kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail.

Zápis ze setkání chlapů v Brně

Datum a místo: 27.1.2003 u Mirka na Cejlu
Přítomni: Václav Bareš, Mirek Benešovský, Jirka Brauner, Jarda Černý, Mirek Dvořák, Pavel Hranáč, Ivan Hudec, Petr Janda, Zdeněk Loučka, Zdeněk Michalec, Roberto Scavino, Petr Ševčík, Jaromír Ševela, Martin Šmídek, Karel Štěpánek, Vašek Ťulák, Bob Urbánek

Hned na úvod je bohužel třeba se zmínit o dlouhodobém nárůstu pozdních příchodů na naše setkání. Tentokrát naštěstí byla naše technika v pravý okamžik na pravém místě a provinilci nezůstali utajeni. O tom, že si svého provinění byli dobře vědomi, svědčí vzrušená debata na téma „kdo to zavinil?“

Ve stejném termínu jako my se sešli také chlapi v Prostějově, v Praze – západ a na Dobříši. Aniž bychom se nějak domlouvali, bylo na programu stejné téma – začátek nové Rohrovy knihy. V Brně jsme skončili u předmluvy, která se ukázala být tématicky tak bohatá, že by to vystačilo na několik setkání. Jako „lektora“ mě zaujaly tři okruhy myšlenek: Richardovy poznámky ke stavu současného světa, popis duchovní cesty muže (mj. to, že existuje „jazyk vzestupu“ a „jazyk sestupu“ a je na to třeba brát ohled) a především kapitolka o iniciaci. Konfrontace toho, co má iniciace mladým mužům dát, se skutečností (jaký jsem já, chlapi okolo mne včetně našich předních politiků) ukazuje jasně, jak moc nám iniciace chybí. Divého muže jsme v Brně probírali už v loňském roce, ze slovenského překladu. Na podzim jsme si dali pauzu a uvažovali jsme o tom, jestli trochu nezměnit téma. Poslední dvě setkání mě však utvrzují v tom, že je dobré touto cestou pokračovat.

A pak nastal vytoužený okamžik. Na scénu přišel vyhlášený hostitel Z.L.

Nabídka předčila očekávání. Od skvělého pečeného vepřového (včetně voňavé šťávy, kterou se Robertovi nepodařilo před námi utajit), přes křehoučké koláče až po „pomazánku pro slabší nátury“. Posledně jmenovaná krmě prokázala, že jsme na chlapské cestě už urazili řádný kus. Nesnědla se, což svědčí o tom, že slabší nátury mezi námi téměř vymizely.

Příští setkání bude v pondělí 10.2.2003 na obvyklém místě. O naše žaludky se postará Jirka Brauner, péče o chlapské duše se ujme Karel Štěpánek.

Zdenek Michalec

Dva dopisy

Pavel Martinovi

Martine, dnes ráno, když jsem poměrně brzo vstával do práce (ve 4:50), se mi promítala Tvá řeč o historických střetech a kompromisech řecké a židovské tradice v křesťanství. Možná, že bych si měl přečíst knihu, ze které jsi čerpal (přednáška Ludwíka Armbrustera - pozn.Martin), ale dnes ráno mně došlo, že ten Tvůj autor se asi mýlí. Střet, o kterém jsi mluvil, probíhá napříč kulturami a náboženstvími a zřejmě nemá nic společného s židovským a řeckým náhledem na svět (zjednodušeně řečeno). Je pozorovatelný v židovských dějinách, když Židé instalovali krále, znovu v diaspoře, znovu při vzniku chasidismu. Stejně tak je dobře vidět v řeckých dějinách - střet demokracie a autokracie (krásně to popisuje Popper v knize "Otevřená společnost a její nepřátelé", kterou jsem Ti nedávno půjčil, na střetu Sókrata a Platóna).

Křesťanská teologie byla založena na platónovských idejích a v tom je ten kámen úrazu. Je ve svém principu despotická. Nějak se podařilo zamlžit pozvání ke svobodě, které v Evageliu je. Myslím si, že hlavní problém demokracie je, že se prosazuje pomalu. Chce to totiž osobní zodpovědnost a tu každý musí přijmout vnitřně - je to vlastně osobní konverze. Jakákoliv forma tyranie, ať už je to třicet tyranů v Řecku, mladý Alexandr s Aristotelem, možná i král Šalamoun, ale určitě středověká církev, komunismus, a řekl bych, že i média kromě rádia Proglas, se na chvilku zdá dobrá, než tyranům dojdou nápady a peníze. Člověk je jako ovce, zbaven své osobní zodpovědnosti, a v rámci možností systému hledá pouze osobní výhody. Není zodpovědný za sebe, jak má potom cítit spoluúčast s hladovějícím bližním? V demokracii je důležitá zásada, kterou nesmíme přehlednout, aby si někdo nemyslel, že demokrat si musí nechat ..... na hlavu, a to je netolerance k netoleranci (např. k terorismu).

Ještě bych chtěl připomenout Theilarda de Chardin a jeho bod Omega. Byl to obdivuhodný chlap - jak v geologii, tak v teologii. V geologii například předpověděl, že kolébka lidstva je v Africe a že nejdůležitější objevy budou v Africe, i když v jeho době to nikdo nemohl tušit. V teologii (jestli se to tak dá říct) byl přesdvědčen o tom, že lidstvo na cestě ke spáse musí projít sjednocením, že to je podmínka věčného života. Předtavoval si, že informační technologie dosáhne takového rozmachu, že bude propojen každý s každým. Na konec čtyřicátých let to byla dost odvážná myšlenka. "Nová civilizace" nebo "třetí vlna", která je charakterizována počítačem se snaží přesně o toto.

Možná se některým zdá, že jde především o peníze, bohužel jsme dosud nepřijali alternativní univerzální měřidlo, ale peníze se stávají na mnoha místech imaginární veličinou. Všichni s nimi operují, ale nikdo je nevidí. Pohybují se rychlostí světla. Moje peníze jsou číslo, které se mi objeví na monitoru, když se připojím k bance. Spousta firem podniká, staví, nakupuje a přitom žádné peníze nemá. Je to spousta novinek, se kterými se těžko vypořádáváme, ale evidentně to postaru nejde. Tento směr se nemůže uplatnit tam, kde se prosadila tyranie a kde je snaha o izolaci (ať už v národních státech nebo náboženských uskupeních). Rovněž se pomalu prosazuje proti přežívajícím institucím průmyslové revoluce - průmyslovým gigantům a jejich loby, odborům a přebujelé administrativě, kde je z řadového občana sejmuta zodpovědnost (myslí za něj šéf nebo úředník ve státní správě).

Decentralizace moci, to je jeden z hlavních požadavků "třetí vlny", postupný zánik národního státu, další. Předpokládá se postupný návrat osobní zodpovědnosti každého občana a nový model rodiny (nebo možná jistý návrat k původnímu modelu rodiny tím, že se otcové vrátí z fabrik a kanceláří, kam je zatáhla průmyslová revoluce, domů k počítači nebo blízko domova do vysoce specializované dílny). Budou kladeny vysoké požadavky na vzdělání a odbornost. V blízké době bude čím dál větší poptávka po specialistech.

Je toho hodně, co mi prolítlo ráno hlavu, něco jsem připsal až teď. Ztraceného času nelituji, měl jsem možnost nějak formulovat to, čím se poměrně často zabývám. Na první pohled je to téma odtažité od skutečnosti. Ale není to pravda. Týká se to našeho každodenního rozhodování, našich postojů k dění ve světě, možností evangelizace, našeho chápání událostí a konečně i oddělování zrna od plev na světském i církevním mlatě.

Měj se fajn a díky za čas Pavel

Martin Pavlovi

Pavle, dnes večer (ve 22:16) jsem si konečně našel chvíli abych dal na papír pár myšlenek, které se mi honí hlavou od přečtení Tvého dopisu. Měl jsem totiž v pondělí na mysli trochu jiný dějinný střet, než se mi zřejmě podařilo vyjádřit. Zkusím to tedy v klidu znovu, obohacen tvými nápady.

Chtěl jsem říct, že civilizace v Evropě vyrostla na křesťanství, jako rostlina se dvěma hlavními kořeny.

Jeden kořen čerpá duchovní živiny z řecké zvídavosti a z jejich úžasné schopnosti poznávat objektivní svět. Sókratés, Platón a Aristoteles ani po více než dvou tisíciletích neopustili svá místa v našem chápání světa - a pozor - nikoliv z nějaké nostalgie, jejich myšlení je tu stále s námi. Jsou kořenem, který stále živí naši víru v poznatelnost a spravedlivou uspořádatelnost světa. Mají různé názory, tak jak popisuješ - a evropané je v dějinách střídavě zastávají. Demokracie - autokracie; pravda je poznatelná - nepoznatelná; ... Díky nim umíme pochybovat, ale také jasně myslet. Proto máme exaktní vědu a techniku. Dobro je před námi a když budeme makat, tak k němu dojdeme. Bod Omega.

Druhý kořen leží v semitské světě - v národě, který si Bůh vyvolil. To je úplně jiná zkušenost a formovala také v lidech jinou mysl. Starý zákon učí, jak je užitečné zachovávat Boží vůli. Bůh je sice tajemný a nepoznatelný, ale jeho vůle je jasná, čitelná a láskyplná. Život má dán jasný řád a odvíjí se v promyšlených cyklech. Týden, rok, sedmiletí, padesátiletí - milostivý rok a vracení hranic, odpouštění dluhů, ... Dobro je s námi a když budeme makat, tak nás neopustí. Bod Alfa.

Ježíš Kristus říká "jsem Alfa i Omega". (Byl=) je (=bude) oboje současně. Je celou Cestou.

Ale pohled na dějiny ukazuje jen pár světlých období, kdy Evropa čerpala harmonicky z obou kořenů. A párkrát ji některý z nich skoro uschl, tu jeden, tu druhý. Je jaksi moderní vidět temné chvíle Církve, ale období inkvizice je stejně tragické jako třeba doba nedávno minulá. Minula?

Vím, že je to schematické. Snad by se to dalo doplnit. Chtěl jsem svou úvahou jen říci, že mi pokrok neznamená nutně cestu k Dobru. Že se může naopak stát na této cestě překážkou, není-li doprovázen žitím Slova. A vím, že (kvůli lidské slabosti) je škodlivý i opačný extrém, zapomínající na dar lidského rozumu. (Např. fundamentalismus jakékoliv podstaty).

Snaha dosáhnout harmonie v dějinách (nebo v mém vlastním životě) mi připomíná spíše bláznivý tanec uprostřed Cesty, než atletův běh od Startu k Cíli. Nejsme holt každý takový velikán jako svatý Pavel. Ale představuje mi to výzvu neustále se učit - ze svých i evropských průšvihů - a hledat souvislosti. A pudí mě to k rozhodnutí žít harmonicky, i kdybych při té snaze vypadal bláznivě.