kalendář akce texty zápisky audio setkani   U.S.   knihy odkazy
	Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail.

Zápis ze setkání chlapů v Brně

Datum a místo: 18.11.2002 u Mirka na Cejlu
Přítomni: Václav Bareš, Mirek Dvořák, Ivan Hudec, Luboš Imramovský, Zdeněk Loučka, Zdeněk Michalec, Roberto Scavino, Šlachta Jan, Šmídek Martin, (prosím o doplnění chybějícího jména)

Pokračovalo povídání o chlapské modlitbě, tentokrát na téma "nádech". Kvůli pozdnímu návratu z Prahy jsem přišel o první dvě hodiny, takže mi nezbývá než přenechat hodnocení ostatním přítomným. Těch bylo tentokrát překvapivě málo. Po příchodu do místnosti jsem si v prvním okamžiku myslel, že konečně došlo k dělení na menší skupinky, o kterém už byla víckrát řeč. Ukázalo se však, že žádná další skupinka už není (pokud se ovšem někde jinde nesešla potají).

Možná právě tato malá účast nás přiměla k znovuotevření diskuse o náplni našich dalších setkání. Bylo až překvapivé, jak velice různé jsou naše potřeby a očekávání. Někomu vyhovuje formační charakter setkání, jako je tomu v poslední době. Jiní dávají přednost sdílení, a to nejlépe v malé skupině. Další velice intenzivně prožívají zážitek velkého společenství. Padl názor, že lépe by bylo modlit se společně jen zřídka (po 2-3 měsících), pak ale tomu věnovat celý večer a "musí to hučet". Proti tomu stojí potřeba modlit se spolu pokaždé, protože to "prostě potřebuji k životu".

Otázkou samozřejmě je, jak tyto mnohdy až protichůdné potřeby sladit, aby každý našel to svoje. A je to vůbec potřeba? Pokud bychom měli po 14 dnech střídat různé typy programu, dostane se na to, co mě nejvíc zajímá, třeba jen jednou za dva měsíce. Proto jsem navrhl jinou variantu. Setkání pořádat s větší četností, pro začátek třeba každé pondělí, samozřejmě s různou náplní. Většina z nás by pochopitelně všechno nestíhala a museli bychom si vybírat. Logicky by se zmenšil počet účastníků setkání a tím by vznikl větší prostor pro sdílení. Zajímavé bylo, s jak rozdílným přijetím se tento návrh setkal. Od bezvýhradného odmítnutí až po naprostý souhlas. A to jsem se ani nezmínil o mé dlouhodobé touze, abychom měli jednou opravdový "Klub", kde by se v pevných termínech nabízel duchovní program, zábava, vzdělání, sdílení atd. Střechu nad hlavou už díky Mirkovi máme a věřím, že by se našli i ti, kteří by se ujali organizace. Stojíme ale o to vůbec? Myslím, že je potřeba o tom mluvit, přemýšlet, modlit se za to a taky aspoň něco málo vyzkoušet.

Příští setkání bude v pondělí 2.12.2002. Na programu bude povídání o setkání v Krkonoších a dokončení tématu "Chlapská modlitba".

Zdenek Michalec

Řada věcí mě na Mirkově přednášce zaujala. Společně jsme například stvořili naši "čelenku radosti". Každé její pero má vepsáno něco z toho, co čistě prosvěcuje náš život. Objevila se tam pera "krásy přírody", "společenství", "dobré víno", "četba Písma", "ztišení", "zpěvu", ... Na první pohled protiklady - na druhý pak harmonie života.

Je dobré mít pro chvíle smutku a temna po ruce takový dobrý prostředek, který nás navrátí k Bohu a nám samým. Podobně se mi zalíbila myšlenka "osobních žalmů" - totiž zapsané svědecví o činech, kterými se Bůh oslavil v mém vlastním životě. Řada žalmů z Písma má jistě právě tento charakter - připomenout dobu světla ve chvílích temna. Kolikrát se třeba jen v Bibli vzpomíná na to, jak Hospodin převedl Izrael přes Rudé moře.

Nějakou takovou čelenku si ostatně nasazuji i pro naše setkávání. Nazval bych ji "čelenkou síly". Důležitá jsou na ni pro mě pera "dík za pochopení", "modlí se za mně", "jistota kamarádství", "nejsi v tom sám", "modlím se za tebe", "objetí", "já taky", "ztišíme se v bubnování", "(((((buď) klidný) a věz), že já jsem) Bůh)" ...

Vím, že je důležité o modlitbě mluvit, diskutovat, hledat správný způsob a styl. Přiznám se, že mě to i docela baví. Nějak podobě mě před dvaceti lety bavila pranajáma - ta část jógy, která se věnuje dýchání. Dýchat lze mnohým způsobem a každý je něčím jiný. Vyzkoušel jsem si, jak dýchat jednou za minutu či jednou za vteřinu. Cenu daru dýchání jsem ale plně prožil zcela mimo oblast jógy. Jednou v létě jsem se potápěl a trochu přehnal hloubku ponoření. Asi jste to zažili taky. Prožitek úzkosti, zmatku, nejistoty kde je vlastně hladina a mučivé touhy nadechnout se - společně s jistotou, že pod vodou to nepůjde. Pak jsem se vynořil, uviděl slunce a prožil dar nádechu. Nádechu, který mi vrátil život.

Podobnou zkušenost mám s modlitbou. Tak podobnou, že když v předchozím odstavci zaměním slova o dýchání za slova o modlitbě, bude to dávat přesný smysl.

Ačkoliv se už nepotápím, přesto se mi zdá, že podstatnou část svého života jsem prožil pod vodou. A když jsme se před dvěma léty začali scházet, bylo mi podobně dobře jako po popsaném vynoření. Protože jsem začal dýchat (a modlit se) ne proto, že by mě to bavilo, nebo "že se to má", ale protože mi to vracelo život. Pomohli jste mi kamarádi napsat dobrou sloku mého "osobního žalmu".

Jak Zdenek dobře napsal - jsme různí - a hodně to souvisí s našim stářím (přesněji se stářím našich dětí). A podle toho také potřebujeme různé čelenky. Ostatně i každý indiánský kmen měl svůj typ čelenek.

Já se hlásím do kmene, který mi bude nasazovat čelenku síly.

Martin Šmídek