Tentokrát se sejdeme u Hranáčů v Žabovřeskách, Doležalova 22. Začátek jako obvykle v 19:30 hod. Hned na úvod vyřizuji Pavlův vzkaz kuřákům: „V domě se nekouří!“ K dispozici je samozřejmě zahrada i širší okolí (např. Palackého vrch, Wilsoňák apod.). Popravdě řečeno to od Pavla byla spíše prosba. Buďme mu za jeho takt vděčni. Vždyť například Ondřej Neff nedávno napsal v Lidových novinách, že kuřáci jsou arogantní, smrduté bytosti.
Program setkání bude poněkud netradiční. Od 21. do 23.4.2005 se v Lísku koná v rámci Roku farnosti konference pod názvem „Farnost – místo pro každého?“. Po delším váhání jsem se přihlásil a rád bych tam jel trochu připravený. Bude-li šance promluvit o tom, jak se chlapům a jejich rodinám žije ve farnosti, rád bych nemluvil jen ze své zkušenosti. Proto bych chtěl věnovat toto setkání diskusi na uvedené téma. Jako vodítko k zamyšlení nabízím následujících pár otázek (diskusi se budeme snažit moderovat a dělat zápis):
Zkuste se nad tím zamyslet ze svého pohledu, ale i z širšího pohledu své rodiny, příp. svého společenství (další okruhy otázek jsou samozřejmě vítány).
Vím, že tohle téma je pro řadu z nás dost bolavé. Modleme se za Boží požehnání pro pondělní večer i pro konferenci v Lísku. Ať z toho všeho vzejde něco dobrého.
Opozdilci budou na ulici těžko hledat místo k zaparkování. Proto, pokud projedete celou ulici bezúspěšně dolů (je to jednosměrka), zahněte doprava na Horovu a hned doprava na Puškinovu. Puškinovu projeďte nahoru a zaparkujte v jejím prodloužení u podchodu nebo ještě o něco výš.
Omlouvám se, že ač žena píši na chlapské stránky. Původně jsem chtěla napsat na stránky pro ženy, ale ty ještě nejsou tak dokonalé, aby se na ně dalo přispívat pouze článkem. Využívám tedy vašich možností.
Martina jsem poznala jako kluka, který rád jezdil do přírody, na hory, naučil se se mnou jezdit na kole, byl to humorista naší třídy. To, že šel studovat matemetiku, mě nijak neznepokojilo. Sice jsem slyšela historky a viděla ve filmech pro pamětníky scénky o roztržitých matematicích, kteří tuhle zapomenou na věšáku klobouk, támhle zase hůl, místo svačiny hryžou v zamyšlení tužku atd. Brala jsem to jako věc minulosti, s Martinem jsem to vše vůbec nespojovala a celkem bezstarostně se po studiích za něj provdala. Prvním varováním byl pro mě svetr, který Martin zanechal na akci, pořádanou matematickou fakultou - SOFSEM - bylo to na Slovensku. Hodní domácí nám jej poslali zpět. Pak následovaly i jiné ztráty a nálezy, např.pyžamo, které nám taky poslali z jednoho hotelu. No zánovní manžestrové kalhoty (poněkud dražší kvalitní materiál) se nám už z Bulharska nevrátily. Kartičku na obědy a mobil hledáme téměř denně.
Poslední zahraniční zkušenost jsme učinili s kufrem, se kterým Martin odcestoval do Ameriky. Spolu se jim podařilo docestovat pouze do Prahy, kde se v letištní hale rozloučili na delší čas. Martin se vrátil z Ameriky za tři týdny, kufr za dva měsíce.
Teď čekáme napínavě a s velkou nadějí, jak to dopadne a zda se setkají Martin a jeho bunda. Prostě život s Martinem je jedno velké dobrodružství, určitě se při něm nenudím.
Marie