Setkání brněnských chlapů ve Slatině

Předvánoční setkání brněnských chlapů se uskuteční v pondělí 17.12.2007 v 19.30 v Brně - Slatině, v přístavbě kostela. Kdo pojede MHD, vystoupí na zastávce trolejbusu č.31 "Krejčího" . Autem se dostanete na místo následovně: Olomoucká, Hviezdoslavova (směr Rohlenka,Vyškov - po staré), na kruhovém objezdu doprava (směr Šlapanice) - tato silnice vede přímo na křižovatku u kostela.

Bude to první z avizovaných setkání nad knihou Louise Evelyho "Modlitba moderního člověka". Kdo si ještě tuto knihu nestihl koupit, bude mít příležitost přímo na místě.

Kniha je přepisem kázání z duchovních cvičení. Evely v ní nabízí řadu nových pohledů na život s Bohem a klade často velmi provokativní otázky. Na tomto setkání se věnujeme jejímu úvodu. Je krátký a tak si ho prosím v rámci možností předem přečtěte a najděte si i chvíli ticha k zamyšlení nad tím, jaký je váš současný vztah k Bohu, co od Boha očekáváte, jakou s ním máte osobní zkušenost.

Jako další podnět k zamyšlení přidávám úryvek z Myšlenek na den R. Rohra:

Jaké slovo naděje může církev světu nabídnout? Svět je našimi idejemi a teologiemi unaven. Je unaven našimi línými bohoslužbami. Už nebude věřit ideám, ale uvěří lásce. Uvěří životu, který je dáván i přijímán.

Které slovo naděje můžeme nabídnout milionům dělníků na celém světě, kteří nevidí žádný smysl svého života? Jaké máme slovo naděje pro ženy, které rodí děti a den co den se ptají, jaký je smysl takového života? Většina lidí na světě si neklade otázku, zda na druhé straně smrti je život. Otázka spíše zní: „Je život na této přivrácené straně smrti?“

Modlitba moderního člověka - Úvod

Úvod

„Přijď, Duchu svatý..."

A opět znovu je skutečnost v rozporu s našimi představami: nikoliv my voláme Ducha svatého, nýbrž on volá nás. Přestaňme již zaměňovat úlohy!

Voláme jen proto, že jsme byli povoláni. Snažíme se vystupovat nahoru jen proto, že nám to bylo shora dáno. Naše volání Boží dary nevymáhá, ono je pouze odměřuje. I naše nejdalekosáhlejší plány jsou vždy jen svolením k jeho úmyslům. V Bohu je nekonečně více rozdávání, než je v nás přijímání.

Není nic pohanštějšího než úsloví: „Člověk míní, Pán Bůh mění", tj. člověk navrhuje, Bůh určuje. Znamenalo by to, že člověk je hračkou Boží a Bůh náladový vládce.

Ve skutečnosti navrhuje Bůh, a člověk určuje. Bůh je jen návrh, zavolání, milost: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a povečeřím s ním." (Zj. 3,20) Bůh navrhuje sama sebe, dává se k dispozici, a my jsme ti, kteří určují a disponují.

To je nejradostnější poselství, které vám mohu zvěstovat: nejste sami, nehledáte v prázdnu. Bůh vás volá, on po vás touží mnohem více než vy po něm. On se raduje mnohem více ze setkání s vámi, než vy se radujete ze setkání s ním. Bez něho byste se nebyli vydali na cestu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li jej Otec." (Jan 6,44)

Neboť kdybyste ho hledali sami, jakou byste měli záruku, že ho naleznete? Hledá-li však on vás, nemůžete ho minout.

Veškerý rozdíl mezi námi a světci je menší, než se domníváte, a tkví v tom, že svatý usiluje o to, aby vliv Boží vnímal a vždy znovu si ho uvědomoval.

Nedomnívejte se, že Bůh miloval svaté víc než vás, že jim uštědřil zvláštní milosti, že si vybírá své „privilegované" libovolně! Nikoliv, Bůh je nadšen každým z nás. Zamýšlí s námi nekonečně mnoho, jeho návrh je pro všechny stejně velkorysý - jen naše odpověď je různá.

Bůh nás miluje všechny stejně - pokud se necháme milovat a pokud se jeho lásce otvíráme. Snaží se o každého, ale nenutí nikoho.

Kristus pravil: „Zhřešil-li tvůj bratr na tobě, jdi a pokárej ho, avšak jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Neuposlechne-li, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva... Neuposlechne-li pak ani těchto, pověz to církvi (rozumějte tím prosím vás skupinu lidí, kteří jsou rozumní a navzájem se milují!). Neuposlechne-li ani církev, pak na něho pohlížej jako na pohana nebo celníka," (Mt 18,15), což neznamená ,jako někoho, koho nemiluješ", neboť máme milovat i své nepřátele. Bude však pro tebe bytostí, s níž se ti nepodaří navázat ony vzájemné těsné vztahy, které předpokládají vzájemný souhlas.

Boží láska k nám se tedy řídí podle naší odpovědi a je zcela přiměřená, individuální, nikoliv však libovolná. Bůh chce mít ke každému z nás nejživější a nejlaskavější vztahy. Jen naše zdráhání mu klade meze.

Naše posvěcení není omezeno lakotou Boží, nýbrž naším odporem: „Bůh dává Ducha bez omezení" (J 3,34). Andělé zvěstování, andělé getsemanští a andělé vzkříšení vznášejí se neustále nad syny a dcerami této doby. Jen zřídkakde však mohou přistát!

Nutným předpokladem pro to, abychom mohli přijmout dar, je naše schopnost otevřít se. Je-li to však dar, který nám někdo nabízí svou vlastní osobou, pak je takový předpoklad úděsný: Osobu nemůžeme vlastnit. Nemůžeme ji zařadit mezi to, co si lze pořídit. Abychom mohli přijmout někoho, kdo se nám daruje, musíme darovat sama sebe jemu tak bez výhrad, jak bychom rádi přijali jeho.

Nemáme však Boha ani hledat! Budete-li ho hledat, nenaleznete ho, není přece nikde jinde než tam, kde jste vy. Při vší námaze a snaze, abyste ho našli, mu vlastně unikáte. Nemusíte ho hledat, přijměte ho jen tak, jak se vám již od začátku nabízí. Není třeba, abyste mu šli vstříc, ale musíte dovolit, aby vás potkal.

V modlitbě si uvědomujeme, že jsme Boha potkali již dávno. „Tak dlouho jsem již s vámi a ty mne stále ještě neznáš, Filipe?" (J 14,9)

Voláme Boha jen proto, že on volá nás. Toužíme po Bohu jen proto, že on tolik touží po nás. Hladovíme po Bohu jen proto, že on tolik hladoví po nás, a prosíme ho jen proto, že on prosí nás. Modlit se, znamená vyslyšet Boha, který prosí nás!

V tom je právě pravda a těžkost modlitby: není to návrh člověka, ctižádostivé snažení ani iluze či autosugesce. Znamená to dát se k dispozici pro totální pravdu našeho života.

Kdo se nemodlí, stačí si sám sobě, uzavírá se do sebe i vůči vnějšku.

Kdo se modlí, věří, že existuje v našem vesmíru ještě něco více než jen to, co již pochopil, a vyhlíží znamení, která by mohla být určena jemu. Má přitom stejně velký strach, že je objeví, jako zeje přehlédne.

„Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno," praví Kristus (L 11,10).

Kdo se však modlí, může se dovědět, že byl již dávno nalezen, že již dávno dostal, oč prosí, že mu bylo otevřeno ještě dříve, než tloukl, a že byl vždy vyslyšen.

To právě zvěděli učedníci při vzkříšení.

Máří Magdalena byla opuštěná, neklidná, těkavá a vydala se na cestu, aby Ho hledala; ve skutečnosti však On hledal ji. On ji volal, On vyslovil její jméno, tak jak jen On je dovede vyslovit, a ona se vzpamatovala, nalezla ho opět právě tam, odkud chtěla prchnout.

Jméno znamená volání a povolání. Trvá to chvíli, než máme své jméno rádi, než se v tomto jménu poznáváme. Vše záleží na hlasu, který je vyslovuje. Jaká však radost, poznáme-li se v tváři, kterou nám tento hlas ukazuje, a můžeme-li ji přijmout.

Učedníci v Emauzích se domnívali, že hledali již dost dlouho a že by se už právem mohli hledání vzdát. On však je oslovil a vytrhl je z jejich trudných myšlenek. Jemně obvázal jejich rány a utišil jejich nářky. Hovořil s nimi o sobě i o nich tak, jak nikdy nemohl nikdo hovořit než on. A přivedl je k slavnosti pravé eucharistie. Takto znovu pověřeni svým posláním vydali se neprodleně na cestu, neboť nyní věděli, že nikoliv on se vzdálil od nich, nýbrž že oni opustili jeho.

Apoštolove na jezeře Tiberiadském byli skleslí a plni netrpělivosti ze svého selhání a z jeho nepřítomnosti. On však opakoval své volání a dal jim znovu prožít zázrak jejich povolání. Ukázal jim, že vše může opět začít od začátku, a to lépe než dosud. Zatím co se domnívali, že jsou sami, připravil jim tuto slavnost a oni poznali, že on je nikdy neopustí, ani kdyby oni ho opět ztratili.

Naučili se tak jako my se musíme naučit, že setkání s Bohem není náhoda, zásluha nebo zisk, nýbrž věrný doprovod, přívětivý návrh, nenucené usilování. Naučili se, že mimořádnost jejich života nebyla v tom, že Bůh se zjevil v jejich středu, nýbrž že oni si toho tentokrát také všimli!