kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. Chceš-li sem umístit nějaký text, tak ho pošli webmastrovi. Dík.

Duch Panovníka Hospodina je nade mnou

Upozorňuji vás na 1. čtení 3. neděle adventní ("loňského" cyklu B)

Já osobně jsem si tento oddíl zamiloval. Už několik let si ho dokola čtu a pořád mě neomrzel.
Spíš naopak, ve chvílích, kdy se o mě pokouší skepse, smutek, nepokoj, ve chvílích, kdy se cítím opuštěn, po tomto textu sahám, jak tonoucí po stéblu, a nepamatuji, že by mě někdy tento „text“ nepostavil na nohy. Text jen v uvozovkách, protože to není ve skutečnosti ta tiskařská čerň a papír, tedy jak jinde biblista říká „mrtvá litera“, ale Duch kterým je text prosycen.

Je to totiž ten svitek vzpomínaný v Lukášově evangeliu, právě ten, který si Ježíš vzal a četl v synagoze.
V tomto evangeliu to bylo první obsahově zaznamenané veřejné vystoupení. Já tuto pasáž považuji za naprosto zásadní a chápu ji jako vyhlášení Ježíšova vládního programu. Ježíš, který se postupně odhaluje jako král králů, říká: „V mém království, kde se právě ujímám vlády, to bude tak a tak, (s podtextem: kdo chce ať vstoupí, všichni jsou zváni).“ Text navazujícího Ježíšova kázání nemáme žel k dispozici, v každém případě čteme, že mu všichni přisvědčovali a divili se slovům milosti vycházejícím z jeho úst. Pak Ježíš stáčí kázání na neochotu (nevíru?) přijímat tuto milost (a zaslíbení obecně) a je málem kamenován. Je s podivem, jak se vše opakuje, jak se nás obojí týká i dnes

Pokud si dáme tu práci a pročteme si Izajáše celého, zjistíme, že myšlenky které Ježíš na sebe vztáhl, začínají už na začátku 60. kapitoly a gradují až po Iz 62.12.
Nedivím se, že si Ježíš zvolil tento svitek. Snad nikde v prorocích není evangelium takto kompletní a srozumitelné. Není divu, že se s ním Ježíš identifikuje, když říká: „..dnes se naplnilo toto Písmo...“
Lukáš při psaní svého evangelia evidentně neměl k dispozici příslušný svitek proroka Izajáše. Jeho evangelium bylo napsáno zřejmě mimo Palestinu, tedy mimo oblast, kde by si mohl pisatel, navíc možná nežidovského původu, opatřit posvátné svitky. Je vlastně obdivuhodné, že text parafrázuje poměrně přesně, jen ho dramaticky zkrátil. My máme tu výhodu, že nám naši bratři protestanti vymysleli knihtisk a od dob kralické bible pro nás není problém si tento „svitek“ (knihu proroka Izajáše) přečíst kdykoliv a třeba celý.

A právě to vám vřele doporučuji. Najděte si hned teď Izajáše ve své bibli a přečtěte si pozorně celou 60. až 62. kapitolu. Pak si nechte někde bibli otevřenou na tomto oddíle a kdykoli půjdete kolem, alespoň kousek si znovu přečtěte a položte si otázku: „Chci to?“ Nebo zkuste slyšet otázku s Ježíšových úst: „Chceš abych toto pro tebe udělal, chceš žít v takovémto království, chceš přijmout takového krále, který je ochoten a schopen tohle pro tebe zajistit?“
V celém textu snad není nic co bychom nechtěli. Samá pozitiva. Nic co by mě děsilo. Nic proti mé přirozenosti. Žádné lámání kostí.
Po přečtení těchto příslibů, ale často nastupuje skepse. Není to až příliš krásné, aby to mohla být pravda? Život je přece jiný.

V této souvislosti se mi vybavuje příběh. Je vymyšlený, ale hluboce pravdivý. Vypráví o třídě, kde pan učitel na začátku vyučování položí na katedru své, všemi žáky obdivované, zlaté hodinky a prohlásí: kdo si pro ně přijde, toho jsou……. Co tím asi myslí! Jaký mají smysl jeho slova. Jistě to nejde brát doslova! Je hodina češtiny, asi je to nějaké gramatické cvičení. Když se na hodinky nachytám a půjdu dopředu, co mě asi čeká, v každém případě se to nedá riskovat. Buď je to past, nebo mě čeká něco neúměrného této odměně.
Pepíčkovi z poslední lavice, který si nakonec hodinky zcela přímočaře vzal a odnesl, učitel řekl: „Vidíš a jsou tvoje.“ Ostatní se cítili podvedeni, skutečně to bylo tak jednoduché, skutečně to bylo míněno vážně bez jakýchkoli záludností a pastí… a jak si to ten nedouk z poslední lavice zasloužil?
Čím se lišil ten Pepíček? O tom je celý list Římanům: Víra, víra, víra. Spolehnout se.

Ježíš přichází se svojí nabídkou, je pravdomluvnější, důvěryhodnější a přímočařejší než ten učitel ze smyšleného příběhu, ale jeho nabídka „zlatých hodinek“ pokud si vůbec připustím její realitu, působí stejný šok.
Proč jsem v pozici těch ustrašených žáčků z prvorepublikové třídy? Bojím se, že dostanu ukazovátkem po prstech jen co na hodinky sáhnu?

Tohle je problém kterému je třeba kouknout na zoubek. To jsou totiž ty hříchy proti duchu Ježíšovu (Sk 7.51). Já mu totiž vůbec nevěřím! Nevěřím, že toto je ten jeho duch. Myslím, že jeho duch je přesným opakem těchto zaslíbení, že smyslem jeho poselství je zoufat si ještě víc než dosud, místo čelenky popel (Iz 61.3), místo svobody uvěznění, místo radosti truchlení, zranění, zpustošení toho, co bylo vybudováno (Iz 61.4), ostudu a hanbu(Iz 61.7), sloužit pohanům(Iz 60.10,60.5), chudobu a nouzi(Iz 61.6).

Ne to opravdu není Ježíšův duch. To není evangelium. To by rozhodně nebyla radostná zvěst.
Radostná zvěst je to co Ježíš vyhlásil. To je skutečné evangelium.

Co s tím? Jaký je lék? Jak léčit nedověru, nebo strach?
Nezbývá než vstoupit na tenký led Pepíčka z poslední lavice. Vzít Ježíše za slovo. Spolehnout se na Boží přísliby. Vstoupit do světa víry a sáhnout si na živého Boha (1Jan1.1), okusit jeho zaslíbení. Prvním krokem k tomu je tyto přísliby vůbec znát, vztáhnout si je na sebe a znovu a znovu je okoušet, doslova koštovat. Asi tak, jako když se peče vepřová pečínka. Napřed ovoním, jednou, podruhé…. pak kousíček okusím, pak mě to nedá a okusím znovu….když pak pečínku manželka servíruje, vím už do čeho jdu (a jdu do toho rád). Nakonec pečené vepřové zařadím na svůj jídelníček natrvalo.
Bůh je reálný, má svoji „chuť“ (Ž 34.9) Je to bytost tak blízká a reálná jako třeba můj otec. A chce pro mě víc než můj otec(Luk11.11násl.). Pokud se to naučím denně zakoušet nakonec se mé srdce rozšíří (Ž 24.7), uvěřím že mě miluje a spolu s jeho přísliby přijmu i Jeho. Led nedůvěry se rozpustí každodenními zážitky a zkušenosti s Bohem.

Mirek Dvořák,
Ochoz, prosinec 2003