|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. |
Začalo to docela neočekávaně a nevinně. Blížil se konec prázdnin a my chlapi z Prostějova a okolí jsme uvažovali, kdy se zase sejdeme na pravidelných schůzkách otců a hlav rodin. Všem se rozeslal dotazník, který měl za úkol prozkoumat nejvhodnější termín dne v týdnu pro další setkávání. Než jsme se ale stačili dohodnout, přišla mailem pozvánka na 1. poprázdninové setkání prostějovských chlapů na mysliveckou chatu „Na Pohodlí“ u Ptení. V příloze mailu byla vyfocená pěkná chata i s podrobnou mapkou, všechno v krásných barvách. Kdo by se tam nechtěl podívat, zvlášť když jsem tam ještě nikdy nebyl. To se nenechám nikdy dvakrát pobízet. Setkání bylo pojato navíc i jako rozloučení s naším spolubratrem a knězem Vojtou Sivkem, který nás chlapy provázel od vzniku našeho společenství, hrdě někdy nazývaného pánskou sešlostí v „Klubu u krbu“ na vrahovické faře. Vojta odjíždí do Pražského „JABOKu“ na zkušenou a na další studium. Na pozvánce byla i zmínka o roštěnkách, které tuze miluji a byl jsem moc zvědav, jak se dělají na ohni. Toto idylické místo nám uchystal pan domácí a všem dobře známý Pavel Šmidra ze Ptenské hájenky, zasloužilý to “Pekař selátek“a nositel čestného klubového vyznamenání pro rok 2003 - „Kus chlapa“. Termín Agapé byl stanoven na pátek 5. září vpodvečer. Byl to krásný a slunečný den a tak jsem, rád se kochaje krásnou přírodou, vyrazil, jak je mým zvykem, na kole a ve značném předstihu, abych byl včas na místě. To znamená mezi prvními. To proto abych si nové místo vychutnal a pomazlil se s ním. Pracovní pomůcky, které na kolo nepatří (jako je batoh, spacák a jiné oteplovací a zahřívací postroje) jsem svěřil kamarádům, jedoucím autem. Sám jsem si přibalil na cestu plavky, které byly to jediné co jsem na cestu potřeboval. Vyrazil jsem už ve tři hodiny odpoledne směrem na Plumlov a Vícov. U Plumlovské přehrady se mě zmocnil pud vodní a já sjel k Podhradskému rybníku pod Plumlovským zámkem. Voda byla čistá, teplá a společnost mi dělalo jen několik labutí, které byly stiženy stejným vodopudem a dostaly stejný nápad jako já. Co víc jsem si mohl přát: příjemná koupel, nádherný pohled na zámek z jižní strany a krásná stvoření hned vedle sebe. A navíc ohlášená krmě, čekající každého, kdo dorazí na „Pohodlí“. V pět hodin jsem už hladový a plný nedočkavosti vylezl z vody a uháněl vstříc všemu dobrému, co slibovala nedaleká budoucnost. Sluníčko svítilo do tváře a já pozoroval lidi na polích. S více než půlhodinovým předstihem jsem byl na místě. Už jsem se nemohl dočkat příjezdu spoluchlapů s mým zavazadlem, protože moje cyklovýstroj přestávala s přibývajícím časem být „in“. První se u chaty objevil pan domácí a tak jsme společně připravili dřevo na oheň a chatu pro hosty. Postupně se nás pak sešlo 10 statečných. Souběžně s přípravou slavné lesní mše svaté jsme udržovali oheň a tím dotvořili liturgicky správnou zálesáckou kulisu chystané bohoslužby. Mše se odehrávala za plápolání ohně, četlo se při loučích a liturgickou hudbu obstarávalo 9 bubnů. Devět nás bubnovalo a desátý, P.Vojtěch, měl ruce zaměstnané obřadem. Mše byla slavná a dlouhá a tak se občas ozvalo už i pronikavé kručení, vycházejí střídavě ode všech přítomných z oblasti žaludku. Konečně! Rošt je připraven a první roštěnky jsou již olizovány ohnivými jazyky táboráčku a v duchu též ohnivými jazyky všech přítomných chlapů, na krkovičku fascinovaně a nábožně upírajících svoje zraky. Vůně se šíří všemi směry a zástup čekajících se svými žhavými pohledy snaží co nejrychleji zdárně dokončit, co plameny započaly. A už je to tady, už je to tady! Jsem na řadě. Sliny nestačím polykat. První zakousnutí a první sousto je hýčkáno na jazyku. Jsem v nebi? Nic nevnímám. Je to skvělá odměna za celodenní putování. Jsme nenasycení jak uhlovodíky a tak se pečou další a další porce. Společenství je úžasná věc. Zpěv, hudba, vyprávění a bubnování se nesou do dálky. Okolo druhé hodiny po půlnoci pomalu ustává hovor, utichá zvuk kytary a všichni se přesouvají na uchystaná lože. Každý je připraven na chladnou, drsnou lesní noc a tak Pavel jakožto zodpovědný starosvat této vskutku velkolepé akce, maje obavy z našeho prochladnutí, přikládá do pece pryskyřičná polena jedno za druhým. Uprostřed noci jsme se najednou všichni začali budit jako šokem. Zpocení jak myši lezeme ze spacáků a odkládáme vše co se dá i nedá. V lovecké chatě je jako v sauně. Ležíme na spacácích jen v nedbalkách a dospáváme v kaluži potu. Naštěstí nás ráno něžně budí vůně čerstvé kávy a svařeného vína - pozornost to našeho hostitele Pavla. Ti, kteří se cestou domů budou držet volantu, musejí tuto ranní pochoutku přenechat jiným, ale my ostatní to z čirého přátelství a abychom nenechali zbytky, jistě zodpovědně všechno dopijeme. Pomalu se navzájem loučíme a nakonec zůstáváme s Pavlem zase sami jako na počátku. Uklízíme, umýváme nádobí, povídáme, mlčíme. A pak už se jen loučíme, nasedám na odpočaté kolo a sjíždím zpět dolů do Prostějova, nabitý energií a krásnými dojmy.
A toto vše prožil a pravdivě zaznamenal: Jarda Lizner