kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. Chceš-li sem umístit nějaký text, tak ho pošli webmastrovi. Dík.

Česká církev a svět

Církev a svět - tak zněl souhrnný název řady nedělních komentárů, které jsem připravoval a diplomatickou poštou pařížské nunciatury každý týden posílal do českého vysílání Vatikánského rozhlasu. Je to také titul mého dnešního příspěvku ke vzpomínce na Anastáze Opaska - mezitím jsem se ale přesunul do Prahy a tak ten název trochu zúžím a budu mluvit o zdejší, české církvi a jejím vztahu ke světu. Je to církev, ze které pocházím, ale kterou jsem mnoho let pozoroval zvenku. Tento rozměr z mého vztahu k ní ani po 10 letech trvalého pobytu v českém prostředí úplně nezmizel, takže si připadám jako jakýsi obojživelník, je v tom asi i kousek provokace. Na tomto místě by to ale nemělo vadit - vždyť Opasisko, jak jsme mu říkali my, tehdy mladí Češi v Mnichově, se ani v Česku nenarodil! Byl vídeňský rodák a přitom Čech každým coulem! Když mluvil o církvi nebo pro ni něco dělal - a nebylo toho málo! - šlo vždycky nějak o církev českou. Zajímavý na tom byl právě takový ten jeho pohled úkosem, jak se kdysi říkalo, na církev okolo, na církev světovou. Myslím, že jednou z hlavních příčin naší dalekosáhlé shody a z ní plynoucí spolupráce byla moje tehdy začátečnická snaha o podobné. Mezitím už mi táhne na šedesátku a i když nemám ani zdaleka ještě jeho zkušenost a už vůbec ne jeho církevní šarži, chci usilovat aspoň o jeho Freimütigkeit, svobodomyslnost, která mu vždy byla vlastní. Nebudu tedy mluvit o tom, co se v naší církvi děje dobrého. Nebudu vypočítávat obětavost lidí v sociálních zařízeních, v soukromých školách a na rekonstrukcích církevních objektů. Budu mluvit o teologicko-společenské reflexi u nás; o její naléhavosti, současné nechuti k ní a o její následné chudobě.

Česká církev a současný svět

Církev - to je mnohoznačný pojem: Když například noviny napíší Církev usiluje o restituce, používají jej v tom společensky nejobvyklejším smyslu a chtějí ve skutečnosti říci, že o restituce usiluje hierarchie katolické církve. Je příznačné, jak pro většinu lidí mimo církev splývá takto církev s církevní hierarchií a jak se i křesťan musí hlídat, nechce-li propadnout tomuto zúžení, ač teoreticky vzato dobře ví. že církev tvoří všichni pokřtění, dokonce i nekatolíci (!). Mozaika církve u nás, tedy složení české církve, nepatří k těm nejjednodušším v Evropě. Totalita ji ještě dále zkomplikovala, takže užívání zevšeobecňujícího pojmu církev je v ní obzvlášť problematické. Nejsme tu ale na teologické fakultě a já tento pojem budu v dalším používat jako shrnutí všeho, co mezi pokřtěnými najdeme:

Světová církev a především její velké, misijně zaměřené denominace, zápasí dnes s problémem propojení evangelia na kulturu a civilizaci národů, kterým je evangelium hlásáno. Od nesmělých začátků tohoto přizpůsobování přes konflikty, které přitom vznikaly, se církev propracovala k proslulé inkulturaci, která má dnes oficiální placet, aspoň na úrovni ústního a psaného projevu. Jejím bezprostředním důsledkem je nastolení různosti, které katolíci v posledních staletích zcela odvykli a která je pro mnohé dnes, zvláště v zemích s dlouhou církevní tradicí, velkým kamenem úrazu. Ty tam jsou např. doby, kdy (latinsky sloužená) mše svatá v Praze byla - až na výslovnost mrtvé latiny - zcela totožná se mší svatou v Šanghaji nebo v černé Africe.

Poslední koncil byl skutečným inkulturačním výstřelem do světového hejna katolických vrabců a vyvolal v něm bouřlivou odezvu. Ta byla nejsilněji podbarvena obavami a přímo strachem u vrabců tradičních, navyklých na neměnnost světa a latiny. Ti, kteří do světového hejna přiletěli z dalekých kultur teprve nedávno, se s rozrůzněností srovnali snadno a s velkou radostí; největší problémy proto logicky vyvstaly v prostoru s nejstarší tradicí, to jest v Evropě. Prostí věřící, kteří nejsou součástí kléru, nesou vytrhávání z vyjetých kolejí nelibě, zvláště v prvním okamžiku. Klérus, zvláště vysoký klérus a zvláště ta jeho část, která není přímo v terénu, ale patří k řídícímu aparátu, reaguje klasickým utužováním struktur neboli centralismem. Jeho nejviditelnějším projevem je současná praxe prostého jmenování biskupů, na rozdíl od mnoha nejrůznějších způsobů, uplatňovaných v nedávné minulosti, kdy prosté jmenování Vatikánem bylo spíše výjimkou. Kriteria výběru lze dobře odečíst např. na současné lavině omluv církve za přehmaty minulosti. Stačilo, aby papež začal a najednou pochopili i níže postavení soubiskupové, že také u nich se děla zvěrstva a omlouvají se ostošest, s velkou upřímností a opravdovostí ...! Ale až když k tomu šéf dal povel. Jakoby tito pastýři i ke zpovědi potřebovali nejdříve povolení shora!

Česká církev je po desetiletích vynucené stagnace simultánním vpádem změn skutečně otřesena a dezorientovaná a je jen logické, že si svou otřesenost nechce přiznat - v naší církvi to vře, ale mnozí odmítají to vidět a vynakládají obrovské úsilí na "středění" neboli popírání onoho vření. Navenek tak český katolicismus působí jako obzvláště krotký, způsobný a poddajný. Ač toho má hromadu k napravování a také k dotahování, postupuje kupředu přeopatrně, v uctivé vzdálenosti od všech mezí všech zákonů i třeba jen vytušených pravidel. Stále přitom vzhlíží nahoru, aby se aspoň pohledem ujistil, že tam proti tomuto mírnému pokroku v mezích zákona nic nemají. Nevrhá kosé pohledy kolem sebe, na sousedy, ale vždy jen nahoru. Logickým důsledkem směrem dovnitř a hlavně dolů (někdy s důrazem, který bychom nečekali), je požadavek bezvýhradné poslušnosti všech členů. Poslušnost je víc než první ctnost: Je to ctnost hlavní a skoro jediná, je to hradba, záchranné kolo a záchranná brzda proti všem hrůzným novotám. Lidem, kteří o nich mluví či je dokonce schvalují a prosazují, je bez váhání nasazována psí hlava, a to nejen strážci pravověří! Církvi věřte, sou...věrci, chtělo by se mnohým volat v tak dramatické situaci! Kdo, co je ale touto církví-ochranou proti příboji života zvenčí? Mimovolně se mi při pohledu na to vybavuje obálka jedné knihy - snad poznáte které a co chtěl její autor vyjádřit.

Česká církev je církví postkomunistické společnosti, ve které žije. Sužují ji tytéž problémy a stejně nerada s nimi bojuje. Stále platí Halíkovo "přemýšliví lidé mají v naší církvi těžký život". Pronikání západu s jeho k samostatnosti tíhnoucím postojem do naší církve je nežádoucí, jen dolary a západoněmecké marky jsou vítány. A tak jako se česká společnost zatím nenechává strhnout demokratickým ideálem občana, který si vládne sám, tak je česká církev netečná k bojům západoevropských křesťanů. Je to církev, chovající ve velké úctě nejen magisterium, ale také všechny formuláře, rubriky, tradice živé i už odumírající, zvyky folklorní i ty, které se v ní uhnízdily teprve nedávno - například mlžení účetních výkazů, vrchnostenská neúcta ke konkrétním lidem apod.

Česká větev katolické církve, ke které patřím - je málo sama sebou, IQ nepůvodní a v evangelizačním úsilí chabá. Už velmi dlouho nepřišla s nějakým vlastním příspěvkem k velkému úkolu naší doby, kterým je hledání způsobu jak oslovit dnešního postmoderního neznaboha. Je to opět paralela k situaci v současné české společnosti, která jako by ani neměla vlastní tvář. Snadno obdivuje velké a mocné, v současnosti především Američany. Vysílání v americké angličtině na druhém programu veřejnoprávní televize je toho skandálním dokladem. Něco takového nemá ve slušných zemích obdoby, u nás to ale nikomu nevadí! Zbývá už jen zavést dolar jako s korunou rovnoprávné platidlo a v církvi se vrátit aspoň k nesrozumitelné latině, když už ne k původní řečtině ...! Vrchnostenské poměry u nás přetrvávají už ne z vůle moskevského šéfa komunistické strany, ale z vůle lidu (nebo aspoň bez jeho odporu). Stále ještě platí Vaculíkova věta z osmašedesátého roku: "Stali jsme se davem, jemuž vládnout je rozkoší pro každého diktátora". Domnívám se, že na tomto stavu má svůj podíl viny český katolicismus, naše většinová církev. Je na čase povstat do pavlovské svobody učedníků Kristových, což bude těžké. Mnozí věrní katolíci u nás velmi neradi o něčem takovém vůbec uvažují nebo i jen slyší.

Mně se přitom často nechtěně vybaví nedávné televizní interview s nejmenovaným státníkem černého kontinentu, z jedné bývalé francouzské kolonie, kde nad politickou stabilitou dodnes, přes všechnu dekolonizaci, bdí francouzské vojenské jednotky. Reportér se v jednom okamžiku zeptal státníka "A co tedy dnes ještě očekáváte od Francie?" - "Všechno, úplně všechno", odtušil státník zaníceně a s hlubokou pokorou ve tváři. Jeho nestátnická odpověď zůstala viset ve vzduchu beze komentáře, vyznělo to velmi trapně. Lokajství už je dnes jen a jen trapné.

Cesta do svobody

Nejhorším dědictvím komunizmu není 40 ztracených let a zplundrované hospodářství. Nejhorší jsou návyky nesvobody, které nám vešly do krve Jde o fenomén známý, často srovnávaný s putováním Izraele Sinajskou pouští. Svoboda - to zní hezky v textech manifestů! V konkrétním životě ji ale doprovází nepříjemné břemeno odpovědnosti, které mnoho lidí rychle znechutí a odradí. Otrok si z jakéhosi důvodu dovede zamilovat své otroctví, vězeň své vězení. Vyleští podlahu, pověsí na zeď obrázek ... a zalíbí se mu v něm! Váhá s odchodem i když už jsou dveře dokořán. Cesta do otroctví je jaksi pohodlnější, snazší než cesta do svobody, k té je nutno vychovávat a trvá to dlouho. Jádrem této výchovy je v našem civilizačním prostoru evangelium. To je osa, kolem které se pro křesťany a zcela určitě pro mne, vše točí. To je základ křesťanství, neviditelné ovšem, protože to je vztah, navíc zcela zvláštní: Vztah ke zmrtvýchvstalému Kristu, kterému říkáme křesťanská víra. Velmi nesnadno se o ní mluví, protože je neviditelná, neuchopitelná a nevysvětlitelná. V nedávno vydané knížce B. Boušeho Epilegomena jsem nasel text, který pro mne zcela výjimečným způsobem opisuje (spíš než popisuje) to, oč mi tu jde - proto si dovolím jej ocitovat. Kdo má uši k slyšení - slyš!

(Bouše, str. 59 ...)

Prof. Vondráček charakterizoval ve svých nedávno vydaných pamětech novou českou mši jako “bílou magii kouzla zbavenou". Tím kouzlem chtěl vyjádřit estetické hodnoty, které měl tento obřad podle starého latinského misálu Pia V. Ty jsou dnes ovšem nenávratně ztraceny a bylo by bláhové je křísit. Nicméně nová mše působí v našich kostelích opravdu přečasto trapně. Neboť ani celebrant, ani ti, kdo mši “poslouchají", nezměnili se změnou ritu a řeči své staré předkoncilní smýšlení. Svátosti, stejné jako kdysi, považují skoro za magické úkony, které esotericky působí samy sebou, bez aktivní angažovanosti. Ale magie může působit věrohodné, jen pokud užívá tajemné, pro nezasvěcence nesrozumitelné řeči a děje se v uzavřeném, posvátném přítmí. Jakmile s ní vyjdete na světlo, jakmile mág nebo mystagog místo zaklínadel mluví živou řečí, jakmile je mu vidět na ruce, její účin selhává a nelze ji brát vážně. Když jsem byl naposled v kostele (chodím tam už málokdy), najednou jsem si uvědomil, že kněz, který byl u oltáře (a je to jeden z velmi populárních duchovních), aniž by tušil, vůbec nevěří. On totiž o svém Bohu všechno ví, o všem je dávno skálopevně přesvědčen, všechno má dokonale zdůvodněno; všemu, co dělá, rozumí, na jeho osobni angažovanosti nezáleží, a proto se o ni ani nesnaží. Záleží mu jen na tom, aby poctivě a přesně a okázale řekl a udělal to, co má předepsáno, a jeho slova a gesta budou mít neomylný účinek na Boha i na věřící; jejích povinností je nechat se touto jeho činností zasáhnout, aby byl rovněž neomylně splněn účel jejich přítomnosti. Sevřela mne hrůza, zvláště při instituci a přijímání. Jasně, jako dosud nikdy, jsem cítil, že je mi toto prostředí už cizí. Jsem přesvědčen, že právě v tomto zástupu (výjimečně to byl opravdu zástup, a ne hrstka starých nebo stárnoucích lidí) bylo několik křesťanů, očekávajících potěšení Izraele, ale bylí to jen jednotlivci a byli sami jako já. Přišli, protože přece jen chtěli “do kostela", a nevěděli, kam jinam jít. Jako celek nebylo toto shromáždění zviditelněnou církví Kristovou, tj. společenstvím jeho učedníků, kteří přes svou hříšnost, v jednotě Ježíšovy lásky, jejíž památkou a znamením je eucharistie, vyhlížejí příchod království božího. Úkonem, vzorně provedeným, kterého se (přes společné odzpívání některých textů) pasivně účastnili, se už pro ně stalo všecko. A proto se vlastně nestalo nic.

... (konec citace)

Skvělé, vlastně bych tady mohl skončit!

Omezím se na krátkou meditaci tohoto textu, který tak výstižně mluví o mých vlastních pocitech při sledování bohoslužeb v našich kostelích. Bývá to často, protože je to moje profesionální povinnost, jsem totiž odpovědný za přenosy bohoslužeb na stanici Praha. Vztah k Bohu vnímám jako trvalé objevování a tím trvalé dobrodružství a to není nějaká fráze. Při postupu tímto terénem, terénem víry, dávám pozor na každý krok. na každé slovo. S velkou silou pociťuji pravdivost výrazu Deus semper maior. Bůh je vždy větší, jiný, než naše představy o něm a naše Slovem Božím zprostředkované poznání. Definoval bych proto svou vlastní cestu víry jako nepřetržitý proces deziluze. Těmi iluzemi jsou míněny jednotlivé představy, které si o Bohu postupně vytvářím, A právě v bohoslužbě a v promluvách se nejzřetelněji projevuje ustrnulost v tomto vztahu, o které mluví Bouše. Chytá se obřadu, rubriky, funkce. Rituál je spása, ale může se stát i pastí. Sám o sobě neplodí život, spíše by mohl plodit smrt. Bible tomu říká farizaismus - pozor ovšem! Není to farizejství našich přísloví, ale farizaismus doby Ježíšovy, jehož charakteristickým rysem nebylo pokrytectví, ale okázalé dávání desátku z máty a routy, přesně podle předpisu, podle rubrik, bez vztahu k Pánu Bohu ovšem, a nakonec i bez Bohem vyžadovaného vztahu k lidem. Milosrdenství chci a ne obět; poznání Boha je nad zápaly, chtělo by se křičet s Ozeášem a Ámosem. Ucelený, uzavřený vztah k Bohu, o jakém mluví Bouše, se zdá být v české církvi velmi častým jevem a běda tomu, kdo jej i jen v nepatrném detailu zpochybní! Katolická církev měla v Rakousko-uherské monarchii panovníkem přesně vymezenou funkci - byla instrumentalizována, řekli bychom dnes - a s hrůzou konstatujeme, že si na to zvykla; byla nejdříve dovedena k tomu, aby k tomuto lidově nedemokratickému zřízení měla kladný poměr a potom si zvykla a tento zvyk jí přešel do krve. Katolická církev v samotném Rakousku se z něj mezitím už vymanila a tak už snad jen my a trochu Maďaři hájíme tuto baštu austrokatolického pravověří. Důležitá je v něm funkce, hlavní je, "aby to fungovalo" a tak se z kněží stávají strážci pořádku, funkcionáři. Boží funkcionáři, říká jim sarkasticky jeden západoevropský teolog.

Česká církev strádá nedostatkem hledačů poznání Hospodina neboli snahy postupovat k Pánu cestou víry, a přebytkem náboženství neboli života podle systému pravidel všeho druhu, někdy i protivících se evangeliu. Samozřejmě nejde o to přebírat západoevropské či jiné zahraniční zkušenosti? Jde o hledání naší cesty víry, s přihlédnutím ke zkušenosti druhých. Řada českých katolíků považuje ovšem už výraz hledání za útok na pravověří podobně jako výrazy dialog, být sám sebou nebo vývoj. Všem těmto výrazům je společná představa duchovní změny a pohybu a jsou to proto výrazy nepřijatelné pro fundamentalizmus všech odstínů, v církvi, v islámu i jinde...U nás jako bychom ještě nerozpoznali čertovo kopýtko, skryté v jeho ztrnulosti. Fundamentalisté mají u nás doposud zlaté časy - difuzní fundamentalizmus je v naší církvi tak běžný, že nevzbuzuje nejmenší pozornost. Jako úchylák vypadá naopak ten, kdo jej odmítá. Naše postkomunistická reforma teprve začíná!

Petr Kolář SJ,
Praha, srpen 2000