YMCA Setkání - naše akce

23. neděle v mezidobí

K přípravě biblických textů na nedělní liturgii
23. neděle v mezidobí - 10. září 2006

Iz 35,4-7a Jak 2,1-5 Mk 7,31-37

Proroctví Izajáše jsou příslibem pro celou dobu Mesiáše. Židé nám namítají, jak by mohl být Ježíš Mesiášem? Copak jsou postižení uzdravováni? Co bychom jim odpověděli?

Jenže Ježíš nabízel (a nabízí) pomoc a jen někteří nabídky využívají.

Proč máme pohodlnou primitivní představu: „Když Mesiáš tu moc má, tak ji má pro nás používat“. Co když to je trochu jinak? Podívejme se na dnešní text evangelia.

Všimněme si několika detailů.

Přivedli k Ježíši hluchoněmého a prosili ho, aby na něj vložil ruku. Proč? No, protože Ježíš na nemocné ruku vkládal.

Jenže Ježíš ruku nevložil, udělal něco jiného. „Vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Otevři se!“

Pak řekl lidem, aby to nerozhlašovali. Ale nejenom nemocní, ale i ostatní lidé to často rozhlašovali.

Všimněme si, že Ježíš vzal hluchoněmého stranou od zástupu.

Proč místo obvyklého způsobu obřadu – vložení ruky, dělá něco jiného?

Vyprávěl mi kolega Bohumil Bílý, jak oddával hluchoněmé snoubence. Přivedli si tlumočnici pro hluchoněmou a Bohouš si myslel, že bude muset všechno nějak zjednodušit, aby se jeho slova dala hluchoněmým přeložit. Ale paní tlumočnice řekla, vůbec ne, klidně mluvte, jenom mi nechte čas na překládání. Vyprávěl, jak žasnul, jak i abstraktní pojmy dokázala tlumočnice hluchoněmým říci.

Mluvil tedy ke snoubencům jako jindy, jen za větou trošku počkal, až to paní přetlumočí.

Od té doby si třeba v televizi všímám znakové řeči.

Jeden bývalý ředitel školy pro hluchoněmé vypravoval, že když se třeba potká Čech s Turkem, tak si nejprve srovnají „ukazovací dialekty“, ale pak se docela dobře domluví.

To je zajímavé. Jak to, že my – co slyšíme a umíme mluvit – si často nerozumíme a ti lidé, kteří jsou postižení, se dorozumí ?

No právě proto, že při tom ukazování jsou hluchoněmí nuceni víc myslet.

Viděli jste někdy v televizi závody tělesně postižených na vozíčcích nebo v jiných disciplínách?

Před takovými lidmi - smeknout.

Vzpomínáte, jak Ježíš říká: „Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském? (Mt 18,4) Ježíš má na mysli batole, které se učí chodit a učí se mluvit. Tyto děti se velice se snaží, věnuje velikou pozornost tomu, aby se chození a mluvení naučili.

Také postižení se velice snaží dorozumět a pohybovat.

My bychom si měli přiznat, že neumíme naslouchat, mluvit a chodit před Bohem jako děti nebo lidé postižení. To je to „pokořit se“. Pokořit se neznamená mít mindrák nebo se sniživat, ale přiznat si pravdu. Nepovyšovat se.

Naše myšlení není takové, jaké by mělo být. My raději Boha ujišťujeme o své dokonalosti, o své víře, místo toho, abychom si řekli, já se musím naučit přemýšlet.

Až budu umět o Bohu přemýšlet, pak bude MŮJ Bůh jiný - ten můj obraz o Bohu bude jiný. A pak se - podle toho - já začnu jinak chovat.

Ježíš si bere hluchoněmého stranou a jedná s ním jinak než s jinými nemocnými. Mluví s ním posunky, ukazovanou řečí.

Kdysi byly takové snahy, nahradit posunkovou řeč písmenkovými hláskami pomocí prstů. Ale neujalo se to, hluchoněmí mluví jinak, neukazují si písmena, ale pojmy. Naše písmo používá písmena, ale v čínském jazyce jsou slova.

Samozřejmě, že jeden i druhý způsob písma má své výhody, ale když my chceme něco pochopit, musíme písmena slov – i myšlenky - brát vcelku.

Zase připomenu, jak my některé věci vytrháváme, dokonce z Písma vytrháváme citáty nebo „myšlenky na den“. Vytrhneme jednu větu z Bible, na další den větu třeba úplně odjinud, a další den zase z jiného místa. Ne, aby to tvořilo sled, aby to, o čem budu dneska přemýšlet, navazovalo na to, co bylo včera. Mnozí lidé takhle čtou Písmo.

Dostal jsem k narozeninám knížečku hezkých rozjímání na „Sedm posledních Ježíšových slov“. Jsou to krásné úvahy, ale jsem smutný z toho, že jsou to věty vytržené z evangelií, míjejí se s Ježíšovou „řečí“, proč se Ježíš nechal ukřižovat. Jsem z té knihy zklamaný, je mi líto námahy autora, který je určitě vzácný člověk. Všechny ty krásné myšlenky se míjí s tím, co nám chce Ježíš ukřižován sdělit a před čím varovat. Autor „minul terč“!

Tak se nemá Písmo číst. Musíme pečlivě naslouchat – jako nahluchlý, nebo lépe jako hluchý. Copak nejme hluší? – To bychom nepotřebovali k domluvě s Bohem Ježíše.

Musíme si pohrát s těmi jednotlivými případy, např. s uzdravením hluchoněmého.

Ježíš hluchoněmému říká tou „hluchoněmštinou“: „Já tě chci uzdravit, chceš?“

Tady nejde o tu slinu. V komentářích čteme: „slina byla pokládána za léčivou“. To je možné, ale to platilo pro lidi, kteří rozuměli „řeči“ sliny. Ježe hluchoněmý neznal tyto pojmy. Ježíš nepoužívá sliny k tomu, aby tím řekl něco divákům. S diváky nemluví, mluví s hluchoněmým stranou od lidí.

Nekáže lidem, teď se potřebuje domluvit s hluchoněmým.

Jak jinak než posunky? Ježíš si ve skutečnosti sáhnul na svůj jazyk, pak sáhnul jemu na jazyk, sáhnul sobě do uší, pak jemu do uší. Něco mu názorně ukazuje.

Ježíš zásadně, až na několik málo ojedinělých případů, uzdravuje jenom toho, kdo si o to řekne. My si o uzdravení musíme říct, přesněji řečeno, musíme o uzdravení stát a spolupracovat s Ježíšem.

Ježíš hluchoněmému, tou „hluchoněmštinou“ ukazuje, oni tě ke mně přivedli, já tě mohu uzdravit, stojíš o to? Záleží na tobě. A teprve, když hluchoněmý „zakýval“, že chce, pak ho Ježíš uzdravil.

Proč o tom takto podrobně mluvíme? My od Ježíše často chceme, aby nám pomohl, a přitom nevíme, co od něj chceme. Často čekáme, že nám pomůže, ale my ho „nepožádáme“.

Místo toho jej ujišťujeme o své víře. (Třeba: „Pomoz nám, abychom nedělali hříchy, vždyť víš, že věříme“.)

„Nepožádáme“ jsem dal do uvozovek. Vyslovíme třeba písmena „u-z-d-r-a-v m-ě“. Ale písmena jsou málo. Zvuk nestačí. Ježíš nepotřebuje slyšet slova. K uzdravení je třeba spolupráce.

Měli bychom říci: „Ježíši, moje víra je slabá, prosím tě, jestliže moje víra není v pořádku, pomoz, ať vidím, kde dělám chyby v porozumění. Ježíši, mnoho tě neznám, málo ti rozumím, pomoz mi, abych lépe „slyšel“, co mi chceš říci.

„Pomoz mi najít, kde dělám chyby v porozumění“ – a pak budu „vidět“ - tomu nerozumím a tomu nerozumím. A budu-li hledat porozumění, dostane se mi ho. A pak budou mizet naše hříchy.

Kolikrát jsem zažil, jak velice zbožní a hodní lidé upřímně a pokorně prosili Boha, aby je zbavil nějaké náklonnosti k hříchu. Nevěděli, že to „pokušení“, ten tlak k něčemu nedobrému - jim ukazuje, že potřebují narůst ve vztahu s Bohem (Místo toho rádi říkáme, chci tě Bože „víc milovat“ – nám se k lásce stále pletou pocity.) Potřebujeme si bytostně porozumět s Bohem. Přátelé si rozumí a nedělá jim potíže nedělat něco proti druhému, proti společnému úsilí, poznání, proti společnému cíli.

Dokud nám toto nedojde, nejsme schopni se hnout z místa ve vztahu s Bohem. Zůstáváme na úrovni žebráků (bezdomovců), kteří žebrají, ale nepřijmou práci, kterou jim nabídneme. Raději si vymýšlí, lžou nám, jsou neupřímní, hrají s námi divadlo a snaží se působit na naše city, aby z nás dostali prachy. Naivní lidé jim něco dávají a nechávají je v jejich vnitřní bídě. Nepomohou jim. Kazí je.

Bůh nám chce pomoci! Bůh není naivní. Má pro nás práci. Spolupráci. Kdo chce, může mu být pomoženo, může být uzdraven.

Ještě nám zbývá věta: „Ježíš lidem přikázal, aby o uzdravení nikomu neříkali. Ale čím víc jim to přikazoval, tím víc to rozhlašovali“ (podobné případy máme i jinde).

Na mnoha místech nám Ježíš něco říká, ale my jako bychom si dupli a naschvál říkali: „A zrovna to budeme dělat“!

Nechce se mi uvádět příklady (kdo upřímně říká: „Ježíši, pomoz mi uvidět chyby, které mi zabraňují, abych pokročil ve vztahu, v porozumění s tebou“ – ať si podívá na Mt 5,15-48 a kapitoly 6., 7. a 23.).

Proč neposlechli Ježíše? Proč se neptali, jaká má Ježíš důvod k tomu, aby mlčeli?

Proč Ježíš nechce, abychom nepřísahali, proč říká, nikomu neříkejte Mistře, Učiteli, Otče? Proč říká, běž si před bohoslužbou nejprve vyříkat, co máš proti druhému? Proč říká, ani jediné písmenko z Písma nepomine… ? Proč …? Tak bych mohl pokračovat.

Proč ti lidé neposlechli Ježíše, aby nemluvili o uzdravení hluchoněmého? Místo toho o něm „moc pěkně mluvili“. Vypadá to dokonce jako modlitba chval: „Žasli a říkali: ´Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch , i němým řeč.“

Zní to jako modlitba, ale je to hrozná neposlušnost! Takoví lidé hází Ježíšovi klacky pod nohy.

Po takových reakcích Ježíš odcházel pryč. Nechtěl, aby vzniklo uspěchané nadšení a lidí jej chtěli za Mesiáše, který vyhlásí válku Římanům.

Chytali bychom se za hlavu, kdyby naše dcera po dvoutýdenní známosti přišla, že se bude vdávat s tvrzením, že na první pohled viděla, že je to láska na celý život.

Slíbil jsem dětem, že si budeme povídat, proč nás někdy Bůh neuzdraví?

Možná se vás budou ptát, co si o tom myslíte. Dal jsem jim za úkol, aby přemýšleli a ptali se vás, tak mě neproklínejte.

Z dnešního čtení k tomu můžeme najít cestu.

Proč Bůh naše modlitby často nemůže vyslyšet?

Všimněme si, jak často, když je nám dobře, si myslíme, že jsme v pořádku, stačíme si ve svém poznání s Bohem, přestáváme pořádně myslet, pořádně se modlit, a začneme si hrát na dobré, zbožné a spravedlivé. Krníme.

Bohužel to je tak, že úspěch mnohým lidem škodí.

Proto je důležité poprosit poctivě Ježíše o pomoc. Uznat, že se s ním teprve učím domlouvat, nechrlit množství slov a modliteb.

Ježíš se velice, převelice snaží s námi domluvit. Vymýšlí, jak se s námi domluvit. Řečí, kterou chápeme. Často se s ním míjíme, nechápeme, že od nás Ježíš čeká něco jiného, než co si myslíme my.

Hluchoněmý byl jako nepopsaný papír. Nebyl zkažen zbožnými názory. Souhlasil s Ježíšovou nabídkou. Neříkal, Ježíši, já své utrpení obětuji za duše v očistci.

Nedivme se, že nás Bůh nevyslyší. Chce, abychom nebyli žebráky. V nebi se nežebrá. Tam nejsou nezaměstnaní a bezdomovci . V nebi je mnoho příbytků – pro každého. Tam je pro každého krásná práce.

Hluchoněmý žil ve velikých trampotách a Ježíš mu rád pomohl. Dotkl se slinou jeho jazyka, vložil mu prsty do uší, a HLUCHONĚMÝ! mu porozuměl, protože porozumět chtěl.

Vrátíme-li se k Izajášově proroctví – naplnění slov neskončilo Ježíšovou smrtí. I hluchoněmý může být uzdraven. Kdo si myslí, že to nepotřebuje, tomu se Mesijáš nevnucuje.

Ale rád pomáhá potřebným.