kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail.

Zápis z výročního setkání prostějovského “Společenství u Krbu”
aneb
"Chlapi s prasetem" tři dny poté…

Datum: 16.6.2003

Místo: Hájovna ve Ptení

Přítomni: Vojta Sivek, Pavel Šmidra, Franta Moravčík, Luboš Nágl, Pavel Neckař, Josef Záboj, Vítek Albrecht, Pavel Kabelka, František Kostelník, Pepa Kopečný, Jarda Lízner

Dnes jsou tomu již tři dny, co se uskutečnilo výroční setkání “Pánského klubu prostějovských chlapů od krbu na Vrahovické faře”. U příležitosti blížícího se počátku prázdnin vyvstala potřeba slavnostního zakončení a zhodnocení klubového roku. Volba místa padla na Šmidrovic hájenku ve Ptení, jejíž obyvatelé se ústy své hlavy (otce rodiny) sami nabídli. O důstojnost prostředí a výzdobu se tak kromě zasloužilého člena klubu (viz níže) Pavla Šmidry a jeho pohostinné rodiny, postarala i sama matka příroda. Stěží si lze představit pro muže kteréhokoliv archetypu lepší prostředí. Chválou hned zpočátku, v průběhu ani ke konci nešetřil žádný z nás chlapů. Mám za to, že i počasí bylo ten den jaksi chlapské. Ráno sprchlo a mírně se ochladilo, večer byt čerstvý a plný nadějného očekávání. Někteří z nás byli na hájence dříve, hlavní autobus pak dorazil před osmou hodinou večerní těsně před začátkem slavnostní liturgie. Dlužno poznamenat, že odjezd z Prostějova byl celkem v časovém limitu, leč lehké zdržení na příjezdu zapříčinila ta skutečnost, že Luboš Nágl rozšroubovával a opět sešroubovával okna do ložnice. Částečně tak činil z toho důvodu, že zde měl (jako pořádkumilovný chlap) pečlivě uložen spacák a kytaru, nástroje to nepostradatelné pro tento den a posléze i noc. Ne že by neměli u nich na Větrné Hůrce dveře, nebo že by je “někdo” schválně nechtěl otevřít. To se jen dětem jaksi někam zatoulal klíček poté, co dveře důkladně zamkly a laskavě položená otázka: “Kdo to byl?” nedošla odpovědi ani poté, co byla laskavost z důvodů výchovných opuštěna. No a Luboš jako vzorný manžel, vědom si svých povinností, chtěl prokázat své ženě poslední službu (poslední myšleno před odjezdem), aby nebyla nucena použít v noci jiného než manželského lože, byť pro tuto noc lože manželaprostého. Nakonec celá záležitost za (snad) pochvalného mručení vyřízena, Luboš uvolněn z dalších domácích prací a po několika minutách jsme se již ocitli v zahradním areálu hájenky. Téměř přesně ve 20hodin začala mše sv., kterou sloužil důstojný Otec Vojtěch Sivek za přítomnosti důstojných Otců klubových v počtu cca 10-ti kusů (Vítek A. a Pavel K. Trochu IGNOR-ovali čas a dorazili až na přímluvy). Mešní texty byly tyto: 2 Kor 6,1-10; Ž 98, odp.: Hospodin uvedl ve známost svou spásu.; a Mt 5,38-42

Zelená barva kněžského roucha i roucha většiny zúčastněných harmonicky ladila se svátečním okamžikem v malebném údolíčku. Krásné liturgie se skromně poodstoupivši zúčastnila i choť hostitelova s dětmi a též mistr kuchař, přikládající průběžně na oheň, točíce přitom obratně rožněm. Mše proběhla spořádaně a klidně, jak už bývá na našich setkáních zvykem (naši předkové tomu říkali krásně: obcovat zbožně mší svaté) a připomněla hlavní důvod našeho setkávání. Jde o naši cestu k Bohu, k sobě samým a svým nejbližším.

Po mši proběhlo slavnostní vyřazení a vyznamenání zasloužilého CHLAPA, spojené s udílením výjimečných poct. Tím, kdo byl jednomyslně označen za hodna ocenění, byl náš hostitel Pavel Šmidra.

Mezitím se už od rožně linula libá vůně opékaného selete, neboť toto byl pozorným hostitelem další ze skvěle sestavených bodů programu toho večera. Mistr kuchař je (sele) spolu s pánem domu 3 dny měl naložené a od druhé hodiny odpolední již poctivě pekl. Masíčko bylo dozlatova jak z maminčina pekáče a usmívalo se na nás tak, že nebylo možné tento úsměv neopětovat a nepřitisknout svůj ret. Kulinářský proces se seletem dále pokračoval: bylo po právu porcováno a tyto lahodně vyhlížející 1/2 kg plátečky se pak již jen dobarvovaly na roštu na správnou barvu a teplotu. Po mši svaté tedy nastal konečně čas na agapé. Jelikož sele mělo cca 40 kg živé váhy, dostalo se bohatě na každého (a vyšlo ještě na druhou večeři - u některých jedinců pak i třetí a čtvrtou, ráno na snídani a ještě na malou výslužku coby drobnou náplast opuštěným manželkám). Seděli jsme obřadně kolem ohniště, blaženě mlaskali a v tichu téměř eucharistickém vychutnávali my nehodní tento vpravdě druhý dar nebes. Vůkol se linula jedinečná vůně panenské vepřové a něžně se snoubila s vůní lesa. Všeho bylo dostatek: maso, chléb, pivo, víno - co kdo chtěl, co hrdlo ráčilo a duši blažilo. “Snad tak nějak to bude vypadat v nebi”, říkal jsem si. Čekal jsem, kdy mezi nás sestoupí andělé. Vskutku posvátné společenství - kousek od nás stojí dva stany (jeden pro Mojžíše, druhý pro Eliáše) , teď už opravdu nic nechybí…

Jídlo se pomaloučku usazuje v plných bříškách. Někteří musí dělat pauzy, aby poctivě dojedli své porce, jiní blaženě polehávají a pochrupkávají (Joža) v síti (mezi stromy - ne v internetové /pozn. autora/). Sešeřilo se a u ohně se pomalu otevírá pokojná diskuse ve skupinkách. Každý má svoje téma, ke kterému se během roku možná nebylo kdy dostat. Ochlazuje se a tak se přitulujeme blíž (k ohni). O chvilku později někdo pořádně naloží - oheň před námi, zima za námi a atmosféra se mění. Kdosi vzal buben, na který jsme již předtím opatrně doprovázeli mši. Teď je to ale jiné. Oheň sálá a žhne do tváří. Chlad kolem se jaksi mění. Už není zima, je jen příjemný vlhký chládek, který jakoby nás v pospolitosti kolem ohně ještě víc spojil navzájem a s přírodou kolem. Je noc, svítí hvězdy. Z lesa se linou noční zvuky, oheň praská, hovor se ztišuje. Bubny se přidávají postupně další a další. Napřed se rozezní prostřední velikosti. Vyzývavě lákají svým: bum-bum-bum. Přidávají se velké, jejichž rezonance přehlušují zbylý hovor v kruhu. Nakonec se rozezní i ty úplně maličké, které spíš ťukají či šeptají. Kdo má buben, bubnuje. A v dunivém chorálu jich snad zní osm či deset. To už není liturgický doprovod či šetrné bubnování na faře ve dvou či třech bubnech. Ani to už není hra bubnů. To je hra srdcí, srdcí mužů. Každý svojí silou, svým rytmem, bez not, bez domluvy. Jen tak ze srdce a se srdci spolubratrů kolem ohně. Tohle už není oheň a hudba spoutaná v krbu. To je svobodný, otevřený tábornický a lovecký oheň. Bubnujeme společně v kruhu a vzduchem se nese něco víc než jen vůně masa a lesa. Je to duch chlapské pospolitosti. Duch, který je dán nám mužům. Duch, který potvrzuje: ano, ty jsi muž, který má ve svých rukou nejen buben, ale i své spolubratry, rodiny a svět. Jsi to ty, který jsi povolán, abys našel sám sebe, svůj rytmus, svůj život, své povolání a službu! Současně každý bubnuje sám za sebe. Tak jako ve svých životech, vůči Bohu a nejbližším každý z nás stojíme. Společně a přece sami: čelem k ohni, který dává život, ale i spaluje. Život s Bohem je plný paradoxů. Každý buben promlouvá svojí řečí. Bez ohledu na velikost. Každý do něho vkládá kus sebe. Bubnování sílí a graduje. Vibrace bubnů skoro rvou vzduch v údolíčku kolem hájenky. Toto místo nám dnes dal Bůh, abychom ho vyplnili a v ozvěně našli sami sebe a jeden druhého. Hlasy bubnů se slévají do jednoho celku. Už to není oddělené bubnování, ale spojený proud, hučení zvuku. Cítím, že můj buben zní, i když na něm zrovna nemám ruku. Bubnuji a jsem naplněn úžasem z toho, co slyším a vidím.

Tváře a ruce mužů okolo se mění. Cítím, že je to prchavý okamžik, kdy na nás vzájemně dýchla věčnost i lidskost, skrytá v našich nitrech. Mám pocit, že vidím těm chlapům do srdce. A cítím, že to, co zní z jejich bubnů, je ozvěna PRAVDY. Nejsou to noty ani cvik, co tu dnes zní. Je to koncert, jehož partituru si z nás přítomných složil sám Bůh. Pak stejně nečekaně jako vše začalo - bez domluvy a pokynů, vše ve chvíli ustane. Kolem ohně se rozhostí posvátné ticho a klid. Tak to trvalo, zdá se mi, dost dlouhou chvíli. Až kdosi, kdo neměl buben a nemohl se přidat řekl: “hmm, myslím, že na tom bubnování něco je. Po tom co jsem slyšel, tomu už začínám trochu rozumět.” Pak už se rozproudila veselá diskuse, kterak pořídit buben na fakturu na firmu a zda by to nešlo rozepsat třeba na lopaty. V duchu jsem si přál, aby se později bubnovalo znovu. Zkoušelo se to, ale už to bylo jiné. Tamto byl prostě jeden jediný neopakovatelný okamžik a já jsem během něho mnohé pochopil. Taky to, že opravdu nezáleží na velikosti bubnu. Zastyděl jsem se, že můj buben, který mi byl darován před 3/4 rokem jsem nedoceňoval. Má totiž dost tuhou blánu, která dobře zní, jen když se dá přesná a pořádná rána. Teď vím, že je třeba se při pořizování bubnu a hraní na buben modlit. Bůh už se pak postará, aby sloužil jak má. Chce to jen trpělivost. Jednou přijde čas a příležitost k tomu, aby tě Bůh obdaroval.

Usínali jsme ke druhé hodině ranní. Unavení, ale spokojení. Někteří museli už domů, ale většina zůstala. Někteří ve stanech, někteří, co se ten večer dost nepohoupali, tak na lavičkové houpačce (ovšem ráno byli na zemi, tak teď nevím kde si vlastně ten Joža ustlal). Snídalo se a kafíčko upíjelo pomalu, jak jsme postupně lezli ze spacáků a mžourali do jasného ranního slunce. Rysy mužů v něm byly ostře řezané, oči přimhouřené a nozdry doširoka otevřené, neb byly v tu chvíli hlavním pátracím orgánem ve směru tušené krmě. Hostitel Pavel nás celou dobu neúnavně obsluhoval a zahrnoval svou péčí. Leč hlas každodenních povinností nás všech chlapů pomalu, ale neúprosně volal a tak se již jen narychlo uklidil největší nepořádek a po osmé hodině ranní jsme se z tímto nádherným místem i jeho obyvateli (ač neradi) rozloučili a vypravili se každý na své místo a ke svému úkolu: dobývat v potu tváře chléb náš vezdejší.