|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. |
... závěr autorova úvodu:
Pokud se nám podaří ukázat, že základním charakteristickým rysem člověka je jeho nehotovost, skutečnost, že "nežije, ale svůj život musí vést" jako každodenní úkol, čtenáře snad nepřekvapí, že se v závěru odvážíme poukázat i na to, co je před námi, co nás jako lidi a lidskou společnost čeká. 3) Zde se ovšem rozevírá široký vějíř názorů, hodnocení a postojů, mezi nimiž je ten autorův jen jedním z možných. V konfrontaci s ním si tak může čtenář ověřit, do jaké míry pokročil nejen v pochopení, ale i v samostatném a praktickém přijetí svého vlastního úkolu být či stát se lidskou osobou.
... zmíněný závěr, poslední, 31. kapitola:
Na tématu péče o druhého stejně jako předtím na setkání s tváří se znovu potvrdilo, že osoba nikdy není jen sama o sobě a hlavně pro sebe, nýbrž že vzniká, roste a žije jen ve vztazích s druhými lidmi. To je zejména v současné době vypjatého individualismu třeba stále připomínat. Základní motivy novověkého liberalismu, myšlenky emancipace, občanské svobody, rovnosti a lidských práv se totiž samy opírají o původně křesťanské pojetí osoby, která svobodu ke svému rozvoji potřebuje. Po dlouhá tisíciletí žili lidé bez těchto svobod, a nijak zvlášť jim vcelku nechyběly. Teprve v novověku si nejdříve jednotlivé osoby a pak celé skupiny a vrstvy uvědomují své zvláštní poslání, začínají vnímat svůj život jako osobní úkol a k jeho naplňování teď nutně potřebují i přiměřený prostor pro vlastní svobodné rozhodování. V různých emancipačních hnutích posledních dvou staletí začínají nejprve měšťané, pak dělníci, národy a konečně ženy pociťovat své podřízené postavení jako překážku, která jim brání naplňovat jejich osobní i skupinové cíle. Jen lidé jako osoby, které přijímají svůj život jako úlohu, svobodu potřebují, jen jejich tlak si ji postupně vymůže, ale naopak jen jejich záměry a cíle jí mohou dát nějaký smysl. Občanská a politická svoboda, o nichž je tu řeč, jsou totiž samy o sobě jen negativní, přesněji řečeno prázdné: jsou jen prostorem, možností a příležitostí, jež teprve čekají na nějaký obsah, který by je naplnil a dal jim smysl.
Je příznačné, že evropský zápas o veřejné svobody začíná tou nejosobnější, totiž svobodou náboženskou, o niž stáli šlechtici i měšťané, protože absolutistické státní náboženství jim bránilo v osobním rozvoji. Na to naváže zápas měšťanů o demokratické ústavy, protože dosavadní hierarchické uspořádání společností jim neumožňovalo podílet se na veřejném rozhodování, které potřebovali pro svobodné podnikání. Následuje zápas dělníků o sociální práva, jež by jim dovolila demokratický prostor svobody také využít: svobody se nikdo nenají a člověk, který pracuje šestnáct hodin denně, ze svého občanství mnoho nemá. Z podobných důvodů se jiné emancipace domáhají národy, které chtějí i ve veřejném životě užívat své vlastní jazyky, protože člověk, jenž jazyku veřejného života nerozumí, je z něho prakticky vyloučen. Všeobecným volebním právem a volebním právem žen se nakonec všichni domohli podílu i na veřejném rozhodování, a mají tedy - aspoň teoreticky - všechno, co potřebují ke svému osobnímu rozvíjení. Sociální zákonodárství a technický pokrok umožní zkracování pracovní doby, takže každému občanu takové společnosti vzniká stále větší objem" volného času" - konečný ideál všech emancipačních hnutí.
V průběhu boje se všichni mohli soustředit na to, co jim chybí. Teprve když toho dosáhli, ukázalo se, že takto emancipačně pojatá svoboda je vlastně prázdná a má cenu jen jako volný prostor pro lidské záměry a projekty. Ukázalo se, že svobodné společnosti si opravdu váží jen zralé osoby, které samy vědí, co chtějí, mají své cíle a záměry, jimiž ji dokážou využít a naplnit. Jinými slovy, celý novověký projekt lidské svobody předpokládá, že každý je - nebo aspoň chce být - zralou osobou. Na tom je založen a jen za tohoto předpokladu může přinést nejenom hospodářské výsledky, ale i uspokojení a štěstí, o němž se v průběhu celého projektu tolik hovořilo. Příznačně se o něm už půl století nemluví. Ukázalo se totiž, že jen malá část emancipovaných lidí si se svou (prázdnou) svobodou - např. v podobě volného času - ví rady. Většina, pro niž to byl a je jen prázdný čas, ochotně přijala nabídku masové zábavy a začala ho vyplňovat různými náhražkami osobních záměrů a projektů, takže se z masové zábavy stalo jedno z největších odvětví hospodářského života. Zábavná hudba a zábavné časopisy, televize a cestovní kanceláře, výrobci audio- a videozáznamů, limonád a cukrátek se dnes společně starají o to, aby obrovské množství prázdného času, s nímž si nikdo neví rady, něčím zaplnili - a tak vlastně zastřeli smutnou skutečnost, že pracně vybojovaná emancipace mnoha lidem nepřinesla štěstí. Tam, kde masový průmysl zabíjení času nezabírá, nastupují výplně drastičtější, např. drogy a sekty, úspěšné hlavně proto, že nabízejí prožitky přece jen osobnější. Ostatně i jedna z největších starostí vyspělých společností, nezaměstnanost, není dnes tolik problém holé existence, ale životní náplně, obsahu a společenského uznání. Nezaměstnaní v bohatých společnostech netrpí tolik nouzí, jako prázdnotou a vyloučením ze společnosti (Beck 1995a).
Bylo by však velice krátkozraké, kdybychom zůstali jen u tohoto chmurného obrazu. Současnou skutečnost je jistě třeba vidět přesně a ostře, bez růžových brýlí, z předchozího už ale víme, že to není celá skutečnost: k té rozhodně patří nejen to, co už je vidět, ale i její možnosti a příležitosti. Není jich málo. Tak teprve naše doba více méně uskutečnila novověký projekt pohodlného a bezpečného života pro co nejvíce lidí. 1) Nikdy dřív žádná společnost nežila tak pohodlně: do zámků, kde před dvěma sty lety žili ti nejbohatší, by se dnes nikdo stěhovat nechtěl - neměli tam topení ani koupelnu. Nikdy dřív lidé nežili tak dlouho: průměrný věk v bohatých zemích přesahuje sedmdesát let a zvyšuje se po celém světě. Nikdy dřív neměli mladí lidé - a to v bohatých zemích všichni - takové příležitosti ke vzdělávání a nikdy dřív nebyly takové možnosti cestování, komunikace, poznávání. 2) Současný problém je právě v tom, že všechny tyto možnosti leží ladem a prostředky melou naprázdno. Kde je to slibované štěstí?
Odpověď je v logice novověku velice prostá: chybí osoby, které by z nich něco udělaly. Nejenom nové a nové prostředky, ale skutečné, to jest osobní štěstí pro sebe i pro ostatní. Osvícenství prosadilo princip rozumové argumentace, aby nás zbavilo nátlaku autorit, a připravilo tak občanskou rovnost. Liberalismus omezil moc státu a zakázal mu, aby nám předepisoval společné cíle: stát se má starat jen o bezpečnost, právo a daně, ne mluvit lidem do toho, co a jak chtějí dělat. Úsilí celých generací v průmyslu, ve vědě a v organizaci společnosti nás nakonec zbavilo většiny nesnází a trápení, které plnily životy našich předků. Proč to ty generace dělaly? Abychom se mohli nudit před obrazovkou? - Podmínky, které nám připravily, umožňují osobní rozvoj jako nikdy dřív, ovšem právě jenom - umožňují. A i když je pro něj všechno přichystáno, udělat to musíme sami. Od začátku dějin a stále rychleji usilovali naši předkové o to, aby si své životy a život společností mohli řídit sami. Teď bychom konečně mohli - a místo toho zabíjíme čas.
Moderní společnost tedy vznikla pro osoby a jenom osoby mohou ocenit, co jim připravila. Jen osobě, která o něco stojí a za něčím jde, je svoboda k něčemu, a jen osoba si jí dovede také vážit. Na druhé straně ovšem také svobodná společnost nutně potřebuje osoby, a to přinejmenším ve trojím ohledu. Předně proto, aby se o ni postaraly a aby ji bránily. Ještě v první polovici 19. století směli i v USA volit jen zámožní lidé, protože jen o nich se předpokládalo, že jsou osobami a o svobodu stojí. Všeobecné volební právo, které by bez toho nikdy nevzniklo, znamená ovšem také závazek, že "všichni" budou osobami: že uhájí občanské svobody, že dokážou krotit korupci a vychovávat nezvedenost politiků. - Za druhé je potřebuje proto, aby dobře naplňovaly připravený prostor, který jinak rychle zaroste plevelem. Jen když se najde dost lidí, kteří ho naplní dobrými, zajímavými věcmi- nejenom v obchodech a ve stáncích -, mohou přesvědčit ty ostatní, že je to lepší než teplý chlívek diktatury. Svobodná a otevřená společnost nemůže jinak, než se na takové lidi spolehnout, protože jen oni jí mohou dávat obsah a smysl: nejen výrobci, obchodníci a podnikatelé, ale právě tak i umělci, vědci, učitelé - zkrátka každý, kdo něco tvořivého dovede a dělá. - Za třetí potřebuje společnost chytré a odvážné osoby k tomu, aby se dívaly dál, kam už stát a politika nedohlédne. Novověký vynález soustavného a kumulativního poznávání neobyčejně rozšířil naše znalosti, a to nejen do hloubky a šířky, ale také v čase. Víme toho nesrovnatelně víc o minulosti - a máme daleko lepší předpoklady k tomu, abychom se snažili nejen nahlížet do toho, co přijde (jako astrologové), ale abychom si mezi budoucími možnostmi dovedli vybírat a budoucnost také ovlivňovat. Co jiného je smysl aplikovatelné, využitelné vědy, než správně odhadovat, co se stane, když uděláme to a neuděláme ono.
V lidských věcech, jak víme, všude platí, že současný, pozorovatelný stav je jen část skutečnosti: patří k ní také její možnosti a vyhlídky - včetně všech omezení a nebezpečí. Hrozící nebezpečí nejdřív někdo zahlédne a pak chvíli trvá, než o tom společnost přesvědčí. Ale i kdyby se ukázalo, že se mýlil, nebyla jeho práce marná: díky němu jsme si obzor dobře prohlédli, a možná spatřili jinou, vážnější hrozbu. Tak první zpráva Římského klubu (Meadows 1968) se ve svých jednotlivých předpovědích většinou mýlila. Dnes se zdá, že hlavním nebezpečím není vyčerpání surovin nebo energie, ale poničení světa odpadky naší činnosti. Díky vědcům Římského klubu se však toto téma dostalo na veřejnost - a už z ní nezmizí. Oni připomněli tu triviální skutečnost, že nejenom člověk, ale i jeho Země je konečná a omezená. To lidé sice vědí už několik století, donedávna to však mohli "zanedbat": v po- měru k rozměrům lidské činnosti byla Země stále obrovská. Vzduch, voda, půda a suroviny byly "zadarmo", protože jich bylo dost. Dnes by se ale některé stopy lidské činnosti daly pozorovat z Měsíce, o změnách moří a ovzduší ani nemluvě: ty mají rozměry vskutku planetární. A nejenom naftu, ale už i pitnou vodu kupujeme v lahvích jako cennou věc.
Obrázky "modré planety" nám kladou před oči Zemi, náš veliký svět, jako věc, přehlédnutelnou jedním pohledem. Jako něco, na čem všechno lidské závisí a o čem teprve dnes víme, že je to v našich rukou stejně jako individuální život. O co se tedy musíme starat. Prvním krokem rozumné péče je diagnóza nebo aspoň inventura: jak na tom jsme. U pacienta, jako je Země, to není žádná maličkost. Co vůbec zjišťovat, jak měřit, jak hodnotit? Zajímavá metoda "ekologické stopy" převádí hlavní ekonomická zatížení Země na čtvereční kilometry, potřebné k pokrytí té či oné potřeby (Rázgová 1999). I když metoda zdaleka není přesná, je rozhodně lepší než celkové odhady. Potvrzuje, co mnozí tušili: už dnešní společnosti žijí nad poměry, spotřebují o 30% víc, než je výnos zemského "kapitálu", a žijí tedy z podstaty. Navíc velmi nestejně: občan těch nejbohatších zemí potřebuje desetkrát větší "plochu" než průměrný Číňan nebo Ind; my Češi jsme někde v polovině. Velkou část současné spotřeby bychom v bohatších zemích jistě dokázali oželet a něco mohou dokázat i technologické pokroky. Souhrnem je však zřejmé, že na podstatná omezení hmotné spotřeby a vůbec zacházení se Zemí brzy narazíme. Při rostoucí populaci budou stále těsnější. Ale na světě dnes není síla, natož instituce, která by s tím mohla něco pořídit. Svobodné společnosti naopak krotí nespokojenost svých občanů růstem produkce a spotřeby, bez níž asi politickou stabilitu není možné zajistit. Co tu chybí, jsou tedy především lidé, kteří objeví, jak prostor svobody využívat s lepšími výsledky - a přitom s menšími nároky. Kteří se naučí nacházet štěstí jinde než v nákupní horečce, která je přece jen aspoň na chvíli simuluje. A až to první odvážní průkopníci předvedou, začneme se možná přidávat i my, které nic tak chytrého nenapadlo. Ale právě tak skutečný lidský pokrok funguje. Vraťme se ale k tomu, jak společnost potřebuje osoby. Ke třem ohledům, které jsme uvedli výše, musíme teď dodat ještě čtvrtý. Když se v Evropě rušily monarchie, tušili někteří umělci, že se tím cosi ztrácí. Králové a panovníci byli sice lepší i horší, byli to však živí lidé. Teď je nahradily státy jako neosobní instituce, které se musí řídit zákony a pravidly. Obecná, pro všechny stejná pravidla lépe zajišťují občanskou rovnost a spravedlnost a dávají právní jistoty, bez nichž se do budoucnosti jednat nedá. Nicméně je tu řada věcí, které instituce z povahy věci nedovedou a lidé v nich je z definice dělat nesmějí. Tak úředník nesmí ve službě nikoho obdarovat a policista nikomu odpustit. Přesto jsou dar a odpuštění pro lidský život důležité, možná nezbytné. Malé děti nutně potřebují nejenom potravu a hygienu, ale také třeba vřelost a velkorysost, jež jim v ústavní péči často chybí. Ani ty nejlepší instituce, které se řídí pravidly, nemohou zkrátka dělat to, co všechna pravidla přesahuje.
Vezměme jednoduchý příklad člověka, který něco provedl, porušil závažné pravidlo. Instituční cestou ho lze potrestat - a to je asi všechno. Přitom ke skutečnému smazání viny a k nápravě je to, jak už víme, zoufale málo. Cesta k nápravě by musela začít tím, že si dotyčný svou vinu uvědomí, že ji nesvádí na výchovu v dětství, na okolnosti a nešťastné náhody, ale že si ji sám přičte. Tím jistě prokáže, že je osoba, a možná to při té příležitosti teprve sám objeví - pokud se ovšem najde někdo, komu by to mohl povědět. Pak by se ovšem měl najít také někdo, kdo mu odpustí: ten, komu ublížil, koho poškodil. Jen touto zdlouhavou cestou lze zločin a křivdu opravdu a beze stopy "odčinit", to jest sprovodit ze světa. A protože křivdám a zločinům se žádná společnost nikdy nevyhla a nevyhne, potřebuje také toto smíření, bez něhož v ní nemůže být mír. Tak jako setkání s tváří nebo přijetí nepodmíněné odpovědnosti patří i lítost, odpuštění a smíření mezi podstatné lidské zkušenosti. Tvoří jakýsi stupeň osobní zralosti, k němuž jsou ale potřeba i druhé osoby. Mohou se odehrát jen mezi nimi, podobně jako jen mezi osobami je možná důvěra, vděčnost nebo věrnost. Pro to všechno jsou zkrátka instituce z povahy věci slepé a i do svobodné společnosti to musí neustále vnášet živí lidé, jednotlivé osoby.
2) Daleko skeptičtěji hodnotí naši situaci Eibl-Eibesfeld. Moderní člověk je sice hrdý na svůj "blahobyt", ve skutečnosti však ztratil možnost práce, jež by ho mohla těšit, trpí přelidněním měst, nezná, co je klid a ztratil také veškerý kontakt s přírodou (1998:260)
3) "Tys úkol. Široko daleko žádný žák." (F. Katka: Aforismy)
Tento text je studijním textem pro naše setkání. Respektujte to prosím a nepoužívejte jej k jiným účelům.