme-li si nové sako a to má krátké rukávy, nenecháme si uříznout ruce. Vybereme si jiné.
V životě s Bohem se ale já mám přizpůsobit tomu, co říká Bůh.

Právě velký počet křesťanských církví nám může napovědět, že špatně rozumíme slovu Božímu. Kdo se nechce ptát, rád se schová za tvrzení své církve, že ta je ta pravá, že náš kabát je ten ideální.
Není nápadné, že snad žádná církev neříká, my jsme teprve na začátku?

V Izraeli Ježíšovy doby byli jen Židé a Samaritáni. Ježíš sice potvrdil, že spása je ze Židů (srov. J 4,19n), ale za Mesiáše jej přijalo málo židů. Nestačí jen patřit k pravé partě.

Vraťme se do vlastního domu.  „Moudrost shora je čistá, pokojná, shovívavá, vede k pokoji a spravedlnosti …“ píše Jakub.
Nevede tedy k nesnášenlivosti.

Proč sv. Jakub říká: „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi?“
Copak první křesťané vedli proti někomu nějakou válku? Nepřehání?
Je sv. Jakub kritikem církve nebo budovatelem? Kdyby jiný mluvil stejně, schytal by to od nás.

Ve škole nás napadali, kolik válek vedli křesťané, katolíci především. Bránili jsme se.
Slovo boží nás nenapadá. Lékař nás nenapadá a my se s ním nehádáme, když nám ukazuje, co potřebujeme léčit..

Jakub přichází léčit. Když si koupíme byt nebo necháme postavit dům, nesmíříme se s chybami jen proto, že byla firma katolická.
Jednou Toník Řehák řekl, řemeslník se pozná podle toho, jak se postaví ke své chybě.
 
Jakub napsal: „Z  vašich žádostí pocházejí všechny spory.  Žádáte, ale nemáte. Zabíjíte, nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho. Bojujete, válčíte, ale nic nemáte.“
Kdož ví, jestli Jakubovi souvěrci neřekli: „Nás se tvá slova netýkají, my přece nikoho nezabíjíme.“
Jenže už jen slovo může zraňovat víc než jen do krve. A co hněv a nesnášenlivost?

Chybí nám modlitby typu: „Bože, pomoz mi, abych se na sebe díval tvýma očima.“
Kdyby se všechny ty křesťanské země a církve modlily takovým způsobem, tak by žádná válka být nemohla.
Ani husita ani křižák neprosil: „Bože, chci vidět věci tak,  jako ty.“
Reformátoři zůstali na půl cesty, Tridentský koncil zůstal na půli cesty, další koncily zůstaly na půl cesty, a my? To si můžeme porovnat. Máme s čím.
Mnoho lidí říká, už dost změn, víc měnit nebudeme. Přece „naše víra“ za něco stojí. 
Katolíci povětšinou bojovali proti vnějšímu nepříteli. K porovnávání se s Božím slovem už neměli  dost odvahy.

Apoštolové místo toho, aby si vyříkali s Ježíšem své názory na budoucnost Mesiáše (bude popraven - nebude?), místo toho se dohadovali mezi sebou, kdo z nich je největší.
Ve své představě o Mesiáši jim zůstalo něco z lesku pozemských králů. Líbilo se jim, že se Ježíš nijak  nepovyšuje, ale přeci jen by jej rádi viděli na královském trůně. Rádi by byli jeho ministry. Už viděli, jak jejich hvězda stoupá s hvězdou Mesiáše.

My trpíme stejným mámením. Nemyslíme si už, že by Bůh jednal jako povýšení feudálové a milostivá vrchnost.  Ale něco nám z té světského lesku také zůstalo. Do svých představ o Bohu vnášíme svůj vkus o vznešenosti a  nevšímáme si dost pozorně, jak je Ježíšovi světské pozlátko k smíchu.
 
Boží království se vytváří službou. Čteme-li v Písmu o božím služebníku (doslova otroku), pak to neznamená, že Boží služebník je bezvýznamná hadra.
Služebník (dnes by se řeklo zaměstnanec) dostává mzdu. Otroku nikdo za jeho službu neplatí.
Jestli je v Písmu Ježíš označen za služebníka (přesněji otroka) božího, neznamená to, že si o něj může každý otřít boty, ale že slouží Boží věci.
Bůh přece slouží svému stvoření.

Jak bych já mohl sloužil Bohu? Čím? Bůh pro sebe nic nepotřebuje. (Moje chvála je koktání, moje práce je dělání báboviček na pískovišti.)

Biblickou řečí bychom řekli, rodiče jsou otroky svých dětí. Nedostávají plat, slouží bez odměny. 
V orientální zdvořilosti se užíval výraz: „Jsem tvůj otrok“.    /1 

Naše řeči o službě Bohu jsou přinejmenším zavádějící.
Mluvíme-li o bohoslužbě (liturgii), snadno si všimneme, že Bůh slouží nám. 
Kdyby dítě řeklo: „Já jsem služebník svého táty nebo mámy“, znělo by nám to podivně.

Zkusme si nějaký čas všímat, jak o Bohu myslíme a mluvíme.
Opět potřebujeme poučení z Písma, jinak zkreslujeme Boha sobě  i těm, kteří nás slyší.

Samozřejmě nás zavádějí historická pozlátka, která si leckdo rád přidává. Tituly, ustrojení, šperky, paláce, služebnictvo, pocty, atd.  Navlíklo se to tak, že papež přece není méně než císař a biskup není méně než hrabě. Lidé viděli knížecí slávu, a protože neuměli číst a Písmo neměli, představovali si Boha ještě většího než pan král. Dnes se to zdůvodňuje poukazem na „Tradici“.

Boží sláva a velikost je v nezištnosti Boží služby všemu stvoření. (Bůh je tak veliký, že mu není žádná člověk malý. I sedmikrásce věnuje svou nesmírnou péči.)
Podobná je velikost rodičů v jejich službě dětem. Však také Ježíš vytváří boží království na modelu rodiny. Ne na modelu státu, v jehož čele stojí císař obklopen dvorem a služebnictvem. (To je nás model.) Nikdy nepožívali biskupové větší vážnosti, než když chodili v trestaneckých mundurech.

Apoštolové nerozuměli, co jim Ježíš říká, ale „báli se ho zeptat“.
Když rodiče velkému dítěti domlouvají (chyba může být na straně dítěte nebo rodičů, nebo na obou stranách), může se stát, že dítě začne být na rady rodičů alergické.
Pak se třeba ten mladý člověk na něco rodiče zeptá, ale o tom předcházejícím nechce slyšet. Když mu řekneme, nejdříve si ale musíš  dát pozor na to základní, nechce to slyšet. Chce vysvětlení dalších věcí, ale ty předchozí nechá plavat. Když po něm požadujeme, aby se vrátil k těm předchozím chybám, sám si nevzpomene, co mu rodiče říkali – protože „vypínal uši“, a když mu je  připomeneme, ohradí se, „to jsou známé věci“, aniž je umí vyřešit.
 
Právě to se stalo apoštolům: V dnešním úryvku Ježíš opět mluví o smrti Mesiáše. „Co pořád s tím má? Kdo to má pořád poslouchat?“
To se stalo Petrovi, Janovi  a Jakubovi. Jejich domlouvání se s Ježíšem nabylo bez chyb.
A tak i my se potřebujeme naučit správnému „dohovoření“ s Ježíšem (i mezi sebou).
Samozřejmě, že my nemluvíme s Ježíšem tváří v tvář. Ale máme evangelium. Jenže u evangelia mohu snadněji obrátit stránku, které nerozumím, než v přímém rozhovoru s Ježíšem.
Ježíš ale přiváděl další témata, další „stránky“.
Učedníci nechtěli některé věci slyšet. Pak docházelo k tomu, „nerozuměli mu, báli se ho zeptat.“

Proč to „báli se ho zeptat“ ? Báli se, že jim znova řekne „Jdi mi z očí satane.“? 

Za nerozumění Ježíšovi se platí strašnou cenou. Prvotní církev nemusela být pronásledovaná,   nemuselo přijít utrpení židovského národa, Jeruzalém mohl stát. Stačilo, kdyby řekli: „Ty, tesaři, poslyš, ty nejsi žádný studovaný rabín, děláš zázraky, ale to co tady říkáš, se nám nezdá. Kdes to sebral?“ A Ježíš by jim dokázal, že je to v souladu s Písmem (s Mojžíšem a proroky).

Proč si toto připomínáme?
Protože nás to teprve čeká. My jsme zatím v pozici židů, kteří se těšili na Mesiáše a kteří nevěděli, že budou křičet: „Ukřižuj.“
Nezní to povzbudivě, ale co máme říct na Ježíšovo marné upozorňování: „Syn člověka bude vydán, zabit......“
Dokud si nepřipustíme, že i k nám některé věci Ježíš marně vysvětluje, může se nám stát, že Ježíšovi nebudeme rozumět a bude platit to, co píše sv. Jakub: „… modlíte se a vaše  modlitba nepřináší řešení, protože se modlíte špatně.“
Proč?
Protože máme svoje názory a podle nich si vybíráme, co se nám z Ježíšových slov líbí nebo nelíbí.

Až budeme jako batole (dítě), které se teprve učí chodit (s Bohem) a učí se mluvit (o Bohu), až si nebudeme hrát na chytré, budeme žasnout nad tím, že Bůh je krásnější než jsme si mysleli.
Bůh si umí získat srdce „dětí“. Kdo pozná Boha jako krásného přítele, nemusí se nutit, aby jednal podle jeho názorů. To pak jde samo.

Poznámky

/1  Např.:  Juda říká egyptskému premiérovi (neví, že je to jeho brat Josef): "Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Gn 44,18  
Tvůj otrok, náš otec, nám řekl: »Vy víte, že mi má žena porodila dva syny. Gn 44,27