kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. Chceš-li sem umístit nějaký text, tak ho pošli webmastrovi. Dík.

Tu jim došlo víno!

Začal bych známým, ale myslím, že zcela nedoceněným příběhem. Konala se totiž svatba a protože Kána leží v Galileji, konala se po židovsku. Což mimo jiné znamená, že trvala celých 7! dní. To je možná pro naše podmínky něco nepředstavitelného, když se život v celé vesnici na celý týden posune někam zcela jinam, nikdo nepracuje a jen se slaví, slaví a slaví…a samozřejmě také jí a pije a pije a pije. A pilo se tehdy tak, že došlo víno, někteří zlí jazykové tvrdí, že spočteno to bylo dobře, ale přišlo 13 hostů navíc a ti s tím rozpočtem pohnuli.. no možná. V každém případě bylo jasné, že je tu problém!

Naštěstí s nimi slavil celou tu dobu i Ježíš. Sympatické bylo, že Ježíš nepřišel decentně, jen tak na úvod požehnat jídlo, poobědvat a pak zmizet, aby se nemusel dívat na rozpustilou náladu, která by mohla být pod jeho důstojnost. Ne, on s nimi slavil až do konce (nedá se snad předpokládat, že by víno došlo první den) Viděl, jak se situace vyvíjí a viděl, co právě ženichovi hrozí. Znalci orientu se domnívají, že by to snad mohla být i smrt.. Ježíši nikdo nemusel vysvětlovat pozici ženicha. Vděk i nevděk. On je ten ženich s velkým Ž, ten ženich na kterého jsme tak dlouho a toužebně čekali. A tak se stalo něco, co by asi rád udělal každý ženich kdyby mohl…. Ale pěkně po pořádku.

Ježíš napřed nechává naplnit nádoby určené k rituálnímu omývání vodou. Na tom by nebylo možná nic divného - není víno – aspoň se pořádně omejeme. No, řekněte, 600 litrů vody, to už by bylo nějakého rituálního omývání. Jenže o to neměla většina svatebčanů asi zájem. A asi by jim hluboko klesla brada po takové nabídce. To, jak se ukázalo, neměl v úmyslu ani Ježíš. Stalo se něco, na co se pak dlouho a s láskou vzpomínalo. Zkrátka On, těmto vínem značně rozjařeným hostům (jejich stav je zde jaksi mimochodem konstatován správcem svatby), dodává dalších 600!!! litrů toho nejlepšího vína. Bože, jaké to muselo být víno, které stvořil sám Boží syn! Jaká to asi byla odrůda, jaká chuť, cukernatost, kyselinky, buket, jak asi bylo silné? Kdo z nás by nechtěl alespoň okusit, a nebo lépe se tímto vínem spolu s ostatními hosty přivést do povznesené nálady. Zní to pohoršlivě? Ale co jiného mohl mít Ježíš na zřeteli, než právě toto.

Ale teď nechme hosty, ať se radují a veselí s Ježíšem a pojďme zpátky k těm rituálním nádobám. Proč zvolil Ježíš tento komplikovaný postup? Jistě tím chtěl něco naznačit? Mám za to, že ty nádoby zde představují zákon a plnění skutků zákona. To vyžadovalo kázeň, pevnou vůli, vytrvalost a já nevím co ještě. Ježíš ale tu vodu přetvořil ve víno a to je, jak bychom řekli my západní lidé, úplně jiné kafe, do toho už se nemusím nutit, to jde samo a se zápalem. Všechny nádoby byly tedy plné vína a toho nejlepšího vína. Komu by to mohlo vadit? A vadilo to snad někomu? Já myslím, že ano! Vždy a v každé době bylo a je dost těch, kterým tyto věci z principu vadí. Kterým vadí, když události dostanou nečekaný spád, kdy se něco jakoby vykolejí, kdy si vítr vane kam chce… Ano, jistě, byli to zákoníci. Najednou totiž nebylo možno si mezi jednotlivými jídly omývat ruce, jak žádal Mojžíšův zákon, něco velmi důležitého, dobrého, osvědčeného, zaužívaného, předepsaného, neopominutelného šlo zcela stranou. Ježíš si na to dovolil šlápnout, tak to alespoň jistě tito škarohlídové a vždysuchaři jistě viděli. Kdyby jim nechal aspoň nějakou tu konévku vody, ale On z toho všeho nadělal víno. Žádná umírněnost, žádná střídmost… prostě to přehnal. Jenže to je nedílná součást Ježíšova poselství: „Místo otroctví zákona, svoboda ducha.“ Pavel o tom hodně hovoří například v listě Galatským, kde mimo jiné píše: Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho (Gal5,1). Myslí samozřejmě otrocké jho zákona, kterým tak často nahrazujeme nedostatek ducha.

Jsme schopni se s pokorou zamyslet zda naše křesťanství není někdy tak trochu tou svatbou bez vína – svatbou o vodě. Nejsme my tak „trochu“ v situaci, že nám došlo víno. Ne? Určitě ne? Jedna modrost praví: „Když se chceš dozvědět pravdu zeptej se na sebe svých nepřátel“. Tak pojďme a udělejme to. Pusťme si třeba rádio, televizi, vezměme si noviny… jak se tam o nás hovoří? Ano správně – vlastně vůbec. Jenže to není pozitivum, ale naopak. Nehovoří se o nás vůbec (s malou nepřesností), dnes již nejsme ani kamenem úrazu, natož kamenem úhelným. Protože jsme nemastní-neslaní. Naším posláním není – nebýt vidět, neupozorňovat, neprovokovat. To není Ježíšův duch. On přeci chtěl abychom byli vidět.

Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje nádobou ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo (Luk 8,16).

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře(Mat 5.14).

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích(Mat 5.16).

Před nedávnem jsem měl možnost mluvit o Ježíši a jeho poselství před nevěřící mládeží. Dost riskantní podnik. Všichni byly ve věku, kdy se dala očekávat upřímná, spontánní reakce. Ale také ve věku, kdy se rozhodují, jak dál. A proto jsme se pro ten podnik tehdy s hrstkou přátel rozhodli. V závěru, kdy se mimo jiné četl i příběh o slavné svatbě v Káni, jsem navrhnul, že si uděláme malý test. Rozdali jsme jim kalíšky a nalili do nich vodu. Okoštovali a měli říct své pocity. Kupodivu se vyjadřovali umírněně, nikdo to nevylil…. ovšem v každém případě z toho vyplývalo něco ve smyslu: bez chuti a bez zápachu. Potom jsme jim do kalíšků nalili trochu vína. Nemuseli už říkat vůbec nic. Jejich rozzářené obličeje mluvily za ně. Jakoby do celého toho společenství vstoupil život. Ztuhlí posluchači najednou štěbetali, usmívali se, rázem byla koženost ta tam…Na závěr jsem jim řekl, ať o tom přemýšlí, protože zde je ukryto Ježíšovo poselství z Kány: „Toto mohu udělat s tvým životem. To, co bylo bez chuti a bez zápachu, to, co nikoho nepřitahovalo a nepůsobilo nadšení může mít najednou chuť, vůni, prostě novou kvalitu, nové grády …Chceš?!“

Ale podívejme se na jinou, pro nás ještě významnější událost, která se odehrála při slavení prastarého židovského svátku paschy. Zkusme alespoň trochu nahlédnout do oněch symbolů, a to zejména symbolů chleba a vína, které se Ježíšovy tak zalíbily, že se s nimi zcela ztotožnil.

Jistě to nebylo nějaké náhlé zalíbení, jako že by se Ježíš při slavení paschy nechal najednou unést a řekl si: to je ono, to se mi hodí, to teď použiji. Ta situace byla připravena již stovky let a Ježíš to samozřejmě věděl. Celou ji použil a přetvořil v tu mystickou svatbu o které tak často mluvil.

Když Bůh nabízí účast ve svém království, je jako král, který připravil velkou hostinu při svatbě svého syna (Mat 22,2).

Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho potkáte (Mat 22,9).

Radujme se, jásejme, vzdejme mu čest! Nadešel den Beránkovy svatby. Jeho nevěsta církev je už připravena (Zj 19,7).

Anděl mi dal pokyn: "Piš! Dobře bude těm, kdo jsou pozváni na Beránkovu svatbu. To jsou slova samotného Boha (Zj 19.9)."

Ježíš odpověděl: "Je přirozené, aby se svatebčané postili, když je ženich s nimi?(Luk 5,34)

O půlnoci je vytrhl ze spánku křik: 'Ženich jde! Pojďte ho přivítat!(Mat 25.6)

Zdá se, že svatba je dokonce oblíbeným biblickým tématem.

Ta svatba se tedy odehrála u společného stolu při slavení paschy. Šlo o prastarý a pro každého žida velmi významný svátek. V době Ježíšově byla již nerozlučně spojena slavnost chleba (macot) a slavení paschy v jeden celek. Struktura této liturgie, je značně odlišná od struktury naší mše svaté. Celý svátek se také odlišuje v celkové atmosféře, slavil se totiž doma v rodině u společného stolu, přítomni byli pouze blízcí příbuzní, případně velmi dobří přátelé. Odtud plyne, že duch večera byl rodinný, přátelský až intimní. Není zde prostor dopodrobna popisovat celý jeho průběh se všemi symboly a akty, to není ani účelem tohoto článku. Povšimněme si hlavně symbolů chleba a vína.

Chléb představuje každodenní dřinu, dodržování zákonů, věrnost, poslušnost, vytrvalost, vše nutné pro zachování života (chléb života).

Víno pak je jeho naplněním, proměněním, radostí, oslavou, vitalitou, osvěžením, svobodou (kalich spásy).

Je v tom velká hloubka a moudrost, která nejde shrnout do několika slov. Ale abychom alespoň měli představu s čím se to Ježíš vlastně identifikoval těmi známými slovy: „Toto je mé tělo a toto je má krev“. On je tedy tím chlebem života a kalichem spásy, on je tím chlebem a vínem jak jsme četli výše.

Zde bych udělal malou odbočku. Tělo a krev to bylo pro žida vyjádření komplexnosti, (my raději než tělo a krev užíváme tělo a duše).

Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích (Mat 16.17).

Krev to byl princip života, to byl život sám. Vypouštět například zvířeti krev znamenalo vypouštět mu život.

Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život. (Deut 12,23)

V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. (Lev 17.11)

Oddělit krev od těla, to bylo hlavní synonymum zabití (obětování).

Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem. (Lev 17.13)

Že víno v tomto svátku převažuje, asi nemusím znovu zdůrazňovat. Jak už jsem řekl, šlo přeci o svatbu, a ne ledajakou. Bůh-ženich si bral svůj lid za nevěstu. Do té doby se při slavení paschy pily celkem čtyři kalichy. Po večeři se nalil pátý, na ten ovšem nikdo nesáhl, to byl kalich, který měl jednou uprostřed svého lidu pozdvihnout mesiáš. A to právě udělal Ježíš. Bylo to jasné návěstí: „Já jsem ten mesiáš, na kterého tisíce let čekáte“. Proto bylo tak málo vyptávání. Apoštolové, jak víme, před sesláním Ducha svatého stále nic nechápali a kladly překvapivě hloupé otázky….. Ale tady najednou nebylo potřeba nic vysvětlovat.

Ale proč o tom všem tak dopodrobna a únavně mluvím? Jestliže jsem řekl, že oddělení krve znamená smrt. Pak oddělení radosti od života také. Oddělení zákona od jeho smyslu - od ducha zabíjí.

Bůh nás učinil hlasateli nové smlouvy, kterou s člověkem uzavírá pro jeho záchranu. Tato smlouva není založena na liteře, ale na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2Kor3,16)

Když jsme však s Kristem obrazně zemřeli, unikli jsme moci zákona. Nad naším nynějším životem už není nejvyšší autoritou mrtvá litera zákona, nýbrž Duch živého Krista. (Řím 7,6)

Pokud takto odkrvujeme mystické Kristovo tělo, pak ho vlastně zabíjíme. Tedy pokud zůstáváme jen u zákonictví. Pokud nabízíme sobě i lidem tohoto světa jen moralizování, pak to skutečně nemá ducha, pak to skutečně nemá šťávu. To je jako dívat se na vycpaného tygra a říkat si: ten musel mít ale sílu! Jak rozdílný je to pak pocit, když ho potkáme živého v přírodě. To možná i pustíme do kalhot.

Když Ježíš kázal zástupům, nebyla to přednáška z morální teologie. On vzkřísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vyhnal zlé duchy… to ho pak každý poslouchal úplně jinýma ušima. A říkali: on nemluví jako ti ostatní, ale jako ten, který má moc. Stejnou moc a vlastně ještě vetší odkázal i nám.

Ježíš nám řekl: vy budete dělat ještě větší věci než já. Které jsou to ty věci, když On křísil mrtvé! Už se na ně těším.

Pane Ježíši přijď zase na tu naši smutnou svatbu, kde už nám opět dochází pití a proměň naše rituální zvyky v ohnivé víno, abychom je pili my a dali pít i všem národům. Vzbuď v nás nové nadšení, dej našemu životu šťávu, tu životodárnou sílu tvé krve, která z nás učiní lidi nové smlouvy, smlouvy, která je ve tvé krvi.

"Hle, postavil jsem Jeruzalém před všechny okolní národy jako číši, po níž se zapotácejí. (Zach 12,2)

V onen den zpívejte o vinici, jež dává ohnivé víno. (Iz 27.2)

Mirek Dvořák,
Ochoz, duben 2002