kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail.

Zápis ze setkání chlapů v Brně a z něho vzniklá diskuse

Datum a místo: 19.5.2003 u Mirka na Cejlu
Přítomni: Václav Bareš, Mirek Benešovský, Jirka Brauner, Mirek Dvořák, Pavel Hranáč, Ivan Hudec, Zdeněk Michalec, Nik Richter, Roberto Scavino, Jaromír Ševela, Honza Šlachta, Martin Šmídek, Karel Štěpánek, Jirka Zich, + ….

Opět se potvrdilo heslo, které přivezli chlapi z loňské cesty do Nového Mexika – „Take nothing for granted.“ K plánovanému programu, který si připravil Pavel, vůbec nedošlo.

Po kratším úvodním povídání jsme se dostali k modlitbě. Znovu se ukázalo, že je lépe zařadit modlitbu na úvod, kdy ještě většina z nás nespí. Navíc se zdá, že rčení „hladový voják lépe bojuje“, platí v přeneseném významu i v rovině duchovní – „hladový chlap se lépe modlí“. Takže nezbude, než se pokorně vrátit k pražskému modelu (potrava až za odvedenou práci).

Následoval neplánovaný bod programu, povídání o přednášce, kterou jsme měli s Martinem na Petrově. Naše dojmy, spolu s dojmy Nika, který byl na Petrově v publiku, vyprovokovaly víc jak dvouhodinovou diskusi.

Kdybych měl stručně shrnout její obsah, bylo tam hodně kritiky institucionální církve, její neschopnosti oslovit chlapy a přitáhnout je do kostelů (o seminářích nemluvě), nářků nad nedostatečnou komunikací mezi laiky a kněžími atd. Věřím, že tyto stesky měly svůj smysl. Vždyť kde jinde by měl chlap říct, co ho trápí a štve, než v partě kamarádů. Škoda jen, že kromě Nika nás neslyšeli ti, kterých se to týká. Možná by to bolelo, leccos by považovali za nespravedlivé, určitě by to však přispělo k lepšímu vzájemnému pochopení.

Z našich řad se ozvaly i jiné hlasy. Nejvíc se mi líbila Honzova řeč. Stručně shrnuto – I když je kritika v mnohém pravdivá, je třeba se zaměřit na to, co mohu udělat a změnit já sám (resp. my, jako parta chlapů). Vrátit se k našim začátkům a stavět na tom, co nás tak oslovilo. Ty druhé nemohu násilím měnit. Pokud ale vytvoříme fungující otevřené společenství, které bude přinášet dobré ovoce, může to oslovit i pochybovače mezi kněžími. Třeba pak někteří najdou cestu mezi nás.

Samozřejmě platí i to, co dodal Roberto – jestli budeme poctivě pracovat na svém vztahu k Bohu, ostatní půjde podstatné snáze. Asi bychom si každý měli poctivě odpovědět na otázku, jak na tom v tomto ohledu jsme. A jak je na tom celé naše společenství. Pomáhá nám přiblížit se k Bohu? Neměli bychom něco změnit?

Na závěr ještě jedna věc, která mi od posledního setkání vrtá hlavou. Mirek perfektně popsal potřeby většiny chlapů – být aktivní, něco dokázat, něco vytvořit, změnit, dosáhnout úspěchu, uznání, … (zbytek si každý za sebe může doplnit sám). Uváděl to jako jeden z důvodů nedostatku chlapů v kostele, protože církev pro naplnění těchto našich potřeb neumí vytvořit prostor.

A mně najednou došlo, že Mirkova charakteristika je přesným popisem našeho kalkulativního myšlení. Co si budeme namlouvat, podstatným měřítkem je pro nás dosažený a změřitelný výkon. A tak se ptám sám sebe a vás také: Je třeba hledat způsoby, jak mužům dopřát naplnění v tom, co je jim přirozené? Nabídnout v církvi prostor k uplatnění měřitelnému v korunách, kilowatech, kubických metrech apod.? Nebo jít cestou svatých bláznů, vzdát se logiky tohoto světa a opustit bezpečný prostor, ve kterém jsme zabydleni? Dokážeme to? A pokud ano, budeme umět přesvědčit i další, aby nás následovali? Logicky vzato mi připadá zhola nemožné, najít argumenty, které by přesvědčily kalkulativní mysl, aby opustila sama sebe a začala uvažovat kontemplativně. Jsem zvědav, co nám k tomu Richard na podzim řekne.

Zdenek Michalec

Diskuse do pranice (nebo po pranici?)

Když si tak promítám včerejší večer, nedá mi to, abych nesdělil svoje pocity. Nakonec na pocity má každý právo.

V minulosti jsme se věnovali několika způsobům prožívání večera, několika tématům. Myslím si, že stojí za to je zrekapitulovat a že by se každý mohl vyjádřit, co mu konkrétní způsob přináší nebo nepřináší. Roberto nezvykle dlouhou řečí vyjádřil (a Honza lyricky zopakoval) to, co by mělo být naším logem "posunout chlapa k Bohu". Jelikož se mi to líbí, budu posuzovat způsoby prožívání společného času z tohoto hlediska - to jest, jak mě to posunuje k Bohu:

1. bubnování
2. společná a osobní modlitba
3. sdílení se a předávání svých poznatků s uplatňováním nabytých vědomostí do praxe (žena, rodina, vztah k lidem)
4. plánování do budoucna a příprava akcí
5. další organizační debaty
6. osobní problémy technického rázu (když někdo potřebuje s něčím pomoct)
7. hudba, zpěv, tanec
8. vztahy v církvi (faráři, růženec, ...)
9. teologické a historické debaty

1. Navodí pocit sounáležitosti, udělá jasný předěl mezi "řečmi" v kuloárech po příchodu a "setkáním"
2. Možnost společného prožitku, možnost přednesení své prosby, trochu mi chybí jasný řád (možná by stálo za pokus, stanovit si nějaký řád pro tento úsek večera, stačilo by to domluvit těsně před modtlitbou)
3. To jsem viděl jako hlavní přínos ze setkání, alespoň pro sebe. Ideální osnovou byla Richardova kniha, eventuelně Martinova přednáška na podobné téma. Nevzpomínám si, že bychom narazili někdy na neřešitelný problém, neomezovalo nás dogma.
4. Důležitá část, v některých údobích dokonce tak důležitá, že je tomu třeba věnovat celý večer.
5. Mám pocit, že tato část nabírá čím dál většího rozsahu a zvrhává se v tlachání. Měla by mít jasně vymezené místo a limitovaný čas.
6. Toto řešíváme spíše v kuloárech a v debatě při bufetu - možná by stálo za úvahu, pokud si stanovíme "jednací řád", zasunout takové téma i velmi stručně do programu, aby kuloárové debaty už měly jasný směr a jasné účastníky.
7. Vidím to jako součást modlitby, bubnování. Mám pocit, že jinak nejsem schopen tanec cítit jako nezbytnou součást. Údy se musí samy dát do tance.
8. Toto téma nás odvádí od řešení vlastních problémů a bere nám čas určený pro sdílení se (tak nějak to řekl Roberto). Je úkolem každého z nás předat poselství ve svém okolí. Napřed ale musíme načerpat, abychom měli, co dát.
9. Toto téma nás evidentně nesjednocuje, ale rozděluje. Za dva tisíce let se mnohé otázky nepodařilo rozlousknout a nepodaří se to ani nám. A když podaří, stejně tím nikoho neomráčíme. Navrhuji nevěnovat se této oblasti. Možná by mělo smysl o konkrétních otázkách debatovat v užším kruhu - pouze pro zájemce a mimo čas vyhrazený pro setkání.

Setkání chápu jako svatý čas, kdy je nám Bůh k dispozici plněji než když jsme sami. Naštěstí se Bůh neurazí a řekne: "Tak nic. Když dnes nemáte zájem, přijdu příště zas. Třeba to příště vyjde."

Tak ahoj příště

Pavel

Zdenek

Přišlo mi to jako schůze špatné politické strany po nepodařeném předvolebním mítinku. Probíral se tam zleva zprava problém, který vlastně v tomto okamžiku není problémem, jenž bychom měli právě řešit.

Jsem přesvědčen, že Zdenkova a Martinova mise na Petrově svůj úkol splnila úspěšně - pro tento okamžik měla poinformovat, přednést zkušenost a poskytnout látku k přemýšlení. A já si myslím, že je to pro začátek tak akorát dost.

Protože jakýkoli pocit nátlaku z naší strany vyvolá u protějšku přirozenou obrannou reakci. Takže zase podávat věc způsobem: "děláte to blbě, dělejte to tak, jak vám radíme, jedině tak je to správně" by v žádném případě ovoce nepřineslo. A já - abych yjádřil svůj pocit - jsem ve včerejší debatě tento podtón slyšel, a trochu mne mrzí, že když se za námi přišel Nik podívat, předvedli jsme mu setkání tak, jak obvykle (díky Bohu) nevypadá (pravda, poslední dobou jsem moc nechodil, ale snad se nemýlím).

Jura.

To devatero se mi líbí. Zkusím také odpovědět.

1. Bubnování - odhmotňuji se a přicházím
2. Společná a osobní modlitba - vítám se a dávám se ( velké rezrvy)
3. dtto - ano je třeba nosných témat, je třeba bdít nad vůdci, je třeba podpírat ruce, aby neomdlévaly, ale zejména je třeba poslouchat a naslouchat a jak jsme si řekli u Tebe, darovaný čas vracet tomu od koho jej máme
4. dtto - souhlas
5. dtto - vychládá srdce
6. dtto - souhlas
7. dtto - necítil jsem se
8. dtto - necítil jsem se, je to chlapské téma, ale v jiném prostoru a čase
9. dtto - dtto

Myslím si, že pondělky by mi měly znít v uších, měly by mně rozechvívat a měly by ve mně rozněcovat touhu po přebývání v Boží přítomnosti, po kontemplativní modlitbě. TOUŽÍM VELMI PO SPOLEČNÉ CESĚ a potřebuji pomoc všech, kteří mi byli pro tuto cestu vybráni a dáni, tak jako jsem jim k dispozici byl dán já. Všechno je dar. Pavle, děkuji a taktéž se těším na Vás na všechny. Musím dodat, že jste mi nějak blíž. Zajímavé.

Roberto.

Vzpomínám na staré časy, Petra se stopkama v ruce, kolečko, každý 5 minut pro sebe, na povídání o sobě a pak další. Moc bych se přimlouval za obnovení tohoto obyčeje. On občas takový osvícený despota s bičem v ruce je moc prospěšná věc.

Jiří.

Dodatek.
Dnes opět v celém dni bylo mnoho chvil, ve kterých jsem si promítal pondělní noc a vracel se k přečteným komentářům. Předestřu Vám všem mou představu o pořadu večera. Vidím to jako povinnost, vyjádřil jsem-li se kriticky a jsem zvědav na Vaše názory.

1. Určíme-li 19,30 jako začátek, pak ZAČNEME v 19,30 !
2. V 19,30 se začíná bubnovat a začíná "odhmotňování "
3. Modlitba - pověřený průvodce modlitbou /při předchozím setkání pověřen Otci zakladateli/ se ujme večera a poslouží ostatním. Modlitba by měla mít přesně stanovena pravidla, abychom se neztratili. ´Uvod, chvály , pak teprve díky za Boží milost a štědrost projevující se k mé osobě zcela konkretně. Následuje obecné vyjádření viny jedním za všechny a prosba za odpuštění, z časového důvodu právě oním průvodcem a opět za všechny /cítil-li by někdo potřebu vstoupit i do této části, není omezen/. Nyní je připraven prostor pro prosby. Na závěr modlitba Otče náš. Doporučuji celý bod 3 absolvovat v hrdém postoji a předpokládám, že 20 minut bude dostačujících, abychom byli připraveni k setkávání se.
4. Program. K němu zcela jistě již zasedneme tak jak jsme doposud naše setkávání praktikovali. Služba průvodce modlitbou končí. V této fázi.
6. ... Témata, diskuze, kolečko ...
7. Kdo povede rozpravu, určí čas na přestávku 20ti minutovou. Společné občerstvení.
8. Krátké bubnování ukončí volnou zábavu.
9. Závěrečné modlitby před půlnocí se opět ujme ten , který posloužil celému společenství již na počátku a doporučuji opět ve stoje. Po 5ti minutách můžeme býti rozesláni.

A v tuto chvíli nechť se již hovoří o čem kdo chce.Myslím si, že je to ohleduplné i ktěm, kteří přišli, jak říká Václav VACEK, pracovat. Myslím si, že toto je jedna z cest, která nevede k frustraci, naopak. Napsal jem to proto, že Vás mám rád a že mi na Vás záleží a že i s Vámi bych rád sdílel Boží království, ale... musíme si vzájemně pomáhat na cestě.Cítím to tak, že jedno pondělí za 14 dnů a v něm 4 až 5 hodin je opravdu minimum a proč ještě z tohoto času ukrajovat. Samozřejmě, že jednou za čas kuželky, kulečník či cokoli, není na závadu.

Roberto

Kamarádi,

bylo by mi líto, kdybych tuto diskusi nepřidal k Zdenkově zápisu.

Snad mi to nebudete mít za zlé :-)

Jak jsem ty úvahy formátoval do stránek, uvědomil jsem si zvláštní věc: To pondělní setkání by mi totiž před pár lety připadlo velmi zajímavé. Mluvili jsme přece o historii, o Bohu, o složitých vztazích mezi laiky a klérem, o znepokojivém úbytku nejen kněží, ale obecně mužů v naší Církvi.

Myslím, že před pár jsem byl docela vděčný za každé takové setkání mužů, které vyšlo za obzor obvyklých debat o politice, o práci, o sportu čí dávných zážitcích z vojny.

Ale toto pondělí jsem měl intenzivní pocit marněného času. A jednotlivá zrnka diskuse, která mě přicházejí do mailové schránky mě říkají, že v tom nejsem sám. A tak tedy nemluvím jen za sebe:

Změnili jsme úhel pohledu a vidíme věci, které nám dřív byly skryté.
Jsme už na cestě dost daleko na to, abychom začali vidět sami sebe jako ten jediný bod, s kterým máme hýbat.
A máme za marnost dělat něco jiného.

A za tohle poznání mám teď radost i z toho, co mě v pondělí rmoutilo.