|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. Chceš-li sem umístit nějaký zápis, tak ho pošli webmastrovi. Dík. |
Skončili jsme tím, že Ezau ztratil linii rodu a šel tam, kde nebylo jeho místo. Jednal proti vůli rodičů, a tak jim zasadil těžkou ránu. Oženil se se dvěma ženami, které s sebou přinesly úplně jiné a cizí náboženství, ale také vnesly do rodiny nesoulad a utrpení. Tím trpěla jak Rebeka, tak i Izák.
Tato událost mohla otevřít Izákovi oči, mohlo to pro něho být jasné svědectví, že Ezau není schopen přijmout Boží poslání a pověření, a že se sám vylučuje z Boží cesty. Izák nic nechápe, je zaslepen tělesnou láskou ke svému nejstaršímu synovi Ezauovi a přestože 20 let s vírou prosil o narození syna, tak se velice lehce usadil "v rovině těla".
Je to velice tvrdá lekce pro každého znás, že totiž nikdo nemá vyhráno, ať máme za sebou 10, 20 nebo 30 let života s Bohem.
A vlastně Izák tak proti své vůli požehná Jákobovi. Můžeme si přečíst znovu 27.kapitolu.
"Nebyli schopni rozeznávat." Tento obraz je velice krásný v tom, že už ho neviděl, nebyl schopen rozeznat to, co bylo správné. Zárověn cítil, že je třeba udělat doma pořádek, zajistit požehnání svému synu. Zavolal si staršího syna Ezaua tak, aby o tom Rebeka nevěděla. Nedůvěra mezi ním a jeho ženou dosáhla jakýmsi způsobem vrcholu. Chtěl požehnat synovi, ale neměl čisté svědomí. Dobře věděl, že by s tím Rebeka nesouhlasila. Jenže se zmýlil. Podcenil ji, ona naslouchala, nedala se oklamat a tak Izák vlastně podrazil nohy sám sobě. Zasel nedůvěru do manželství, do rodinných vztahů a sklidil podvod a klam. Byly časy, kdy se se svou ženou chodil radit, kdy hledal Boží vůli, kdy se Rebeka - to čteme v předcházejících kapitolách - dotazovala Hospodina. I ona se chodila modlit.
A teď vlastně oba dva berou život do svých rukou. Rebeka proto, aby Jákobovi zajistila požehnání. Velmi dobře věděla, že Bůh to požehnání Jákobovi zaslíbil, ale ona nechtěla čekat, nechat jednat Boha, Boží plány se pro ni staly nesplnitelné a tak tomu chtěla pomoci. Projev nedůvěry a samozřejmě k tomu přistupuje i strach a dovršuje zkázu celé rodiny. Podobně jako bezbožný plán Izáka, když chtěl požehnat Ezauovi, stejně tak Rebeka vymýšlí, jak získat požehnání pro Jákoba.
Asi velice dobře znala slabosti svého muže, proto mohla toto zneužít. Izák na to doplácí. Rebeka musí nejprve zpracovat syna, ale Jákob ví, že to není správné, poznává, že jednání matky není dobré, že to není v souladu s tím, co chce Bůh. Trochu se tomu brání a pro jeho matku je to poslední chvíle, jak se vzpamatovat, jak hledat Boží řešení. Jak se ptát, jestli Bůh nemá v úmyslu něco jiného. Bylo by asi velice prosté zajít za Izákem a všechno mu vysvětlit, přiznat se co slyšela, začít s ním rozmlouvat, vést ho k modlitbě, odložit požehnání. Snad oba by poznali, co Bůh zamýšlí s jejich rodinou. Jenomže Rebeka se už modlit nechodí, oba opustili cestu víry a ona je přesvědčená, že jedná správně a že zabraňuje velkému zlu, které by mohlo nastat. (Je to skutečně velké zlo, když člověk svými vlastními silami chce zachránit Boží věc. Takových zachránců je v církvi dost)
Bůh má samozřejmě svůj čas, kdy se chce zastat svých věrných, kteří zůstanou věrni na cestě víry, kteří to nechtějí uspíšit, obejít. A Jákob tuší, že to není správné, co matka chce udělat, i tak se dá přemluvit a dá vlastně tomuto řešení přednost před svým svědomím. Jak Izák, tak i Rebeka, se provinili nejenom tím, že narušili řád, který měl v rodině být, ale především tím, že Izák nemiloval na prvním místě Rebeku, ani Rebeka nemilovala na prvním místě Izáka. Každý z nich si zvolil jednoho ze svých synů. Místo, aby si na sebe přivolali požehnání, tak na sebe přivolávají těžkosti.
Rebeka tímto svým krokem obětuje nejenom svého manžela, své manželství, ale obětuje i staršího syna a sebe sama. Říká, že vezme na sebe zlořečení, které by jinak stihlo Jákoba za to, že oklamal svého otce. Tak daleko je schopna jít, obětovat se pro to, co považuje za správné. Škoda, že nevidí to, co je vlastně správné. Tak se vlastně jak matka, tak i syn ztratili z Božího dohledu.
Jákob přijal falešnou hru a začal lhát. A pak šla jedna lež za druhou, tak jak to v životě koneckonců chodí. Protože když člověk udělá jednou takový krok, těžko se pak bude vymlouvat, že to co už jednou řekl, není pravda. Těžko budeme ustupovat nějakých pozic, které jsme jednou zaujali. Rozhovor mezi Jákobem a Izákem se protahuje, vzniká napětí, Izák je nejistý. Tuší, že není všechno, tak jak má být. Nakonec i Rebeka velice trne, jak to dopadne. Co se vlastně stane. Ošidili se o pokoj, který je dán těm, kteří hledají Boží vůli. Tak jak to říká Ježíš v evangeliu:"Bože, ať se srdce nechvěje a neděsí. Věřte v Boha. Kdo věří v Boha, ten se nemusí bát."
Tito dva, Rebeka i Jákob, jsou však velice rozechvělí na celém těle, protože je v sázce všechno požehnání nebo kletba. Všechno, co si chtěli zajistit bez Boha a nakonec se dočkali. Izák požehná Jákobovi, vzápětí však přichází jeho bratr, a když jejich otec pochopí co se stalo, zalomcuje jím zděšení, roztřásl se. Uvědomil si, že požehnání nelze vzít zpátky. Když Ezau vyslechne tuhle hroznou větu: "Požehnal jsem mu a zůstane požehnaný", je to pro něho tak zdrcující, že se dal do hrozného křiku, zaúpěl a rozplakal se. Ten, který byl zvyklý běhat "po venku", který se s nikým nemazlil, byl lovcem, nevážil si lásky své matky, tak najednou pláče jako děcko. Nad tím, že ztrácí požehnání. On si byl totiž velice vědom toho, co to je otcovské požehnání a co je v důsledku také Boží požehnání. Izák zveřejňuje úděl Ezaua, když mu potom říká v dalším verši (Gn 27,40 ), čí vlastně bude v životě, že se bude vlastně toulat bez domova.
A v dějinách národa Edomítů (Gn 36,8 Edóm = Ezau) se tento verš naplňuje, neboť to byl národ velice nepokojný a bojovný, a jeho živností byly loupeže a výpravy. David a Saul s nimi trochu zatočili, oni se osvobodili, potom je znovu podrobili a vlastně až za doby Makabejské byl tento národ podřízen. Dokonce přijali obřízku, což pro ně bylo velké ponížení. Dokonce ještě jistou daň museli platit v době, kdy zasedl na trůn král Herodes, což byl jeden z rodu Edomítů, který vládl 40 let nad Izraelity. Až po r. 70, kdy dochází ke zničení Jeruzaléma, tak tento národ uplně zmizí z dějin.
Ezau zahořel pomstou a rozhodl se, že svého bratra zabije, ale až po smrti otce, kterého měl totiž velmi rád. Nechtěl to udělat za jeho života, možná právě proto, aby si nepřipravil prokletí, které by jej mohlo stihnout z otcových úst. Na matku nebral ohled.
Rebeka se dozvídá, co chce Ezau udělat Jákobovi, a tak se rozhodne situaci opět zachraňovat. Posílá Jákoba ke svému bratru Lábanovi. Musí samozřejmě přemýšlet nad tím, jak to sdělit Izákovi, aby on k tomu svolil, a dal své požehnání. Ani v této chvíli Rebeka nepřichází za Izákem a neříká mu, jak to vlastně všechno bylo. Neodkryje karty, Ani neprosí Izáka, aby nějak celou tu situaci prošli. Řekne mu, že přece Jákob, který má požehnání si nemůže vzít ženu z chetejských nebo kenaanských dcer. Ale že je důležité, aby si došel pro ženu tak, jako si pro ni došel Izák a on s tím souhlasí.
Podle toho, jak si Rebeka obtočila Izáka kolem prstu zjistíte, že Izák byl vlastně po celý život pod duchovním vlivem své manželky, což není na škodu, ale horší je, když toho žena zneužije. Když převezme vládu v rodině nade vším a stane se hlavou, pro kterou byl povolán muž. Oba tak sešli z cesty, z duchovního pokroku, ke kterému byli povoláni. Izák dává Jákobovi příkaz, aby si nebral ženu z kenaanských, aby si vzal ženu z matčiny strany, od bratra Lábana. Jak Rebeka, tak Jákob vykračují vstříc velice hořkému kalichu, který si sami připravili.
Když Ezau vidí, že Izák žehná Jákobovi na cestu, aby si vzal ženu z vlastního národa - ne z těch pohanských, vezme vše do svých rukou a vezme si další ženu, třetí z rodiny Izmaelovy (vlastně je to příbuzenstvo z matčiny strany) a dovršuje linii odpadu, že se postavil proti Bohu a Božímu zaslíbení.
Jákoba na jeho cestě čekají zkoušky a zápas, kdežto Ezau se lehce vyhne a uzavírá třetí sňatek. Je otázka, co je pro život lepší. Sv.Tomáš někde říká, že je lépe, když člověk klopýtá na cestě, než když si pyšně vykračuje mimo cestu. Ezau si zvolil jednodušší cestu a vlastně z ní sešel. A Jákob, protože si chtěl udržet požehnání, tak ho čeká velice tvrdý zápas, zápas o to, na co měl počkat, co mu mělo být dáno, k čemu to zaslíbení dostal.
A tak vlastně je to kapitola, která nás uvádí do něčeho velice zvláštního. Dochází tam dokonce ke změně jména. Jméno Jákob - jako Bezúhonný, získané při svém narození, dostává potom výraz Úskočný. Jákobem zůstává, ale dojde k posunu od bezúhonnosti - i toho zaslíbení, které přijal, a dostává se do situace, kdy jeho život, kus jeho života - dost dlouhý, se stává životem velice úskočným.
Tato kapitola Genesis je plná úskoků, lásky a nenávisti. Trochu se vrátím...
Také Izák poslal Ezaua, aby šel na pole a ulovil zvěř. Hraničí to trochu s tím, jako by to byl výraz nějakého pohanského smýšlení a cesty. Proto měl ulovit nějaké zvíře, výraz obětiny nebo snad něčeho takového. Je vidět, že Izák byl skutečně daleko od pravé víry.
Kdežto Rebeka, která zabíjí kůzlata, připravuje jídlo Izákovi. Má to být vyjádření jakési pravé víry.
Vypadá to, jakoby všichni byli figurky. Doslova - podvedený lovec; úskočný a bojovný pastýř; otec, který byl oklamán. Jakoby Bůh stál někde stranou a nechal to všechno odehrát, jakoby čekal, jak to dopadne a samozřejmě víme, že každé té události ze života především Jákoba, tak samozřejmě i ostatních, začal využívat.
Jakoby záměrem té kapitoly nebo toho úryvku bylo ukázat, že navzdory všem lidským snahám a výpočtům po cestě, kterou Bůh určil, se dá jít a že je správná. I když ta cesta je poznamenaná hříchem, tak přesto se tam dočkáte Boží shovívavosti a doslova Boží lásky.
P. Petr Glogar
únor 2002