|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. |
Nevlídný až hnusný podzimní pondělní den je za mnou, krbem prohřátý večer přede mnou. Mlhavou ulicí spěchám na Vrahovskou faru, kde se pomalu (až příliš pomalu) schází bratři k setkání s Bohem, písmem a církevní chlapskou esencí. Začínáme se zpožděním, zato (konečně) bubnováním. Po modlitbě začíná Jarda dnešní téma – Zkušenost společenství. Richard píše o katolické tradici prožívání víry ve společenství.O tom, že víra není soukromou záležitostí mezi mnou a Bohem, ale jestliže uvěřím, změní to můj postoj k lidem.Ze spoluobčanů se stanou sourozenci v Kristu, víra sjednocuje v prožívání liturgie i „všedního života“. Jestliže existuje něco, co nás spojuje a naplňuje, snažíme se to hmatatelně vyjádřit. Mocným příkladem tohoto úsilí byli stavitelé katedrál. I existence chlapských společenství něco vyjadřuje. Prožíváme zkušenost s něčím (někým) větším než jsme sami a tato zkušenost nenechá o sobě platonicky rozjímat, či jalově tlachat, ale tlačí nás k hmatatelným skutkům. To, že každých 14 dní v pondělí opustím svoji teplou rodinnou noru a nevlídným (někdy) večerem urazím několik desítek metrů (kilometrů) na faru, je jedním z kamínků nádherné katedrály Kristovy církve. Tato stavba taky nebude hned tak hotova a ve své velkoleposti dokáže pojmout i mé neodborné kutění a proměnit je v něco krásného velkého a věčného. Na závěr zní farní klenbou dvěma mužnými chóry modlitba kompletáře.
Zapsal: Pavel Neckář