kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. Chceš-li sem umístit nějaký zápis, tak ho pošli webmastrovi. Dík.

Kde je hranice mezi svobodou a poslušností

Myslím si, že nějaké hranice je třeba nalézt pokud vůbec jsou. Nejprve je potřeba sestoupit až na počátek, od čeho se odráží celý náš život. To souvisí s naším mužstvím a otcovstvím, které prožíváme.

Na počátku lidstva stojí hřích. A to je v podstatě neposlušnost a zároveň ztráta svobody.Když Bůh stvořil Adama, tak ho vytvořil ze země a vdechl mu život. Člověk je povolán k velice zvláštní svobodě, která vyjadřovala závislost na Bohu. Svůj život mohl rozvíjet v té rovině, že byl závislý plně na Bohu a v tom se odrážela a rozvíjela jeho svoboda.

Člověk je ohraničený, není dokonalý má v sobě ohraničenost (je zemský, protože je z hlíny), ale současně má rozměr neohraničenosti - a to ducha.

A tak v sobě člověk prožívá a pociťuje dvojí zákon. Zákon svobody, tedy zákon ducha a zákon těla. Bůh člověka nejen stvořil, ale také mu vložil život a dal mu podíl na svém životě, dal mu sám sebe, daroval mu svůj život. A tam se člověk mohl cítit skutečně svobodný, protože naslouchal. Vnímal to, co mu Bůh říká, byl věrný Božímu zaslíbení, tomu, co mu Bůh vtiskl skrze stvoření.

V prvních kapitolách Bible, v Genesis čteme: Bůh dal člověku zemi a člověk nazval zemi rájem. To bylo vyjádření toho, že je to zem, kde bude šťastný. Ale zároveň se objevuje „strom poznání“,který člověka zkouší, nakolik je poslušný, nakolik naslouchá a nakolik je svobodný. A tam se odehrává událost, kterou známe. Člověk se rozhodl, že už nechce sloužit, nechce být závislý na Bohu, že chce jít vlastní cestou, určovat si svoje hranice, jak bude chtít. Že už nechce respektovat to, co mu Bůh přikazuje, protože se v tom viděl omezený. A dochází vlastně k tomu zlomu,kdy se najednou mezi svobodou a poslušností vytvoří obrovská propast.

Tu propast ztělesnil Zlý, když říká: “Já nebudu sloužit!“ A Ježíš potom tu propast znovu překlenuje a říká:“Já budu sloužit!“ anebo:“Nebudu dělat to, co chci já, ale to, co chce můj Otec.“ Ježíš se tady stává tím, který spojuje tyto hranice, to co je svoboda a to co je poslušnost. Je to Ježíš, který se naučil poslouchat a víme, že se „stal poslušným a to až k smrti na kříži“. To neznamená, že nebyl svobodný! Člověk je svobodný tam, kde se naučí poslouchat, rozlišovat nebo rozeznávat to co mu Bůh říká. Já si myslím, že je to velice důležité.

Např. vztah mezi mnou a církví, tam se to nějak vyhrocuje, tam člověk vidí, co církev po mě chce, jak to chce. Já to tak nevidím a já to chci jinak. Tam se to hodně zvýrazňuje. Hodně se o tom mluví. Možná, že je to tím, že jsme o tom nemohli nikdy mluvit, nevím. Možná ta hranice neprobíhá mezi mnou a církví, ale probíhá ve mně samotném. Kde já mám tu hranici, jak je to ve mně? Jsem člověk svobodný, to znamená také poslušný, nebo jsem člověk neposlušný a potom tedy nesvobodný? Nebo je to určitý vztah mezi mnou a druhými? Mezi partnery, já žiji v komunitě-takže je to mezi mnou a komunitou v řeholi nebo mezi mnou a dalšími lidmi? Nakolik já se učím vnímat to své místo, co mi Bůh říká do mého života?

Základní rozměr toho, aby se člověk naučil poslouchat a naučil se žít svobodně není v ničem jiném, než že se naučíme číst a brát Boží slovo jako slovo, které říká Bůh mě. Kdy se naučíme nějakým způsobem (formou modlitby nebo formou četby, to je úplně jedno, to je způsob do kterého nechci zacházet), který nám vlastně má pomoci k tomu, abychom se naučili naslouchat, nebo poslouchat.

První příkaz, který dostal Izrael jako národ, bylo „Séma Izrael“ nebo-li „Slyš Izraeli“, tzn. Naslouchej, dávej pozor! Až mnohem později v dějinách se ozývá „Mluv Izraeli“. Je to samozřejmě zkráceno, to co tady říkám, ale chci říci jenom to, že člověk, aby mohl žít svobodně, tak potřebuje naslouchat, potřebuje vědět, co vlastně se mu tím říká. Potřebujeme rozumět událostem svého života. Jakmile člověk nerozumí, tak jde cestou vlastní a rozhoduje se sám podle svých měřítek, možná podle toho, jak jsem se vyspal nebo co mi pasuje, co je pro mě lepší nebo snadnější. Ale to neznamená, že si zvolím vždycky nějakou náročnější cestu, ale jestli si zvolím tu správnou cestu!

V hříchu je podstata, tam došlo k rozdělení, k hranici nebo řekněme k té propasti, kdy člověk zneužil svobodu, kterou měl. Bůh říká „Všechno můžeš, kromě tady toho jednoho“ a člověk se cítí být omezen, vstupuje do prostoru, který mu nepatří, kde měl poslouchat. Je to prostor, který si neměl přivlastňovat. Tím vlastně začíná linie, kdy se člověk snaží usurpovat právo na něco, na co právo nemá. Kdy přistupujeme k věcem, událostem, k lidem, k sobě nějakým způsobem násilně. Znásilňujeme věci, které mají sloužit, které nás mají vést ke svobodě.

Pokud já se nenaučím vnímat, nebo rozeznávat jednoduché, jemné Boží vedení, které mi Bůh poskytuje každý den, tak samozřejmě v těch velkých věcech si nebudu vědět rady. To mi těžko někdo poradí, co vlastně mám dělat! Kde je ta hranice, zda mám poslouchat, nebo zda je to otázka svobody. Potom si s tím člověk začne zahrávat.

První, co je důležité, je forma, které říkáme obrácení, tzn.,že bychom měli být lidmi, kteří se rozhodnou z Božího slova čerpat. Být člověkem, který se rozhodne, že chce žít v poslušnosti vůči Bohu s vědomím, že Bůh to se mnou samozřejmě nemyslí špatně, že mi život nekomplikuje, ale že mi vlastně ukazuje a dává, nebo klade přede mnou nějakou cestu. Ta ale není na to, abych se tam utrmácel, ale proto, že jde o nějakou změnu pro můj život velice důležitou.

Aby mohl člověk poslouchat,(aby to nebyl nějaký dril, vojna nebo mateřská školka, že někdo něco řekne a já to tedy udělám), musím dojít k tomu, že to, co dělám nebo to, co po mě Bůh chce je skutečně dobré, ale že to také přijmu, že se pro to rozhodnu. Ono to skutečně úzce souvisí s životem modlitby, to se člověk nenaučí jinde. To není postoj, jako že si někde něco přečtu, - a když oni to tak dělali, tak to udělám stejně!

Každá poslušnost s sebou nese zodpovědnost, osobní zodpovědnost za rozhodnutí! Poslušnost mě nezbavuje zodpovědnosti za to, co udělám. Ale mám povinnost říci, jak to vidím. To si myslím, že je trochu problém, který – když už to posunu kousek dál - nastal i v církvi nebo mezi mnou a církví, protože se k nám dostává nějaké rozhodnutí, ke kterému jsme se nemohli vyjádřit. To je ta svoboda. Já se mohu vyjádřit (což je velice důležité), ale je otázka, jestli jsme natolik zralí, abychom dokázali tu věc, tak jak to vidím, říct, vyjádřit se. Nikoho nenutím, že by to musel dělat přesně tak, jak jsem si to já vymyslel. Že jsem schopen o tom diskutovat, že jsem schopen říct svůj názor a přijmout rozhodnutí, které přijde. To je velice těžké, když si to někde vyzkoušíme a zjistíme, že já jsem řekl svůj názor a vůbec se o něm nejedná.

Když mám v komunitě partu chlapů, tak se na něco zeptám, jak to kdo vidí, každý se vyjádří a ten, kdo je zodpovědný, musí pak rozhodnout. Názory mohou být naprosto rozdílné! Zodpovědnost má představený. Ale poslušnost znamená, toho využít. Nejde o nějaké slepé dodržování plnit něco, co se mi řekne – to není ani lidské ani křesťanské. Jestliže se učím ty věci vidět a ptát se (v modlitbě se tzv. doptávat Boha), nechám se vést Duchem Božím, tak dojde k tomu, že když se rozhodne, tak já jsem schopen to přijmout. Jsem schopen to brát jako cestu, která je pro mě nastavená, i když pro mě může být v tu chvíli složitější. Každý z nás je zodpovědný za sebe, jak hledá, jak se ptá. Toho nás nikdo nezbaví.

I když to převedeme do našeho života, myslím tím naše vztahy, farnosti, společenství tak vidíme, co to může znamenat. Jak hledáme, jak se ptáme společně, kam směřujeme? Nakolik se o ty věci zajímám, na kolik o nich přemýšlím, nebo třeba mluvím s druhými lidmi nebo s tím, kdo je zodpovědný, nakolik hledám smysl věcí a událostí? Samozřejmě, že nás to zavazuje k otevřenosti, tzn. nakolik já o té věci, která mě trápí - štve, jsem schopen mluvit. Ne proto, abych ji změnil, ale proto, abych to rozhodnutí dokázal proměnit do svého života.

Protože to není jenom o tom, že je to špatně, nebo že mi to komplikuje život (ale to ještě neznamená, že je to špatně). Možná, že jsem to špatně rozeznal, že to pro mě ještě není nastavené natolik dobře, že to do mého života zapadá. Jsme zodpovědni, jak o těch problémech mluvíme. Souvisí to s tím, jak se já rozhoduji před Bohem, jak se ptám na méně podstatné věci, věci běžného života, nakolik na ně nacházím odpověď a nakolik potom v těch podstatnějších věcech, které zasahují širší společenství lidí můžeme rozhodovat sami.

To velice úzce souvisí s tím, abychom byli otevření vůči sobě samým. Jaké mám klady, obdarování, slabosti, neschopnosti, k čemu jsem ochoten být použit v té nebo oné práci ve společenství, farnosti, atd. Nakolik já si přiznávám a poznávám, jak si mě Bůh vede. Že to není jednou tam, podruhé někam jinam,ale že to má logiku a že se v tom dokáži orientovat. Abych si dokázal přiznat věci, které se nedaří nebo které se mi nepodařily. Pravdivost a otevřenost vůči sobě je velice důležitá proto, abych mohl být pravdivý a otevřený vůči těm událostem, které přicházejí zvenčí. Tím odhalujeme charismata, která má každý člověk, rodina nebo společenství.

Název dnešního tématu, ve kterém je slovo hranice, bych pozměnil. Myslím, že tam hranice ani není, že vlastně poslušnost a svoboda se stane jedno. Když budu naslouchat, tak budu svobodný, budu konečně tím, čím mám být. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, ke svobodě, ale zároveň k závislosti, která je životodárná. A člověk, když se chce vytrhnou ze závislosti (chci být neposlušný!), tak se zároveň stává nesvobodným.

Nám to ale komplikuje jedna věc. Nám ty věci tzv. „boží“ nebo Boží vůli zprostředkovává nějaký člověk, že? My na něm vidíme fůru chyb, které má. Často vidíme, jak se mýlí, jak ostatní dělají rozhodnutí, která jsou úplně špatná a pro nás je to velmi těžko přijatelné.

Takže středem bude, a bude se to okolo toho vždy točit, modlitba. Když říkám modlitba, tak si nemyslím, že člověk zaklekne! To vůbec nemyslím! Myslím si, že muž je ten, který tak, jak byl stvořen si je vědom, že Bůh nad ním drží ochrannou ruku. To je to, co mu dává rozměr otcovství a zároveň co ho vede k tomu, aby byl zodpovědný za všechno Boží, co se v té rodině nebo v těch vztazích odehrává. Je to daleko náročnější než denně zakleknout.

Člověk musí před Bohem stát, jako ten, který vyžaduje odpověď a čeká, co mu Bůh k tomu řekne. A to je daleko těžší, než něco říct a odejít. To je tou poslušností, nebo tím, co by mělo být středem poslušnosti nebo naslouchání. Co nás zároveň vede k pravé svobodě a co tu propast samozřejmě zmenšuje. A my to můžeme nalézt jediným způsobem a dotknout se toho skutečně. V Kristu, nikde jinde! V tom, který tu propast překlenul nebo tu přehradu zbořil.

Můžeme si občas položit otázku: kolik vlastně věnujeme času naslouchání Boha? V tom smyslu zodpovědnosti za vztahy, za které zodpovědný jsem. Nakolik sdílíme svá očekávání a naděje? Nebo nakolik hledáme společný smysl nebo i práci? Nakolik hledáme jen vlastní prospěch. Nakolik jsme schopni vzít na sebe i nároky, které s tím rozhodnutím přijdou? Nakolik jsme prostě připraveni ty věci přijmout, nést je, přemýšlet o nich a ptát se?

P. Petr Glogar
Dobříš, 8. dubna 2002