YMCA Setkání - naše akce

Víkend pro tatínky s dětmi - S tebou mne baví svět

(o jednom takřka sedmidenním víkendu)

Využil jsem nabídky na víkend 12. - 14. října, kdy se pod křídly YMCA Manželská setkání a pod Milošovým vedením ve Staré Vodě v Jeseníkách uskutečnil víkend pro tatínky s dětmi. Bydlelo se v krásném domečku ostravských (prostějovských?) Salesiánů, sjelo se nás tam celkem asi devatenáct tátů a dvaatřicet dětí. Jedním z příznaků požehnání shora bylo nádherné, takřka kýčovité počasí pozdního babího léta. To počasí byl dar. A jak už to s dary bývá, současně i závazek. Nebylo se na co vymlouvat, teď už bylo na nás, jak s tím naložíme. Nutno říci, že se víkend vydařil, všichni - malí i velcí - byli spokojeni. Zážitků bylo požehnaně, že to vydalo za celý týden. Páni tátové, taky máte pořád málo času, a jen tak tak si utrhnete chvilku, kterou byste věnovali svým dětem? Tak to jsem na tom podobně. Ale zjistil jsem, že i s časem se dá kouzlit - stačí trocha dobré vůle a hromada požehnání shůry.

Den první (páteční odpoledne a večer reálného času) se po zabydlení a večeři konalo společné uvítání a vzájemné představení a seznámení. Obvyklá bolest asi většiny z nás - paměť na jména - dostala celkem účinný lék ve formě několika šikovně zvolených her. Účinnost tohoto prostředku mohu sám potvrdit - do druhého dne jsem znal jménem dobře polovinu zúčastněných a to včetně dětí. Což je na mne výkon. Po zahnání dětí na lože zasedala rada starších, která probrala vše důležité pro dni příští. To že se ze sešlosti tátů velmi rychle stalo společenství asi nikoho nepřekvapí.

Den druhý (sobotní dopoledne) se proběhla řada aktivit, které vzešly především z představ a přání dětí. Jednalo se převážně o hry tvrdých kluků a chlapů, nicméně vše absolvovala hrdě i všechna děvčata. Všichni tak prošli disciplínami jako je střelba z luku i ze vzduchovky, práskání dlouhým kovbojským bičem, vrhání nožů, přechod lanové lávky, sjezd v závěsu . Pro odlehčení byla v programu i ruční výroba svíček ze včelího vosku.

Třetí den (poledne a časné odpoledne) byl oběd a projížďka na koních.

Čtvrtý den (pozdnější odpoledne) se na programu objevuje - zpětně vzato asi nejatraktivnější bod - a to lezení po skalách. Pro mladší to bylo spíše seznámení se skalou, zatímco starší měli lezení v plné parádě, se skutečným horolezeckým úvazkem a s jištěním na laně. Mnozí tak měli možnost často úplně poprvé si zblízka osahat skálu a zkusit si, jaké to je. V nejednom případě došlo na překvapivé zjištění, že lano slouží pouze k jištění a že nejde v žádném případě o výtah, kde se chytnu lana - a jedu. A protože ta skála, na kterou se lezlo, byla sice ne moc vysoká, zato však poměrně obtížná, měli mnozí příležitost sáhnout si na dno svých sil a schopností. O to větší spokojenost z úspěšného zdolání stěny. Nevzdal nikdo, všichni vylezli a byli nadšeni. Jak zaznělo později na radě starších - není nutné, aby zážitek byl za každou cenu hezký, důležité je, že byl silný. Hlavní dík patří v první řadě andělům strážným a dále pak tatínkům, kteří jistili jako o život (a taky že ne jen "jako").

Den pátý (sobotní večer) se konala předsunutá nedělní mše.

Den šestý (nedělní ráno) proběhla velká hra o poklad děda Praděda s plněním náročných úkolů (přišly vhod zkušenosti ze sobotního dopoledne). Poklad byl ukryt ve starém zpustošeném kostelíku (připomněl jsem si Karla Kryla, ale ten by si z tohoto rozmlácenýho kostela už ani toho anděla s ulámanýma křídlama odnést nemohl). Přesto se všechny děti pustily odvážně za pokladem a nedaly se odradit ani hlídajícím dědem Pradědem. Ona mimochodem mlsnost je také velkou hnací silou...

Den sedmý (nedělní poledne a odpoledne) pak oběd - balení - úklid - odjezd. Nikomu se moc odjíždět nechtělo, přišlo nám, že jsme společně strávili alespoň týden. A pak, že se s nedostatkem času nedá nic dělat. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu nádhernou parafrázi evangelního příběhu o rozmnožení chleba: Dejte jim svůj čas! Nemáte? Tak mi dejte tu trochu co máte, já ho požehnám a rozdávejte!

Jiří Zich, Brno